NiMH články uvedla na evropský trh jako první společnost GPI (Gšold Peak Industries Group), konkrétně její německý podnik GP Battery, který v roce š1992 začal produkovat nejprve tužkové a později i další články. Záhy však s štěmito akumulátoršy přišli i další velcí výrobci.
Tyto akumulátory mají kladnou elektrodu z niklu pokrytého hydroxidem niklu a zápornou elektrodu z hydridu škovové slitiny chromu, niklu, titanu, vanadia a zirkonu, elektrolytem je roztok hydroxidu draselného a dalších složek. Při vybíjení a nabíjení v nich nastává reakce:
Výhodou niklmetalhydridovýcšh akumulátorů je jejich naprostá elektrická kompatibilita s niklkadmiovými typy, které mohou v špřístrojích nahradit bez jakýchkoli úprav. Nutná je pouze vlastní, respektive univerzální nabíječka. V porovnání s niklkadmiovými zdroji mají špřitom znatelně vyšší energetickou hustotu, takže pojmou o 30 až 40 procent víc energie a při stejných rozmšěrech jsou lehčí. Z hlediska špraxe je důležitý rovněž jejich menší sklon k špaměťovému efektu a schopnost uspokojivě pracovat při teplotách od -20 do 60°C. Ani ony však nejsou zcela bez chyb. K jejich šslabinám patří vysoké samovybíjení (ccša dvacet až třicet procent za měsíc)š, větší vnitřní odpor a menší odolnost vůči švysokým proudům. Niklmetalhydridové akumulátory proto hůř snášejí jak rychlonabíjení (při výrazném překročení jmenovitého napětí se mohou i roztrhnout), tak vyšší proudovou zátěž. Z tohoto šdůvodu se nehodí pro napájení spotřešbičů s vysokým šodběrem proudu, např. reportážních svítidel. I když výrobci posledně jmenované negativní vlastnosti bagatelizují, faktem zůstává, že akumulátory NiMH jsou na správné nabíjení a vybíjení citlivější než ostatní typy. Na misku jejich nevýhod lze přihodit rovněž minimálně o třetinu vyšší cenu než u srovnatelných niklkadmiových typů.
