V minulém díle jsme skončili u preventivních britských útoků na německé vyloďovací čluny. Ale tyto operace byly nebezpečné. Mnohem jednodušší, levnější a hlavně bezpečnější bylo zaminování přístupových tras a pobřeží.
Nenápadní zabijáci
Miny, v porovnání s torpédy, nevypadají jako bojový prostředek nijak atraktivně, ale statistiky mluví neúprosnou řečí. V případě Británie bylo za druhé světové války na minových polích potopeno 1 043 nepřátelských lodí, zatímco ponorky si připsaly „jen“ 432 kusů. Je to samozřejmě dané geografickými a operačními podmínkami, protože naopak německé ponorky, potopily více než třikrát více spojeneckých lodí než německé miny. Ale kanál La Manche, vstupy do řek a přístavů byly pro použití min ideální, zvláště pokud měli Britové dostatečnou námořní převahu a nepřítel nedostatek odminovacích plavidel.
Jen v pobřežních vodách bylo před ohroženými úseky položeno 150 000 kotvených a dnových min. Kotvené s náplní kolem 80 kilogramů trhaviny, většinou s kontaktními zapalovači. Dnové s náplní 150 až 1500 kilogramů trhaviny měly kontaktní zapalovače doplněné zpravidla ještě o možnost dálkového odpalu.
V ústí velkých řek Britové vybudovali zátarasy, tvořené protiponorkovými sítěmi, často se zavěšenými kontaktními minami. Zátarasy byly ovládané ze zodolněných bunkrů na břehu, jehož obsluha mohla zátaras částečně nebo úplně svinout, aby umožnila proplutí vlastních lodí. V případě ohrožení se uzávěra uzavřela a pokud by hrozilo dobytí bunkru pozemním útokem měla obsluha ovládací mechanizmus zničit, takže pro obnovení průjezdu bylo nutné provést zdlouhavé odminování.
Seriál Pevnost Británie
|
Jednou ze zažitých pověr je, že Británie za války trpěla nedostatkem paliva. U nás je tato informace přiživována memoáry pamětníků, kteří popisovali benzín na příděl, „přibarvování válečného benzínu“ a tresty za jeho civilní používání.
Důvodem k úřednímu omezení „motorizmu pro zábavu“ bylo především to, aby se na veřejných místech nehromadily automobily s plnými nádržemi a jejich exploze během náletů nekomplikovaly záchranné práce. V Británii skončila většina tankerů, směřujících do obsazené Evropy, takže ropné bunkry byly plné, nehledě na to, že Spojené státy byly připravené vykrýt výpadky.
V červenci 1940 bylo zřízené britské ministerstvo ropné války PWD (Petroleum Warfare Department). V jeho čele stál Donald Banks, veterán první světové války, nositel KCB, DSO a MC a účastník bojů kolem Arrasu. Ve Francii viděl hořící tanker. Peklo, které nastalo, palivo hořící na hladině moře a neproniknutelná stěna černého, dusivého kouře mu vnukly myšlenku - nahradit na vhodných místech chybějící zbraně hořlavinami a ugrilovat nájezdníky ještě na moři.
Možností bylo několik. Postavit zápalné lodě a poslat je proti shromaždišti invazních člunů. To nebylo nic nového. Zápalné lodě se používaly od dob, kdy člověk zvládl výrobu plavidel ve větším měřítku.
Plán byl realizován pod kódovým označením operace Lucid. Tři staré, léta nepoužívané pomocné lodě War Africain, War Nawab a War Nizam byly znovu uvedené do provozu, přestavěné, naplněné trhavinami a 3 000 tunami zápalné směsi, tvořené 50 % mazutu, 25 % nafty a 25 % benzínu. Během září a října byly provedeny tři pokusy o nájezd na německá shromaždiště člunů v Calais a Bolougne, ale všechny selhaly kvůli počasí nebo poruchám strojoven starých lodí. V listopadu již byla invaze odvolána a další pokus skončily.
