Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Apollo 11: Když přistáli, křičeli jsme hurá, Jihokorejci se ptali na demokracii

Exkluzivně aktualizováno 
Karel Pacner na startu Apolla 11 - druhý díl - "Orel přistál," ozvalo se v řídícím středisku po 103 hodinách od startu Apolla 11. Neil Armstrong a Edwin Aldrin se chystali jako první lidé projít po Měsíci. Z Houstonu je sledoval Karel Pacner, jehož soukromý deník a fotografie z cesty si můžete prohlédnout.

Apollo 11 - znak mise | foto: NASA

Astronauti Neil Armstrong a Edwin Aldrin přistáli na Měsíci v neděli 20. července po třetí hodině odpoledne centrálního amerického letního času. U nás bylo o šest hodin víc. Na jeho půdu začal Armstrong sestupovat těsně před desátou místního času.

Vzpomíná Karel Pacner

V době startu Apolla 11 mu bylo 33 let. Napsal přes 26 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a o špionáži. Jeho články na Technet.cz naleznete zde.

První část deníku naleznete zde.

My v tiskovém středisku v Houstonu jsme tyto události sledovali stejně jako všichni ostatní "normální" pozemšťané, z rozhlasového a televizního přenosu. Měli jsme však jednu výhodu: přímé záběry z Měsíce jsme viděli na velkém plátně v konferenčním sálu. A měli jsme k dispozici velmi pohotově nacyklostylovaná vyprávění kosmonautů – pracovníci NASA se tehdy překonávali, protože od okamžiku, kdy astronauti na Měsíci něco řekli, přinášeli přepisy těchto rozhovorů už za 20–30 minut.

Když tam přistáli a potom vylézali ven, často jsme tleskali a křičeli hurá. Rozhlasoví reportéři některé ostatní kolegy interviewovali, občas si taky vybrali mne – byl jsem exot, pocházel jsem z okupovaného Československa.

A máte u vás demokracii? A cenzuru?

"Nejhorší byli Jihokorejci."

Všichni jsme mluvili stejně, nic originálního jsme nevymysleli: "Je to stejný přelom, jako když Kolumbus přistál v Americe."

Nejhůř se chovali Jihokorejci – po tom, co jsem jim odpověděl na tyto běžné otázky, chtěli vědět, jestli je u nás demokracie a kdy vypudíme sovětskou armádu. Čekali, že jim povím, jací jsou Rusové mizerové a podobně. Nezbylo nic jiného, než je odpálit otázkou: "A u vás je demokracie?" Také chtěli vědět, jestli je u nás cenzura. Odpověděl jsem, že ne, ale vůbec jsem nevěděl, co z mých reportáží vlastně vychází.

V okamžiku přistání mohla redakce ještě dostat tuto zprávu do novin – v Praze bylo okolo deváté večer. Jak to udělat? Vzal jsem si vždy dvě stejné stránky textu – s jednou jsem pracoval, druhou jsem uložil. Dialogy kosmonautů jsem přečetl, něco vyškrtal, napsal číslo své kreditky a číslo redakčního dálnopisu a zvedl ruku. To byl povel pro chlapce, který od novinářů telegramy vybíral a předával k doručení. V redakci už si těch několik řádek přeloží! Potom jsem rychle odjel do hotelu King napsat reportáž a vrátit se. To by mohli stihnout aspoň do pražského vydání.

Výstup obou astronautů začal ve čtyři ráno pražského času. Tam už nemělo smysl pospíchat. Mohl jsem tedy rozhovory lépe zpracovat, odjet do hotelu King a zase se pohodlně, byť hodně pozdě v noci houstonského času, vrátit do střediska a telegram pohodlně poslat.

Cesta od Země k Měsíci probíhala klidně, bez dramatických okamžiků. Na tyhle chvíle pořádala NASA exkurze po středisku. My jako novináři jsme totiž neměli přístup jinam než do tiskového střediska a kantýny. Ostatní bylo operačním polem.

Zpět v čase

První část vzpomínek Karla Pacnera na let Apolla - Deník z cesty na Měsíc: Při startu se třásla země, u ucha mi střílel kulomet - jsme přerušili v rybí restauraci, kde start prvních lidí na Měsíc oslavovaly i nápisy na ubrouscích. Zněly takto: AMERICKÝ KOSMICKÝ PROGRAM PŘINÁŠĺ UŽITEK CELÉMU LIDSTVU – VAŠE UPOMĺNKA NA PŘISTÁNĺ APOLLA NA MĚSĺCI.

