Pro přehlednost si další postup rozdělíme do bodů. Odhadneme jejich pravděpodobnost a řekneme si, co který bod přinese jedné z bojujících stran. Ještě předtím se však pokusíme obnažit základní východiska, se kterými ke konfliktu přistupují jeho jednotliví účastníci, Vladimir Putin, Ukrajina a Západ.
1 Vladimir Putin
Za rok touto dobou bude Vladimiru Putinovi 70 let a bude třiadvacátým rokem neomezeným vládcem největšího státu na světě. Přes prvotní ekonomické (konsolidace ekonomiky) a politické (vítězství ve druhé čečenské válce) úspěchy si neodpustil chyby, které napáchaly socialistické gerontokracie v 70. a 80. letech ve východní Evropě. Ten tam je udatný jezdec na bílém koni a nepřemožitelný judista, z ruského prezidenta už je jen stín původního státníka, jakkoli ruská propagandistická mašinérie jeho rádoby hrdinské činy připomíná neustále.
Vladimir Putin
Putinovým velkým cílem, stejně jako všech mužů jeho typu a věku, je zapsat se nesmazatelně do historie národa. Po nerozhodném Gorbačovovi a opilci Jelcinovi měl pozici relativně snadnou, nedělat ostudu na veřejnosti byla laťka, kterou starý praktik z KGB zvládl překonat bez problémů.
Když však mluvíme o zápisu do historie, v geografických reáliích současného Ruska nemůžeme mluvit o ničem jiném než o obnově někdejšího impéria. Na rozdíl od sebevědomých národů, které se se ztrátou svého imperiálního postavení vyrovnaly (mluvíme o Francouzích, Němcích nebo Britech), jsou tu historicky ukřivděné státy, jako je Maďarsko nebo právě Rusko, jejichž obyvatelé věří, že jsou předurčeni pro něco víc. Vladimir Putin tak v obnově bývalého impéria spojuje nostalgii po Sovětském svazu s velikášskými plány dynastie Romanovců. A protože ruská současnost je po všech stránkách vůči obyčejným Rusům tvrdá, i oni na tuto hru přistoupili, aby si mohli říci, „jsme něco víc.“
Bohužel, nebo bohudík, pokud chcete obnovit Ruské impérium, potřebujete k tomu minimálně tři země. Velké Rusko (současnou Ruskou federaci), tzv. „Bílé Rusko“ (Bělorusko) a tzv. „Malé Rusko“ (Ukrajinu). Zatímco s diktátorem Lukašenkem panují někdy napjaté, leč stále spojenecké vztahy, pouta mezi Ruskem a Ukrajinou se v posledních deseti letech přetrhala. A protože se přes účasti v různých postsovětských integračních programech od společného stolu čím dál více odklánějí i státy severního Kavkazu nebo střední Asie, nezbývá ruskému prezidentovi v jeho, jak jistě věří, historickém úkolu než připoutat si Ukrajinu klidně i po zlém.
2 Ukrajina
Ukrajina je v této válce tím napadeným, o tom není sporu, a raději to připomínáme dřív, než se o tom rozpoutá diskuse. Po sérii revolucí, které Ukrajinu každým krokem vzdalovaly od bývalých kumpánů z dob Sovětského svazu, byl jeho největší soused čím dál víc netrpělivý a nervózní. Ambice Ukrajiny jsou vcelku jasné. Její současní lídři by ji nejraději viděli v Evropské unii a NATO, co nejblíže západnímu společenství tak, aby si Rusko dvakrát rozmyslelo, než někdy v budoucnu na Ukrajinu znovu zaútočí.
Ukrajinský prezident Zelenskyj promlouvá k médiím skrze videohovor. (4. dubna 2022)
Protože je Ukrajina napadena, jejím druhým cílem je osvobodit své území. Ačkoli se Západ snaží žlutomodré podporovat, ozývají se také hlasy, že by se s Rusy měli dohodnout. Západní společenství má v současné době dost vlastních problémů (potíže průmyslu, zejména automobilového, přechod k přírodnímu získávání energií, příliš rychlé oteplování planety atd.). Chválabohu pro Ukrajince, hlasy, aby si Západ hleděl svého, zatím nepřevážily a nevypadá to, že by měly převážit v nejbližší době (uvidíme, co s tím udělá plynová krize v průběhu zimy). Z toho také vyplývá poslední hlavní ambice Ukrajiny – nepřijít o podporu právě ze Západu. Zejména Spojené státy lijí na Ukrajinu obrovské peníze, které Ukrajincům umožňují po světě nakupovat zbraně na svou obranu, činí se i další země, Británie, Polsko.
