Hans Bernd Gisevius se narodil 14. července 1904 v Arnsbergu ve Vestfálsku v rodině vrchního soudního rady. Byl nepřehlédnutelný – měřil skoro dva metry. Vystudoval právo na univerzitách v Marburgu, Berlíně a Mnichově. Po promoci v roce 1929 v Marburgu se chystal ke kariéře soudce.
Vstoupil do konzervativní Německé národní lidové strany (Deutschnationale Volkspartei). Kvůli jeho politickým postojům ho v květnu 1930 přeložili za trest z Berlína do Düsseldorfu. Koncem roku 1931 ho zvolili jako nejmladšího člena říšského vedení strany. Podporoval sbližování s Národně socialistickou německou dělnickou stranou (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP) Adolfa Hitlera.
Hitler se ujal vlády jako kancléř 30. ledna 1933. Vzápětí prosadil zmocňovací zákon, který mu dával veškerou moc. Zvláště „staří bojovníci“, jak si říkali staří členové NSDAP, se prali o výnosná místa ve státní správě. Gisevius se pokoušel najít umístění ve vedení gestapa, které spadalo pod Göringem vedené ministerstvo vnitra.
Byla to nebezpečná doba, kdy mezi sebou bojovaly jednotlivé frakce nacistů, a Gisevius minimálně jednou unikl zatčení jen o vlásek. Revoluce požírala své děti, ale ctižádostivému mladému právníkovi se podařilo přežívat. Ale také začal pochybovat.
Ztráta iluzí
V Lipsku byl přítomen u procesu s obžalovanými z požáru říšského sněmu a příliš se mu nezdál. Po válce se stal vlivným proponentem hypotézy, že požár byl dílem samotných nacistů. Dozvěděl se v té době prý o výslechu recidivisty Adolfa Ralla. Ten údajně vyšetřovatelům vyprávěl, že se před rokem dal do milice nacistické strany SA a podílel se na založení požáru Říšského sněmu spolu s dalšími lidmi gruppenführera SS (v armádě generálporučíka) Karla Ernsta, velitele berlínské oblasti. Ernst se o všem dozvěděl a samozřejmě tvrdil, že si kriminálník vymýšlí. Spolu s dalšími ho vyzvedl z vězení a venku na polích ho uškrtil.
„Lhal Rall?“ ptal se Gisevius. „Nikoli, nelhal. Všechno, co řekl, je věrohodné. A i kdybychom snad měli v podrobnostech nějaké pochyby, nejlepší důkaz jeho pravdomluvnosti podali jeho bývalí nadřízení v SA, kteří z toho vyvodili věci tak osudné, že ho zavraždili.“
Zapůsobila na něj i „Noc dlouhých nožů“. Gisevius při vzpomínce na krvavý vnitrostranický převrat poznamenává, že lidé vlastně událost vnímali pozitivně: „měšťáci“ se domnívali, že pro ně veškeré nebezpečí pominulo a poměry se stabilizují. Pravda byla jiná: „Revolucionáříčkové ztratili pozice jenom proto, aby permanentní revoluce nabyla nových forem. Dne 30. června není poražena revoluce, nýbrž stabilizuje svůj systém. Od toho dne nikoho neznepokojuje bezuzdná násilnost, od toho dne vládne něco daleko horšího, strašlivějšího – hrůzovláda!“
Fritschova aféra
Přesto na pohled přišla normalizace: „Lidé si jednoduše zvykají,“ konstatoval Gisevius o období po Hitlerově konsolidaci moci. „Nové mravy a zvyky, nové písně a přísahy se staly už takovou všeobecností, že si nikdo nic nemyslí při tom, když zvedá ruku k Hitlerově pozdravu a mumlá své »heil«. Také společensky se všichni sehrají. Hromotlukové si obléknou elegantnější uniformy, revolucionáři si dávají čistit nehty a dokonce hitlerčíkové chápou, že je proti dobrému tónu, aby od rána do večera rámusili svými diktátorskými gesty. Na druhé straně takzvaná dobrá společnost se ukáže dost zběhlou v tom, že nováčky skutečně mezi sebe přijme. Znamená to za prvé zpětné pojištění, za druhé na tom lze vydělat.“
V pozadí se ale nacistická moc stále ještě konsolidovala. Hitler usiloval například o převzetí vedení armády. Používal k tomu intriky, které se dnes mohou zdát poněkud obstarožní. Na jaře 1938 díky jedné z nich například odstranilo gestapo ministra války, padesátiletého polního maršála Wernera von Blomberga, který varoval Hitlera před unáhleným zbrojením.
