Příběh, který bychom rádi popsali, je natolik košatý, že jsme ho rozdělili do tří částí. Amatérští detektoráři jsou profesionálními archeology většinou považováni za novodobé „vykradače hrobů“, za pachatele, ničící kulturního dědictví. Případ pana Svatopluka Vyvážila se v minulých letech stal oběma tábory velmi sledovaný a budil velké emoce. Dá se také říct, že zanechal otazníky nad jistými mezerami v současné legislativě a nemalý pocit křivdy. Do příběhu Svatopluka Vyvážila jsme vložili rozhovor s ředitelem Archeologického ústavu AV ČR v Praze Janem Maříkem, který k jednotlivým částem příběhu dává svůj komentář. Čtenář si tak sám může utvořit názor a snad si i zodpovědět některé otázky.
Díl první Vášeň pana Svatopluka
Když jsem se poprvé v jedné chomutovské restauraci setkal s panem Vyvážilem, přinesl na naše setkání velkou tašku. Půllitry jsme dali stranou a stůl hustě pokryly nejrůznější materiály, fotografie a dopisy, dokumentující třicet let jeho… hobby? Ne, toto byla vášeň, jakou dokázal v české literatuře popsat jedině Karel Čapek, když šlo o kaktusy. Tou vášní uměleckého kováře Svatopluka Vyvážila byly nejrůznější fragmenty letadel, která se převážně v leteckých soubojích druhé světové války zřítila na naše území a vše, co s tím souviselo.
„Od malička mě zajímaly plastikové modely, pak jsem dokonce zjistil, že oba dědové byli za první republiky letečtí mechanici. Byl jsem členem klubu plastikových modelářů Chomutov,“ začíná své vyprávění pan Vyvážil a vzpomíná, jak po vojně v roce 1987 chodil do modelářského klubu. „To byli všechno už starší chlapi a bavili jsme se o modýlkách. Přišla řeč na to, že tady v okolí Chomutova se zřítilo za války několik letadel. Prý zkoušeli několikrát jet do lesa a ptát se lidí. Chtěli najít třeba plíšek z toho letadla s barvou, jen pro zajímavost, ale nic nenašli.“
Fragmenty bombardéru Boeing B-17G XR-J „Mud In Yer Eye"
Pan Vyvážil si však řekl, že když někde spadne čtyřmotorový bombardér, musí po něm zůstat nějaké stopy. „Tak jsem vzal svého žigulíka a začal v tom roce 87 nebo na jaře 88 jezdit a ptát se.“ Jen pro úplnost je dobré připomenout, že samozřejmě neměl k dispozici žádné nástroje jako detektor kovů, nebo internet. Zároveň v komunistickém Československu bylo pátrání po vraku amerického či německého letadla poněkud podezřelé. V obci Volyně nedaleko Chomutova se na něj nakonec usmálo štěstí.
„U silnice šel takový starý pán, malý děda v mysliveckém. Tak jsem zastavil a ptám se, nevíte náhodou, spadlo tady někde letadlo? A on se na mě podíval a říká: Vím, tady v lese. Je tam toho plno. Tak mě tam vzal. Nikdo to nesbíral, tam chodili normálně lidi na houby.“ Když pan Vyvážil vysypal tašku nálezů v modelářském klubu, všem spadla brada.
Co lze už považovat za archeologický nález? Když člověku něco zapípá pod detektorem, jak má vědět, že to je věc, se kterou „může být problém“? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Archeologický nález je pozůstatek činnosti člověka, který už neslouží původnímu účelu a je, řekněme, ztracen, zapomenut. Je mimo živou společnost, to je v takové té obecnější definici archeologického nálezu. Ale důležité je, že zákon nestanoví vůbec žádnou časovou hranici, v okolních zemích jsou časové hranice velmi různé. Velmi specificky to má stanovené třeba Slovensko, které má jinou hranici pro běžné archeologické nálezy, ale právě pro ty nálezy vojenské povahy tu hranici dává o něco výš, takže ty hranice můžou být různé. V praxi je zavedené, že hranice je stanovena na cirka 70 let. Tak byla hranice definovaná i v návrhu nového památkového zákona, který se dostal až do třetího čtení, a pak byl zamítnut. Tam bylo řečeno, že archeologickým nálezem je věc, která je starší 70 let a bylo to brané i tak, že postupně se tam můžou dostávat mladší a mladší věci, jak poběží čas. Takže je to skutečně arbitrárně stanovená hranice, jak bude starý archeologický nález. A teď se dostáváme k tomu, když to zapípá. On neví, jestli narazí na korunu, kterou tam někdo ztratil před půlrokem nebo hliníkový desetník z osmdesátých let, anebo keltskou minci. To se prostě už těžko rozhodne v tu chvíli, takže čistě z hlediska zákona ve chvíli, kdy mu to zapípá, by měl konstatovat, že je to moc hezký signál a jít dál, neměl už by to kopat. |
V té době byli ještě naživu pamětníci a brzy se svědectví začala množit. Kolem obce Kovářská se na poměrně malé ploše soustředilo množství leteckých vraků z letecké bitvy 11. září 1944. Mnohé artefakty z této události je možné vidět v Muzeu letecké bitvy nad Krušnohořím, založené v roce 1997. Logicky se nabízí otázka, jak k těmto nálezům přistupovalo kupříkladu místní muzeum.