Ukrajina je každopádně mezi dvěma mlýnskými kameny a její politické vedení stojí obrovské úsilí, aby tlakům z obou stran odolalo. Na jedné straně je brutální, nemilosrdný, ale také do značné míry neschopný ruský parní válec, který už připravil o život desítky tisíc Ukrajinců a o střechu nad hlavou ještě více. Na druhé straně je pak mírný, ale stále více přítomný tlak ze Západu, aby celá věc skončila dohodou. A to Ukrajinci nechtějí, protože druhý Mnichov by pro ně znamenal de facto pád do vlivového okruhu Moskvy.
3 Západ
Jak jsme už naznačili v předchozím bodu, Západ hraje na jednu stranu roli bezmezného podporovatele Ukrajiny a je dobré přiznat, že bez podpory ze Západu už by Ukrajinci zřejmě kapitulovali. Na druhou stranu je také nutné připustit, že se zejména mezi Berlínem a Paříží množí hlasy, že by se Ukrajinci měli s Rusy dohodnout, ať už to stojí, co to stojí. V tomto případě by to samozřejmě stálo Ukrajince území. V první řadě Krymský poloostrov a možná i část doněcké uhelné pánve.
V této souvislosti je nutné přiznat, že takové hlasy jsou však stále v menšině a i když válka trvá už několik měsíců, vypadá to, že se na Západě zformovala dostatečná politická většina, poháněná entuziasmem řady bývalých členů Varšavské smlouvy, majících přímou zkušenost s faktickou ruskou nadvládou, a financovaná štědrou rukou odhodlaného amerického kongresu.
Nedá se čekat, že by se horká fáze války protáhla až na tak dlouho, že by spadla do funkčního období dalšího amerického prezidenta, kterým může klidně být opět Donald Trump s jeho prapodivnými obraty v mezinárodní politice. Jisté je, že „koalice zdrženlivých“, do které můžeme počítat zejména Německo a Francii, nedovolí NATO se na Ukrajině přímo angažovat, vyhlašovat bezletovou zónu či se jinak do války zapojovat více než jen dodávkami starších typů zbraní Ukrajině. V tomto ohledu je nutné připustit, že ačkoli je Západ jasně na jedné straně konfliktu, není a nebude tím, kdo regionu přinese mír nebo vítězství jedné ze stran. Nemá na to dostatek odhodlání.
Ukrajinští vojáci s raketometem HIMARS poskytnutým USA (5. července 2022)
Co bude dál?
Ze všeho, co jsme si řekli o ambicích jednotlivých účastníků války, už si můžeme relativně logicky odvodit další postup věcí. Zjednodušeně si ho popišme na pěti bodech. Co se tedy na Ukrajině může dít dál?
1 Status quo
Jednou ze základních politologických pouček je, že když nevíš jak dál, pokračuj v tom, co jsi dělal doposud. Tento postup sice může přinést z dlouhodobého hlediska úpadek, jak se přesvědčily v 80. letech státy RVHP, ovšem zajistí minimálně to, že úpadek bude pozvolný, bez velkých otřesů. Stejně tak ve válce, v níž mají obě strany značné ambice, k jejichž naplnění už však nemají prostředky, je stále nejpravděpodobnější, že se nic moc v příštích měsících nezmění. Do situace navíc promluví blížící se nehostinná zima a po ní se může stát cokoli, od zahájení jednání po další velké ofenzivy na jedné nebo druhé straně. Status quo, tedy zakonzervování současného stavu, je však osvědčeným prvkem mezinárodní politiky a není důvod se domnívat, že by byl vyloučen i v tomto případě.
2 Pokračování ukrajinských ofenziv
Ukrajina, podpořena dodávkami zbraní ze Západu a americkými penězi, zahájila na několik úsecích jižní a východní fronty relativně rozsáhlé protiútoky. Ačkoli se měly podle předpokladů západních analytiků už vyčerpat, minimálně kvůli ruské mobilizaci a přísunu dalších jednotek na frontu, zdá se, že Ukrajinci dále postupují jak v Donbasu, tak v Chersonské oblasti. Zejména Cherson je v této souvislosti velmi citlivý, protože jde o největší město, které se po porážce u Kyjeva a Charkova podařilo Rusům dobýt.
