V Jihlavě nejprve Steinerovi bydleli v dnešní Mahlerově ulici, v domě s číslem popisným 25. Otec rodiny, český žid Gustav Steiner, měl obchod v nynější Benešově ulici - kousek od tehdejší židovské synagogy.
„Obchůdek byl od ní vzdálený asi sto metrů. Bylo to na konci března 1939, pravděpodobně 29. března, den před požárem synagogy. Kdosi rozbil výlohy v obchodě a ukradl většinu zboží. Později vyšlo najevo, že to byla akce národněsocialistické mládeže z Bedřichova. Podílet se na ní mělo 31 pachatelů. Mnozí později přišli o život na východní frontě,“ přiblížil Miroslav Steiner.
Jeho táta se pak už obchodu nemohl věnovat. Bez nároku na odměnu musel pracovat jako uklizeč města.
„Jihlava byla městem, kde to bylo v mnoha ohledech horší než jinde. Zdejší lidé se nechali zfanatizovat Hitlerem. Arthur Seyss-Inquart (nacista, rakouský spolkový kancléř a později říšský místodržící obsazeného Rakouska a komisař Říšského komisariátu Nizozemsko - pozn. red.) byl spolužákem mé mámy. Původně se jmenoval Zajtich. Pocházel ze Stonařova. Své jméno si ‚zkrášlil‘, aby mohl udělat nacistickou kariéru,“ připomněl Miroslav Steiner.
Gestapáci si pomohli trikem, Steiner si pro zatčení sám přišel
Na podzim 1940 gestapo prověřovalo všechny bývalé důstojníky československé armády. A tak poté, co vyřešili nejvyšší šarže, přišli postupně i na Gustava Steinera, Mirkova tátu. Aby ho bez obtíží zatkli, pomohli si nekalým trikem.
„Poslali mu úplně zmatený daňový předpis, aby přišel na radnici. Tam mělo gestapo stálou stráž a otce hned zadrželi,“ popsal osmdesátiletý rodák z Jihlavy, který nyní žije střídavě v Bavorsku u Mnichova a na jihu Čech v Sedlici poblíž Blatné.
Gustava Steinera gestapáci nejprve zadržovali v tělocvičně Sokola v Jihlavě. Posléze jej přesunuli do Brna a odtud už ho poslali do koncentračního tábora v Osvětimi, kde Miroslavův otec 18. října 1941 zemřel.
Pro rodinu s malými dětmi to byla tragédie. A nikoli poslední. Steinerovi přišli i o byt v Mahlerově ulici, který obsadilo gestapo. Matka s dětmi se přestěhovala k prarodičům do dnešní Kosmákovy ulice.
Chvíle strachu v tramvaji, židé v ní jezdit za války nesměli
Miroslavova bratra Josefa poslali nacisté jako čtrnáctiletého hocha nejprve do Terezína a pak v říjnu 1944 také do Osvětimi. Zahynul tam v plynové komoře v krematoriu IV. „Dva týdny předtím, než esesáci ta krematoria zbourali,“ uvedl muž, který o své rodině píše i na webových stránkách www.steinermuc.de.
Miroslav zažil jako malý hoch za druhé světové války chvíle strachu, když jel jednou s maminkou tramvají. Zpozoroval je gestapák, který znal paní Steinerovou z doby, kdy navštěvovala svého manžela ve vězení v sokolovně.
Nacista začal řvát: „Nevíte, že židé nesmějí jezdit tramvají? A kde máte předepsanou hvězdu?“
„Nedal pokoj, dokud jsme z vozu nevystoupili. Pak ještě zkoumal doklady mé matky. Zjistil ovšem, že patřila k jihlavským katolíkům, a vzdal to. Chvíli jsem strachy brečel,“ zavzpomínal na dětství v těžkých časech Miroslav Steiner.
Bajeračky nosily květované sukně, Jihlavanky módu podle filmů
Rovněž ví, jak se jeho rodiče seznámili. Bylo to díky módě. Mirkův táta po první světové válce a odchodu z československé armády pracoval jako obchodní zástupce textilek z pohraničí.
„Tak také v Jihlavě potkal mou maminku. Ona byla mistrová krejčová a měla dámský módní salon,“ uvedl Miroslav Steiner.
Jeho otec Gustav si po svatbě od sestry z Prahy vypůjčil peníze a otevřel obchůdek s ‚krátkým zbožím‘, tedy košilemi, kravatami, ponožkami, tričky a podobným zbožím, v tehdejší Schillerově (dnes Benešově) ulici v Jihlavě. „Obchůdek byl naproti lahůdkářství Háva, blízko synagogy,“ popsal pamětník.
Zažil ještě dobu, kdy maminčin módní salon fungoval. „Roznášel jsem hotové věci a těšil se na spropitné. Chodívaly k nám selky z celého okolí, šilo se třeba na svatby nebo do lázní,“ zmínil. Mezi zákaznice patřila i jedna baronka s dcerou.