„V té době mě vůbec nenapadlo, že by to mělo souviset s nějakou archeologií. Později jsem se dozvěděl, že v chomutovském muzeum pracuje pan Jindřich Marek. Muzeum vydávalo takové věstníky, on tam začal psát příběhy, třeba o tom, co se stalo tady u Volyně, kde jsem našel ty první věci.“ Pan Vyvážil se za muzejníkem Markem vypravil a setkání prý vyvrcholilo spoluprací na výstavě s názvem Zlomená křídla, kam pan Vyvážil s kamarádem na základě ústní dohody zapůjčili nalezené předměty.
„Když skončila výstava, tak jsme za ním šli, jestli si to můžeme odnést a on obrátil. My byli 22letí kluci a on tam na nás řval, že na nás zavolá Veřejnou bezpečnost jestli neodevzdáme ten rezavý kulomet, co jsme našli. Tak jsem mu řekl, že to radši odvezu zpátky do lesa. A už nám nic nevrátil. To byla moje první spolupráce s muzei,“ vzpomíná Svatopluk Vyvážil.
Dodává, že následující léta o pozůstatky letounů z druhé světové války neměl nikdo z řad profesionálních muzejníků zájem. Když skupina nadšenců našla v roce 1996 nedaleko Prahy letecký motor, obešlo se to prý bez valného zájmu historiků profesionálů. „Volal jsem panu Jiřímu Rajlichovi do Kbel (Letecké muzeum Kbely, pozn. red.), že darujeme do muzea letecký motor. On mi do telefonu řekl, že tenhle šrot ze země je nezajímá. Takže od té doby to bylo pro mě passé.“
Platil památkový zákon, který platí dnes, už na konci 80. let minulého století, tedy v době, kdy pan Vyvážil začínal hledat pozůstatky letadel? Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: Platil. Zákon vstoupil v platnost v roce 1988 a předtím platil jiný zákon, ale v zásadě z hlediska té definice byl velmi podobný. Ani v něm nebyla jasně vymezená časová hranice, co se týká definice archeologického nálezu, tam se měnily jiné věci, a to je otázka vlastnictví. To, že někdo něco najde, tak je-li to opuštěná věc, tak se na to vztahuje občanský zákoník. Ale je-li to archeologický nález, to je na specializovaný seminář na právnické fakultě. Zvlášť u těch mladších věcí samozřejmě. Ale letadla nesporně archeologickým nálezem jsou, koneckonců se to přiznává i v pojmenování té muzejní expozice (pana Vyvážila, pozn. red.), když se tam hovoří o letecké archeologii. Zákon od roku 1988 jasně definuje vlastníka. Je to stát, potažmo po úpravě toho zákona, po zřízení krajů jsou to kraje. To znamená, najde-li někdo archeologický nález, a není to v rámci výzkumu, tak je to majetek kraje. Ve chvíli, kdy někdo nakládá s archeologickým nálezem, jako se svým vlastnictvím, tak se v podstatě dopustil patrně zatajení nálezu, a tam už se ocitá na trestněprávní rovině. V České republice je něco kolem pěti stovek archeologů a víme, že bylo prodáno něco mezi dvaceti a třiceti tisíci detektorů kovů. To je číslo, které naprosto válcuje to množství archeologů. Tudíž dochází ročně ke stovkám či tisícovkám porušení zákona a bohužel ke stíhání toho přestupku, dojde v pěti deseti případech. Problém je v tom, že majoritní společnost obecně nechápe toto jednání jako společensky nebezpečné. Dokonce ani soudy to úplně nechápou jako mimořádně společensky nebezpečné. Proč? Protože většina těch předmětů které se najdou, tak jednotlivě mají malé hodnoty, ale v tom ohromné množství těch desítek tisíc lidí, který se pohybují po krajině a sbírají to, tak už to dosahuje úplně jiných částek. To znamená, že to je jakási drobná kriminalita, která působí jako mor a devastuje kulturní dědictví jako celek. Zákon (památkový zákon, pozn. red.) prošel od roku 1987 různými novelami. Nicméně to základní v zákoně je, na tom se vůbec nic