Další možností bylo odpálení lodě s palivem mezi invazními jednotkami. Ověřovací pokus proběhl na mělčinách u Maplin Sands při ústí řeky Temže, kde byl odpálen starý tanker Suffolk s 50 tunami hořlaviny na palubě.
Dále se prováděly pokusy s matracemi z kokosových vláken, nasycenými hořlavinami. Matraci bylo možné vléci rychlostí až čtyři uzly a následně zapálit. Při pokusech s lodí Ben Han se podařilo vytvořit hořící pás 800 x 2 metry. Ani jedna z těchto dvou metod se nedočkala dalšího rozpracování do operačně použitelné podoby.
Hořící moře
Mnohem úspěšnější byl projekt „hořící moře“. Britové byli experti na šíření falešných zpráv. Pomocí agentů v neutrálních zemích se jim podařilo Němcům „nakukat“, že vyvinuli bombu, která na hladině vytvoří tenký film hořlaviny. Báchorka se stala tak úspěšnou, že „vyplašení“ Němci zahájili pokusy se zapalováním paliva na hladině a ověřováním jeho účinků na transportní a vyloďovací plavidla 18. srpna 1940, tedy o týden dříve, než Britové. Pro Brity bylo důležité, že se jim podařilo pozdržet přípravy invaze. Úspěšnost lži potvrdili i sestřelení piloti Luftwaffe, které si Britům podařilo vylovit z La Manche.
Britové své pokusy s „hořícím mořem“ zahájili 24. srpna 1940. Do Solentské úžiny vypustili z 10 metrů vysokého útesu obsah deseti cisteren, tempem 12 tun paliva za hodinu. Film, který se rozprostřel na hladině byl zapálen světlicemi. Během pár sekund dosáhl žár takové intenzity, že se povrchová vrstva vody začala vařit a pozorovatelé z útesu museli ustoupit dozadu. Pokusy pokračovaly připevněním potrubí na protiinvazní překážky nebo okraje minových polí.
Nicméně jednoznačný úspěch to nepřineslo, protože přívodní potrubí byla zranitelná. Pravděpodobnost, že potrubí přežije úvodní bombardování a dělostřeleckou přípravu před vyloděním první vlny byla poměrně nízká. Kromě toho, moře v Solentské úžině bylo klidné a prohřáté od Slunce. Naopak, když byly teploty nízké, tak ztěžovaly zapálení hořlaviny. Za větru a při silnějších vlnách docházelo k roztrhání celistvého filmu na jednotlivé skvrny, jejichž účinnost byla výrazně nižší. Na druhou stranu, za špatného počasí by měly invazní síly dost starostí samy se sebou i bez hořící hladiny.
Zásadní roli v boji s invazními jednotkami na moři mělo sehrát královské námořnictvo. Vzhledem ke vzdálenosti základen a tomu, že invazní síly mají na své straně zpravidla moment překvapení, je nepravděpodobné, že by těžké hladinové jednotky dokázaly zasáhnout proti prvním útočným vlnám. Na druhou stranu, po ztrátách v norské kampani se Němci museli rozhodnout, zda jejich zbývající hladinové jednotky budou poskytovat palebnou podporu invazním silám, nebo se pustí do křížku s loděmi královského námořnictva.
Nakonec se rozhodli pro klamnou operaci, při které měl těžký křižník Admiral Hipper provést výpad k Faerským ostrovům a Islandu. Admiral Scheer, pokud by byl vůbec k dispozici, se měl vydat do Atlantiku, napadat konvoje. Cílem bylo zaměstnat královské námořnictvo a přinutit Admiralitu uspořádat podobný hon jako na Graf Spee nebo o půl roku později na Bismarck. Otázkou je, zda by na to Britové skočili.
Predreadnought Schleswig-Holstein, který měl invazním jednotkám poskytovat palebnou podporu.
