Devětadvacetiletá Geraldyn Cobbová, které všichni říkali Jerrie, byla šťastná. Slavná válečná pilotka Jacqueline Cochranová jí slíbila, že bude financovat její lékařské testy na astronautku.
Jacqueline "Jackie" Cochran, první žena pokořitelka zvukové bariéry
Manželé Cochranovi se dobře znali s dr. Williamem Lovelancem, šéfem kliniky v Albuquerque v Novém Mexiku, který pro NASA vypracoval přijímací lékařská kritéria pro první návštěvníky vesmíru.
Pilotkou od dvanácti let
Jerrie se narodila v roce 1931 v oklahomském městě Norma, kde její otec sloužil jako podplukovník letectva. V pěti letech ji poprvé svezl letadlem. Letecký svět se stal její vášní. Už od dvanácti let sama pilotovala malý sportovní stroj. V šestnácti oblétávala okolní vesnice a rozhazovala letáky zvoucí na vystoupení cirkusu.
Když jí bylo 5. března 1948 sedmnáct, získala pilotní průkaz. O rok později už létala jako profesionální pilotka. V devatenácti vyučovala v pilotní škole mnohem starší muže. V jednadvaceti pilotovala stíhačku a také čtyřmotorový bombardér. Postupně vytvořila několik ženských rekordů: v rychlosti, vzdálenosti a výšce. Jako první žena předváděla letadlo na Pařížském leteckém aerosalónu, největší letecké přehlídce světa, což jí vyneslo titul Pilot roku 1959 i další ocenění.
Zpočátku pracovala jako pilotka u jedné letecké firmy v Miami na Floridě. Létala s náklady a cestujícími většinou do Peru, nad mořem i nad jihoamerickými Andami. Byla to nebezpečná práce. Přitom se zamilovala do vysloužilého válečného letce Jacka Forda. Ale jejich štěstí netrvalo dlouho, Jack se ztratil nad Pacifikem. Potom se vdala a vrátila do Oklahomy k jiné letecké firmě.
V roce 1960 už měla nalétáno 7 tisíc hodin na 64 nejrůznějších typech sportovních a dopravních letadel. Lovelance ji pozval na svou kliniku k prvnímu kolu vyšetření a testů. Další zkoušky absolvovala v nemocnici na základně námořního letectva v Pensacole na Floridě. Všemi kontrolami prošla na výtečnou.
Jerrie měla nalétáno víc hodin, než třeba první americký astronaut John Glenn, který strávil ve vzduchu 5 tisíc hodin, ovšem v bojových tryskových stíhačkách. I v několika dalších parametrech byla lepší, než někteří piloti vybraní do týmu Mercury 7.
Na podzim 1960 mluvil o zkušenostech s ženskými kandidátkami dr. Lovelance na mezinárodním astronautickém kongresu ve Stockholmu. Není vyloučeno, že se o tom dověděl od členů sovětské delegace velitel sovětských kosmonautů generál Nikolaj Kamanin. Generál totiž přesvědčil v létě 1961 kremelského vůdce Nikitu Chruščova, aby dal příkaz k přípravě kosmonautek.
Další výběr jenom soukromě
V květnu 1961, po tom, co se Allan Shepard dotkl při balistickém skoku vesmíru, nabídl generální ředitel NASA Cobbové funkci konzultantky. Měla dohlížet na nábor dalších žen. Těšila se, že je to další stupínek na cestě do vesmíru. Avšak dva dny před zahájením výběru budoucích astronautek kosmická agentura tento záměr zrušila.
Cochranová, která za druhé světové války zorganizovala skupinu žen ke službě ve vojenském dopravním letectvu a do civilu šla jako podplukovnice letectva, se však nevzdávala. Bylo jí přes padesát, věděla, že ona sama nemá šanci, ale měly by ji dostat jiné ženy. Se svým manželem byla dost bohatá na to, aby mohla financovat výběr dalších 25 žen.
Přihlásilo se jich dvacet. Do léta 1961 absolvovaly první kolo testů na klinice dr. Lovelance. S druhým kolem, mnohem náročnějším, však většina vyčkávala, jestli se NASA umoudří. Čas mezi pracovními a rodinnými povinnostmi si pro ně našly jenom tři. Nejtěžší třetí kolo zkoušek absolvovaly dvě – Jerry Cobbová a Wally Funková, šéfpilotka Kalifornské letecké služby. Některé kandidátky byly vysoce kvalifikované – absolvovaly vysoké školy, byly profesionálními pilotkami, jedna za války bojovala jako pilotka, několik pracovalo jako šéfpilotky leteckých škol.
