První francouzský poválečný obrněný transportér byl postavený v 50. letech na podvozku tanku AMX-13 a nesl označení AMX VTT (Véhicule de Transport de Troupe). Později byl upraven do podoby bojového vozidla pěchoty AMX VCI (Véhicule de Combat d’Infanterie), vyzbrojeného v poslední verzi 20mm kanonem. Nicméně bylo zřejmé, že se jedná o přechodné řešení a pro moderní bojiště bude nutné vyvinout vozidlo projektované od začátku k tomuto účelu.
Nové podmínky
Přechod od obrněných transportérů k bojovým vozidlům pěchoty byl reakcí na měnící se podmínky na budoucím bojišti. Miniaturizace jaderných hlavic umožnila vývoj taktických jaderných zbraní. Velitelé se museli smířit se skutečností, že do budoucna nebudou cílem jaderných úderů „jen“ města a strategické objekty kdesi v týlu, ale i jednotky na bojišti.
Tím velmi rychle skončila kariéra otevřených obrněných transportérů. Většina postupně dostala stropní pláty a filtroventilační zařízení, nebo byla převelena či prodána do oblastí, kde nasazení jaderných zbraní nehrozilo. Další úpravou, která se jevila jako nutná, byla možnost vedení palby „zpod pancíře“, tak vznikl požadavek na silnější výzbroj, případně střílny pro pěchotu.
Francouzská armáda vyhodnotila zkušenosti s provozem AMX VCI a dospěla k závěru, že sice poskytují nadstandardní pancéřovou ochranu (až 30 mm), ale jejich provoz je drahý a dojezd 400 km nedostatečný. Nová doktrína požadovala možnost překonání vodní překážky z chodu, bez podpory ženijních jednotek, což AMX VCI nezvládal.
Video: AMX VCI
V roce 1964 padlo rozhodnutí o zahájení prací na vývoji nového bojového vozidla pěchoty a byl vydán požadavek na zpracování specifikací. Ty byly hotové 5. října 1965 a požadovaly: maximální hmotnost 16 t a přepravitelnost středními transportními letadly, možnost překonávání vodních překážek z chodu, tříčlennou osádku s velitelem a střelcem v otočné věži, přepravu osmičlenného družstva, sklopnou rampu v zadní části, výzbroj tvořenou 20mm kanonem a kulometem s možností postřelování vzdušných cílů, odpalovací zařízení pro PTŘS, pohon dieselovým motorem a filtroventilační jednotku na ochranu před zbraněmi hromadného ničení (ZHN).
Francouzské ministerstvo obrany potvrdilo 18. dubna 1966 výše uvedené požadavky a vytvořilo speciální komisi, která měla dozorovat průběh konstrukčních prací. Vývoj vozidla byl svěřen konstrukční kanceláři Atelier de Construction d´Issy les Moulineaux zbrojního koncernu GIAT (Groupement des Industries de l’Armée de Terre). Vozidlo dostalo pracovní označení VCAI, kde A znamenalo obojživelné. V následujícím roce byla dokončena plnorozměrná maketa.
Konstrukce VCAI vycházela z průzkumného vozidla ERAC, vyzbrojeného 105mm kanonem. Některé části pohonu se testovaly na speciálně upraveném kolovém vozidle. K pohonu sloužil osmiválcový vidlicový vznětový motor Hispano Suiza HS 115V8 s výkonem 192 kW při 3 000 ot. /min. U později vyráběných vozidel byl výkon zvýšen až na 275 kW. Maximální rychlost na silnici dosahovala 65 km/h.
Motor přes hydrodynamický měnič poháněl mechanickou, čtyřstupňovou, pneumaticky řazenou převodovku s předvolbou. Směrové ústrojí bylo klasické, zatáčení se provádělo přibrzděním jednoho pásu. Napínání pásů bylo hydraulické. Pohon na vodě zajišťovaly dva vodomety. Maximální rychlost plavby byla 7,5 km/h.