V únoru 1938 se Blomberg oženil, na svatbě mu svědčili Hitler a Göring. Vzal si o třicet let mladší ženu, ze které se vyklubala prostitutka. Göring a Himmler o tom věděli, jak zjistila postupně „umírněnější“ klika v administrativě, třeba šéf vojenské tajné služby Abwehr admirál Canaris. Gisevius viděl policejní záznamy Blombergovy ženy z její pestré minulosti přímo na policejním ředitelství.
Nacisté se pak zbavili i Blombergova nástupce generála Wernera von Fritsche. Generála obvinili z homosexuality – ale zcela smyšleně, jen na základě shody jmen s homosexuálním důstojníkem nižší hodnosti, kterou využil Heydrich. Fritsch nakonec odstoupil a Hitler během následných změn vedení sám převzal vedení ministerstva války.
Když soud později potvrdil, že tím homosexuálem je hejtman na penzi Fritsch, vojáci žádali Hitlera, aby generála Fritsche ospravedlnil. Vůdce farizejsky blahopřál k osvobozujícímu rozsudku a jmenoval ho čestným velitelem jeho starého pluku. Žádnou jinou funkci už mu nenabídl, třebaže mu bylo pouze osmapadesát a mohl dál sloužit ve vysoké funkci. I toto opomenutí bylo trestem. Když Německo přepadlo v září 1939 Polsko, odjel generál ke svému pluku a vědomě tam našel smrt.
Chamberlainova pomoc
Fritschova aféra sblížila řadu lidí. Duší této skupiny se stal podplukovník Hans Oster, zástupce náčelníka Abwehru admirála Wilhelma Canarise. Sám Canaris se žádných akcí neúčastnil, ale nad jejich účastníky držel ochrannou ruku.
Náčelník generálního štábu Ludwig Beck si myslel, že Hitler je člověk, který může vrátit Německu jeho někdejší vojenskou moc a slávu. Avšak narůstání moci útvarů SA a SS, stejně jako vražda bývalého kancléře generála Kurta von Schleichera a jeho ženy, pronásledování Židů a zabití rakouského kancléře Engelberta Dollfusse, mu otevřely oči. „Ne to, co děláme, ale jak to děláme, je špatné,“ napsal v dubnu 1935. „Politika proradnosti a věrolomnosti.“
Becka stále víc děsilo, že vůdce chce zahájit válku, na kterou není armáda připravena. Když se v létě 1938 jednalo o útoku na Československo, generál na protest proti tomu odstoupil z funkce. Rovněž další vojenští velitelé nesouhlasili s vojenským dobrodružstvím.
Gisevius dal dohromady policejního prezidenta Hellforda s Osterem a vypracoval podrobný plán postupu pro armádu a policii. Jeho jádrem bylo, že jakmile se Hitler rozhodne napadnout Československo, dá náčelník generálního štábu Franz Halder rozkaz k převratu. Vojáci obsadí říšské kancléřství a důležitá ministerstva, další divize bude chránit Berlín. Policisté zatknou Hitlera, Göringa, Goebbelse a Himmlera.
Oster vyslal několik poslů do Londýna, aby informovali britskou státní správu. Premiér Neville Chamberlain nebral zprávy o převratu v Berlíně vážně: „Hlouposti! Jakápak opozice proti Hitlerovi? Chtějí nás strhnout do války! Anebo získat moc – a tím by mohli rozhoupat střední Evropu, kterou potom schlamstne Stalin.“ Na ministerstvu zahraničí ve Whitehallu převládal názor, že nikdo z nich není schopen zavést v Německu demokracii. Poslům z Berlína nedávali záruku, že jejich akci podpoří. Hans Gisevius napsal po válce: „Chamberlain zachránil Hitlera.“
Hitlerův příjezd do Lokte po obsazení Sudet
Převrat měl proběhnout 28. září. Avšak když přišla zpráva o chystané schůzce britského a francouzského premiéra s Hitlerem za účasti italského diktátora Benito Mussoliniho, odložili ho. A diktát Československu, které muselo odstoupit pohraniční území Německu, likvidaci nacistů definitivně zrušil. Německo tonulo v nadšení – získalo velké území cizího státu bez boje.
