Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Vědecký bulvár: V čem by lidští atleti porazili zvířata? Není toho mnoho

aktualizováno 
Kdyby příští mistrovství světa v atletice bylo otevřené i jiným druhům, lidé by nebyli úplně bez nadějí na medaile. Mnoho by jich ovšem nebylo.

Porazit lidi? Zívačka... | foto: Kateřina Jíšová

Organizovaný vrcholový sport je sice ryze lidským výtvorem, ale zkusme si pro jednou představit, že bychom k účasti na něm dokázali přimět i jiné tvory. Třeba proto, abychom si ujasnili, v čem se vlastně od zbytku živých tvorů tak odlišujeme a co nás činí výjimečnými.

Srovnání s příliš odlišnými tvory nám nic neřekne (ti by si zasloužili vlastní soutěže, možná mikroblympiádu?), a v některých disciplínách by se porovnávalo neporovnatelné: namátkou v šachu, v tenisu, v plavání a obecně v týmových sportech.

Zbývá tak v podstatě královna sportu, atletika. V ní se přímo porovnávají fyzické schopnosti jednotlivců. Na první pohled se zdá jen logické, že bychom v každé disciplíně našli nějaké přemožitele. Ale není to tak jisté. Pár zlatých bychom posbírat mohli. Než budete číst dál, zkuste si tipnout.

A už vybíhají

Jedna z nich by kupodivu mohla být z běhu. Určitě tedy ne ze sprintu, tam bychom si opravdu nevedli nijak skvěle, ale naopak z běhu nejdelšího (alespoň mezi běhy zavedenými na MS v atletice). Maratonský běh, a samozřejmě obecně dlouhé běhy vůbec, jsou totiž jednou z nejsilnějších lidských atletických disciplín.

V poklusu bychom mohli překonat celou řadu zvířat považovaných za velmi vytrvalé běžce. Špičkoví maratónci se pohybují něco přes dvě hodiny rychlostí necelých 20 kilometrů za hodinu. Velcí psi vydrží přibližně stejnou rychlost (vlastně jim vyhovuje o něco vyšší) jen pár desítek minut a pak přejdou do pomalejšího poklusu. Koně sice cválají rychleji (až 30 km/h), ale také takovou rychlost udrží maximálně pár desítek minut. Gepard sice umí dosáhnout rychlosti až 100 km/h, ale jen na pár stovek metrů. Jinými slovy, jak se prodlužuje trať, měli bychom se v průběžném pořadí posouvat výše a výše.

Čím to je? Při běhu na delší vzdálenosti máme hlavní výhodu v termoregulaci, říká antropologická hypotéza, které se začalo říkat hypotéza vytrvalostního běhu (viz. tato práce jejího proponenta Daniela Liebermana). Náš trumf je pocení. Většina zvířat se zbavuje přebytečného tepla dýcháním (všichni jsme viděli psy s vyplazeným jazykem), lidé se naopak potí. Při dlouhém běhu díky tomu nemusíme rychleji dýchat, abychom se zbavili tepla. To znamená citelnou úsporu energie.

Není to jediné uzpůsobení, které nám pomáhá v běhu (pozor, to neznamená, že musela vzniknout právě kvůli běhu). Například Achillova šlacha slouží jako pružina, která "uskladní" část energie z dopadu, a pomůže tak při odrazu. Také současná podoba palců na nohou se zdá být důležitá spíše pro běhání než chůzi, dokládá to jedna nedávná studie. V průběhu evoluce se nám původně chápavé palce zkracovaly, abychom o ně doslova nezakopávali, a běh s krátkými palci je energeticky méně náročný.

Naši předci štvali zvěř k smrti

Naše výhody v běhu by podle některých antropologů měly být tak veliké, že naši předkové podle nich mohli vytrvalostní běh používat jako metodu lovu. Jednoduše svou kořist uštvali k smrti, tvrdí tato zajímavá, ale ne obecně přijatá myšlenka. Jak dokládají i zfilmované příklady z nedávné doby, lov během je skutečně fyzicky možný, ale zřejmě není statisticky příliš úspěšný a vyžaduje specifický terén a povětrnostní podmínky. Podle jiné hypotézy nám vytrvalý běh sloužil, abychom se rychleji než jiní mrchožrouti dostali k mršinám. Ale ani ta není obecně přijímána.