Apollo 11 - začátek lunárního kráteru. Cvičný Měsíc pro kosmonauty

Kosmonauti jsou na cestě k Měsíci, my do Houstonu

Ve čtvrtek ráno mířil Jirka (Jiří Dientsbier, poznámka redakce) někam do Georgie, do Houstonu už jsem musel sám. Měl jsem letenku s potvrzenou linkou. Ale jak se tam budu pohybovat? S Thompsonem jsem se domluvil, že mu ráno zavolám, aby mi poradil. Z toho jsem usoudil, že on sám tam dosud nikdy nesloužil.

Když jsem mu zatelefonoval, dověděl jsem se, že mám tři možnosti: buď si najmout auto, anebo používat taxíka, anebo místní helikoptérovou dopravu. Nejlacinější bude nájem auta. Se svým modrým řidičákem jsem to musel risknout. Jenže já měl malou řidičskou zkušenost – jezdil jsem jenom otcovou Tatrou 57, předválečným autem koupeným z druhé ruky, na silnicích klatovského okresu. Navíc jsem za volantem seděl jenom nepříliš často.

'Apollo

"Musíš si to teď u mne vyzkoušet," rozhodl Jirka před tím, než jsme se rozjeli na letiště. A tak těch dva a půl kilometru na melbournské letiště jsem zápasil s jeho autem. Později o mně napsal: "Se smrtí v očích za volantem mého ramblera trochu trénoval. Měl jsem hrůzu, jak to dopadne. Přežil."

Americká auta

"Stačí přitlačit a už stojíte."

Americká auta se řídí jednoduše. Nemají řazení na jednotlivé rychlostní stupně, nýbrž automatiku. Stačí zařadit jízdu vpřed anebo vzad a včas mačkat brzdu. Přitom brzdy mají velmi silné, stačí jemně přitlačit a už stojíte – jenže na to jsem nebyl připraven, takže jsem zpravidla letěl kupředu a všechno, co bylo na sedadlech, taky. Musím říct, že za celou dobu mého prvního pobytu v Americe jsem si na tyhle brzdy nezvykl.

Na letišti jsem se rozloučil s Jirkou, moc jsem mu děkoval, protože nevím, jak bych to bez jeho asistence sám zvládl. Navíc se svou chabou znalostí angličtiny a naprostou neznalostí reálií.
Letadlo bylo plné, snad všichni jsme měli na košilích jmenovky NASA, většinou jako novináři. Jakmile jsme vystoupili v Houstonu z letadla, ovanul mne dech prádelny, tentokrát však prosycené ropou. Brrr, to není k dýchání!
V terminálu jsem viděl tři pulty firem, které pronajímaly auta. Stoupl jsem si do fronty u jedné z nich. Za mnou stál Američan z texaské televize. Pustil se do rozhovoru se mnou, o Československu toho moc nevěděl. Říkal jsem mu, že potřebuju nějaké malé auto, protože na velké americké křižníky u nás ve střední Evropě nejsme zvyklí.

Když na mne přišla řada, požádal jsem slečnu za pultem o malé auto. Sdělila mi, že mohu mít Plymouth 1969 – Furry III. "Je to malé auto?" Přikývla. A ten Texasan také kýval. "Jakou chcete barvu?" – "To je jedno, jen když to je malé auto." – "Chcete také insurence?" Proboha, co to je insurence!? Honem jsem zalistoval v kapesním slovníčku – aha, pojištění. "Ano, chci insurence!" Pronájem přijde na 11 dolarů za den plus 11 centů ujetá míle. Podepsal jsem smlouvu.

"Poradíte mi, jak se dostanu do Manned Spacecraft Center?" Slečna vytáhla plány Houstonu a podrobně mi vysvětlila cestu. Kosmické středisko leží uprostřed několika satelitních městeček, která se nazývají Clear Lake (Jasné jezero). "Je to snadné, na první křižovatce se dáte doprava a za chvilku jste na federální dálnici, která vás tam dovede."

Slečna mi chtěla dát klíčky, ale já namítl, že musím nejdřív pro zavazadla. Zavolala tedy černého chlapce, aby bílému bossovi vyvezl auto před terminál.

Na parkovišti jsem se rozhlížel po malém autě. Jenže ten černý mládenec stál u velkého auta tak pro šest až osm lidí. Když jsem přišel blíž, otevřel obrovský kufr a hodil do něj má drobná zavazadla – kufr, příruční tašku, magnetofon a foťák. Rádio hrálo, klimatizace šuměla… Od Jirky jsem věděl, že mu mám dát čtvrťák. Pak zabouchl dveře a já si uvědomil, že nejdřív musím vycouvat.

