Druhého dubna 1979 se v tajné vojenské laboratoři u města Sverdlovsk (dnešního Jekatěrinburgu) stala nehoda, oficiální informace z ruské strany o incidentu nemáme, situaci popsal pouze na základě svých nepřímých znalostí do USA zběhlý biolog a jeden z šéfů sovětského programu biologických zbraní Kanatžan Alibekov. I s výhradou, že jeho popis v podstatě není možné jinak ověřit.
Ve Sverdlovsku se měl podle Alibekova vyrábět antrax pro vojenské použití, což je operace v principu poměrně jednoduchá, vyžadující však velkou přesnost.
Antrax patří mezi bakterie, které dokážou přežít velmi nehostinné podmínky vytvořením jakýchsi „živých mumií“. V podobě těchto takzvaných spór mohou vydržet dlouhé roky, než nepříznivé podmínky pominou a bakterie si najde vhodnou oběť (třeba skot či jiná domácí zvířata), ve které se může volně množit.
Pokud tedy chcete antrax namnožit, stačí mu nejprve vytvořit vhodné podmínky (tj. poskytnout mu živný roztok), které postupně změníte na nepříznivé. Bakterie se v reakci promění na spóry, které pak snesou velmi nešetrné zacházení a dlouhé uskladnění. Byť tedy dnes zabíjí jen velmi málo a jeho výskyt je už spíše lokální (o letošním sibiřském případu více zde), z hlediska vojenského je to téměř ideální biologická zbraň - snadno se vyrábí, je trvanlivá a pro infikované nebezpečná.
Ve Sverdlovsku došlo v dubnu 1979 údajně k jedné „malé“ chybě. Jeden ze zaměstnanců končící směny během odstávky odmontoval filtr, který bránil úniku bakterií a spor z prostoru sušárny na bakterie. Zápis o tomto zákroku se ovšem nedostal do protokolu a další směna zahájila výrobu v domnění, že celé zařízení je připravené k provozu. Nebezpečný patogen se tak šířil z provozu přímo do okolí. Než si obsluha po nějaké době (zřejmě více než hodině) všimla, bakterie už ve značném množství putovaly po větru na jih. Tady už Alibekovo svědectví můžeme opustit, protože následující události máme zdokumentované podstatně lépe.
Epidemie ticha
V následující dnech a týdnech (antrax může mít velmi dlouho inkubační dobu) zemřelo v oblasti 60 až 100 lidí. Přesné číslo neznáme, protože sovětské úřady stopy poměrně pečlivě zakrývaly, například KGB zabavila zdravotní dokumentaci všech zemřelých. Zbytek světa tedy o události dlouho nevěděl.
První nepotvrzené zprávy o úniku se objevily v Německu vydávaném časopise ruské emigrace na podzim 1979. Byly velmi nekonkrétní, hovořily jen o úniku biologických zbraní z nejmenované vojenské laboratoře a řádově tisícovkách mrtvých. V roce 1980 stejný časopis zprávu rozšířil a určil za místo úniku Sverdlovsk, ale znovu trval na vysokém počtu obětí.
Zprávy si pak všimly i velké noviny a poté CIA (alespoň to tvrdí archiv NSA). Na satelitních snímcích a v záznamech odposlechnuté komunikace objevili pracovníci rozvědky stopy vojenské aktivity kolem Sverdlovska včetně zavedení silničních kontrol a soustředění dekontaminačních oddílů kolem města a zařízení, které tajná služba označovala jako Komplex 19 (Compound 19). Americké tajné služby dospěly rychle po incidentu k názoru, že šlo skutečně o únik biologické zbraně.
Sovětští odborníci o události začali veřejně mluvit až v roce 1980 a podle nich šlo o případ nákazy z kontaminovaného masa a z kontaktu ze zvířaty. Ve své době se o tomto vysvětlení hojně diskutovalo. Událost se totiž stala velmi citlivým bodem americko-sovětských vztahů kvůli porušování konvence o biologických zbraních, která byla v platnosti od roku 1975.
Veřejnost si těžko mohla udělat spolehlivý obrázek; tajné služby byly se zveřejňováním opatrné (a koneckonců jejich důvěryhodnost je vždy diskutabilní) a nikdo nezávislý nesměl postižené oblasti navštívit. V roce 1986 se západní odborníci mohli alespoň setkat s lékaři, kteří nemocné ošetřovali a kteří podpořili verzi o nákaze od zvířat. Podle jejich svědectví došlo mezi 4. dubnem a 18. květnem 1979 v oblasti k nakažení celkem 96 lidí. Z nich se 79 mělo nakazit z potravy, 17 kontaktem se živými zvířaty. Dvě třetiny nakažených, celkem 64 lidí, nákaze mělo podlehnout. Představitelé vojenského mikrobiologického zařízení nakonec připustili, že vyvíjeli zdokonalenou vakcínu proti antraxu, ale únik dále popírali.
Sovětské vysvětlení bylo těžké rozporovat. Souhlasil s ním třeba i významný genetik a molekulární biolog Matthew Meselson z Harvardu (mimo jiné byl i spoluobjevitel tzv. mRNA), který se intenzivně věnoval otázce biologických zbraní. Americké výzvědné služby mu na začátku 80. letech zpřístupnily své materiály o incidentu, aby pomohl vahou své autority přesvědčit veřejnost, Meselson ovšem závěry špionů nesdílel a sovětské vysvětlení označil za zcela věrohodné (třeba i proto, že podle sovětských zdrojů veterináři v oblasti hlásili nákazy antraxem u skotu už před dubnem). Roli v jeho rozhodování sehrál podle všeho i fakt, že předchozí podezření z použití biologických zbraní Sověty v jihovýchodní Asii, se kterým také přišla CIA, se ukázalo jako nepodložené.