Povětrnostní podmínky by rozhodovaly i v případném závodě, říká antropolog Václav Vančata z Pedagogické fakulty University Karlovy v Praze: "Kdyby se závod konal v chladném počasí nebo třeba v noci, neměli by lidé zřejmě naději na úspěch. Termoregulace zvířat by byla mnohem účinnější a lidé by ztratili svou nejpodstatnější výhodu.

Letí, letí a letí

Další medailii - a řekněme si rovnou, že s velkou pravděpodobností zlatou - by pro lidstvo mohli vybojovat Češi a Češky. Jde totiž o hod oštěpem. Největší konkurenci by představovali primáti, kteří se alespoň teoreticky mohou na krátkou vzdálenost rozběhnout s oštěpem v ruce. Když pomineme tento problém, při samotném hodu bychom pak měli výhody i nevýhody.

Výhodu máme v první řadě anatomickou. Naše rameno má jinou konstrukci než u většiny primátů, a tak bychom asi jako jediní mohli házet plynule přes rameno. Dokonce ani neandrtálští příbuzní, kteří oštěpy zřejmě vyráběli, je neuměli házet a používali je pouze jako zbraně na blízko.

Když Zátopková lámala oštěp

Pokud bychom chtěli vyhrát, bylo by asi nejlépe trvat na dodržování dnešních pravidel hodu oštěpem. Ta jsou nastavena tak, aby byla přípustná v podstatě jediná možná metoda hodu, totiž právě přes rameno.

Nebylo tomu tak vždy. V 50. letech skupina španělských, či přesněji baskických amatérských atletů přišla s jiným postupem, který vycházel z tradičního baskického sportu vrhání železné tyče (disciplína se v basktičtině nazývá "palanka jaurtiketa"). Při něm se železná tyč o hmotnosti údajně až 25 kilogramů vrhá (či spíše vrhala) s otočkou, tedy zhruba podobně jako disk. Závodník se roztočil s tyčí za zády, a v pravou chvíli ji pak nechal vyklouznout z rukou.

V 50. letech několik baskických závodníků stejnou metodu mírně upravilo pro hod oštěpem. Náčiní namazali mýdlem, aby jim lépe vyklouzlo z ruky, a začali rychle překonávat světové rekordy. A to až o dvacet metrů, na úctyhodných 90 metrů.

Zbytek světa byl zaskočen a "španělský styl" to schytal ze všech stran. Třeba Dana Zátopková, vítězka olympiády v roce 1952, se tehdy nechala slyšet, že jestli se nový styl uchytí, zlomí svůj oštěp a kusy použije jako oporu pro rajčata.

Světová atletická federace nakonec metodu zakázala s odůvodněním, že je pro diváky příliš nebezpečný. Směr hodu se totiž ovládal podstatně hůře než u běžného způsobu, a hrozilo tak zranění diváků. To by se možná dalo vyřešit podobně jako u kladiva, tedy ohrazením místa hodu, ale původně baskický styl jednoduše nedokázal zbytek světa nadchnout.

I tak by asi soutěž možná nebyla úplně předem jasná, domnívá se antropolog Václav Vančata: "Nikdy jsem samozřejmě neviděl šimpanze nebo gorilu házet na dálku, ale viděl jsem je házet na takových dvacet až třicet metrů a vedli si přitom docela dobře a házeli přesně." Známý je i případ šimpanze ze švédské zoo, který se pravidelně bavil házením kamení po návštěvnících (a dokonce si kameny připravoval vždy den předem a schovával je, aby mu je zaměstnanci zoo nezabavili). Lidské šance přesto Vančata vnímá jako velmi slušné a rozhodně větší než ve většině jiných disciplín.

