Někteří dinosauři jsou známí a populární díky svým obludným rozměrům, jiní kvůli bizarnímu vzhledu a další třeba i zásluhou svého podivně znějícího nebo přímo krkolomného jména. Mezi příklady poslední jmenované kategorie nepochybně patří i mongolský pozdně křídový titanosaurní sauropod druhu Opisthocoelicaudia skarzynskii.
Typový exemplář tohoto dinosaura byl objeven v červnu roku 1965 jednou ze slavných polsko-mongolských paleontologických expedic, vedených polskou paleontoložkou Zofií Kielan-Jaworowskou.
Polští vědci uspořádali několik výprav v rozmezí let 1963 až 1971 a právě ta z roku 1965 byla rekordní z hlediska počtu oficiálních členů (celkem 21, k nim se pak příležitostně přidávali najatí mongolští pomocníci). Jedním z tehdejších objevů byla právě i do značné míry kompletní kostra menšího až středně velkého sauropoda, na níž paleontologové narazili v lokalitě Altan Úl na území Jihogobijského ajmagu (administrativní oblasti na jihu Mongolska).
Ve zdejších pustinách pouště Gobi objevili členové expedice ve stejném roce také fosilie několika jedinců obřího tyranosauridního teropoda druhu Tarbosaurus bataar, stejně velkého ornitomimosaura druhu Deinocheirus mirificus nebo malého pachycefalosaurida druhu Homalocephale calathocercos.
Přirozený odlitek otisku stopy zadní končetiny neznámého sauropodního dinosaura. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o sedimenty geologického souvrství Nemegt, je poměrně pravděpodobným původcem právě saltasaurid druhu Opisthocoelicaudia skarzynskii.
Fosilní kostra v té době záhadného sauropoda, jehož lebku se nepodařilo na lokalitě objevit, byla uložena v sedimentech geologického souvrství Nemegt, pocházela tedy z období pozdní křídy (geologický věk maastricht, asi před 70 miliony let). Zajímavá byla již orientace kostry, která byla netypicky uložena vleže „na hřbetě“, nejspíše prostřednictvím jakési dávné povodně.
Fosilie byly později převezeny do Polska v 35 bednách o celkové hmotnosti kolem 12 tun a v roce 1977 formálně popsala tohoto dinosaura paleontoložka Maria Magdalena Borsuk-Białynicka (nar. 1940). Druhové jméno dinosaura odkazuje k preparátorovi, který fosilii připravil pro výzkum, a sice k Wojciechovi Skarżyńskému. Poněkud nešťastné rodové jméno pak odkazuje k anatomické stavbě kaudálních obratlů dinosaura a znamená doslova „duté ocasní obratle“.
Možná právě kvůli kurióznímu a obtížně vyslovitelnému rodovému jménu se Opisthocoelicaudia stala poměrně známým sauropodním dinosaurem, který se od 80. let minulého století objevuje pravidelně ve většině atlasů a jiných knih o dinosaurech. Jak však tento tvor vlastně vypadal, jak byl velký a co dokážeme konstatovat o jeho ekologii?
Už dříve bylo uvedeno, že lebka ani krční část páteře nebyly objeveny, přesto se dá s vysokou mírou jistoty předpokládat, že jejich podobou se opistocélikaudia nijak nelišila od svých blízkých příbuzných. Jednalo se spíše o menšího sauropoda, jehož délka dosahovala „jen“ asi 11,3 až 13 metrů. Hmotnost tohoto titanosaura bývá odhadována v širokém rozpětí od 8 500 kg až po víc než 20 tun.
Nejvyšší odhad 25 388 kg však není příliš pravděpodobný, protože tím by byl mongolský sauropod těžší než například dospělý Apatosaurus, dosahující délky kolem 22 metrů. Hmotnostní odhad 13 tun pro opistocélikaudii se tak jeví jako nejpravděpodobnější, což z ní činí váhový ekvivalent dvou až tří dospělých slonů afrických.