Od prototypu k výrobě
První prototyp VCAI byl hotov na podzim 1968, kdy byl předveden vysokým důstojníkům francouzské armády. Druhý následoval krátce po něm. V lednu 1969 začaly intenzivní testy, které pokračovaly do června následujícího roku. Jedním z výsledků zkoušek bylo zjištění, že korba je příliš stísněná, takže se uvažovalo o zmenšení přepravovaného družstva na šest mužů, ale nakonec zůstalo u osmi. Korba byla prodloužená, v prostoru výsadku zvýšená a do zadní rampy byly doplněné druhé dveře.
Vzhledem k tomu, že již byly k dispozici informace o zavedení BMP-1 do výzbroje Sovětské armády, padlo rozhodnutí o zahájení výroby VCAI ještě před dokončením konstrukčních změn. První objednávky zněla na 67 standardních bojových vozidel pěchoty a 13 velitelské verze.
Požadované změny byly zapracované v třetím prototypu z roku 1971. Celkem prototypy najezdily během testů 52 000 km. V září byl dokončen prototyp velitelské verze, jehož zkoušky pokračovaly do roku 1973. Mezitím byla odladěna i konečná podoba základní verze.
Po testech zbraňových systémů bylo upuštěno od požadavku na montáž odpalovacích zařízení PTŘS MILAN (Missile d´Infanterie Léger ANtichar) na boky věže, aby se konstrukce zbytečně nekomplikovala. PTŘS byly lehké a palbu bylo možné vést snadno mimo vozidla nebo během krátké zastávky z horního příklopu.
Původně měl tvořit hlavní výzbroj vyvíjený 20mm kanon s revolverovým závěrem GIAT M621, s programovatelnou délkou dávky. Po testech dostal přednost spolehlivější M693 s oboustranným přívodem munice. To umožňuje střelci vybrat podle situace střelbu tříštivo-trhavými nebo protipancéřovými náboji. Kanon je, společně se spřaženým kulometem AA FN-1 ráže 7,62 mm, externě lafetovaný na dvojmístné, elektricky poháněné věži Toucan II.
Video: AMX-10P pro Ukrajinu
Výroba vozidla, které dostalo přidělené označení AMX-10P, byla zahájena v halách Atelier de Construction v Roanne v roce 1973. V tomtéž roce převzaly jednotky 7. mechanizované brigády v Reims prvních 12 kusů. V roce 1976 proběhlo první větší cvičení s účastí vozidel AMX-10P.
Původní plány z konce 60. let počítaly s výrobou zhruba 600 vozidel, ale postupně byly upraveny tak, že jen ve Francii sloužilo 960 AMX-10P všech verzí. Díky exportním úspěchům opustilo do roku 1994 továrnu v Roanne přes 1 800 AMX-10P. Mezi zahraniční odběratele patřila Saúdská Arábie (570 ks), Irák (přes 100 ks), Řecko (96 ks), Singapur (44 ks), Katar (40 ks), Indonésie (34 ks) a Maroko (10 ks). Po vyřazení prvních AMX-10P z výzbroje francouzské armády skončily některé v Bosně a Hercegovině a také v Mexiku.
Univerzální vozidlo
Kromě základní verze vznikla řada vozidel upravených pro plnění různých úkolů. Velitelské AMX-10PC (Poste de Commande), vyvíjené souběžně se základní verzí, byly vybavené dalšími radiostanicemi a na levé straně vzadu sklápěcím mapovým stolkem s osvětlením. Kromě základní tříčlenné osádky bylo v korbě místo pro dva radisty a dva důstojníky. Na stropě korby byla namontovaná pomocná zdrojová jednotka, která umožňovala práci bez nutnosti startovat motor vozidla. Dvě vozidla AMX-10PC bylo možné postavit zádí k sobě a mezi nimi rozbít stanový přístřešek, čímž vznikl prostor pro velitelské porady.
