Je válka. České země jsou v područí Hitlera, který vítězí na mnoha frontách. V prvních dnech roku 1942 stoupá po úbočí pražského kopce Petřín 13letý chlapec.
Míří do Štefánikovy hvězdárny, jíž se ale tak v době okupace říkat nesmí. Rodná metropole utopená v šeru povinnými zatemňovacími opatřeními proti případnému bombardování mu nevadí, naopak.
Český astronom, Zdeněk Ceplecha, se věnoval především sledování meteorů. Snímek je z roku 2006.
Snad ani nevnímá hrůzy války, Zdeňka Ceplechu totiž zajímá zářící obloha plná hvězd. Hlavně pak meteory, kterým se lidově říká „padající hvězdy“.
„Kéž bych mohl takovou padající hvězdu najít,“ říká si vysoko nad Prahou malý snílek. Netuší, že se mu za několik let přání vyplní. A že jako první člověk na světě padající meteor podle fotografie jeho světelné dráhy najde, a tím posune českou astronomii na světovou špici.
Chlapec dojde na hvězdárnu a pak sem dochází po zbytek války. Miluje geologii a astronomii, proto je už v 15 letech přijat do České astronomické společnosti. Nejvíc ho zajímá Slunce a milované snímky meteorů, nad kterými už od dospívání přemýšlí, co vše z nich lze vyčíst.
Pohybující se stín za okny
Rok před promocí na Přírodovědné fakultě UK otiskli mladému Ceplechovi první vědecký příspěvek o tom, jak matematickými výpočty „pochopit“ meteory letící oblohou. Nastoupil do svého prvního a jediného zaměstnání na hvězdárně ve středočeském Ondřejově.
Celá 50. léta budoval národní síť pro sledování bolidů, tedy velmi jasně zářících meteorů. Několik týdnů poté, co oslaví třicátiny, přiletí k Zemi jeho „osudový“ bolid – přesně 7. dubna 1959 ve 20:30.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Zdeněk Ceplecha byl ten večer už z práce doma. „Sedl jsem si k tehdy samozřejmě černobílé televizi a najednou uviděl na rámu okna pohybující se světlo. Stín, který vrhal parapet, se choval divně, ne jako od auta. Kromě toho tehdy aut jezdilo tak málo, že i to by bylo pozoruhodné,“ vzpomínal před lety v rozhovoru pro Astronomický ústav Akademie věd ČR.
Okamžitě si zaznamenal čas podivné události – tedy to první a nejdůležitější, co musí v takové chvíli astronom udělat – a hned vykoukl z okna. Nic ovšem neviděl.
„Čekal jsem. Pak zahřmělo a já věděl, že to může být velký meteor,“ vybavoval si životní událost. Následně se rozhodl udělat pokus a zjistit, jak silně meteor svítil, což by mu poskytlo další informace.
Vypnul anténu a nastavil pouze jas obrazovky, aby ozářila stěnu pokoje tak, jak si pamatoval při průletu vesmírného tělesa. Pomocí starého fotoaparátu mu jas vyšel na hodnotě 100 luxů, meteor tedy svítil jako nějaký objekt mezi Měsícem v úplňku a Sluncem.
Čech první na světě
Příštího dne začalo pátrání. Meteor dostal jméno Příbram, protože nad tímto městem proletěl. Výpočty zavedly Zdeňka Ceplechu do polí. Pomohla mu náhoda.
„První meteorit nalezl sedlák, který šel polní cestou ke svému poli a už z dálky viděl nápadně černý kámen. Krajina na Příbramsku byla hustě osídlena, žila tam spousta drobných zemědělců, kteří měli svá malá políčka. Proto na nich znali doslova každý kámen a právě na jaře kameny odstraňovali, aby jim netupily nástroje,“ vyprávěl Ceplecha.
Sedlák se prý sám sebe ptal, jaký darebák mu takový šutr do právě rašící pšenice hodil, a jak to dokázal. Vždyť kámen byl zaryt v zemi 50 metrů od cesty a nevedly k němu žádné stopy, k tomu vážil 4,5 kilogramu.
Vědecká výprava hospodáře spravila o tom, že je to úlomek vesmírného tělesa. Šlo o první případ na světě, kdy byl nalezen meteorit na základě pozorování, fotografie a výpočtu jeho dráhy.
První kus dostal jméno Luhy, podle nejbližší vesnice. Další menší fragmenty pak následovaly, byl objeven Hojšín, Drážkov a Velká. V současnosti jsou vystaveny v Národním muzeu.
Takto to vypadá, když padá meteorit:
