Hrobníkovi z lopaty. Přistál na lodi s očima zalepenýma krví, nic neviděl

Přistání na letadlové lodi je poměrně složitý manévr i pro zdravého pilota. Pokud je pilot zraněný, prakticky slepý a na pokraji vědomí, je to téměř zázrak. Přesto se to stalo, navíc v době, kdy docházelo ke generační obměně letecké techniky.

Krátce po skončení druhé světové války propukla na Korejském poloostrově nová válka, jejíž hlavní příčinou bylo obsazení jeho severní části Sovětskou armádou a následný vznik dvou států. Severokorejská armáda překročila 25. června 1950 hranice svého jižního souseda. Po bok Jihokorejců se postavily mezinárodní jednotky s mandátem OSN, vedené Spojenými státy. Významnou složku vojenských sil tvořilo námořní letectvo operující z palub letadlových lodí.

Výměna generací

Koncem čtyřicátých a na začátku padesátých let docházelo ke generační obměně stíhacích letadel. Staré vrtulové typy byly nahrazované proudovými, s mnohem vyššími výkony. Palubnímu letectvu to přineslo řadu problémů, které se podařilo vyřešit až s postupem doby.

Prvním opravdu úspěšným proudovým palubním letounem byl Grumman F9F Panther. Jeho vývoj začal již za druhé světové války. Poprvé vzlétl 21. listopadu 1947. V září 1949 byl schválen pro provoz na letadlových lodích. Panther byl konzervativní konstrukcí s přímým křídlem, ale přesto skokově posouval výkony palubních stíhaček. Maximální rychlost 932 km/h byla o více než 200 km/h vyšší než v případě F4U Corsair. Dokonce i cestovní rychlost 774 km/h byla o téměř 30 km/h vyšší než maximálka corsairu.

Formace F9F Panther peruti VMF-314 námořní pěchoty

Na druhou stranu měly proudové letouny větší hmotnost, vyšší plošné zatížení a vyšší přistávací rychlost. Prázdný F4U Corsair vážil 4 240 kg a měl plošné zatížení 146 kg/m². Zatímco prázdný F9F Panther vážil 4 600 kg a plošné zatížení kvůli menší ploše křídla vynucené snahou snížit odpor vzduchu vyskočilo na 200 kg/m². To se samozřejmě negativně projevovalo na záloze vztlaku a celkových vlastnostech při přistání. Nové letouny již neodpouštěly chyby, které tolerovaly vrtulové stroje.

Řešením bylo zavedení úhlových palub a nových přistávacích systémů, ale v době vypuknutí války v Koreji se teprve testovaly. Britové, kteří úhlovou palubu vymysleli, ji poprvé testovali v roce 1952 na palubě HMS Triumph a později na HMS Centaur. Američané prováděli testy na USS Midway a na USS Antienam. Ke skutečnému zavedení došlo až v roce 1955 přestavbou lodí třídy Midway. V té době se již v Koreji nebojovalo.

Jedním z prvních účastníků korejské války byla letadlová loď USS Philippine Sea (CV-47) postavená jako poslední 24. jednotka třídy Essex. Na konci roku 1949 proběhly na její palubě první testy proudových letadel. Na začátku roku 1950 probíhaly kvalifikační lety nových pilotů. V říjnu měla zahájit operační plavbu na Dálný východ, ale vypuknutí konfliktu plány změnilo.

Letadlová loď USS Philippine Sea CVA-47

USS Philippine Sea dorazila ke korejským břehům jako třetí letadlová loď 1. srpna 1950. Připojila se k sesterské USS Valley Forge (CV-45) a britské HMS Triumph. Společně vytvořily Task Force TF 77 (operační svaz). USS Philippine Sea se stala jeho vlajkovou lodí. Letecká činnost byla velmi intenzivní, v některé dny proběhlo až 140 vzletů za den.

15. září 1950, během příprav operace Chromite (vylodění v Inčonu), vyslala USS Philippine Sea řadu náletů hlouběji do vnitrozemí, s cílem zabránit korejským jednotkám v přeskupení. V té době se k ní připojila sesterská loď USS Boxer (CV-21) a společně podporovaly vylodění, kterého se účastnilo 230 plavidel a stovky letadel.