Když všechna auta odjela, zařadil jsem zpátečku a pomalu vycouval. A potom dopředu. Jel jsem pomalu, auto se řídilo nádherně. Jenže na první křižovatce jsem zapomněl na přikázání slečny od pultu a místo doprava jsem se dal nalevo. Za chvilku jsem byl v nějaké zahrádkářské kolonii. Co teď? Musím jet na jih. Podíval jsem se na hodinky a jako správný skaut určil světové strany. Zamířil jsem na sever.

Projížděl jsem autostrádami i úzkými uličkami. Udivilo mne, že některé těžní věže na ropu jsou přímo ve městě. Jenže na federální dálnici jsem pořád nenarazil. Dokonale jsem zabloudil. Dokonce jsem se ocitl v jakési černošské čtvrti. Horký červenec, černoušci ve svých nízkých domech neměli klimatizaci, proto seděli na židlích před nimi a ovívali se novinami. Sáhl jsem si na kapsu, těch pět dolarů jsem tam pořád měl, kdyby mne někdo přepadl.

Potom jsem dojel na konec ulice. Bylo tam nákladové nádraží a před ním obrovské smetiště. Na tomto smetišti jsem pomalu auto otočil, pořád se díval po černoušcích, jestli po mně nejdou. Nakonec jsem na tu federální dálnici najel. Sláva!

Jenže se začalo stmívat, všechna auta svítila, jenom moje ne. Jak se proboha rozsvěcuje? Zastavil jsem na okraji a zkoušel všechna možná tlačítka, až jsem narazil na to správné.
Ujel jsem kus cesty, ale po kosmickém středisku žádná stopa. Na Floridě nás transparenty vítaly už zdaleka, tady nic. Zajel jsem tedy k první benzinové stanici. "Kde je NASA center?" – "Dál, pane, dál."

Dalších deset dvacet kilometrů a nikde nic. Opět zastávka u benzínky. "Musíte ještě dál, pane." Pokračoval jsem. Konečně jsem si po levé straně všiml velkého vojenského letiště. Ejhle, Ellingtonova letecká základna, odkud startují astronauti ke cvičným letům. To už nemůže být daleko!

Najednou se blížím k mostu a v poslední chvíli registrují malou šipečku NASA, která ukazuje napravo. Ještě jsem stačil přibrzdit a zařadit se napravo. Nahoře jsem podvědomě zajel rovněž napravo. Vlevo vidím obrovský komplex budov, snad všechna okna rozsvícená – to musí být kosmické středisko.
Zajel jsem tam, u brány salutuje černoch v uniformě. "Račte dál, pane. Zaparkujte na press parkingu." – "Ale kde to je?" – "Tady kousek napravo."

Pracně jsem našel volné místo, vystoupil z klimatizovaného auta do tropů, brýle se mně zamžily, musel jsem je kapesníkem očistit.

Tiskové středisko představovalo dvě budovy vedle sebe. V menší úřadovali pracovníci tiskového oddělení NASA a druhá větší byla pro novináře. Novináři tam měli dvě velké pracovní haly s řadami psacích stolů a divadelně uspořádaný konferenční sál.

U pultu jsem se ptal po panu Thompsonovi. "Ten už odešel," řekl černý seržant. "Co potřebujete?" Vysvětlil jsem, že mně slíbil objednat pokoj v hotelu. "Ano, je to tady pro vás," roztál seržant. "Ale tady v okolí je všechno obsazené. Zamluvili jsme vám pokoj v motelu Ramada Inn asi dvacet mil zpátky."

Nejbližší hotel? 35 kilometrů odtud.

Uff, to je pětatřicet kilometrů. Na nic jsem se už neptal. Vzal jsem lísteček s adresou hotelu a vracel se zpátky.

Motel se už zdálky hlásil velkými neony, ten jsem nemohl přehlédnout. Skládal se z hlavní budovy a několika jednopatrových bloků. Vyfasoval jsem klíč, černý chlapec odnesl má skrovná zavazadla do pokoje, dal jsem mu čtvrťák a začal se rozhlížet. Byla to prostorná místnost se dvěma neméně prostornými postelemi, vzadu koupelna.