Pro palebnou podporu invaze měli Němci k dispozici dva obstarožní predradnoughty třídy Deutschland. Schleswig-Holstein, který se podporoval invazi do Polska ostřelováním Westerplatte a Schlesien, který sloužil již jen jako školní loď. Nicméně k ostřelování pobřeží svými čtyřmi 280 mm a čtrnácti 170 mm děly se použít daly.
Pro jejich ochranu Němci počítali s nasazením všech svých sedmi zbývajících torpédoborců, tří skupin po pěti ponorkách a sedmnácti torpédovek na západní straně Kanálu. Další tři skupiny ponorek a všechny dostupné Schnellbooty měly krýt severní přístupy.
Britská námořní pěst
Britské protiinvazní síly byly omezené, protože královské námořnictvo bylo přetížené plněním úkolů po světových oceánech, primárně zajištěním ropných polí a eskortou obchodních konvojů. Nicméně v červenci by dokázalo proti invazi okamžitě nasadit 10 torpédoborců z přístavů Dover a Portsmouth, křižník a tři torpédoborce z Sheerness. V Harwich kotvilo devět torpédoborců. Ve vzdálenějším ústí řeky Ouse, označovaném Humber, byl připraven křižník s eskortou sedmi torpédoborců, ještě dále na sever ve skotském Rosyth kotvily dva křižníky.
Koncem srpna byly protiinvazní síly posílené bitevní lodí HMS Rodney (hlavní dělostřelecká výzbroj 9 x 406 mm), ke které se v září připojila sesterská HMS Nelson, stará bitevní loď HMS Revenge (8 x 381 mm), bitevní křižník HMS Hood (8 x 381 mm), tři protiletadlové křižníky a flotila torpédoborců. Navíc bylo námořnictvo připraveno stáhnout z plnění jiných úkolů čtyři lehké křižníky a 57 torpédoborců. Poslední možnost představovalo nasazení samotné Home Fleet ze vzdáleného Scapa Flow, tj. dalších pět bitevních lodí, tři křižníky a devět torpédoborců.
Bitevní lodě třídy Nelson byly sice pomalé, ale proti bateriím s devíti děly ráže 406 mm neměli Němci co postavit.
Kromě toho měli Britové k dispozici malé jednotky od torpédových člunů MTB, přes minolovky, minonosky, protiletadlové šalupy, po trawlery. Jen torpédových člunů měli Britové v oblasti La Manche kolem 500. Ty byly k dispozici prakticky nepřetržitě, příprava k vyplutí pohotovostních MTB se měřila v minutách a při rychlosti přes 40 uzlů (80 km/h) byly schopné velmi rychlé reakce.
Spekulativních úvah o tom, jak by probíhalo teoretické námořní střetnutí je spousta. Nepochybná je drtivá převaha Britů v hladinových jednotkách. Nesporné je, že hrozba invaze by vedla Admiralitu k větší ochotě riskovat. Zmiňuje se moment překvapení a pozdější britský debakl při operaci Cerberus, jenže invaze není jednodenní akce a odolnost invazních plavidel se nedá srovnávat pancéřovanými válečnými loděmi.
Často se spekuluje o účasti a možnostech Luftwaffe, ale Němcům se nepodařilo vybojovat vzdušnou nadvládu, ani lokální převahu, což by nasazení a hlavně účinnost útoků střemhlavých a klasických bombardérů bezesporu limitovalo.
Dále je třeba zmínit, že útoky na hladinové manévrující rychlé cíle osádky bombardérů Luftwaffe běžně nenacvičovaly. Ostatně výkony během evakuace Dunkerque a tažení v Norsku tomu odpovídaly. Pro ničení těžkých hladinových jednotek Luftwaffe chyběly průbojné bomby, schopné projít pancéřovými palubami a explodovat uvnitř lodi. Pro nesení torpéd byly v té době vybaveny jen plovákové He 115.
