Průmysl Korejské republiky prošel za dobu své existence výraznou modernizací. Výrobky z oblasti elektroniky a automobilního průmyslu známe i od nás. Úspěchů dosáhli Korejci i na poli výroby moderních zbraňových systémů, od ručních zbraní, přes tanky a letadla až po lodě. Jedním z úspěšných produktů je samohybná houfnice K9 Thunder, kterou Polsko jako další evropská země zařadilo do své výzbroje.
Začátky se zděděnou výzbrojí
Po rozdělení země na severní a jižní část, tvořila výzbroj jihokorejské armády děla převážně americké výroby. Za 30 let ušel korejský průmysl dlouhou cestu. Z chudé zaostalé země se Korejská republika zařadila mezi rozvinuté země. Jedním z výsledků tohoto úsilí je vlastní výroba moderní samohybné houfnice, která se dočkala i exportu.
Když americká armáda opouštěla v roce 1949 Korejský poloostrov, přenechala jihokorejské armádě 91 houfnic M2A1 ráže 105 mm. O dva roky později zařadili Korejci do výzbroje první 155mm houfnice M114. Během války jich dostali přes 300. V roce 1953 byl arzenál rozšířen o těžké 203mm houfnice M115. Ve všech případech se jednalo o tažené kusy.
M107 (vlevo) a M110 v barvách jihokorejské armády (muzejní exponáty)
Mechanizace jihokorejského dělostřelectva začala koncem 60. let. V roce 1966 dorazily první samohybné houfnice M110 ráže 203 mm pro výzbroj těžkého dělostřeleckého praporu. V roce 1971 začaly přicházet M110 pro výzbroj druhého praporu a s nimi samohybné kanony M107 ráže 175 mm s dostřelem až 40 km, určené především k protibaterijní palbě.
Mezitím přinesla své ovoce opatření na podporu těžkého průmyslu, prováděná korejskou vládou od 60. let. V 80. letech již patřila Korejská republika mezi asijské tygry. To se projevovalo i ve zbrojním průmyslu. Prvním pokusem o vlastní vývoj, byla modernizace amerických houfnic M2A1 v roce 1972. Tehdy to ještě Korejci úplně nezvládli. O pomoc museli požádat americké specialisty. Vývoj trval tři roky a na konci se podařilo většinu problémů vyřešit. Nicméně k sériové výrobě nedošlo.
Dalším projektem byl vývoj vlastní tažené houfnice ráže 105 mm, dokončený v roce 1978. Pod označením KH 178 ji vyráběla společností KIA Machine Tools, ale výroba byla omezená, protože armáda měla ve výzbroji množství amerických M2A1 stejné ráže. O rok později začal vývoj vlastní houfnice ráže 155 mm, zařazené do výzbroje pod označením KH 179.
Stále se však jednalo o tažené kusy, které jsou konstrukčně jednodušší a mají svoje limity. Na konci 70. let hledala jihokorejská armáda vhodný samohybný dělostřelecký systém, který by nahradil zastarávající M110 a M107 s externí lafetací. Požadavkem byla uzavřená věž, poskytující ochranu před střepinami a účinky ZHN. V té době nehrozil od severních sousedů jaderný úder, ale chemický útok se vyloučit nedal.
Pokusy o nákup
S akvizicí to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát dnešní optikou. K dispozici byla jen poměrně složitá francouzská AMX-30 AU-F1 a americká M109. Itálie systém Palmaria teprve vyvíjela a Britové měli k dispozici jen kanon FV433 ABBOT ráže 105 mm. Tím se výběr velmi rychle zúžil na jedinou možnost – M109.
Nakonec Korejci uzavřeli s Američany dohodu o licenční výrobě M109A2 s delší hlavní (39 ráží místo 23), větším dostřelem (18 100 m místo 14 600 m), větším palebným průměrem (36 nábojů místo 28) a řadou dalších úprav. V Korejské republice probíhala výroba jen částečně. Celá houfnice M178 (myšleno samotné dělo), kterou byl systém vyzbrojen, se vozila ze Spojených států, stejně jako některé další komponenty. Montáží byla pověřena firma Samsung Precision, založená v roce 1977.
