Plovákový letoun Spitfire vzniklý přestavbou verze Mk.IX.
Od roku 1915 do roku 1953 vzniklo plus mínus sedm desítek typů stíhacích hydroplánů, ať už v podobě strojů plovákových nebo létajících člunů. Zdaleka ne všechny se ovšem vyráběly sériově a v případě sériové výroby šlo často o velmi malé výrobní objemy. Pochvalu z druhé strany spektra výrobních objemů si zaslouží například italský létající člun Macchi M.5 (první let v roce 1917) s 244 kusy nebo japonský plovákový stíhač Nakajima A6M2-N „Rufe“ (1941) s 327 kusy.
Zatímco v první světové válce se tato kategorie letounů dokázala ve své úloze do značné míry uplatnit, v té druhé válce už jí pšenka tolik nekvetla, což je nakonec logické a uvidíme to při představení příslušných typů. Ostatně nepřímý důkaz k tomu nalezneme právě v samotných počtech typů. Prvoválečných konstrukcí bylo více než třicet, stejně tak meziválečných, ale ve druhé světové válce – jak už bylo prozrazeno – vznikly pouze typy čtyři. Poslední dva marné pokusy na dané téma, samozřejmě už s proudovými motory, vzlétly pak za války studené, a to britský létající člun Saunders-Roe SR.A/1 (červenec 1947) a zcela netradiční americký Convair F2Y Sea Dart (leden 1953) využívající při startech a přistáních výsuvné vodní lyže.
Albatros W.4, německý stíhací hydroplán z první světové války
Macchi M.5, italský stíhací hydroplán z první světové války, který vznikl v roce 1917, byl jedním z nejpovedenějších typů své kategorie. Celkem bylo vyrobeno 244 těchto letounů. Svou maximální rychlostí téměř 190 km/h překonával i řadu pozemních stíhaček té doby, vedle to vynikal i obratností.
Britský stíhací hydroplán Saunders-Roe SR.A/1 z roku 1947 vznikl v jediném prototypu. Poháněly ho dva proudové motory.
Americký stíhací hydroplán Convair YF2Y-1 Sea Dart, program byl zrušen v experimentální fázi. Sea Dart byl jediným nadzvukovým hydroplánem v historii.
A nyní se již podívejme na avizovanou druhou světovou válku. Nejprve musíme pro úplnost uvést, že z meziválečných stíhacích hydroplánů do ní vstoupily pouze dva typy, ovšem bez naplnění nějakých „stíhacích ambicí“. A že s letouny této kategorie se koncem třicátých let už prakticky nepočítalo, nám opět prozradí následující čísla: z počtu typů stíhacích hydroplánů zkonstruovaných mezi válkami jich 78 % spadá do let dvacátých a 22 % do let třicátých, kdy navíc poslední z nich přišel už v roce 1936. Válka potom v některých zemích určitý zájem o stíhací hydroplány opět probudila.
A které dva typy stíhacích hydroplánů do vypuknuvší války (v září 1939) vstoupily? Byly to francouzský Loire 210 a italský IMAM Ro.44, první zastaralý a druhý ještě zastaralejší.
Francouzský stíhací hydroplán Loire 210, první let v roce 1935
Italský stíhací hydroplán IMAM Ro.44, první let v roce 1936
Loire 210 byl letoun zajímavý, vznikl jako katapultová plováková stíhačka určená k ochraně bitevních lodí. Prototyp Loire 210 poprvé vzlétl v roce 1935 a v letech 1938 až 1939 bylo dodáno 20 sériových kusů. Loire 210 však dlouho nesloužil, vyřazen z výzbroje byl už v listopadu 1939, a to kvůli nedostatečné pevnosti křídla stvrzené pěti haváriemi.
Dvouplošník IMAM Ro.44 poprvé vzlétl v roce 1936 a celkem bylo vyrobeno 35 kusů. Pro zastaralý nevýkonný stroj by však byl vzdušný boj záležitostí bez vyhlídky na dobrý konec, a tak nedlouho po vstupu války do středomořské oblasti přišel konec jeho služby v první linii a dosloužil pouze při výcviku pilotů průzkumných hydroplánů.
Japonský stíhací hydroplán Nakajima A6M2-N „Rufe“ z druhé světové války byl vyroben v relativně velkém počtu 327 exemplářů. Jak již typové označení prozrazuje, konstrukčně přímo vycházel z palubní stíhačky Mitsubishi A6M2 „Zero“.
| Typ | První let | Počet vyrobených kusů |
|---|---|---|
| Nakajima A6M2-N „Rufe“ | 7. 12. 1941 | 4 prototypy a 323 sériových |
| Kawanishi N1K1 „Rex“ | 6. 5. 1942 | 9 prototypů a 88 sériových |
| Supermarine Spitfire Floatplane | 12. 10. 1942 | 4 prototypy |
| Grumman F4F-3S Wildcatfish | 28. 2. 1943 | 1 prototyp |
Představme si blíže stíhací hydroplány druhé světové války v pořadí podle uvedené tabulky.
