Princip ponorného člunu byl znám mnohem dřív než vhodný systém pro jeho pohon. Takže první ponorky byly poháněné ručně. Dosáhly sice jistých úspěchů a konfederační ponorka Hunley má na kontě první úspěšné potopení nepřátelského plavidla – unijní šalupy Housatonic, ale každému bylo jasné, že bez strojního pohonu jsou pokusy o zvýšení výkonů marné.
První ponorka se strojním pohonem byla francouzská Plongeur z roku 1863 s pístovým motorem na stlačený vzduch z 23 tlakových lahví. Motor měl výkon 60 kW a umožňoval urazit necelých deset kilometrů rychlostí kolem 3,5 uzlu (6,5 km/h), což bylo na nějaké operační nasazení zoufale málo. Bylo potřeba mnohem výkonnější soustrojí.
V tomto ohledu byl slibný parní stroj, který nabízel dostatečný výkon. Měl jen dvě „drobné vady“ – ke své činnosti potřeboval přísun dostatečného množství vzduchu a rozpálený kotel s otevřeným ohněm se nejevil z pohledu bezpečnosti úplně ideální. Nicméně, kde je vůle, žádná překážka není dost velká.
První použitelnou ponorkou s parním pohonem, dokonce nezávislým na přísunu vzduchu, byl výtvor španělského inženýra Narcise Monturiola – Ictineo II. Jeho první pokusná ponorka Ictineo I z roku 1862 byla poháněná ručně. Ictineo II používala pro plavbu na hladině parní stroj. Pro plavbu pod vodou Monturiola vyvinul pohon nezávislý na přísunu vzduchu (Air Independent Propulsion, AIP), využívající k ohřevu kotle exotermické reakce zinku, chlorečnanu draselného (KClO3) a oxidu manganičitého (MnO2). Kromě toho se při reakci uvolňoval kyslík, který posádka využívala k dýchání.
Plán ponorky Ictineo II, dobře je vidět dvojitý trup.
Ponorky měly být původně kovové, ale Monturiola neměl dost prostředků. Navíc byl jeho otec bednář, takže na stavbu použil dřevo. Přitom Ictineo II měla dvojitý trup, vnější hydrodynamický a vnitřní tlakový. Strojní vybavení pořídil „snadno“. Koupil šestiválcový parní stroj a v kovárně jej nechal rozpůlit. Polovinu použil s klasickým kotlem pro plavbu na hladině, druhou polovinu napájel samostatný kotel ohřívaný chemickou reakcí. Ponorka se dokázala ponořit do hloubky kolem 25 metrů a mohla zůstat pod hladinou 7,5 hodiny. Projekt zkrachoval v roce 1867 na nedostatku financí.