Další verzí se stalo vozidlo technické pomoci AMX-10ECH (Échelon). Mělo standardní výzbroj, ale osádku tvořil velitel, střelec, řidič a tři mechanici. Hlavním rozlišovacím znakem byl 6t hydraulický jeřáb v pravém zadním rohu korby a dvě sklopné opěry bránící převrácení transportéru při velkém vyložení ramene. Osádka zvládla vyměnit celou pohonnou jednotku nebo torzní tyče AMX-10P.
Pro odvoz raněných z bojiště vznikla verze AMX-10AMB (Ambulance). Tato verze nenesla v souladu s mezinárodními smlouvami žádnou výzbroj. Osádku tvořil jen řidič a dva zdravotníci, z nichž jeden plnil zároveň funkci velitele vozidla. Pro pozorování terénu měl k dispozici pevnou věžičku s třemi periskopy a vyhledávacím reflektorem.
Prázdný prostor v korbě bylo možné využít k transportu tří ležících nebo jednoho ležícího a čtyř sedících raněných. Vozidlo mělo klimatizaci, transfúzní jednotku a kyslíkový přístroj. Kromě toho převáželo přiměřenou zásobu zdravotnického materiálu, pomůcek a dezinfekčních prostředků.
Pro boj s tanky vznikla verze AMX-10HOT. Věž Toucan II byla nahrazena věží Lancelo s čtveřicí vypouštěcích zařízení protitankových řízených střel HOT (Haut subsonique Optiquement téléguidé tiré d’un Tube). Jak název napovídá, šlo o ŘS druhé generace s vysokou podzvukovou rychlostí, naváděné poloautomaticky na záměrnou optickým systémem (SACLOS) a odpalovanou z jednorázového kontejneru. Vozidlo neslo zásobu dalších 14 střel. Osádku tvořilo 5 mužů: řidič, velitel, střelec a dva nabíječi.
Střely odpaloval a naváděl střelec, sedící levé části věže. Velitel na pravé straně vyhledával cíle a obsluhoval laserový dálkoměr. Podle potřeby bylo možné vozidlo vybavit termovizorem CASTOR. Střely HOT mohly zasahovat cíle v rozsahu vzdáleností 75 – 4 000 m (HOT3 až 4 300 m). Při letu rychlostí kolem 240 m/s byla doba letu na maximální vzdálenost 18 s.
AMX-10EDC pro výcvik řidičů, dobře jsou vidět vodomety a jejich vstupy na boku.
Od roku 1978 začal výrobce dodávat bezvěžový AMX-10EDC (Ecole De Conduite) sloužící pro výcvik nových řidičů. Věž tohoto vozidla byla nahrazena zasklenou nástavbou s místem pro instruktora. Pro zvýšení bezpečnosti bylo vozidlo vybaveno oranžovým výstražným majákem.
Dělostřelecké verze
Pro pozorování bojiště, vyhledávání stanovišť nepřátelských dělostřeleckých baterií a řízení vlastní dělostřelecké palby vzniklo v roce 1977 vozidlo AMX-10RATAC. Tato verze je snadno identifikovatelná podle toho, že nemá výzbroj, ale na stropě korby je osazena otočná anténa radaru pro řízení palby polního dělostřelectva RATAC (RAdar de Tir de l’Artillerie de Campagne). Kromě toho je vozidlo vybaveno navigačním systémem, který je možné propojit s radarem. Výstupem jsou automaticky vypočítané souřadnice cíle. Osádka vozidla je pětičlenná: řidič, velitel, operátor radaru, pomocník operátora a radista.
RATAC dokáže rozpoznat charakteristické cíle: od postavy vojáka přes tanky a vrtulníky na vzdálenost 5 – 25 km podle velikosti a typu. Dělostřeleckou palbu je možné zaměřit 4 – 10 km podle ráže a způsobu palby. Polohu objektů pohybujících se rychlostí 5 – 200 km/h je možné automaticky vykreslovat na planšetu. Napájení radaru zajišťuje pomocná zdrojová jednotka, nezávislá na motoru vozidla. V režimu utajení je možné krátkodobě pracovat jen na baterie.