Když vlna optimismu opadla, vojáci znovu pomýšleli na sesazení Hitlera. V prosinci 1938 o tom hovořil prezident Říšské banky Hjalmar Schacht se svým britským kolegou Montaguem Normanem. V srpnu 1939 chtěl vědět Gördeler od přátel v Londýně, jak by podpořili odstranění nynějšího německého vedení. A koncem srpna, těsně před německým útokem na Polsko, informoval právník Fabian von Schlabrendorff v Londýně Churchilla a lorda Lloyda o situaci v Německu.
I na počátku války sondovali diplomaté z pověření státního tajemníka Ernsta von Weizsäckera u britských kolegů v neutrálních státech, jak by Spojenci přijali vojenský puč. V listopadu 1939 se ujalo jeho příprav vrchní velitelství armády v čele s Halderem. Avšak po rozepři s Hitlerem ztratil generál nervy a rozkaz k akci odvolal.
U Abwehru
V roce 1940 Giseviovi známí zařídili jeho převelení k Abwehru, kde byl ve větším bezpečí. V říjnu ho poslali do švýcarského Curychu pod diplomatickým krytím jako vicekonzula. Stal se členem Byra F, což byla rezidentura Abwehru. Snažil se navazovat styky s protihitlerovskou opozicí v zemi, ta ovšem nebyla nijak efektivní.
Našel si ovšem nakonec spolehlivý kanál ke Spojencům. V roce 1942 se seznámil s rezidentem americké výzvědné služby nazývané Úřad strategických služeb (Office of Strategic Services – OSS) Allanem Dullesem. Dulles ho vedl jako agenta pod krycím jménem „Tiny“ (Mrně) s číslem 512.
Agent „Tiny“ 512 informoval Spojence o vývoji nových zbraní včetně raket V-2/A-4, o vnitřních bojích mezi funkcionáři Třetí říše, o zoufalství generálů nad diletantismem Hitlerových válečných rozkazů. Pro Američany to byl důležitý zdroj zpráv o stavu Německa a o plánech protihitlerovských spiklenců.
Dulles v lednu 1944 informoval nadřízené, že v Německu se formuje opozice, kterou nazval „Rozbíječi“. Skládá se z vojáků a politiků, kteří připravují „drastickou akci“ na odstranění Hitlera. Jejím cílem je ustavit novou vládu ještě před vojenským zhroucením. Ovšem opětovné obnovení pruského militarismu nehrozí. V čele stojí liberální osobnosti, které nepočítají s příklonem k pravici, ale spíše k levici.
Vůdci puče jsou generál Hans Oster z Abwehru a bývalý starosta Lipska konzervativec Karl Gördeler. Později Gisevius a Edward von Waetjen, další muž Abwehru usazený ve Švýcarsku, doručili Dullesovi poselství od Gördelera a Becka. Oba potvrdili úmysl svrhnout Hitlera a ujmout se moci. Rádi by získali záruku, že se nová vláda bude moci domluvit se západními Spojenci na boji proti Sovětům – na rozdíl od jiných spiklenců levicového ražení. Chtějí zachránit křesťanskou kulturu a demokracii v Evropě před nacistickou a sovětskou diktaturou.
Z Bernu poslali tuto zprávu do Washingtonu 7. dubna. Doputovala k prezidentu Franklinu Rooseveltovi. Žádnou odpověď však Němci nedostali – Američané se cítili zavázáni Sovětům na společném boji.
Ve druhém týdnu května 1944 oznámil Giseivus Dullesovi: „Vláda, která vznikne v Berlíně po převratu, nabídne západním spojencům kapitulaci.“ Svržení Hitlera se blížilo. Dulles opatrně informoval 5. července Washington: „Čekejte mimořádnou zprávu z nejvyššího nacistického velení.“
Nepovedený puč
K úderu pak nakonec došlo ve čtvrtek 20. července. Stauffenberg referoval ve Vlčím doupěti, jak se nazýval hlavní stan ve Východním Prusku, Hitlerovi o plánech záložní armády. Po skončení se svým pobočníkem odjistil jednu ze dvou kilogramových bomb, na druhou už jim nezbyl čas. Aktovku s pekelným strojem položili pod stůl, okolo něhož stáli důstojníci s vůdcem. A potom rychle odjeli k letadlu. Cestou zaslechli výbuch a viděli kouř.
V Berlíně zatím odjel Gisevius do kanceláře berlínského policejního prezidenta. Po dvanácté hodině tam přišel neznámý major od generála Olbrichta. Třesoucíma rukama vyndal z aktovky plány města a ukazoval na místa, která mají obsadit policisté – kancléřství, ministerstva, gestapo. Ovšem nejdřív je musí obklíčit armáda a teprve potom tam přijdou policisté.
Všichni byli strašně netrpěliví. Podaří se zlikvidovat Hitlera? Před druhou hodinou zavolal Gisevius šéfovi berlínské kriminálky. Ten ho odbyl s tím, že musí zaúkolovat skupinu, která letí do hlavního stanu ve Východním Prusku, kde se něco stalo.
Až o půl páté dostali spiklenci u policejního prezidenta zprávu, že vůdce je mrtev. Policejní prezident vyhlásil stav obležení. Všichni odjeli na velitelství Abwehru. Tam už byl Stauffenberg se svým pobočníkem, nadporučíkem Wernerem von Haeftenem. Přišel také generál Beck a další spiklenci.
Když Helldorf odcházel, aby zmobilizoval policii, zastavil ho generálplukovník Ludwig Beck. Někdo mu telefonoval: „Keitel tvrdí, že Hitler není mrtev.“ Stauffenberg se rozesmál: „Keitel lže. Jako obvykle.“ Plukovník tvrdil, že Hitler výbuch nemohl přežít.
Beck se rázně ujal vedení: „Pro mne je ten muž mrtvý. Tím budu určovat veškeré své další jednání. Z této cesty nesmíme sejít, jinak své řady uvedeme do zmatku. Neklamný důkaz o tom, že Hitler žije, a ne jeho dvojník, může podat hlavní stan nejdřív za několik hodin. A do té doby musí být berlínská akce skončena.“
Spiklenci byli ovšem nejistí, neuměli si zajistit vlastní bezpečnost a čišela z nich nepřipravenost. Spiknutí selhalo zcela viditelně ve chvíli, kdy strážní prapor určený k obsazení klíčových budov dorazil ke Goebbelsovi. Ten veliteli praporu majoru Remerovi vysvětlil, že se stal obětí nedorozumění, a telefonicky ho spojil s Hitlerem. Vůdce udělil majorovi plnou moc k potlačení puče.
Co by kdyby?
I kdyby pučisté uspěli, není jasné, co by se dělo dále. Měli do značné míry rozdílné názory na další vývoj. Bývalý starosta Lipska Karl Görderer, který měl být kancléřem po svržení Hitlera, chtěl vést převrat také politicky. „Národ má zůstat vojenský a stát se socialistický,“ shrnoval Gisevius jeho názory. „Jen tak může uniknout smrtelnému ohrožení z východu a ze západu a vymoci snesitelné mírové podmínky.“ Exstarosta nepočítal s kapitulací Německa. Domníval se, že po odstranění Hitlera Američané a Britové válku sami ukončí. „Görderer chce docela zřejmě a z celého svého přesvědčení demokracii. Proto mu jde o velkou koalici všech netotalitních stran, tedy od sociálních demokratů až po konzervativce.“
Proti tomu hlavní strůjce atentátu Claus Schenk von Stauffenberg chtěl podle Gisevia vést Německo jiným směrem: chtěl podle něj „nastolit vojenskou diktaturu „skutečných“ národních socialistů, přičemž klade důraz na slovo socialistů. Když selhala hnědá klika a když se neosvědčil strategický amatér Hitler, mají zaskočit vojáci, zrazenou věc mají zachránit a zrádce potrestat. Stauffenberg se nechce vzdát ani totalitního systému, ani vojenské nadvlády, ani socialismu.“
Na Gisevia vůbec nedělal Stauffenberg dobrý dojem. Byl energický, působil jako fanatik a jako rozený atentátník. Za několik týdnů bude stát Stalin před Berlínem – odhadoval host. „Rozhodnutí padlo na východě, proto je třeba dělat východní politiku.“ Pro tuto orientaci se rozhodl už dávno, nevěděl však, jak ji přijmou Beck a Görderer. „To, čeho si žádá zklamaný pretorián, je tedy velké střídání stráží, nikoli radikální převrat,“ stýskal si Gisevius. „Zde je vojenský revolucionář, který vlastně bojuje dál jenom o zachování hnědošedé legality, tam protirevoluční civilisté, kteří jsou právě předbojovníky něčeho nového.“
Stauffenbergým kandidátem na kancléře nebyl Görderer, nýbrž bývalý poslanec sociální demokracie Julius Leber. Exposlanec už vedl z plukovníkova příkazu jednání s komunisty. Tato vláda „se měla opřít hlavně o síly bojové levice“.
