Ponechme stranou dosti podivně vyhlížející CGI dinosaury, základní problém je v něčem jiném. Objevuje se ostatně i u mnoha jiných filmů, dokumentů a literárních zpracování. Nesedí totiž ona datace. Problém je v tom, že hlavní hrdina zmíněného filmu by se v případě cesty časem do doby před pětašedesáti miliony let neobjevil v době končící křídy, ale již celý jeden milion let po jejím skončení (a tedy i po vyhynutí tyranosaurů a jejich současníků). Katastrofický konec druhohorní éry (a s ním i vyhynutí všech neptačích dinosaurů) totiž nastal před 66 miliony let, nikoliv před 65.
A v letošním roce je to již rovné desetiletí, po které je tato skutečnost obecně známá. Ale hezky popořadě. Až do začátku 20. století a vzniku prvních radiometrických metod datování neexistoval způsob, jakým by bylo možné určit dobu, která od této významné události uplynula. Zatímco od 16. století platil na dlouhou dobu předpoklad, že svět byl stvořen v roce 4004 před Kristem a biblická potopa světa nastala 2348 let před Kristem (případně 2004 let před Kristem), v roce 1739 publikoval francouzský badatel Charles de Brosses delší časový odhad vzniku Země, a to v délce trvání 42 000 let.
Vycházel přitom z mocnosti sedimentárních vrstev, které znal. Roku 1749 jeho krajan Louis de Buffon přišel s číslem 75 000 let, odvozeným na základě předpokládané doby „chladnutí“ Země. Až s nástupem radiometrického datování v minulém století ale bylo možné odhadnout přesnější stáří planety Země, které podle dnešních poznatků činí 4,56 miliardy let.
První pokus o rekonstrukci kostry obřího teropodního dinosaura druhu Tyrannosaurus rex, jehož typový exemplář byl objeven na území Montany v srpnu roku 1902. V té době se ještě tyranosaurovi a jeho současníkům přisuzovalo stáří o délce trvání „pouhých“ 3 milionů let.
Kdy začaly třetihory?
A jak byla datována samotná hranice mezi křídou a paleogénem? V první polovině 19. století se pouze vědělo, že je to období starší než kenozoikum, ale mladší než paleozoikum – období plazů předcházející éře savců, ale následující po éře ryb a bezobratlých živočichů.
S příchodem 20. století už bylo jasné, že geologický čas není záležitostí pouhých staletí a tisíciletí, ale spíš milionů let. Nicméně ještě v letech před první světovou válkou byla doba posledních dinosaurů (jako byli ikoničtí Tyrannosaurus a Triceratops) odhadována na pouhé 3 miliony let. V té době navíc laická ani vědecká společnost ještě nebyly na tak odvážné odhady připraveny.
A jak byl tedy datován konec druhohorní éry v dalším období? V roce 1913 britský geolog a průkopník radiometrického měření Arthur Holmes přišel s rozumnějším, desetinásobně delším odhadem v délce 30,8 milionu let. Nebyla to sice ještě ani polovina správného údaje, ale rozhodně se jednalo o pokrok (který bohužel v této době ještě poněkud zapadl).
Britský geolog Arthur Holmes (1890-1965), průkopník radiometrického datování hornin. V roce 1913 Holmes ukázal, že konec období křídy je nutné datovat do mnohonásobně starší minulosti, než jaká byla tehdy uznávána (místo obvyklých 3 milionů let přišel Holmes s datací 30,8 milionu roků). Snímek pochází pravděpodobně z roku 1912.
O dva roky později přišli dva další vědci, Louis V. Pirsson a Charles Schuchert, ve své A Textbook of Geology s údajem rovných 30 milionů let, přičemž vycházeli z dříve publikovaných odhadů.
Posun nastal až v roce 1917, kdy geolog Joseph Barrell publikoval pro konec křídové periody údaj 54 milionů let. Již zmíněný Charles Schuchert spolu s Carlem O. Dunbarem v roce 1933 uvedli v publikaci A Textbook of Geology v kapitole Historical Geology odhad rovných 60 milionů let, čímž už se přiblížili na 90 % skutečnému stáří této hranice. Stejný údaj publikoval i původem ruský geolog Maxim Konrad Elias v roce 1945 v rámci publikace Geological Calendar. Postupně pak docházelo k dalším zpřesněním a k roku 1989 už činilo stáří hranice obecně uznávaných 65 milionů let.
Hodnoty 65,0 milionu let už se pak drželi vědci i v průběhu 90. let minulého století. V roce 2002 bylo na základě magnetostratigrafických a geochronologických výzkumů v souvrstvích Hell Creek a Fort Union na území Severní Dakoty stanoveno stáří rozhraní K-Pg už na 65,51 (± 0,1) milionu let.
K dalším úpravám došlo v letech 2005 s publikací Geologic Time Scale, v níž se hranice K-Pg na základě radiometrického měření definitivně posunula o půl milionu let do minulosti na 65,5 (± 0,3) milionu let. V roce 2008 pak byla hranice mezi křídou a paleogénem stanovena s ještě větší přesností už na 65,8 až 66,0 milionu let s nejpravděpodobnější hodnotou 65,95 milionu let. A konečně v roce 2013, tedy přesně před desetiletím, geolog Paul Renne stanovil tuto hranici zatím nejpřesněji na 66,043 ± 0,043 milionu let. Vycházel přitom z radiometrické datace minerálu sanidinu argon-argonovou metodou a mimo jiné potvrdil, že dopad planetky se odehrál přímo na hranici K-Pg, nikoliv (geologicky vzato) prokazatelně dříve nebo později.
Vzorky tektitů z Belocu na Haiti totiž vykazují stáří 66,038 (± 0,049) milionu let a od datace hranice K-Pg dle vzorků z Montany se časově liší nanejvýš o 32 tisíc let. A to je z hlediska geologického času jen pověstné mrknutí oka, které se snadno schová za statistickou či jinou chybu v měření. Doba dopadu osudné planetky před 66,0 milionu let byla od té doby ještě několikrát potvrzena dalšími odbornými pracemi, a to například i zásluhou astrochronologie.
Tedy na závěr ještě jednou zopakujme – konec druhohorní éry a s ní i vyhynutí neptačích dinosaurů nenastalo před 65, ale před 66 miliony let. Právě tehdy se začal odvíjet i náš evoluční příběh, zakotvený v překotné evoluční radiaci vývojově primitivních primátů, jejichž chvíle nastala až po vyhynutí dinosauřích vládců pevnin.
Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie.