Musíme zaintervenovat na nejvyšších místech, rozhodla Cochranová. Spolu s válečnou pilotkou Jane Briggsovou, provdanou za senátora Harta, odletěla do Washingtonu za viceprezidentem Lyndonem Johnsonem. Johnson, který předsedal Senátu a současně měl v Bílém domě na starosti astronautiku, jim sice pomoc slíbil, ale nic neudělal – nepovažoval ženy za rovnoprávné s muži, ale raději to nahlas neříkal.
Nakonec dosáhla paní Hartová za pomoci manžela, že se této otázky ujal výbor pro vědu Sněmovny reprezentantů. V červenci 1962 tam spolu s Cochranovou obvinila NASA, že připravuje k letům do vesmíru pouze piloty tryskových letadel, a tím vytváří umělou bariéru pro ženy. Navíc upozornily, že dva muži z projektu Mercury – John Glenn a Scott Carpenter – požadovaný vědecký titul nemají.
Zájmy NASA hájil v Kongresu první astronaut Glenn: „Muži létají a bojují ve válkách.“ Nepřítomnost žen mezi zkušebními piloty prý je obrazem současného života americké společnosti.
Mluvčí NASA ho podpořil slovy: „Let ženy do vesmíru není národním cílem Spojených států, naším cílem je výprava na Měsíc.“ Gene Kranz, který se proslavil jako letový ředitel v houstonském středisku NASA, později řekl: „Kdybychom ztratili ženu při kosmickém letu jenom proto, že jsme ji poslali raději místo muže, asi by nás veřejně vykastrovali.“
Kongresmani si nechtěli pálit prsty. Ať si přítomnost astronautek vyřídí sama kosmická agentura. Byla to jasná diskriminace.
V červnu 1963 se vypravila do vesmíru první žena – sovětská dělnice a politická pracovnice Valentina Těreškovová. Na oběžné dráze absolutně selhala, ale to oficiální zprávy zamlčely. Pro kremelskou propagandu bylo nejdůležitější, že první kosmonautka světa prošla komunistickou výchovou. Cochranová, Cobbová a Hartová zabouřily v tisku a v televizi – a tím to skončilo.
Jerry si postekla: „Kdybych byla v Rusku, tak jsem mohla letět.“ Netušila, že tam platí jiná kritéria než v USA.
Dodatečný název pro filmový dokument
Po smrti manžela odjela Cobbová do Latinské Ameriky. Malými letadly zásobovala misionáře a nadšence, kteří pečovali o kmeny domorodců živořící na hranici smrti. Opět vedla život plný rizika. Ekvádorská vláda jí za to udělila vyznamenání a prezident Richard Nixon ji v roce 1971 předal titul nejlepší pilotky světa. O deset let později byla mezi kandidáty na Nobelovu cenu míru.
Do USA se vrátila v polovině devadesátých let. Jakmile se dověděla, že John Glenn si vyjednal let raketoplánem, chtěla se do vesmíru podívat také. I ona je stará, takže vliv stavu beztíže na stařecký organismus mohou zkoumat také u ní. NASA se její žádostí nechtěla zabývat.
Astronautka Sally Rideová při komunikaci s řídícím střediskem.
První ženské kandidátky kosmických letů přijala americká kosmická agentura až v lednu 1978. Pět let nato se první – dr. Sally Rideová – vypravila do vesmíru v raketoplánu.
Třináct Američanek, které na počátku šedesátých let zatoužily po stavu beztíže, se nikdy nesetkalo. Až v roce 1994 je sezvala Cobbová do Oklahoma City. Přijelo jich devět. Následující rok se sešly na Kennedyho kosmické základně na Floridě, kde byly hosty astronautky Eileen Collinsové.
Označení Mercury 13 pro ně vymyslel až dodatečně producent James Cross – jako protějšek mužského Mercury 7. Potřeboval ho jako tahák pro svůj dokument o této nešťastné třináctce – natočil ho v roce 1998 pod názvem Mercury 13: Secret Astronauts (Tajní astronauti).