Jelcinovské tání
Otázka zůstala nerozřešená až do zániku SSSR, a o její vyřešení se zasloužil hlavně Boris Jelcin (který mimochodem byl v roce 1979 tajemníkem komunistické strany ve Sverdlovské oblasti a vedl civilní část dekontaminačních prací). V roce 1992 poskytl rozhovor, ve kterém armádní odborníky obvinil, že informace o programu biologických zbraní zamlčovali i před ním. Jelcin veřejně podnikl řadu kroků k ukončení údajně stále pokračujícího programu a mimo jiné například přiřkl zvláštní důchody rodinám obětí (které se k nim ovšem podle ruského tisku nikdy nedostaly, což je pro Rusko 90. let dosti příznačné).
Výskyt zvířecího antraxu na jaře 1979 byl v okolí Sverdlovsku omezen na vesnice ležící v úzkém pásu zhruba jihovýchodně od vojenské laboratoře. I nakažení lidé žili či se pracovali ve stejné oblasti.
Teprve v souvislosti s těmito událostmi mohl v letech 1992 a 1993 Meselsonem vedený tým navštívit místo událostí, kde mluvil se svědky, navštívil i hroby obětí - a také změnil názor. Velmi přesvědčivý byl podle něj hlavně jeden epidemiologický důkaz: nakažení lidé žili či se pohybovali výhradně v oblasti, která druhého dubna 1979 ležela po větru od vojenské laboratoře, viz jeho článek v časopise Science. (Bylo to štěstí v neštěstí, protože vítr vál směrem od Sverdlovsku. Kdyby vál opačně, nakažených mohly být i stovky tisíc - a mrtvých patrně řádově stejně.) I zvířecí výskyt antraxu byl doložený pouze v pěti lokalitách ve směru po větru od armádního zařízení.
Mimochodem Meselson se s odborníky špionážních agentur v něčem i nadále rozcházel. Podle jeho závěru se do vzduchu dostal nejvýše gram antraxu, což by naznačovalo, že se skutečně mohlo jednat o malou výzkumnou laboratoř, nikoliv o výrobnu biologických zbraní. CIA odhadovala množství uniklého antraxu řádově až na kilogramy. Což by zase podporovalo verzi o „velkovýrobě“ antraxu pro vojenské použití.
Návrat ke sverdlovské DNA
Události z roku 1979 tedy jsou do jisté míry poněkud nejasné (dost možná až do otevření archivu KGB ze 70. let, což asi brzy nebude), ale vědci to úplně nevzdávají. A tak jsme se až letos v srpnu dozvěděli více o bakterii, která ve Sverdlovsku zabíjela. Tým biologů se vrátil k vzorkům odebraných z těl obětí, které v roce 1992 přivezl z Ruska Meselsonovům tým, ve snaze získat DNA patogenu. Práce se zatím objevila jen na serveru biorXiv a prochází recenzním řízením do časopisu mBio.
Nebyla to úplně přímočará práce, protože DNA antraxu ve vzorcích byla vážně narušená. Odebíraly se v době, kdy metody genetické analýzy byly v plenkách a skladování materiálu nebylo připravené s ohledem na zachování původní DNA (byly naložené ve formaldehydu a fixované v parafínu). Ale ohromný pokrok ve čtení DNA, který jsme hlavně v posledních letech udělali, umožnil i z tohoto materiálu získat velkou část genetické informace.
Podle analýzy se jednalo o antrax, který se velmi podobá „domestikovanému“ kmeni užívanému v SSSR v živých vakcínách proti této nemoci (antrax pro vakcíny byl samozřejmě oslabený tak, aby nezpůsobil vážnou infekci, i když tohle riziko tam stále bylo). Rozdíl mezi společným předkem „domácího“ a sverdlovského antraxu byl z genetického hlediska minimální.
Vlastně jde až o překvapivě „konzervativní“ kmen. Přitom antrax pěstovaný v laboratoři se může velmi rychle vyvíjet - s tím, jak se průmyslově množí, jeho evoluce se urychlí na maximum. Sověti si zřejmě dávali velký pozor, aby zůstali co nejblíže originálu a zachovali tak vlastnosti původního kmene, spekuluje jeden z autorů nové práce Paul Keim z Northern Arizona University v americkém Flagstaffu pro časopis Science.
Studie také potvrzuje Alibekovu informaci, že ve Sverdlovsku se pracovalo s antraxem, který nebyl odolný vůči antibiotikům. Takové kmeny i v přírodě existují, ale Sověti se zřejmě rozhodli neriskovat a držet se kmene s ověřeným biologickým účinkem.
Je zcela jisté, že kdyby se dnes měla situace opakovat, vytvořit odolný kmen by bylo ještě výrazně jednodušší. Není také vyloučeno, že by vědci bakterii mohli dodat i další „žádoucí“ vlastnosti, byť to není tak prosté, jak by se mohlo laikům zdát. Alespoň zatím.
