Postupu tankových a mechanizovaných jednotek nemusí stát v cestě pouze síly protivníka, ale překvapit je mohou i různé „neživé“ překážky, které tank, natož jiné vozidlo, nepřekoná a jejichž objetí nepřipadá v úvahu. Zatímco zdolávání velkých překážek je složitější záležitost vyžadující větší objem ženijní techniky a práce a tedy i časově delší realizaci (jako příklad si uveďme kolonu pontonových mostových souprav pro přemostění širší řeky), tak na velkou množinu menších překážek platí tzv. mostní tanky.
Mostní tank vyzrálé konstrukce si představme jako nosič mostovky, kterou vlastními silami umístí na potřebné místo a po akci si ji opět vlastními silami naloží zpět na svůj hřbet a může vyrazit do dalšího kola. Čas potřebný k pokládání a nakládání mostu je v řádu jednotek minut, přičemž nakládání trvá samozřejmě déle než pokládání.
Tank ČSLA překonává překážku po přemostění tvořeném dvojicí mostovek instalovaných mostními tanky MT-55A.
Uvedené menší překážky jsou buď původu přírodního (užší vodní toky se strmými břehy, rokle, srázy atd.), nebo uměle vytvořené (protitankový příkop atd.). Zároveň klasifikace slovem menší je obecná a ne vyloženě délkou přemostění pevně ohraničená, neboť mostní tanky mohou za určitých podmínek mostovky při pokládání řetězit, byť zpravidla máme na mysli soustavu „pouze“ dvou mostovek.
Mostní tanky tak pomáhají postupujícím bojovým vozidlům překonávat řadu překážek, a to i z chodu během útoku. Ostatně v našem armádním časopisectví jsme se mohli setkat i s označením „útočný most“. Samotný název mostní tank prozrazuje nejen původ platforem těchto vozidel, ale i s tím související jejich odolnost a schopnost plnit úkoly za nepřátelské palby a v prostředí zamořeném po použití zbraní hromadného ničení. Z toho už logicky vyplývá, že při pokládání a nakládání mostu osádka mostní tank nemusí opouštět a ani ho neopouští.
Plný rozsah uvedených schopností ovšem neměly mostní tanky na úsvitu svých dějin, k tomu dozrály časem – až po druhé světové válce. Například filtroventilační zařízení pro operace v zamořeném prostředí souvisí víceméně s rozšířením jaderných zbraní.
První předpotopní experimenty, které bychom mohli nazvat mostními tanky, se objevily už za první světové války, ale ty byly prakticky k ničemu. Po lehkém tápání v meziválečném období přišly první prakticky použitelné mostní tanky až v letech druhé světové války. A není náhodou, že se tak stalo na straně západních spojenců, alespoň jmenovitě si uveďme dané mostní tanky: Valentine Bridgelayer, Covenanter Bridgelayer, Churchill Bridgelayer, Sherman Bridgelayer. I Němci měli svůj Brückenleger IV, ale ten moc užitečný nebyl. Vedle „rozumných“ mostních tanků, tj. nosičů a zároveň pokladačů mostovek, se objevila i speciální konstrukce – tank Churchill ARK, který se sám stával dočasným mostem.
Britský druhoválečný mostní tank Valentine Bridgelayer. Se dvěma stroji tohoto typu se po válce vrátila domů Československá samostatná obrněná brigáda.
Německý druhoválečný mostní tank Brückenleger IV nesl horizontálně výsuvný most.
Churchill ARK není klasický mostní tank pokládající mostovku, ale sám se stává mostem. Zde vidíme dva takové stroje na sobě, přemosťující hlubokou překážku, přičemž po tom horním přejíždí tank Churchill standardního provedení.
Existují dvě hlavní konstrukční řešení mostních tanků. Je to buď mostní tank s horizontálně výsuvným mostem (sem patří například německý Brückenleger IV), nebo tzv. nůžkový mostní tank s rozevíracím mostem. Nůžkový mostní tank nese dvoudílný nůžkovitě sevřený most, kde mostní díly jsou spojeny kloubově. Před položením přes překážku se tyto díly vztyčí kolmo vzhůru a následně se nůžkovitě rozevřou.