Noc tam stála jedenáct dolarů, kdybychom byli dva, zaplatili bychom jenom o dolar víc. Jenže tam panovala hrozná zima. Američané si potrpí na nízkou teplotu. Musel jsem najít zařízení na regulaci klimatizace, bylo nastaveno na méně než dvacet stupňů, a proto jsem hodně přidal.

Než se tam oteplí, půjdu se najíst. Žádnou lacinou jídelnu jsem nehledal, šel jsem do hotelové restaurace, měl jsem přece pořád skoro pět set dolarů.

Apollo 11 - Kontejner pro převoz kosmonautů po přistání z letadlové lodi do izolace

Týden v řídícím středisku

Ráno jsem se v hotelu nasnídal a odjel do střediska. Všude byly obrazovky spřažené do dvojic – nalevo běžely hlavní číselné údaje, napravo pohled na letovou kontrolu, na tiskovou konferenci či na relace z Apolla. A postavili je tak, že jsme na ně pohodlně viděli z kteréhokoliv místa. Kromě toho tam neustále nosili různé tiskové materiály – zprávy NASA, zpravodajů u záchranné flotily v Pacifiku, záznamy rozhovorů Houston-Apollo zvané "mission commentaries", které jsme dostávali asi s tříhodinovým zpožděním, v kritických momentech s hodinovým, nakonec i pouze s desítkami minut, a přepisy tiskových konferencí, které se objevily asi tři až šest hodin po skončení. Dokonalý servis!

Psací stroje došly...

Pan Thompson mně nabídl vlastní stůl, ten jsem s radostí přijal, aspoň budu mít kus něčeho vlastního. Také sluchátka ke stolu k lepšímu poslechu komunikace a zpráv jsem si vzal – i když budu mizerně rozumět, třeba něco rozluštím. Začal jsem se shánět po volných psacích strojích, ale měl jsem smůlu – ty už nejsou. Budu tedy muset psát vždycky na tom, který bude momentálně volný. To je otrava! Telefon od firmy Bell, který stál nevím kolik, jsem odmítl. Všude se přece míhali poslíčkové ve žlutých košilích od Western Union.

První, co jsem udělal, bylo, že jsem sebral všechny přepisy rozhovorů. Měli tam dokonce i ty z prvního dne. To bude hlavní zdroj mých informací!

Apollo 11 - Maketa lunárního modulu

Maketa lunárního modulu

Apollo 11 - Maketa lunárního modulu před budovou tiskového střediska v Houstonu

Maketa lunárního modulu před budovou tiskového střediska v Houstonu. Byla zde umístěna proto, aby si návštěvníci uvědomili velikost modulu.

Brzy jsem mezi americkými novináři poznal profesora Paula Campbella, plukovníka letectva ve výslužbě. Viděli jsme se před několika měsíci v Praze, kde se konala mezinárodní konference o kosmickém lékařství. Campbell byl rektorem Vysoké školy letecké a kosmické medicíny v texaském Austinu ve výslužbě. Přítel docent Josef Dvořák mi později říkal, že ho v Praze hlídalo několik amerických agentů. Jeho manželka prý vlastní hodně akcií firmy, která stavěla raketu Saturn 5.

Podívejte se na vesmírné pero, kterým kosmonauti psali na Měsíci

Dali jsme se do řeči. Vzpomínal na Prahu. Posteskl jsem si, že mi chybí psací stroj. Campbell mně dal radu: "Něco přes míli odtud je hotel King. Tam je další tiskové středisko, které financují firmy, které se podílely na projektu Apollo. Máte tam odposlech i televizní přenos, psací stroje volně k dispozici a zrovna tak občerstvení."

Jídlo jako pro kosmonauty, moje první mikrovlnka

Při nejbližší příležitosti jsem do hotelu King zajel. Profesor měl pravdu. Příjemná atmosféra, možná víc obsluhujícího personálu než novinářů. Firma Stouffers, která dodala jídlo do třítýdenní karantény, jíž musí astronauti po návratu absolvovat, tam zdarma nabízí všechny možné dobroty. Na jídelníčku je mají seřazené podle dnů karantény – snídaně, oběd, svačina, večeře. Když jsem tam psal reportáže, vždycky jsem něco dobrého okusil.

Menu

z mikrovlnky

  • Bezkosté žebírko
  • Teplý oříškový zákusek
  • Uzené od statného černocha...

Dodnes vzpomínám na Stouffersovo bezkosté žebro s gratinovanými brambory, které měli mít astronauti šestý den izolace k večeři. A po něm jsem si pochutnal na oříškovém zákusku, rovněž teplém. Poprvé jsem se setkal s mikrovlnnou troubou. Jakmile jsem vyslovil své přání, úslužný kuchař vložil příslušnou porci do trouby a snad za třicet vteřin zazněl signál: "A dobrou chuť, pane!"