Největším problémem při nasazení britských těžkých jednotek byly geografické podmínky. To Němci věděli, proto plánovali část invaze v Doverské úžině od Ostende po Boulogne, směrem na Ramsgate až Bexhill. Dále plánovali přehrazení Kanálu položením rozsáhlých minových polí. Správnost úvahy potvrdila ztráta dvou britských torpédoborců HMS Express a HMS Esk, poškození lehkého křižníku HMS Galatea a torpédoborce HMS Ivanhoe na minovém poli u Texelu, na přelomu srpna a září 1940.
Překvapení - již těžko
Kombinované operace zahrnují i nasazení vzdušných výsadkových sil, jak paradesantních, tak kluzákové pěchoty. Němci s nimi měli z předchozích tažení zkušenosti. Dobré i špatné. Při útoku na Dánsko a Norsko dosáhli úspěchů například obsazením mostu u Storstrøm před pevností na ostrově Masnedø, čímž otevřeli cestu na Kodaň, nebo obsazením letiště Solo u Stavangeru, čož jim zajistilo spolehlivý přísun posil. Velkým úspěchem bylo obsazení belgické pevnosti Eben Emael.
Kluzákové výsadky mohly být nebezpečné, ale výsledek byl závislý na momentu překvapení.
Naopak naprostým debaklem se stal pokus obsadit letiště kolem Haagu, následně celé město s vládními institucemi a velením armády. Nizozemské armádě a námořnictvu se podařilo sestřelit nebo nevratně poškodit kolem 180 transportních Ju 52 a zadržet nápor 22. Luftlande Division do příchodu posil. Zhruba 1200 německých výsadkářů skončilo v zajetí a na zbytek války putovali do Británie. To byla přibližně třetina výsadkových sil. Prvotní německé nadšení pro výsadkové jednotky citelně ochladlo.
Chybějící transportní letadla nebylo čím nahradit. Plánovači opět stáli před volbou, zda ta zbylá využít pro překvapivý útok, přepravu výsadkářů a jejich následné zásobování, nebo je používat pro zásobování letectva a armádních jednotek v úvodní fázi invaze. Nakonec byly vzdušné výsadky do plánů zahrnuté. Otázkou je, zda by se ještě podařilo dosáhnout překvapivého útoku.
Britové již od dob prvních německých leteckých útoků za první světové války pracovali na systému včasné výstrahy. V roce 1936 se podařilo postavit a otestovat první funkční radar. Včasná výstraha poskytovala 15 minutovou rezervu pro vzlet vlastních stíhaček. V roce 1937 již stálo pět stanic Chain Home (CH), především kolem Londýna. Do vyhlášení války vzrostl jejich počet na 22.
Dosahy radarů Chain Home nad 15 000 stop (5000 m), pod 15 000 stop a radarů Chain Home Low
Radary CH měly dvě nevýhody. Snímaly jen prostor nad mořem, takže jakmile letouny přeletěly linii radarů CH, byly mimo jejich dosah. Navíc nedokázaly zachytit nízko letící cíle. Tyto nevýhody eliminovaly radary Chain Home Low (CHL), vyráběné od roku 1939. Ty dokázaly detekovat cíle od výšky 150 metrů. Za příznivých podmínek detekovaly Radary CHL kromě vzdušných cílů i hladinové cíle.
Klíčem k úspěchu nebyly jen samotné radary, ale celá propojená a překrývající se síť, včetně vidových hlásek ve vnitrozemí. Všechny informace se sbíhaly v řídícím sále, kde operátorky na mapovém stole pohybovaly značkami jednotlivých leteckých formací a svazů. Velící důstojníci na galerii měli přehled o celkové situaci vlastních i cizích jednotek a mohli oprativně rozhodovat.
Kromě mateřského ostrova byla radarová a dělostřelecká postavení vybudovaná i na ostrově Wight, který tak působil jako předsunuté stanoviště, pro případ invaze vedené z poloostrova Cotentin. Na ostrově byly rozmístěné jednotky 530. pobřežního pluku princezny Beatrice, tvořeného čtyřmi bateriemi s QF 12-pdr a 6-pdr děly a světlometnými bateriemi. Místní radarová stanice byla Němcům trnem v oku a patřila mezi nejčastěji napadané.