Přenesme se do Československa. Dva stroje Valentine Bridgelayer si domů přivezla Československá samostatná obrněná brigáda. Ale už v roce 1946 byly vyřazeny ze služby a ani to krátké období předtím s nimi obnovovaná československá armáda nijak vážně nepočítala. Následujících patnáct let se musela bez tohoto druhu ženijní techniky zcela obejít.
Československý zbrojní průmysl a mostní tanky
Několik let před druhou světovou válkou, kdy se nepokrytě začala ukazovat hrozba ze strany Německa, začalo se s budováním zbrojního průmyslu na Slovensku, protože se předpokládalo, že tam nebude tak „na ráně“. I když první vlaštovky v podobě podepsaných smluv na výstavbu nových filiálek plzeňské Škody a brněnské Zbrojovky přilétly už ve dvacátých letech. Ale hlavní rozmach výstavby zbrojního průmyslu na Slovensku přišel až v souvislosti s vypuknutím studené války.
Slovenský zbrojní průmysl byl zaměřen především na těžkou pozemní techniku, to znamená na techniku obrněnou. Většinou se jednalo o licenční výrobu na základě sovětských vzorů (tanky, bojová vozidla pěchoty), ale nezanedbatelné objemy výroby patřily i typům domácím (obrněný transportér OT-62 TOPAS nebo později kanónová houfnice ShKH vz. 77 DANA).
Na Slovensku se v období studené války vyráběla řada typů obrněné techniky, fotografie ukazuje mostní tank MT-55A.
Toto „lokální“ zaměření na těžkou techniku se nakonec ukázalo jako nešťastné, kdy v osmdesátých letech už byla její výroba velkou finanční zátěží pro stát (větší zájem o ní z ciziny už byl pouze ze zemí, které ji neplatily a úvěry na ni dostávaly od našeho státu; následně potom se rozeběhl i mohutný odzbrojovací proces mezi zeměmi NATO a Varšavskou smlouvou). Už před listopadem 1989 tak rozhodla komunistická vláda o konverzi zbrojního průmyslu na civilní výrobu.
Ale konverze v takovém rozsahu není jednoduchý, natož rychlý proces. Tvrdá rána pro zbrojní průmysl, a to nejen slovenský, přišla záhy, s rozpadem východního bloku a s novou geopolitickou situací. O u nás vyráběnou techniku nebyl zájem, na trhu se objevila kvanta techniky sovětských vzorů, která se vyřazovala z armád států bývalé Varšavské smlouvy na základě odzbrojovacích procesů. A nejen jich, vždyť armády hubly výrazněji, než bylo smluvně nařízeno. Je také pravda, že československé zbrojovky nikdo nezavíral direktivně shora, jenže smůla byla v tom, že své výrobky už nedokázaly prodat, kdy v tržním hospodářství to už leželo pouze na nich, resp. na jejich vedení.
A na to vše, co nám řekly předchozí dva odstavce, dojel i poslední a nejmodernější československý mostní tank MT-72.
Z tanků vyráběných v licenci podle sovětských vzorů byly u nás odvozeny vlastní typy pomocných vozidel využívajících jejich podvozků a koreb. Vedle mostních tanků to byly i tanky vyprošťovací nebo tankové jeřáby.
| Typ | Vývoj v letech | Sériová výroba v letech | Objem výroby |
|---|---|---|---|
| MT-34 | 1953 – 1959 | 1961 – 1963 | 65 kusů |
| MT-55A | 1961 – 1968 | 1968 – 1983 | 1 762 kusů |
| MT-72 | 1984 – 1990 | nekonala se | 2 prototypy |
Mostní tank MT-34
Mostní tank MT-55A
Mostní tank MT-72
První byl MT-34
Už v roce 1947 bylo na poradách velitelských kádrů československé armády otevřeno téma nového mostního tanku. Mluvilo se o zadání vývoje domácím zbrojovkám i o nákupu v zahraničí. Ale v té době trpěla naše armáda palčivějšími problémy, bylo potřeba vyřešit hlavní kategorie bojové techniky, protože snad u každé panoval neuspokojivý stav. Vzpomeňme třeba stíhačky, v roce 1947 se rozjížděla sériová výroba degradovaných domácích messerschmittů, Avií S-199, které ale vyřešily pouze kvantitativní stránku problému u stíhacího letectva. Držme se však techniky pozemní, krátce: i s klasickými tanky jsme byli na štíru. Z těchto důvodů byla otázka mostních tanků odložena.