Firma Ssang Yong vyráběla v licenci motory Detroit Diesel 8V71T, Tongil Heavy Industries vyráběla automatické převodovky Allison XTG-411/2A, EO systems vyráběla panoramatický a periskopický zaměřovač, přístroje nočního vidění AN/VVS III a periskopy M45. Munici vyráběly korejské firmy Poongsan Metal Coroporation, Daewoo Corporation Amunition a Korea Explosive Group. Společnost LG Cable převzala výrobu pásů T336. Vysílačky si dodávali Korejci vlastní.
Houfnice K55 (M109) jihokorejské armády
Samohybná houfnice dostala označení KM109A2, které bylo později změněno na K55. Jednalo se o první samohybný dělostřelecký systém vyráběný sériově v Korejské republice. První objednávka zněla na 172 kusů, ale nakonec bylo vyrobeno 1 180 jednotek, čímž se Jižní Korea dostala na druhé místo za Spojené státy v počtu vyrobených kusů. Pro zvýšení účinnosti dělostřeleckých baterií Korejci vyvinuli vozidlo řízení palby K77.
Korejská republika byla a je nejsilnější spojenec USA v oblasti. Nicméně na začátku 80. let si trochu pošramotila reputaci, když začala rozprodávat výzbroj, kterou na jižní část poloostrova Američané přemístili pro případ eskalace konfliktu. Problémem nebyl ani tak únik technologií, protože šlo o starší děla typu M114, M101, minomety a bezzákluzové kanony M40, ale o to, že výzbroj byla poskytnuta bezúplatným převodem v rámci vojenské pomoci spojencům, takže Korejci tak trochu „podojili“ americký rozpočet do vlastní kapsy.
Výsledkem byl pečlivější dohled nad korejskými obchody s americkými zbraněmi a výrazně vlažnější přístup k transferu technologií a podepisování licenčních kontraktů ze strany USA. Korejcům nezbylo než hledat možnosti spolupráce i jinde nebo se zkusit postavit na vlastní nohy. Jižní Korea postupně podepsala smlouvy o spolupráci s Velkou Británií, Francií, Itálií, Nizozemskem, Německem, Izraelem, Kanadou, Polskem, Indonésií, Malajsií a Novým Zélandem.
Vývoj vlastními silami
Koncem 80. let přišla jihokorejská armáda s požadavkem na vývoj nového moderního dělostřeleckého systému s dlouhým dostřelem a vysokou účinností palby. Jedním z hlavních důvodů bylo zavedení systému M1978 Koksan do výzbroje severokorejské armády. Tento kanon dlouhého dostřelu dokázal při použití munice s přídavným raketovým motorem zasáhnout hlavní město Soul bez toho, aby překročil demilitarizované pásmo.
Předběžný projekt, zpracovaný agenturou pro obranný vývoj ADD (Agency of Defence Development), byl odsouhlasený v roce 1989. Důraz se kladl na dobrou pohyblivost, rychlý přechod z pochodové polohy k zahájení palby, vysokou pravděpodobnost zasažení cíle první salvou, vysokou rychlost palby a dostatečně dlouhý dostřel.
Z toho postupně vyplynula možná řešení. Vzhledem k dobrým zkušenostem s průchodivostí K55 byl zvolen pásový podvozek, ale s hydropneumatickým odpružením (místo torzních tyčí). Tato koncepce nabízela, kromě dobrých jízdních vlastností a většího vnitřního objemu korby, možnost „uzamčení“ odpružení. Tím se dala ušetřit hmotnost opěrné radlice. Výhodou byl i rychlejší přechod z pochodové do palebné polohy a zpět. To bylo důležité, protože pravděpodobnost přežití na bojišti měla být zajištěna minimalizací pobytu v palebném postavení. Ze stejného důvodu byla požadována mechanizace nabíjení.
Houfnice měla být schopna palby v režimu Multiple-Round Simultaneous-Impact (MRSI), což vyžaduje vystřelit první tři rány různými náměry v rozmezí 15 sekund, aby granáty dopadly na cíl v rozmezí nejvýše 3 sekund. Zároveň byla požadována možnost spolupráce v režimu společného hromadného úderu TOT (Time On Target), kdy ve stejném časovém limitu musí na cíl dopadnout úder celé baterie i dalších palebných prostředků s odlišnou balistikou. To vyžadovalo výrazně přesnější navigační systém, palubní počítač a výkonné spojovací prostředky s možností přenosu dat.
