Voltova objevu se chopili technici, kteří galvanický článek dále zdokonalovali. Jedním z
nich byl i francouzský železniční inženýr George Leclanché. Ten v roce 1866 nahradil tekutý elektrolyt měkkou salmiakovou pastou a stříbrnou elektrodu slisovanou směsí uhelného prachu s oxidem manganičitým. Tím odstranil původní těžkopádnost, malou pohotovost a vysokou cenu galvanických článků při současném zlepšení jejich elektrických parametrů, čímž vytvořil předpoklady pro jejich hromadnou výrobu i využití.Vynález akumulátoru, jenž přišel na svět až o půl století později než Voltova baterie, konkrétně v roce 1854, byl již méně dramatický. Vojenský lékař Wilhelm Joseph Sinsteden si při elektrolýze kyseliny sírové všiml, že při protékání proudu se kladná olověná elektroda pokryla oxidem olovičitým, čímž se stala zápornější než záporná elektroda. Když vnější zdroj proudu vypnul a takto pozměněné olověné elektrody spojil, vzniklým obvodem začal v opačném směru protékat ještě větší proud až do opětného rozložení oxidu. Nezávisle na Sinstedenvi pět let poté podobně experimentoval v Paříži fyzik Raymond Louis Gaston Planté, jenž výsledek svých pozorování cílevědomě využil na výrobu "sběračů proudu", jak nazval prarodiče budoucích akumulátorů.
Pro zajímavost připomeňme, že v roce 1885 Štefan Farbaky a Štefan Schenek, profesoři Banskej a lesníckej akadémie v Banskej Štiavnici, zkonstruovali zdokonalený akumulátor, v němž kladnou elektrodu tvořila síť z kovových kroužků s míniem a zápornou mřížka s olověnou glazurou. Aktivní látkou byla směs oxidů olova, elektrolytem třicetiprocentní vodný roztok kyseliny sírové. Jejich akumulátory napájely osvětlení císařské rezidence, vídeňské opery i mnohých velkých měst rakousko - uherské monarchie.
Galvanické články a akumulátory byly dětmi rané fáze průmyslové revoluce. V
druhé polovině devatenáctého století, kdy nastoupil střídavý proud a velké stroje, význam stejnosměrných elektrochemických zdrojů poklesl. Až do poloviny našeho století přežívaly jen v kapesních svítilnách, elektrických hračkách či jako záložní zdroje.Renesance se dočkaly až s příchodem věku elektroniky a informatiky.Dá se ještě bez nich žít?
Objev miniaturních tranzistorů a dalších polovodičových prvků, vyžadujících jen nepatrný zlomek energie elektronek, přinesl nejprve vlnu "tranzistoráků", přenosných rozhlasových přijímačů nezávislých na síti a později, jak se tyto polovodičové prvky seskupovaly do stále dokonalejších integrovaných obvodů, i osobní kazetové a diskové přehrávače, diktafony, kapesní kalkulačky, elektronické hodinky, organizéry, videokamery... To byl ovšem teprve začátek. S pokračující miniaturizací elektronických obvodů, rozšiřováním jejich schopností a současným snižováním energetické spotřeby se od zásuvek odpoutaly i osobní počítače a telekomunikační prostředky. Nejnovější mikroelektronické obvody se pak již přibližují až k hranicím fyzikálních možností. Snad jen dva příklady za všechny: firma Intel vyrábí procesory s napájecím napětím nižším než 2V (přičemž procesor obsahuje cca. 10 mil.). Takový počítač nespotřebuje více než pár wattů. A druhý příklad: firma NEC vyrábí pevnou paměť s kapacitou 1GB, jejíž paměťové buňky měří 0,18m m a rozestup mezi nimi je pouze pět mikronů. Ale i to je zřejmě ještě stále jen začátek. Podobně dynamicky se vyvíjejí technologie v telekomunikacích.
Jednou z hnacích sil této mašinerie, produkující stále další a další malá přenosná zařízení, je lidská touha po svobodě, volnosti a nezávislosti. A protože člověk nové doby nemá rád žádná omezení a připoutání na jedno místo - ještě k tomu kabelem, prožívají elektrochemické zdroje proudu svůj hvězdný čas. V oblasti přenosných zařízení se bez nich jež nic neobejde, přinejmenším do doby, než budou zavedeny jiné, dokonalejší zdroje. Přenosné flexibilní, doslova osobní zdroje energie tak v současném obrazu světa hrají stále větší a důležitější roli. Důkazem jsou i čísla o jejich prodeji. Jestliže například v Japonsku dosáhl celkový objem prodeje těchto zdrojů v roce 1996 600 miliard jenů (144 miliard korun), o rok později to bylo již 650 miliard jenů (156 miliard korun). Z této částky přitom připadalo na akumulátory 400 a 460 miliard jenů tj. 67 a 70%.
Těmito čísly bychom dnes skončili. Příště si povíme o primárních a sekundárních článcích a principu jejich fungování.