Počátkem padesátých let začala v Praze a především v Martině licenční výroba středních tanků T-34/85. Tím se na pořadu dne opět objevil mostní tank.
Potřeba mostního tanku, včetně základních požadované specifikace, byla s konečnou platností stvrzena 30. dubna 1952 na společné poradě Velitelství tankového a mechanizovaného vojska (VTMV) a Velitelství ženijního vojska (VŽV). Mostní tank měl samozřejmě vycházet z tanku T-34/85 a měl překonávat vodní a terénní překážky široké minimálně 15 metrů. V květnu byl vývojem pověřen podnik ČKD-Sokolovo, projekt nesl krycí název MOTÁK (podobně to byl například u jeřábového tanku název JETÁK) a tank dostal typové označení MT-34.
Mostní tank MT-34
Při návrhu mostového zařízení si konstruktéři vzali za vzor mostní tank Valentine. První prototyp MT-34 vyjel z dílny v roce 1953. Protože z pohledu vojáků ještě zcela nedozrál, práce na něm pokračovaly. Vývoj se protahoval a kvůli ukončení výroby i vývoje vojenské techniky v ČKD byl celý projekt mostního tanku předán na dokončení do Martina. V roce 1959 bylo vyrobeno pět předsériových kusů a sériová výroba začala v roce 1961. Protože tanky T-34/85 se u nás již nějaký ten rok nevyráběly, vycházela sériová výroba MT-34 z konverzí ojetých T-34/85, které přicházely ke generálním opravám. Klasický tank byl zbaven věže a dostal zařízení pro práci s mostem a navrch most.
MT-34 měl osádku tří mužů a byl vyzbrojen kulometem v čele korby (kulomet byl dědictvím z původního T-34/85). Nůžkový most o nosnosti 50 tun mohl přemostit překážku o maximální šířce 16 metrů, přičemž délka složeného mostu byla 9,9 metru a položeného mostu 17 metrů. Hmotnost samotného mostu činila 7,6 tuny. Položení mostu trvalo 3 až 5 minut, opětovné naložení 10 až 20 minut. Mechanismus pro manipulaci s mostem byl mechanický, lanový naviják poháněl motor tanku přes přídavnou převodovku.
Určité mínus MT-34 představovalo přetížení podvozku o 6 tun, protože odstraněné prvky svou celkovou hmotností nevykompenzovaly hmotnost prvků přidaných. Mostní tanky MT-34 tak svou rychlostí zaostávaly za bojovými tanky T-34/85, T-54 a T-55. Z nich největší maximální rychlost měl T-34/85, a to 55 km/h (na silnici), kdežto MT-34 jen 45 km/h.
Tatra 141 se speciálním podvalníkem PM-34, určeným pro záložní most tanku MT-34. Podvalník spřažený ze dvou jednonápravových podvozků vyráběla Transporta Chrudim.
Sériová výroba MT-34 běžela v ZTS Martin v letech 1961 až 1963 v celkovém objemu 65 kusů, všechny putovaly k ČSLA. Některé zdroje sice uvádí 126 vyrobených MT-34, ale tak tomu nebylo. „Záhadnou“ diferenci z obou kvantifikací - 61 kusů - představují záložní mosty na speciálních podvalnících PM-34. Pro MT-34 byly totiž určeny dva mosty, jeden si vezl tank sám a ten druhý (zvaný záložní) byl tažen na podvalníku PM-34 tahačem těžkých přívěsů Tatra 141.