Maximální požadovaný dostřel byl 40 kilometrů, aby bylo možné vést protibaterijní palbu na severokorejské systémy. Z toho vyšla délka hlavně 52 ráží, což představovalo při ráži 155 mm úctyhodných 8 metrů. Nábojová komora s objemem 23 litrů měla umožňovat použití jak klasických pytlíkovaných prachových náplní, tak moderních celospalitelných modulárních náplní.
Sázka na moderní řešení
Modulární náplně byly tehdy vyvíjenou novinkou, která zaručovala rovnoměrnější hoření prachového zrna a tím menší namáhání hlavně, menší množství reziduálních spalin, což umožňovalo rychlejší palbu bez nebezpečí samovznícení další prachové náplně, vyšší energetickou hustotu a tím i delší dostřel. Zároveň byl zadán vývoj nové dalekonosné munice s generátorem plynů v dnové dutině nebo pomocným raketovým motorem. Cílem bylo dosáhnout dostřelu až 60 km, aby bylo možné používat nové houfnice nejen na stupni divize, ale i na stupni sbor.
Požadovaná pancéřová ochrana měla osádce zajišťovat ochranu před protibaterijní palbou, tedy střepinami 155 mm munice, a před palbou průbojné munice kulometů KPVT ráže 14,5 mm, kterými byla vyzbrojena průzkumná vozidla sovětské výroby používaná severními sousedy.
Nutno říci, že v některých otázkách nebylo úplně jasno. Například zpočátku byla vyžadovaná protiletadlová výzbroj v podobě 20mm rotačního kanonu M168 Vulcan, která byla nakonec zavržena, protože by celý systém zbytečně komplikovala a zvyšovala hmotnost.
Za vývoj a celkovou realizaci vozidla zodpovídala společnost Samsung Techwin. Projekt vedl doktor Kim Dong Su. Za vývoj elektroniky byla odpovědná divize Samsung Thales. Vývojem houfnice ráže 155 mm byla pověřena KIA Machine Tools.
Podvozek s hydropneumatickým zavěšením vyvíjela Tong Myung Heavy Industries, spolupracující s britskou Horstmann Industries, která vyvíjela podvozky tanků Challenger a houfnic AS-90. Původně se uvažovalo o nákupu licence odpružení Air Log z houfnice AS-90, ale zkoušky ukázaly, že při délce hlavně 52 ráži je výkon zbraně a zpětný ráz výrazně větší než při 39 rážích, takže Korejci museli vyvinout vlastní systém.
Jihokorejské houfnice K9 Thunder při přesunu
Dobu vývoje a náklady bylo nutné udržet v rozumných mezích. Proto se Korejci, místo vlastního vývoje, rozhodli část komponentů nakoupit v zahraničí a zahájit jejich licenční výrobu. Tím měli více času a prostoru na vyvážení celkové koncepce nové zbraně.
Jako pohonnou jednotku vybrali německý motor MTU (Motoren und Turbinen Union) MT 881 Ka 500, což byl kapalinou chlazený, vznětový, vidlicový osmiválec, přeplňovaný turbokompresorem, s výkonem 735 kW při 2 700 ot/min. Stejný motor používá německá Panzehaubitze PzH 2000, vyvíjená přibližně ve stejné době. Korejská firma Ssang Yong vyrábí motor od roku 1998 v licenci.
S motorem je spřažená americká automatická převodovka Allison X1100-5A3, navržená pro rychlá pásová vozidla s hmotností 45–63 t. Jak napovídá číselné označení, převodovky této řady zajišťují přenos výkonu až 1 100 kW. Stejnou převodovku používají dlouhá léta tanky M1 Abrams. Licenční výrobu zavedla firma Tongil Heavy Industries.
Zaměřovače byly použité z houfnice K55. Firma Fistec vyvinula elektrohydraulický systém pohonu věže, odvozený od tanku K1 ROKIT a přístrojové panely. Prototypy houfnice K9 byly vybavené úsťovou brzdou z houfnice K55, ale sériové kusy dostaly mnohem účinnější štěrbinovou.
První oběť z vlastních řad
Osádku houfnice tvoří 5 mužů. Řidič, sedící vlevo vedle motoru. Střelec a velitel, kteří mají sedačky za sebou v pravé části věže a dva nabíječi, kteří při palbě stojí a kontrolují podávání granátů a náplní. Při přesunu mají k dispozici sklápěcí dvojlavici v levé části korby.