nezměnilo. Tak jak zákon dneska funguje, tak v podstatě umožňuje téměř beztrestně likvidovat kulturní dědictví, protože tam chybí celá řada nástrojů, která v jiných zemích prostě efektivně funguje. Máme ten nejstarší památkový zákon ze všech postkomunistických zemí, a to už je poměrně na pováženou. Pan Vyvážil tvrdí, že v době, kdy začínal hledat, kontaktoval historiky, muzejníky, archeology s tím, jestli nemají zájem třeba nějak spolupracovat, nebo zda nemají zájem o jeho nálezy. Bylo mu údajně řečeno, že to nikoho nezajímá… Jan Mařík, ředitel Archeologického ústavu AV ČR Praha: No k tomu se dá těžko vyjádřit, protože já nemůžu hodnotit, co řekl, který historik, za jakých okolností a na základě jakých informací, které k tomu dostal nebo mu byly zprostředkované panem Vyvážilem. To je velmi vágní tvrzení, navíc překryté poměrně dlouhým časem. Můžu říct jenom tolik, že existují odborné texty, které jsou staré minimálně dvacet let, kdy se o archeologii druhé světové války už zcela nepokrytě mluví, není to žádné překvapení. Jestli se nějaký regionální historik k tomu vyjádřil, já nevím, s jakou specializací, já nevím v jakém kontextu, jestli to bylo ještě třeba před rokem 1989 a nechtěl si dělat problémy s tím, že se bude zabývat americkými letadly. To já neumím posoudit. |
Ruka mrtvého muže
Postupem let se záběr pana Vyvážila a jeho přátel rozšířil. Když lesní dělníci objevili v druhé polovině 80. let při čištění lesa nedaleko obce Kálek na česko-německé hranici kusy něčeho, co připomínalo letadlo, věděli, kam zavolat. „Tam se válely plechy, ale na velkém prostranství, třeba kilometr od sebe.“ vysvětluje pan Vyvážil. „Pamatuji se, nějaký hajný pro mě přijel ladou nivou a řekl, hele, chceš kus nějakýho křídla? Pak jsem jeli dlouho lesem na louku, kde opravdu ležel kus klapky z letadla. Vzal mi to na střešní nosič a odvezl mi to dolů.“ Lesní dělníci následně objevili u obce Klíny i kus žluté směrovky s číslem, podle kterého se pak podařilo stroj identifikovat. Osud amerického bombardéru B-17 s přezdívkou „Dead Man´s Hand“ („Ruka mrtvého muže“), převzatou z historie Divokého západu a postavy hráče pokeru Wild Bill Hickok, je popsán i na webu Letecká badatelna.
Ilustrace bombardéru Boeing B-17G 42-31188 „Dead Man's Hand", který byl sestřelen u obce Kálek okr. Chomutov dne 19. dubna 1945. | foto: Letecká badatelna
Stroj letěl 19. dubna 1944 bombardovat německou Pirnu, ale po zásahu slavné proudové stíhačky Me-262 Schwalbe začal hořet. Posádka stačila vyskočit. Poslední těžký bombardér, sestřelený „švalbinou“ během druhé světové války nejspíš těsně před dopadem explodoval.
S pádem železné opony se otevřela i možnost, oslovit přímé účastníky sestřelů. Vše bylo samozřejmě mnohem složitější než dnes. Napsat dopis, nechat ho přeložit do angličtiny, zjistit adresu někoho, kdo mohl mít kontakt na nějakou instituci či muzeum ve Spojených státech, kde by mohli mít na přeživšího kontakt, a pak čekat pár měsíců na odpověď. Při shánění kontaktů byl prý panu Vyvážilovi nápomocný i americký autor českého původu Manuel van Eyck (původním jménem Manuel František Vaněček, pozn. red.), který v té době sbíral podklady pro knihu o československých letcích RAF Zemřeli jsme pro Anglii.
V roce 1991 se panu Vyvážilovi podařilo navázat písemný kontakt se zadním střelcem zmíněného bombardéru B-17 „Dead Man´s Hand“ Jamesem Burtonem. Na světlo se tak dostal pozoruhodný příběh sestřelené posádky a také odvahy německého faráře Antona Wilhelma z Českého Jiřetína, tehdy Georgendorfu, který amerického letce Burtona zachránil.