Rozměry jednotlivých částí kostry jsou dobře zdokumentované. Odhadovaná délka krku činí 5 metrů, výška předních končetin 1,87 metru a delších zadních končetin pak 2,46 metru. Velkou otázkou je, zda se v případě rodu Opisthocoelicaudia nejedná ve skutečnosti o stejné zvíře, kterým je Nemegtosaurus mongoliensis, žijící v totožných ekosystémech. V současnosti už byly fosilie sauropodů objeveny asi na 32 různých lokalitách v rámci souvrství Nemegt, otázka možné synonymity obou taxonů však stále není vyřešena.
Problémem je hlavně fakt, že dosud nebyly objeveny plně se překrývající totožné kosterní části obou potenciálních samostatných druhů, přesto se jeví pravděpodobná odlišnost obou sauropodích taxonů. Možnou konspecifičnost (příslušnost k identickému druhu) u obou taxonů nicméně konstatoval již v roce 2014 také Daniel Madzia, a to v konferenčním příspěvku, publikovaném spolu s autorkou formálního popisu tohoto dinosaura. Opisthocoelicaudia je každopádně zástupcem kladu Macronaria, Titanosauria a Lithostrotia, patrně se přitom jednalo o zástupce vývojově vyspělé čeledi titanosaurních sauropodů Saltasauridae.
Podle odborné práce z roku 2009 je možné řadit tento taxon do podčeledi Opisthocoelicaudiinae spolu s obřím severoamerickým rodem Alamosaurus a menším jihoamerickým rodem Pellegrinisaurus. Studie publikovaná o devět let později však do zmíněné podčeledi řadí spolu s opistocélikaudií pouze alamosaura. Zajímavostí jsou také objevy fosilních otisků stop sauropodů v souvrství Nemegt, které mohly být vytvořeny právě opistocélikaudií (nebo také nemegtosaurem, jedná-li se o samostatné rody).
Rekonstrukce možné podoby živého jedince druhu Opisthocoelicaudia skarzynskii. Tento vývojově vyspělý saltasaurid obýval oblast dnešního jižního Mongolska v období pozdní křídy před asi 70 miliony let. Jeho fosilie byly objeveny v sedimentech geologického souvrství Nemegt. I při délce až 13 metrů a hmotnosti přes 10 tun představoval relativně malého titanosaurního sauropoda.
Vzhledem k objevům fragmentárních fosilií sauropodů, které zatím není možné s jistotou zařadit, je ale nutné počítat i s variantou, že výrazné a přibližně kruhové ichnofosilie o průměru až 76 cm vytvořily nějaké jiné druhy těchto dlouhokrkých dinosaurů. Vědci už se věnovali také otázce původního držení těla tohoto dinosaura a jeho předpokládané schopnosti vzpřimovat se na zadních.
Jak ukázaly výzkumy sedimentů souvrství Nemegt, před 70 miliony let se jednalo o rozsáhlou nížinu protkanou hustou sítí řek. Ačkoliv podnebí zde nebylo vyloženě vlhké, nejednalo se ani o semiaridní prostředí, podobně jako v případě ekosystémů souvrství Barun Goyot a Djadochta. Fosilní nálezy obratlovců svědčí o přítomnosti bohaté rozmanitosti ryb, želv, krokodýlů i ptáků, naopak ještěři a savci zde příliš početní nebyli.
Z dinosauří megafauny už jsme zmínili obří teropody rodů Tarbosaurus a Deinocheirus (z nichž pouze první představoval nebezpečí pro mláďata a slabší jedince opistocélikaudie), dále pachycefalosaurida rodu Homalocephale a sauropoda rodu Nemegtosaurus, který je ovšem známý jen podle jediné fosilní lebky. Nechyběli také mohutní ankylosauři (rody Saichania a Tarchia), velcí ornitopodi (jako byl kachnozobý Saurolophus) nebo menší teropodi z různých vývojových skupin (oviraptorosauři, deinonychosauři, alvarezsauroidi a terizinosauroidi).
Výzkumy fosilií opistocélikaudie i sedimentů geologického souvrství Nemegt stále průběžně probíhají, a tak můžeme směle doufat, že se o tomto zajímavém sauropodovi i o jeho dávných ekosystémech dozvíme v budoucnu ještě více fascinujících informací.
Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie.
