Bitva na Takor Ghar v představě malíře

Bitva na Takor Ghar v představě malíře | foto: KEITH ROCCO, NATIONAL GUARD HERITAGE PAINTING, 2003/U.S. AIR FORCE

Plazmová „bublina“ ve vesmíru poslala vojáky na mušku Talibanu

  • 74
Nedávno zveřejněná studie naznačuje, že k eskalaci jedné z velkých bitev mezi armádou USA a Talibanem přispělo i kosmické počasí. Poruchy vysoko v atmosféře zřejmě přispěly k tomu, že americké posily ztratily spojení se základnou a vletěly přímo před hlavně Afghánců.

Pondělí 4. března 2002 nezačalo pro americké síly v Afghánistánu zrovna nejlépe. Na výhodě země, v provincii Paktíja, probíhala tzv. operace Anakonda, jejímž cílem bylo vytlačení bojovníků podporujících Taliban z této hornaté oblasti.

Oblast, ve které probíhala operace Anakonda s vyznačenými oblastmi výskytu sil Talibanu a jeho spojenců (červeně), hlavním cílem operace v údoli Shahi (modře) a ústupovými cestami Talibanu (červené čáry). Takur Ghar vysoký cca 3 200 metrů ovládá právě jednu z důležitých přístupových cest.

Účastnily se jí i dva týmy SEALS amerického námořnictva, které měly obsadit horu Takur Ghar vysokou necelých 3 200 metrů (zeměpisná poloha je přesně 33°20′34″N 69°12′49″E). Předchozí americký letecký průzkum neodhalil přítomnost nepřítele, ale když se jeden z armádních CH-47 Chinook pokusili přistát v cílové oblasti, přivítala vojáky hustá palba. Situace byla o to horší, že kvůli jiným probíhajícím operacím došlo ke zpoždění a stroj se na místo určení dostal až za denního světla.

Jeden ze strojů byl zasažen střelou RPG a piloti měli co dělat, aby ho dovedli k nouzovému přistání zhruba o sedm kilometrů dále. Ještě předtím, přímo během palebného přepadu, vypadl ze stroje SEAL Neil Roberts do blízkosti nepřátelských pozic a z útočné operace se rázem stala operace záchranná.

SEALS se na místo pro svého kolegu vrátili, ale ani osud záchranného týmu nevypadal dobře. Taliban byl dobře zakopaný, měl taktickou výhodu a dokonce i převahu ve výzbroji, hlavně díky přítomnosti těžkého kulometu, který Američany držel přikované k zemi. Obě síly byly tak blízko, že se Američané zprvu báli používat letecké pumy. A když je použili, ve skále vykopané opevnění Talibanu nebylo zničeno.

Na pomoc pod palbou uvězněným příslušníkům námořní pěchoty proto vyrazily další posily, jednotka Rangers ze základny v Bagramu. Na přípravu nebylo mnoho času, a právě zřejmě díky tomu dostali Rangers nepřesné instrukce a vrtulník je vezl na místo, které bylo zjevně v dostřelu nepřítele.

Americké velení si chybu uvědomilo, ale nepodařilo se mu s helikoptérou spojit. Někde na lince základna-vrtulník i základna-satelit-vrtulník byl problém, který se v tu chvíli nepodařilo identifikovat. V hornatém afghánském prostředí to také není nic až tak nezvyklého, a tak armáda událost nepovažovala za zcela mimořádnou. Důsledky ovšem byly pro americké síly nešťastné. Talibanu se podařil další přepad, Rangers se při přistání také dostali pod palbou, byl zničen další vrtulník a během této fáze boje zahynuli čtyři američtí vojáci.

V blízkosti Takur Ghar se tak několik desítek amerických vojáků dostalo do velmi vážné situace a bitva se změnila v dlouhou přestřelku, která trvala až do večerních hodin, kdy tma umožnila leteckou evakuaci. Do té doby velitelé další vrtulníky do oblasti nepustili. Situace mohla být ještě horší, ale díky leteckým úderům a úspěšnému útoku sedmi vojáků na kulometné hnízdo se podařilo americkým silám se až do setmění udržet bez větších ztrát.

Bitva na Takur Ghar se stala součástí americké vojenské mytologie. Na snímku je detail z expozice věnované bojovníkům amerického vojenského letectva na Wright-Pattersonově základně v Ohiu. Figurína představuje jednoho z účastníků bitvy, zdravotníka Kearyho Millera.

Zemřelo celkem sedm Američanů včetně ztraceného Neila Robertse. Americké velení se na základě ne zcela nezpochybnitelných a úplných záběrů z bezpilotních letounů domnívá, že Robertsovi se podařilo udržet si na několik hodin nepřítele od těla, ale nakonec byl nejprve postřelen a pak zabit. Na straně Talibanu byly ztráty zřejmě podstatně vyšší. Americké síly uvádí, že nepřítel přišel až o 200 bojovníků.

Bublina nad námi

Přestřelka známá také jako „bitva o Robertsův hřeben“ (podle ztraceného vojáka) se stala poměrně známou a podrobně popisovanou kapitolou afghánské války. Její líčení si o deset let později přečetl Michael Kelly z Univerzity Johnse Hopkinse. A jako odborník na fyziku atmosféry si začal klást otázku, jestli za problém ve spojení nemohlo být odpovědné „kosmické počasí“.

Tak se označuje působení kosmických vlivů (v první řadě Slunce, a tedy například slunečního větru) na naši atmosféru. Nejznámějším příkladem jsou polární záře, ale existuje i řada dalších projevů, které jsou sice méně viditelné, mohou však být stejně silné. Například ultrafialové záření mimo jiné odtrhuje od atomů a molekul ve vysokých vrstvách atmosféry elektrony a vytváří tak v ionosféře vrstvu nabitého plazmatu, tedy kladně nabitých iontů a volných elektronů.