Gisevius jednal s ostatními o svém budoucím zařazení. V příští vládě se s ním počítalo jako s ministrem zahraničí nebo se státním tajemníkem nového šéfa státu. On sám by dal přednost obnovení monarchie, kdežto demokracie a republika pro něj byly cizí, neznal je a nerozuměl jim.
Konec a útěk
Jak to bylo s Hitlerovým knírem Adolf Hitler nosil za první světové války velký knír. Přišel o něj kvůli plynové masce. |
Brzy bylo ovšem jasné, že vývoj Německa bude ale dále v rukou Adolfa Hitlera. Giseviovi podrobnosti neúspěchu dvacátého večer sdělil policejní prezident Helldorf. Řekl údajně: „Teď pomůže jenom drzost. My prostě všechno popřeme. Zachováme se tak, jakoby se nic nestalo.“ Gisevius byl v šoku. Policejní prezident mu radil: „My dva jsme se neviděli. Na nás dva se jen tak beze všeho neodváží. Vy musíte ovšem zmizet!“
Vicekonzul se nechal provézt autem po Berlíně. Všude vládl klid. Nikde žádní policisté, žádní vojáci. Po krátkém skrývání se mu podařilo chýlit do bytu Švýcarky Gerdy Woogové. Americká služba OSS rozšířila falešnou zprávu, že z Německa unikl, proto ho gestapo hledalo ve Švýcarsku. Tam se ve skutečnosti dostal až 23. ledna 1945.
Gisevius udělal dobře, že zmizel. Všechny, kteří o spiknutí věděli anebo jenom mimoděk slyšeli, gestapo zatklo a mučilo. Ve vězení se ocitli generálové a admirálové, vysocí vládní úředníci, dokonce i policejní prezident, který si myslel, že se mu nemůže nic stát. Pomstychtivý Hitler nechal popravit přes dvě stě lidí. Byl patrně jediným protihitlerovským spiklencem, který přežil válku.
Když Spojenci zahájili na podzim 1945 proces s nejtěžšími válečnými zločinci, povolali ho tam jako svědka obžaloby proti zakladateli gestapa Hermannu Göringovi, vystupoval i proti generálům Keitelovi a Kaltenbrunnerovi. Zato při slyšení, které se týkalo Hjalmara Schachta a Wilhelma Fricka, svědčil v jejich prospěch. Americký žalobce Robert H. Jakcson ho poněkud s nadsázkou nazval „představitelem německých demokratických sil“.
V roce 1946 vydal Gisevius ve Švýcarsku vzpomínky nazvané Bis zum bitteren Ende (Až k hořkému konci). Usvědčoval v nich mnohé nacistické šéfy z válečných zločinů a tvrdil, že obyčejní Němci o spoustě zvěrstev věděli, ale raději před nimi zavírali oči. Podrobně popsal domácí hnutí odporu.
Svou zachránkyni Gerdu si vzal za ženu. Švýcarská vojenská justice se pustila do jeho vyšetřování kvůli podezření ze špionáže ve prospěch Třetí říše. Nakonec konstatovala, že žádnou zpravodajskou službu pro nacisty nevykonával, naopak přispěl k vítězství Spojenců. Začátkem roku 1950 se Gisevius odstěhoval do Dallasu ve Spojených státech. Dlouho tam však nevydržel a vrátil se do Švýcarska. Zemřel 23. února 1974 v Mülheimu v Bádensku-Württenbersku.
Gisevius se účastnil všech spiknutí proti Hitlerovu režimu – napsal generál JUDr. Bohuslav Ečer, který zastupoval Československo v Norimberku, do úvodu českého vydání knihy Až k hořkému konci. „Nebylo jich mnoho a nebyly ničím jiným než pokusy o palácovou revoluci. O opravdovém revolučním podzemním hnutí nám nemůže ani Gisevius mnoho říci. Prozrazuje však jinou závažnou skutečnost, kterou také norimberský tribunál potvrdil: slabost režimu až do Mnichova. Odtud pak pramení teroristické akce režimu.“
Kapitola z chystané knihy PODIVNÉ ŠPIONÁŽNÍ HRY, která vyjde na podzim