Pojezdová část vozidla byla hotová v říjnu 1993. Do roku 1996 probíhaly jízdní zkoušky bez věže nebo s jejím hmotnostním ekvivalentem. Mezitím probíhal vývoj věže, nabíjecího zařízení a systému řízení palby. Druhá fáze testů, které se účastnily dva prototypy vybavené věží a všemi ostatními systémy, byla zahájena v roce 1996 a pokračovala do září 1998. Souběžně s tím probíhaly dílčí změny a běžela příprava sériové výroby.
Během testů se podařilo dosáhnout požadovaného dostřelu 40 kilometrů i rychlosti palby šest výstřelů za minutu. Celkově najezdily oba prototypy 13 800 kilometrů a vystřílely 4 100 nábojů.
Testy se bohužel neobešly bez nehod, 5. prosince 1997 při testech rychlosti střelby došlo k samovznícení modulární náplně od zbytků spalin z předcházejícího výstřelu. V interiéru vozidla došlo k požáru. Čtyřem technikům se podařilo s popáleninami vozidlo opustit, ale jeden z nich v nemocnici následkům svých zranění podlehl. Prototyp byl poškozen, ale podařilo se ho opravit tak, že mohl pokračovat v testech.
Kontrakt na výrobu houfnic K9 Thuder byl se společností Samsung Aerospace Industries podepsán 22. prosince 1998. První sériové vozidlo opustilo výrobní linku 17. prosince 1999 a bylo slavnostně předané jednotce námořní pěchoty na ostrově Yeonpyeong.
Houfnice K9 má palebný průměr 48 granátů a 96 modulárních náplní. Nejvyšší rychlost střelby je osm výstřelů za minutu po dobu tří minut. Trvalá rychlost střelby je dva výstřely za minutu. Standardně se nakládají tříštivotrhavé granáty (HE – High Explosive) KM107 a ke každému dvě náplně K677 po dvou modulech. To umožňuje vystřílet kompletní palebný průměr v rozmezí dálek 10–25 km (4 moduly) nebo ji u části munice prodloužit na rozmezí 15–30 km (5 modulů) s tím, že pro zbytek bude možné použít jen 1–3 moduly a střílet „na krátko“.
Smrtící náklad
V případě požadavků na plnění speciálních palebných úkolů je možné použít dalekonosné HE granáty K307 s dnovou výdutí a dostřelem až 40 km, při použití modulární náplně K676. Dále jsou k dispozici dvojúčelové kazetové náboje K310 DPIC (Dual Purpose Improved Conventional), obsahující 49 kusů tříštivo-kumulativní submunice K221. Tento granát má maximální dostřel 36 km.
K dispozici jsou i nové dalekonosné HE granáty KM549A1 s dnovou výdutí, kazetová munice K305 (obsahující 64 kusů submunice K214 a 24 kusů K215) a kouřové granáty KM110A2. Kromě toho Korejci vyvinuli vlastní naváděnou munici, vycházející z M982 Excalibur, označenou KSTAM (Korean Smart Top Attack Munition).
Je možné používat i standardní munici NATO zavedenou ve výzbroji. Místo modulárních náplní se mohou používat klasické pytlíky s prachovými zrny, samozřejmě na úkor dostřelu a rychlosti palby.
Samohybná houfnice ráže 155 mm K9 Thunder během cvičení finských obranných sil
Systém řízení palby Samsung Thales zahrnuje palubní balistický počítač, meteorologickou stanici, systém pro přenos dat z externího zdroje, přijímače GPS, inerciální navigační systém Honeywell a snímače parametrů. Při výpočtu TOT systém zohledňuje přesnou polohu vozidla, směr a sílu větru, teplotu, tlak a vlhkost vzduchu, teplotu munice a opotřebení hlavně. Systém automaticky hlídá přehřátí hlavně.
Systém řízení palby je možné propojit v síti s až 31 účastníky a dostávat údaje o vlastních i nepřátelských jednotkách z externích zdrojů. Po obdržení rozkazu k palbě je K9 schopná vystřelit z místa do 30 sekund, za jízdy do 60 sekund.