K vizuálnímu vyhledávání cílů pro dělostřeleckou palbu sloužilo AMX-10SAO s hranatou dvojmístnou věží, vyzbrojenou kulometem ráže 7,62 mm. Věž byla otáčená elektricky rychlostí až 50o/s. Na stropě byly čtyři vrhače kouřových granátů ráže 80 mm. Osádka byla pětičlenná: řidič, velitel (normálně ovládal optické pozorovací přístroje), zástupce velitele (obsluhoval dálkoměr) a dva radisté.
Velitel a zástupce měli k dispozici binokulární denní periskop se zvětšením 2,5× a 10× a noční periskop se zvětšením 4,5×. K měření šikmé dálky cíle sloužil laserový dálkoměr s dosahem 2 000 m, s přesností ± 5 m. Hlavice periskopů byly stabilizované s datovým výstupem naměřených údajů. Vozidlo bylo vybaveno výškoměrem, pro zpřesnění výpočtů koordinát střelby a systémem pro řízení dělostřelecké palby ATILA firmy Thales. Pro rozpoznávání vlastních jednotek mohlo být vybaveno IFF (Indentification Friend or Foe) systémem SICLAMEN. AMX-10SAO byl postupně modifikován na verzi SAT, vybavenou gyroskopickým teodolitem, topografickým teodolitem a navigačním systémem.
Začátkem 80. let byla představena verze AMX-10VOA (Véhicule d’Observation d’Artillerie) se čtyřčlennou osádkou. Ta byla proti AMX-10SAO snížena o jednoho radistu. Věž byla proti předchozí verzi vybavena termokamerou a novým typem laserového dálkoměru TM-17 s dosahem 8 000 m. Navigační systém GPS dokázal spolupracovat s dělostřeleckým topografickým systémem ATLAS a do digitální mapy vynášet polohy cílů. Údaje pro střelbu se předávaly datalinkem přímo na dělostřelecké baterie.
Verze AMX-10TM (Tracteur Mortier) sloužila pro dopravu munice a obsluhy vlečeného minometu MO-120 RT61 ráže 120 mm s drážkovaným vývrtem hlavně. Vozidlo převáželo 60 nábojů a obsluhu minometu, tvořenou velitelem, nabíječem, střelcem, podavačem munice a kompletovačem munice, který nastavoval zapalovače a upravoval hnací náplně. Šestým členem osádky AMX-10TM byl řidič. Vozidlo neslo pro vlastní obranu jednomístnou věž Toucan I, která měla, na rozdíl od Toucan II, jen ruční pohon. Minomet mohl používat tříštivo-trhavé miny PR-14 s dostřelen 8 135 m nebo PRPA s přídavným raketovým pohonem a dostřelem až 13 000 m. Minomet měl dvoukolový podvozek a po odpojení byl do 90 s připraven k palbě. Rychlost střelby dosahovala 12 výstřelů/min.
Kromě taženého 120mm minometu se testovala i samohybná verze bez věže, ale ta do výzbroje zařazena nebyla. Podobně dopadla verze s minometem MCB 81, ráže 81 mm. Tento zezadu nabíjený minomet byl umístěn ve věži umožňující kruhový odměr a náměr v rozsahu -10 až +70o. Oba parametry bylo možné nastavovat elektricky. Dostřel minometu dosahoval 8 km. K dispozici byla i podkaliberní munice, schopná probít až 90 mm pancíře, což při dopadu shora stačilo na zničení jakéhokoli tanku. Osádku tvořili čtyři muži: řidič, velitel, nabíječ a střelec.
Pro palebnou podporu
Vozidlo AMX-10 PAC-90 je možné označit jako lehký tank. Firma GIAT ho poprvé představila v roce 1978 a primárně bylo vyvíjené pro export. Vyzbrojeno bylo elektricky poháněnou věží TS-90 s kanonem Cockeril ráže 90 mm s drážkovaným vývrtem hlavně.