Naší velkou výhodou je, že k házení věcí jsme doslova evolučně přizpůsobení. Podle některých antropologických hypotéz (ne většinových, ale seriozně míněných) dokonce právě uzpůsobení k hodu výrazným způsobem přispělo k tomu, abychom se stali lidmi, včetně naší schopnosti plánovat do budoucnosti a vývoje řeči (ale jak naznačuje příklad švédského šimpanze, asi nebudeme jediní). 

V mozku nám díky tlaku na zvládnutí této dovednosti mohla podle zmíněných teorií vzniknout specializovaná centra, která se zaměřují na věci, které zvířata nepotřebují: předvídání trajektorie kořisti a vržené zbraně nebo zvládnutí komplikované motoriky hodu a ovládání nástroje. Tyto pro účely hodu získané schopnosti se pak hodily i v řadě jiných činností, a jejich další rozvoj z nás tak udělal ojedinělá zvířata, hypotetizují někteří antropologové. Kdybychom tedy prohráli v hodu na dálku, můžeme to příště zkusit s hodem na cíl, to by nám mělo jít ještě lépe.

Další lákavá hypotéza spojená s oštěpem říká, že rozvoj vrhacích zbraní vedl i k výrazným společenským (či "předspolečenským") změnám. Jak trpce poznamenal během peloponéské války jeden Atéňany zajatý Sparťan, šípy a kameny nerozlišují mezi statečnými a zbabělými (Thukykides, 4.40).

Díky vrhacím zbraním (a nikoliv až panu Coltovi, jak říká rozšířené tvrzení) tak v lidské společnosti mohlo přestat platit bezvýhradně právo silnějšího, myslí si alespoň někteří antropologové. "Zdatní" se po něm museli bát odvety slabších protivníků a omezit svou panovačnost. Tento názor se objevuje například v knize Hierarchy in the Forest Christophera Boehma a není to v dějinách antropologie úplně poprvé.

A ještě přes plot

Do třetice bychom se o zlato mohli ucházet ještě v jedné technicky náročnější disciplíně, a to ve skoku o tyči, myslí si Václav Vančata: "I pro ostatní primáty by byl veliký problém se rozběhnout s tyčí v ruce a zvládnout motoricky náročnou sekvenci následných pohybů," říká český antropolog (a to s takovým zaujetím, že dost možná doufá v další medaili).

Kromě zmíněných disciplín (a to ještě s výhradou u maratonu), však nejen on vidí lidské šance velmi špatně. Naší jedinou útěchou je fakt, že zvířata s námi nikdy zřejmě nebudou soutěžit, protože nemají proč. Nemají motivaci závodit (to by se teoreticky mohlo změnit, protože opice zřejmě mohou pochopit podstatu peněz - doklad zde a také zde).  

"Kdyby se to změnilo, zaplakali bychom i se soupeři, se kterými bychom to nečekali," říká Václav Vančata a vysvětluje: "Například i šimpanzi, které nepovažujeme za zrovna rychlá zvířata, dokáží v terénu na krátkou vzdálenost vyvinout rychlost 45 kilometrů za hodinu. Kdyby běželi s Boltem, v cíli by měli pomalu čas sníst banán, než nejrychlejší člověk planety doběhne." Dobře, že se bavíme čistě hypoteticky.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Rekonstrukce hrobky Bj 581 v době archeologických vykopávek na konci 19....
DNA ukázala, že vikingský „válečník“ byl ve skutečnosti žena

Ve slavném vikingském hrobě neležel muž, ale žena, tvrdí závěry provokativní studie. Podle některých je čas přehodnotit představy o roli žen ve vikingské...  celý článek

Konspirační teorie kolem 11. září
Nečekané důsledky 11. září: více nehod, šmírování a on-line zprávy

Teroristické útoky 11. září šokovaly celý svět. Zabily přes tři tisíce lidí. Měly ale také řadu dopadů, které pociťují lidé i dnes po šestnácti letech. A ne...  celý článek

Část ze zabavených tablet extáze.
Diskotéková droga extáze bude lék. Medicína znovu objevuje psychedelika

Výzkum terapeutického potenciálu psychedelických látek zažívá renesanci. Látka MDMA, příznivcům nejen taneční hudby známá spíše jako extáze, éčko nebo bobule,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.