Od roku 2018 se vyrábí modernizovaná verze K9A1 vybavená novější verzí počítače, novým inerciálním navigačním systémem a novými přijímači GPS, což dále zvýšilo přesnost palby. Vozidlo dostalo pomocnou zdrojovou jednotku firmy TZEN, s výkonem 8 kW, kryjící spotřebu v palebném postavení. Periskopy řidiče byly nahrazeny displeji, kterým poskytují obraz kamery umístěné v přední a zadní části vozidla.
K houfnici K9 bylo vyvinuté muniční a nabíjecí vozidlo K10, jehož vývoj začal v roce 1998. Prakticky celý podvozek byl převzatý z K9 a na něm byla postavena pevná nástavba. Sériová výroba byla zahájena v roce 2005. Vozidlo K10 převáží 104 granátů umístěných v korbě a 504 modulárních náplní v nástavbě. Nástavba je vybavena klimatizací, která udržuje optimální teplotu 21 oC.
V přední části nástavby je umístěn přepravník, který se připojuje k zadní části houfnice K9. Běžná doba doplňování plného palebného průměru K9 je 18 minut. Přepravník je pod pancéřovým krytem. Tříčlennou osádku K10 tvoří velitel, řidič a operátor. Předávání munice je automatizované, ukládání do K9 se provádí ručně bez toho, že by se osádka jednoho nebo druhého vozidla musela vystavit nepřátelské palbě.
Úspěšný export
Největším korejským úspěchem je kontrakt na licenční výrobu 280 kusů K9 v Turecku, pod označením T155 Firtina. Turci chtěli dalších 70 kusů vyvézt, ale Německo nedalo souhlas s reexportem svých pohonných jednotek přes Turecko do třetích zemí.
Polsko objednalo 120 podvozků K9 pro svůj dělostřelecký systém AHS Krab, který vznikl kombinací s britskou věží AS-90M Breaveheart a polským systémem řízení palby Topaz.
Indická K9 VAJRA-T v digitální kamufláži
Indie převzala 10 kusů K9 Vajra-T v montážních celcích, které kompletovala společnost Larsen & Toubro. Dalších 90 kusů se již bude vyrábět přímo v Indii na základě licenční smlouvy.
Norové objednali 24 kusů houfnic K9 VIDAR (Versatile InDirect ARtillery system) a 6 nabíjecích vozidel K10 VIDAR s opcí na druhou stejně velkou zakázku. V roce 2022 využilo opci a nakoupilo další čtyři K9 a osm K10, na celkový počet 28 houfnic K9 a 14 nabíjecích K10.
Finsko zakoupilo 48 použitých houfnic, zavedených do výzbroje jako K9FIN Moukari. V roce 2021 přikoupili dalších 10 kusů. V listopadu letošního roku odsouhlasil ministr obrany nákup 38 kusů houfnic K9 v hodnotě 134 milionů EUR.
Estonsko při nákupech spolupracovalo s Finskem, aby obě země ušetřily. Estonsko postupně objednalo dva pakety po 12 houfnicích K9 a k tomu logistiku, náhradní díly a výcviková zařízení. V roce 2021 podepsalo Estonské centrum pro obranné investice smlouvu o modernizaci stávajících a nákupu dalších šesti K9EST Kõu. V září 2022 oznámil estonský ministr obrany plánovaný nákup celkem 12 K9EST Kõu, aby celkový počet dosáhl 36 kusů.
V únoru 2022 podepsal kontrakt na dodávku nespecifikovaného množství K9 a K10 Egypt. Posledním želízkem v ohni byla donedávna dodávka 30 AS-9 Aussie Thunder a 15 AS-10 pro australskou armádu. Houfnice se mají montovat přímo v Austrálii. Předpokládané označení je AS-9 Huntsman.
V červenci 2022, na pozadí ruského útoku na Ukrajinu, podepsala Polska Grupa Zbrojeniowa a Hanwha Defense rámcovou dohodu o dodávce 672 houfnic K9. V srpnu byl podepsán kontrakt na dodávku 212 houfnic K9PL v hodnotě 2,4 miliardy USD, včetně výcviku osádek, simulátorů, logistických balíčků a munice. Dodávky mají probíhat do roku 2026. Prvních 24 K9PL bude zařazeno do výzbroje 1. dělostřeleckého pluku (1 Mazurski Pułk Artylerii) v podřízenosti 16. mechanizované divize (16 Dywizja Zmechanizowana).