Pro kanon jsou k dispozici tříštivo-trhavé náboje, protitankové kumulativní granáty, podkaliberní střely s šípovou stabilizací, kartáče proti pěchotě a kouřové granáty. Běžný palebný průměr tvoří 40 nábojů, z toho 20 v koši věže, 16 v převisu věže, 4 za sedačkou velitele. S kanonem je spřažený kulomet ráže 7,62 mm, pro který je k dispozici 2 000 nábojů. Na věži jsou čtyři vrhače kouřových granátů.
Pokud je prázdná korba, je zde možné umístit dalších 10 nábojů pro kanon a 1 200 pro kulomet. Jinak je možné prostor využít k převážení materiálu, mužstva nebo raněných, což rozšiřuje možnosti vozidla při převozu podpůrné pěchoty, záchraně jiných osádek nebo odsunu raněných. V korbě jsou čtyři sklápěcí sedačky, k nastupování slouží zadní rampa. AMX-10P PAC je určené primárně k protitankovému boji a palebné podpoře. Vozidla byla dodávaná od roku 1982 do Indonésie a v roce 1990 objednal 22 kusů Singapur.
AMX-10 Marine PAC90 singapurské námořní pěchoty
Jako soukromá iniciativa společnosti GIAT Industries byla vyvinuta verze AMX-10P Marine určená pro jednotky námořní pěchoty. Hlavní změnou je výkonnější motor Bedouin 6 F11 SRX-V8 s výkonem 220 kW, který pohání účinnější vodomety se zvětšeným průměrem. Díky tomu dosahuje vozidlo při plavbě rychlosti až 10 km/h. Tato verze má účinnější čerpadla, větší vlnolam a lepší protikorozní ochranu. Pro chlazení motoru je navíc k dispozici ztrátový okruh využívající mořskou vodu. Prvním odběratelem se stala Indonésie, která objednala 34 kusů ve dvou verzích, 24 obrněných transportérů vyzbrojených kulometem M2 ráže 12,7 mm a 10 vozidel s věží TS 90.
Pro zákazníky požadující vozidlo se silnější výzbrojí byla v roce 1983 vyvinutá verze AMX-10P 25 IFV, vyzbrojená jednomístnou věží Drakar s kanonem M811 ráže 25 mm (licenční Bushmaster). Elektricky poháněná věž umožňuje náměr -8 až +45 stupňů. Na přání je možné denní pozorovací přístroje doplnit pasivními noktovizory. Takto vyzbrojená vozidla byla nabízená Turecku. Do výzbroje je zařadila námořní pěchota Singapuru.
Asi nejexotičtější verzí byl AMX-10ACRA, vyzbrojený 142mm hlavňovým vrhačem protitankových raketových střel ACRA (Anti Char Rapide Autopropulse) umístěným v korbě. Střela naváděná na cíl po laserovém paprsku dosahovala letové rychlosti 500 m/s. Vozidlo ani zbraň nebyly zavedené do výzbroje.
V roce 1974 vznikl prototyp AMX-10C vyzbrojený věží TK105, použitou na průzkumném AMX-10RC s kanonem F2 ráže 105 mm. V 80. letech se testoval AMX-10TTB s věží vyzbrojenou 40mm kanonem Bofors. Poslední verzí, která nebyla zařazena do výzbroje, nesla označení AMX-10 RAV, což byl transportér munice ráže 155 mm pro samohybné houfnice AUF1.
AMX-10P pro Ukrajinu
Podle informací, které zveřejnil francouzský novinář Jean-Dominique Merchet prostřednictvím Twitteru 17. února 2023, je Francie připravena poskytnout Ukrajině 25 pásových obrněných vozidel pěchoty AMX-10P.
AMX-10P sice není nic převratného, nicméně jde o spolehlivé a vyzkoušené vozidlo. Z hlediska vybavení a bojových možností je porovnatelné s BVP-2. AMX-10P má vyšší korbu, takže je nápadnější, na druhou stranu má výsadek více prostoru a vzadu sklápěcí rampu, což mu výrazně usnadňuje práci. Dodávka dělostřeleckých pozorovacích verzí AMX-10VOA by byla „jiná píseň“, ale k té s největší pravděpodobností nedojde kvůli obavám z nežádoucího transferu (okopírování) technologií.