Nejznámější československý mostní tank MT-55A
Nástupcem mostního tanku MT-34 se stal typ MT-55A. Jak již typové označení napovídá, konstrukce MT-55A vychází z tanku T-55A.
Nový stroj se v porovnání se svým předchůdcem MT-34 vyznačuje mnohem lepšími užitnými vlastnostmi, i když i jeho vývoj byl zdlouhavý a bolestivý. Na prototypu MT-55A stále něco praskalo. Zkušební komise ho sice po stránce technicko-taktických parametrů hodnotila jako vyhovující, ale po stránce funkční spolehlivosti jako nevyhovující (můžeme si to představit jako secí stroj, který chodí výborně, ale neseje). Ale nakonec se snad podařilo všechny velké mouchy pochytat.
MT-55A má osádku dvou mužů, tvoří ji velitel tanku/operátor mostu a řidič tanku/mechanik. Výzbroj v podobě kulometu v čelní stěně korby, jako měl MT-34, zde samozřejmě chybí, protože výchozí typ T-55A nic takového nemá (ale to v podstatě není na závadu, když mostní tanky operují v součinnosti s tanky, které ho chrání).
Mostní tank MT-55A jako historické vozidlo na akci pro diváky
Nůžkový most o nosnosti 50 tun může přemostit překážku o maximální šířce 17 metrů, přičemž délka složeného mostu je 9,6 metru a položeného mostu 18 metrů. Samotný most má hmotnost 6,5 tuny. Nižší hmotnost mostu oproti MT-34 je dána použitím kvalitnější oceli pro jeho výrobu. Položení mostu trvá do 3 minut, opětovné naložení 5 až 8 minut. Mechanismus pro manipulaci s mostem má hydraulický pohon.
MT-55A už disponuje filtroventilačním zařízením, které chrání prostor osádky při použití vozidla v prostředí zamořeném po nasazení zbraní hromadného ničení. S použitím zařízení „Řeka/Rieka“ je schopen hlubokého brodění(v hloubce až 4 metry).
Při konstrukci MT-55A (kompletně vybaveného včetně mostu) se podařilo zachovat srovnatelnou hmotnost jako u výchozího typu T-55A (u mostního se udává 36,5 tuny, u klasického 36 tun), a tak mají obě vozidla porovnatelné i jízdní vlastnosti na silnicích a cestách. Hůře na tom je MT-55A s pohyblivostí v členitém terénu kvůli mnohem výše položenému těžišti oproti bojovému tanku, kdy na závadu je podélné rozkývání celého stroje.
Sériová výroba MT-55A běžela v letech 1968 až 1983 v celkovém počtu 1 762 kusů. Z toho československá armáda dostala 213 kusů. Většina produkce šla na export, kdy o 1 248 kusů se podělily Sovětský svaz, Bulharsko, Rumunsko, Jugoslávie, Sýrie, Libye, Alžírsko, Irák a Indie. Zbývajících 301 kusů šlo ve formě „holých“ vozidel do Východního Německa (NDR), kde je opatřovali vlastním mostovým zařízením.
Technika srílanské armády. Tatra 815 táhne podvalník s mostním tankem MT-55A.
Později se MT-55A objevily i ve výzbroji armád dalších států, například Srí Lanky.
Podle soupisu techniky pro rok 2022 disponuje česká armáda šesti kusy MT-55A.
Pro součinnost s mostním tankem MT-55A vznikl přepravník mostu PM-55, který pro něj vozí záložní most. Jedná se o upravený nákladní automobil Tatra 813 KOLOS 8x8. Ten dokonce může most sám přes překážku položit, ale vyžaduje to trochu příprav, protože kvůli lepšímu rozložení hmotnosti na vozidle je most ve standardní přepravní poloze orientován kloub nad kabinu, tj. na opačnou stranu (při pokládce přes překážku musí jít most z vozu kloubem napřed). Také pokládka v první linii je z PM-55 prakticky vyloučená, protože automobil není pancéřován.