Hlavní aktéři příběhu sestřeleného zadního střelce bombardéru B-17 "Dead Man’s Hand“ Jamese Burtona: Německý farář Anton Wilhelm z Českého Jiřetína, tehdy Georgendorfu, který amerického letce Burtona zachránil (vpravo) a jeho sestra, která zraněného letce ošetřila. Burton stojí na prostřední fotografii uprostřed. | foto: archiv Svatopluka Vyvážila
„Důvodem, proč mi odpověď trvala tak dlouho bylo, že jsem stále čekal na ověření fotografie ocasní plochy, zda je opravdu z našeho letounu. Kopii jsem poslal pilotovi a radistovi naší posádky s dotazem, zda si to číslo pamatují,“ Píše Svatoplukovi Vyvážilovi zadní střelec James Burton 9. listopadu 1991 v dlouhém dopise, který pokračuje:
„Pilot je vážně nemocný a nemám od něj odpověď. Minulý týden jsem volal radistovi. Je takovým historikem naší posádky a více méně iniciátorem setkání nás, kteří jsme ještě naživu. Proto jsem spoléhal na jeho odpověď. On si, zdá se, myslí, že to asi není číslo z naší skupiny, ale já se přikláním k tomu, že naše je. Hodně záleží na tom, kde se našlo. Poté, co se otevřel můj padák, stále jsem ještě náš letoun viděl ve vzduchu. Byl mimo formaci, v plamenech a kouř lemoval jeho pád. Nemám ponětí, jak dlouho mohl letět, než dopadl na zem.“ (citace z dopisu Jamese Burtona, 9. listopadu 1991)
S tímto příběhem se veřejnost mohla seznámit kupříkladu v pátém díle seriálu Letecká válka v Krušnohoří, který Deník Chomutovska v celkem jednadvaceti dílech přinášel svým čtenářům po celý srpen roku 1996.
Článek z deníku Chomutovsko, který popisuje příběh sestřeleného zadního střelce bombardéru B-17 „Dead Man´s Hand“ Jamese Burtona. | foto: archiv Svatopluka Vyvážila
Kromě náhodných objevů lesních dělníků byli v té době největším zdrojem informací o možných lokalitách dopadů zejména pamětníci válečných let.
„Vy jste začal něco hledat a kamarád říká, no, já mám babičku a ona mi vyprávěla, že u nich spadlo letadlo,“ líčí pan Vyvážil něco, co bychom mohli popsat jako lavinový efekt svědectví. „Lidi byli příjemní. Zazvonil jsem, představil se a říkám: ‚Dobrý den, nevíte, spadlo tady nějaké letadlo?‘ A oni: ‚Jo‘, a šli s vámi. A pak říkali: ‚Hele, ale támhle u souseda na poli taky‘. Toho bylo tolik, a to navazovalo, že ani nebylo třeba tolik pátrat v archivech jako dneska. Pamětníci dnes už nejsou a lidé musí buď hledat na internetu nebo třeba četnická hlášení apod.“
Zcela jiná situace byla i co se techniky týče. Dnes běžný detektor kovů byl v Česku na začátku 90. let hudbou budoucnosti, hodně tiše hrající. Jediné zařízení, které detektor vzdáleně připomínalo, si pan Vyvážil vypůjčil ve vodárnách.
„Když zaasfaltovali na silnici kanál, tak měli z rádia vytvořenou takovou cívečku. Běhali po silnici až jim to píplo. To jsem si kdysi jednou půjčil. Když něco bylo třeba pod jehličím, tak vám to píplo, nějaký ten dural. Ale nám to fakt ukázali buď přímo ti lidé, že to tady leží, nebo stačilo jen trochu odhrnout. Tady na horách jsou skály, to nebylo hluboko zaryté. Lesák vám často jen řekl kde a už jste to pak poznal. Kolikrát koukal ze země drát nebo plech, takže jste jenom vzal motyčku a odhrabal. Ty věci na vás zářily a nikdo o to neměl zájem.“
 |
Z první poloviny 90. let má pan Vyvážil ve svém archivu i korespondenci s americkým letcem Ronem Brownem, který na Spitfiru s bílou hvězdou nalétal 141 bojových misí. Kromě jiného píše: „Vážený pane, děkuji Vám za Váš dopis. Je úžasné vědět, že si Vy a Vaše země Američanů vážíte. (z dopisu Rona Browna, 13. duben 1993)
Ilustrace spitfiru s americkými výsostnými znaky, na kterém letec Ron Brown nalétal 141 bojových misí. (Z dopisu Rona Browna Svatopluku Vyvážilovi, 13. duben 1993) | foto: archiv Svatopluka Vyvážila
V druhém díle této trilogie, který vyjde ve čtvrtek 23. února, bude řeč o pátrání pana Vyvážila po osudech dalších válečných letounů a jejich posádkách. Vypravíme se i do krušnohorských lesů, kde lze dodnes nalézt pozůstatky dávných katastrof. Opět nás bude zajímat i pohled ředitele Archeologického ústavu AVČR pana Maříka.