Není proto vůbec vyloučeno, že pokud bude přísun zbraní na Ukrajinu pokračovat, a dokonce pokud by snad zesílil například dodávkami bojových letounů nebo moderních západních typů tanků, bude dál gradovat i ukrajinská ofenzíva. A to navzdory aktuálně vyhlášené anexi části ukrajinského území. Právní možnosti, které takový postup dává prezidentu Putinovi, pak sice zvyšují riziko použití jaderných zbraní. Na Ukrajince to však, zdá se, nemá přílišný odstrašující účinek. Pokud budou úspěšně pokračovat v útocích, mohou Rusy přimět jednat, nebo také celou věc eskalovat.
3 Ruský útok
Ruská mobilizace, jakkoli chaoticky probíhá, je velmi důležitým bodem rusko-ukrajinské války. Ať se nám to líbí nebo ne, početní převaha je stále jedním ze základních prostředků, jak se vyhrávají ozbrojené konflikty. Není proto vyloučeno, že ještě do zimy přijde nějaká rozsáhlejší ruská protiofenziva, do které budou zapojeny i nově ustavené jednotky z povolaných branců. Jakkoli má v takovém případě Ukrajina stále podporu Západu, je to stále podpora nepřímá a podle všech informací, které jdou z ukrajinské strany, jsou ukrajinské jednotky na všech frontách vystaveny přesile v počtu těžkých zbraní, což omezuje možnosti jejich operačního manévrování. Pokud by snad ruský útok proběhl a uspěl (např. dobytím Charkova nebo Nikolajevu a Oděsy), byla by to pro Ukrajinu velká rána a nejkratší cesta k jednáním.
Možné scénáře vývoje války na Ukrajině
4 Jednání
Ať už si o jedné či druhé bojující straně myslíme cokoli, je skoro jisté, že válka mezi Ruskem a Ukrajinou skončí u jednacího stolu. Končí tak totiž všechny války. A jakkoli si my na Západě neumíme představit, že by se Ukrajinci s Rusy na něčem shodli (a Elon Musk v tom dělá jen a jen nepořádek), přeci jen tu možná je jedna oblast, ke které by obě strany mohly najít společnou řeč. Je to Sevastopol. Ukrajinci jej reálně nepotřebují, nemají větší námořní ambice, než ochraňovat svoje pobřeží, tím spíš, že většina lodí z ukrajinských přístavů stejně směřuje na jih k mnohem silnějšímu Turecku s jeho bosporským průlivem.
Pro Rusy je Sevastopol důležitý, historie je totiž poučila, že Černé moře může být dobrým nástupním prostorem pro invazi do centrálních částí Ruska, a mít tak v držení strategický vojenský přístav uprostřed Černého moře je operačně velmi výhodné. Až zejména Rusko pochopí, že si ukouslo příliš velký krajíc a že všechna dobytá území dlouhodobě nezíská, přivede to jeho představitele k jednání zcela automaticky.
5 Eskalace
Nejtěžší pro všechny zúčastněné je nyní riziko eskalace konfliktu. Ačkoli si můžeme myslet, že Vladimir Putin hraje jaderný gambit nad Ukrajinou s klidem šachového mistra, opak je pravdou. Pokud Rusové provedou útok, který bude neúspěšný, nebo naopak Ukrajinci zaútočí s úspěchem (což je přesně to, co se děje právě nyní), bude ruský prezident pod tlakem jak z domova, tak ze zahraničí. Například před Čínou už teď Rusové vypadají velmi slabě, a když si uvědomíme letité čínské snahy získat území na Sibiři, nevěští to pro Rusko nic dobrého.
Zároveň je v Kremlu stále přítomná skupina „siloviků“, ze kterých se rekrutují největší váleční jestřábi. Lidé, jako je předseda bezpečnostní rady Patrušev, kteří by zřejmě s nasazením jaderných zbraní neotáleli. Po jakékoli větší eskalaci pak následuje riziko, že se do války zapojí (myšleno napřímo) další státy. Bělorusko, Polsko, Pobaltí, Turecko, Gruzie, Kazachstán. A takto bychom mohli pokračovat. Důležitá bude v tomto případě role Západu.
Všichni se nyní shodují, že politici v zemích, které drží jaderné zbraně (ani v USA nebo Británii, natožpak ve Francii) nebudou mít nikdy vůli na jaderný útok proti Ukrajině reagovat stejnou kartou. Na druhou stranu pokud by se tak stalo, západní veřejnost to jen tak nepřejde a pak se může stát cokoli, od vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou přes masivní dodávky nejmodernějších zbraní až po přímý konflikt mezi Ruskem a Západem. A ten si nyní nikdo nepřeje. Lépe je však být připraven.