Po ránu nabízejí snídani – teplé křupavé rohlíčky a konvice plné kávy. Snídával jsem tam společně s panem profesorem skoro každý den.

Dvakrát denně se konaly tiskové konference – s vedoucími pracovníky letové kontroly i s představiteli vedení NASA. Kromě toho se v pravidelných intervalech vyvěšovaly kratičké situační zprávy.

Litoval jsem však, že každý novinář neměl na tyto tiskové materiály svou zásuvku, kam by je poslíčkové z tiskového střediska vkládali (což je systém, který se velmi osvědčuje na vědeckých kongresech). Místo toho je nosili doprostřed jednoho sálu na několik předem určených stolů, kde byly volně k dispozici. To ovšem znamenalo nejméně jednou za hodinu tyto haldy tiskovin prohlédnout a vybrat nejnovější. Nejzajímavější materiály totiž rychle mizely, takže kdo přišel později, už se na něj někdy nedostalo.

V Houstonu bylo akreditováno 800 novinářů a tolik exemplářů přece jenom tiskové oddělení asi nevydávalo. Pro velké redakce, agentury, rozhlasové a TV společnosti to nic neznamenalo – ty tam měly dostatek pomocného personálu, který pravidelný přísun tiskovin ohlídal. Jedinec však se musel více méně stále zdržovat v tiskovém středisku.

Nakonec jsem se tam seznámil s jedním mladíkem, který studoval žurnalistiku na vysoké škole a současně byl redaktorem jejich časopisu. Občas jsme si spolu povídali, v Evropě dosud nebyl. Před odletem jsem ho požádal, jestli by mně neposlal záznamy rozhovorů z doby, kdy už v Houstonu nebudu. Byl velice ochotný a několik týdnů po návratu domů jsem od něho dostal balík plný papírů.

Takže jsem po přísunu a přečtení dostatečného množství písemného materiálu sedl do auta, odjel do hotelu King, napsal zprávu, něco zhltnul a zase se vrátil do NASA. Sedl jsem si ke stolu, ještě článek přečetl, potom jenom zvedl ruku se žlutým papírem Western Union a poslíček ve žluté košili přiběhl.

Když nešla v pražské redakci elektrika, volali ze Ženevy, jestli mohou dálnopis poslat jinam. Skutečně služba na úrovni.

Po návratu do Prahy jsem si v redakci pročítal své dálnopisy. Český text byl téměř bez chyby, přišel jsem pouze na dvě zkomolená americká jména. Některé mé telegramy vyklepával dálnopis i pouze několik desítek minut po tom, co jsem je na Kennedyho mysu či v Houstonu odevzdal, v několika případech bylo zpoždění maximálně tři hodiny.

Jednou se stalo, že v redakci vybuchla elektřina, a za chvíli se ozval telefon ze Ženevy – evropská centrála Western Union se dotazovala, jestli může mou zprávu zadálnopisovat do ČTK. Služba opravdu na úrovni.

Když jsem neměl čas zajet si na oběd či na večeři do hotelu King, plýtval jsem dolary v automatu tiskového střediska, kde měli všechny možné sendviče a pití, anebo v blízké kantýně. Tahle závodní jídelna se nedala s našimi srovnávat. Samoobslužný pult s obrovským výběrem poměrně laciných jídel a hala plná stolků, na vyvýšeném prostoru vzadu místo pro šéfy.

Dodnes si vzpomínám na to, jak jsem měl chuť na uzené, které krájel statný černoch. Řekl jsem mu o porci, on se na mne podíval, jako by odhadoval, kolik toho spořádám, a potom ukrojil kus. Nic nevážil, hned mi to hodil na talíř. Na konci pultu byla pokladna.

Kde bydlí kosmonauti

Chtěl jsem se podívat, jak žijí astronauti. Vyptával jsem se Thompsona tak dlouho, až mi nabídl, že v sobotu odpoledne, kdy už nebude takový fofr, tam se mnou zajede. Fajn! Když jsme tedy v sobotu odpoledne šli k mému autu, najednou jsem si uvědomil, že nevím, kde jsem ho zaparkoval. Mezi těmi asi 800 vozy jsem ho těžko hledal. Nakonec jsem ho našel, ale bylo mi z toho nanic.