Množství plazmatu se liší podle denní doby. V noci pochopitelně slábne a to spolu s dalšími vlivy znamená, že nejde jen tak o nějakou uniformní a statickou vrstvu. Po západu Slunce si například účinněji hledají nové elektronové partnery ionty nacházející se v nižších částech ionosféry (protože jsou hustší, a tak vhodných kandidátů je v okolí jednoduše více). Vznikají oblasti méně nabitého plazmatu o velikostech 100 až 1 000 kilometrů, uvádí vědci ve své práci. Ty pak mohou „probublávat“ atmosférou vzhůru přes vrstvy, kde je nabitých částic více. Pohybují se tak ve výškách od zhruba 80 do 500 kilometrů nad povrchem naší planety. 

Pravděpodobnost výskytu plazmových bublin (modře) v závislosti na počtu slunečních skvrn (zeleně), tedy v podstatě na fázi solárního cyklu. Bitva na Takur Ghar se ke smůle Američanů odehrála prakticky na vrcholu předchozí slunečního cyklu, tedy v době nejvyšší sluneční aktivity a tedy vrcholu četnosti výskytu plazmových bublin.

V Afghánistánu nejsou podobné „plazmové bubliny“ vůbec výjimečnou událostí, hlavně právě na jaře, kdy atmosférické podmínky nejvíce nahrávají jejich vzniku (bitva na Takur Ghar se odehrála v březnu). Je také celkem dobře doložitelné, že mohou vést k výraznému oslabení rádiového signálu a krátkodobému výpadku rádiového spojení na některých frekvencích. Netrvá to dlouho, protože bubliny jsou i přes své rozměry dost dynamické a pohybují se rychlostí řádově stovek kilometrů za hodinu.

V první chvíli se Kelly domníval, že jeho podezření bude zcela neprokazatelné, ale přálo mu štěstí. Když se na afgánské hoře bojovalo, prolétal nad oblastí v pravou chvíli satelit TIMED, určený k měření parametrů ionosféry a termosféry. A na jeho údajích z ultrafialového spektra vědci skutečně objevili doklady o přítomnosti „bubliny“ v ionosféře, popisují v práci pro časopis Space Weather (přístup je možný zde, ale placený).

Podle vědců nebyla „bublina“ zřejmě tak veliká, aby způsobila výpadek komunikace sama o sobě. Vrtulník s Rangery byl podle všeho nedosažitelný díky kombinaci nešťastného kosmického počasí a letu nízko nad hornatým terénem, který komplikuje rádiové spojení i za běžných okolností. Radiotechnika se v takovém prostředí pohybuje na hranici technických možností, a tak i ztráta několika decibelů v důsledku přítomnosti plazmové bubliny stačila na to, aby komunikace přestala být možná.

Stav ionosféry na oblastí Takur Ghar 4. března 2002. Tmavě modře jsou vyznačeny...
Stav ionosféry na oblastí Takur Ghar 4. března 2002. Tmavě modře jsou vyznačeny...
Stav ionosféry den po bitvě na Takur Ghar. Oblast s výrazně nižší hustotou...

Stav ionosféry na oblastí Takur Ghar v den bitvy (první a druhý obrázek zleva) a den poté (první zprava). Tmavě modře jsou vyznačeny oblasti „plazmových bublin“ s výrazně nižší hustotou volných elektronů, které komplikují šíření signálu. Červeně jsou vyznačeny linie spojení se satelity, které byly v danou chvíli dostupné (Intelsat 602, UFO-5/E a UFO-10/EE). Pokud jsou údaje správné, plazmová bublina během bitvy skutečně mohla narušit spojení a den poté už byla obloha „čistá“.

Autoři nové práce se nespokojili jen s popisem události. V článku zmiňují práci na systému, který by mohl na základě satelitních údajů posloužit k modelování výskytu bublin, a tedy i oblastí, kde bude rádiová komunikace obtížná. Vojáci by se přístě v podobné situaci mohli na podobnou situaci připravit a pokusit se například o spojení na méně rušených frekvencích či zcela jinými prostředky.

Věnovat pozornost kosmickému počasí nemá ovšem smysl jen kvůli občasným výpadkům rádiového rušení, říká český fyzik Michal Švanda z Astronomického ústavu Akademie věd. „Jinou technologií zranitelnou vrtochy kosmického počasí používanou vojáky je navigační systém GPS.“ Dochází k tomu hlavně během geomagnetických bouří, které intenzivně ruší pásmo gigahertzových frekvencí, na němž družice GPS vysílají. Obvykle poruchy v ionosféře vedou k chybovému určení polohy přijímačem, v extrémním případě dokonce k naprosté ztrátě schopnosti zašumělý signál družic dekódovat a polohu vůbec určit. K něčemu takovému došlo 6. prosince 2006, kdy silná geomagnetická bouře vyřadila GPS signál v podstatě na celé denní straně zeměkoule a silně ovlivnila činnost i civilního leteckého navigačního systému WAAS, přípomíná český fyzik.

V případě bitvy o  Takur Ghar se však nic dělat nedalo. „Obor za těch deset let ohromně pokročil a nutné postupy tehdy upřímně řečeno neexistovaly,“ řekl Kelly pro časopis Science. Například postup, kterým z dvourozměných satelitních údajů získali data o přítomnosti bubliny, byl vyvinutý nedávno na základně softwaru pro počítačovou tomografii. Vojáky, kteří letěli do pasti, tak nebylo jak varovat.