Když jde o všechno
I se systémem včasné výstrahy bylo královské letectvo Bitvou o Británii vyčerpané. Pro případ invaze se počítalo s nasazením všech dostupných středních bombardérů proti invazním silám. Přesto byl z pohledu Britů výsledek nejistý. Proto vznikl nouzový plán s cílem zvýšit počet útočných letounů. Operace Banquet sahala až na dno posledních rezerv. Dnes je zřejmé, že situace nebyla zdaleka tak vážná, ale plán je důkazem, že Britové byli skutečně odhodláni nasadit a obětovat cokoli.
Rozkaz k vypracování plánů operace Banquet přišel 13. července 1940. Operace počítala s nasazení všech výcvikových letounů, používaných skupinami výcvikového velitelství (Training Command), bombardovacího velitelství (Bomber Command) a pobřežního velitelství (Coastal Command) královského letectva RAF (Royal Air Force) a výcvikovými skupinami námořního letectva FAA (Fleet Air Arm).
Protože šlo o letouny používané k pokračovacímu výcviku, přeškolení a typovým zkouškám, byly sice letuschopné a v tomto ohledu pečlivě udržované, ale zdaleka nebyly bojeschopné nebo operačně způsobilé. Většinou neměly pancéřování ani samosvorné obaly palivových nádrží. Bombardéry postrádaly kulomety ve střeleckých věžích nebo pumové zaměřovače.
Nic z toho nebylo považované za vadu. Pokud letoun mohl nést bomby nebo se dal pumovými závěsníky vybavit, byl pro operaci Banquet použitelný. Do konce července se podařilo shromáždit zhruba 1 000 letadel od jednomotorových cvičných Miles Master po dvojmotorové Vikers Wellington. Větší letouny byly považované za příliš cenné a bylo je nutné uchovat pro případné odvetné útoky ze vzdálenějších základen, pokud by se Němcům podařilo uchytit v pobřežním pásmu. Piloty upravených cvičných letounů měli být instruktoři a nejnadanější žáci z výcvikových kurzů.
D.H. 82 Tiger Moth měly být nasazené v operaci Banquet Light
Kromě toho ještě vznikl plán operace Banquet Light, která počítala s nasazením letounů používaných k elementárnímu výcviku. Letecké školy pro elementární výcvik používaly dvojplošníky D.H. 82 Tiger Moth. Ty mohly být v zadním kokpitu vybavené rámem pro osm bomb ráže 20 liber (9 kg). Alternativně bylo možné pod každé křídlo namontovat závěsník na čtyři bomby stejné ráže. Druhá varianta byla praktičtější, protože nedocházelo k takovému posunu těžiště. Prováděly se i testy s jednou bombou ráže 250 lb (110 kg) pod trupem. Dokonce se testovalo vybavení noži na rozřezávání vrchlíků a šňůr německých výsadkářů.
Pro operaci Banquet Light bylo vyčleněno asi 350 letadel. Pilotovat je měli nejlepší kadeti z kurzů. Žáci bombardování skutečně nacvičovali. Vzhledem k tomu, že nebyly k dispozici cvičné bomby, shazovali instruktoři ze zadního kokpitu cihly.
Přestože se jednalo v obou případech o nouzové řešení, mohla mít operace Banquet slušné výsledky. Zvláště letouny pilotované zkušenými instruktory, kteří letouny ovládali často lépe než průměrní piloti operačních perutí. Nebylo by to poprvé ani naposledy, kdy by byly vyzbrojené cvičné nebo kurýrní letouny nasazené k boji. Naopak o úspěšnosti Banquet Light by se dalo s úspěchem pochybovat a v některých případech by šlo o téměř sebevražedné mise. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo.
- konec II. dílu -