Thompson si prozíravě řekl o klíček a usadil se u volantu. Byl jsem mu vděčný, nerad bych předváděl své řidičské umění. Astronauti žili kousek od brány střediska ve dvou předměstích. Jejich blízkost jsme pocítili brzy – na trávnících před domy v tropickém stylu vlály americké vlajky. Všichni brali tuhle expedici jako vskutku národní svátek, všelidový svátek – musím říct, že jsem jim pocit téhle sounáležitosti a hrdosti záviděl.

Armstrongův bungalov byl ukrytý pod eukalypty

Armstrongův bungalov, takřka úplně ukrytý ve stínu několika rozložitých eukalyptů, byl v sídlišti El Lago, asi deset minut jízdy autem od Centra. Aldrin a Collins měli podobné vilky přímo v Nassau Bay – ve "vesnici astronautů", jak se říkalo. V tomto sídlišti nedaleko hlavní brány NASA se zabydlela polovina kosmických pilotů z padesáti.

Před všemi těmito domy postávali anebo posedávali ve svých autech novináři, kameramani a fotografové. Jeden z nich nám řekl, že dovnitř nikdo nesmí, hlídá je bezpečnostní služba NASA.

Během návratu mi vyprávěl, že je úředníkem Americké informační služby USIS. Slouží v centrále ve Washingtonu, občas i na podobných akcích, také bývá tiskovým atašé na ambasádách. Je to zajímavý život. K Československu měl nějaký vztah, už se přesně nepamatuji, zřejmě byl někde v Evropě. Několik měsíců po této expedici mně poslal pohled z ministátu Trinidad a Tobago v Latinské Americe, kde nastoupil na ambasádě.

Pochopitelně i v sále letové kontroly, známé z televizních přenosů, seděli během letu novináři, avšak pouze malá skupinka vybraných zpravodajů hlavních amerických deníků, agentur, rozhlasu a televize. Těch 693 reportérů, kteří byli v Houstonu akreditováni, by se tam rozhodně nevešlo. Další místa v tomto sálu zaujali šéfové firem podílejících se na Apollu.

Umělý Měsíc...

Přihlašoval jsem se na všechny exkurze. Zavezli nás na umělý Měsíc včetně velkého kráteru uprostřed. Na téhle balvanovité ploše trénovali astronauti v těžkých skafandrech všechny možné činnosti, jaké budou dělat na Měsíci.

Kus umělého Měsíce, kde se před odletem cvičila posádka Apolla 11

Také nám ukázali část Lunar Receiving Laboratory, karanténní stanice, v níž stráví astronauti tři týdny po návratu a kde se budou zkoumat dovezené vzorky. To pro jistotu – co kdyby přes všechny pochyby existovaly na Měsíci nějaké mikroorganismy, které by první návštěvníci mohli zanést k nám na Zemi. Navštívili jsme jenom prostory, ve kterých jsou klimatizační aparatury, a objasnili nám způsob tamní činnosti. Uvnitř karanténních místností je podtlak, takže kdyby se přesto objevila nějaká netěsnost, někdo by třeba dokázal rozbít pevné sklo okna, bude vzduch proudit dovnitř, nikoliv ven.

Nic nového – to je princip všech rizikových laboratoří biologického a atomového výzkumu. Také nás provezli autobusem po celém středisku a popisovali jednotlivé budovy. Kdybychom přijeli několik týdnů před startem, pustili by nás do mnoha dalších objektů, které jsou dnes operačním polem.

Oldřich Karásek se tam ukázal na dva dny. Vyfotografoval to, co považoval za nejdůležitější, a zase pokračoval ve své cestě po Americe.

Konec druhé části třídílného seriálu

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule...
Rusům se nejprve nechtělo rakety „svazovat“, ale byla to cesta vpřed

Z dnešního pohledu se to může zdát těžko uvěřitelné, ale myšlenka na vícestupňovou raketu se neprosazovala jednoduše. Řada odborníků k ní byla skeptická, čísla...  celý článek

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti...
Zajali jsme špatné Němce! Co se stalo, když Sověti vypustili Sputnik

Závod o vypuštění první družice dospěl do finále. Sovětům se podařilo díky osekání programu připravit ke startu před Američany. Když přišel okamžik startu,...  celý článek

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký...
Když byl Sputnik „trik propagandy“. Utajený finiš závodu o vesmíru

V oznámení startu družice Američané SSSR předběhli. Jejich projekt se ale výrazně zpomalil. Mohly za to nejen technické komplikace, ale také fakt, že výrobce...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.