„Bajeračky k nám chodily ještě v modrých květovaných sukních a červeno-oranžových punčochách, Jihlavanky však už nosily tehdejší módu podle filmů. Po druhé světové válce se móda řídila katalogy západních obchodních domů,“ doplnil Miroslav Steiner.
Tatínek synovi pomohl i mnoho let po své smrti při studiu
Jeho otec zahynul v koncentračním táboře. Mirkovi byly tehdy dva roky, takže si ho nepamatuje. Paradoxně mu ale táta mnohem později „pomohl“ se studiem. Tím, že měl v úmrtním listu z Osvětimi povolání klempíř, které komunisty nedráždilo. Mohl tak v Praze jít jako příslušník dělnické třídy studovat elektrotechniku nejprve na průmyslovku a později i na ČVUT.
Situace jeho matky byla jiná. Dámský módní salon musela v roce 1949 zavřít a šila sama.
„Nabídli jí sice, že může dělat mistrovou v družstvu Snaha, ale maminka se nemohla smířit s tím, že bude kdesi zaměstnaná. Tak ji zase pro změnu neměli rádi jihlavští konšelé: stále jí zmenšovali byt, až ji vystěhovali do podnájmu v rodinném domku, kde samozřejmě nebyla jako vetřelec vítána. Dožila v bytě mého strýčka Richarda, který měl paní se sklerózou na vozíčku, tak si navzájem dělali společnost,“ vylíčil Steiner.
„Na tramvajové koleje jsme pokládali šestáky“ V tomto domě v současné Mahlerově ulici žili Steinerovi, když se jim v roce 1938 narodil syn Mirek. Dvourodinná vila, v jejímž přízemí měli Steinerovi byt, stojí hned vedle pivovaru. „Takže jsem od první chvíle života vdechoval vůni praženého sladu. Kdekoli na takovou vůni narazím, zprostředkuje mi vzpomínku na domov. I v daleké cizině,“ vypráví jihlavský rodák Miroslav Steiner. V Mahlerově ulici 25 bydlel s rodiči a sourozenci, než je z domu vyhodilo gestapo. Byt potřebovalo pro jednoho ze svých úředníků pracujících v nedaleké a také zabrané sokolovně. Jako dítě měl Mirek kolem sebe řadu hochů stejného věku. Nerozeznával, kdo se dal k Němcům a kdo byl stejně jako on takzvaný protektorátník. „Němečtí kluci mi pomáhali slepit draka, hráli jsme na ulici fotbal a nikdo se neptal, koho volí moje maminka nebo tatínek. S dospělými to asi bylo složitější,“ říká muž, který letos v listopadu oslaví osmdesátiny. Mezi hochy se domlouvali trochu česky, trochu německy. „Prostě po jihlavsku - pisl bémiš, pisl dajč, pisl supe, pisl flajš,“ dodává. Už jako kluka bavilo Miroslava kutit něco s elektronikou. Vyrobil si třeba krystalku - jednoduché rádio. „Poslouchalo se na sluchátka, tenkrát 4 000 nebo 2 000 ohmů, to byla největší investice,“ uvádí. S kamarády ale měli i čas na lotroviny. „Jako školáci jsme na koleje pokládali šestáky ze zinkové slitiny. Ty tramvaj krásně rozválcovala,“ prozrazuje Steiner. Poté, co se rodina (už bez otce) odstěhovala z Mahlerovy ulice, bydlela za hotelem Hvězda v tehdejší Maternově, dnešní Kosmákově ulici. „Ten dům už je zbouraný, bývalo tam za války truhlářství Policar. Barák měl třípatrové podzemí, v tom nejspodnějším stála asi metr vysoko voda,“ vykládá Steiner. Prostoru k živobytí moc neměli. „Já, moje sestra a starší bratr s maminkou jsme tam obývali jeden pokoj, k tomu kousek klenuté chodby a voda i záchod na pavlači. Do pokoje se vešly dvě postele, ale spali jsme na nich čtyři, jinak to nešlo,“ vzpomíná jihlavský rodák. V roce 1944 po prázdninách měl jít do školy v Brněnské ulici. Jenže se vzděláváním to už bylo špatné, protože učitelé často prchali - směr Rakousko. Do druhé třídy pak šel tam, kde funguje nynější střední zdravotnická škola v Husově ulici. Předtím za války tam sídlilo učiliště leteckých mechaniků. „Ve školním dvoře bylo hodně motorů z letadel, třeba z letounu Focke Wulf nebo Junkers Stuka. To byl můj první kontakt s technikou, která mě pak provázela po celý život,“ říká muž, jenž později vystudoval elektrotechniku na ČVUT. Po srpnu 1968 s manželkou emigrovali do Německa. V bytě v Mahlerově ulici po druhé světové válce bydlela sestra jeho maminky. |
