Dr. George Placzek odešel jako teoretický fyzik do světa už před druhou světovou válkou. Domů už se nevrátil. Všichni jeho příbuzní zahynuli jako Židé v německých koncentrácích, navíc jako americký občan, který znal nejhlubší tajemství atomových zbraní, by do země, kde se ujímali vlády komunisté, určitě nesměl.
V létě 1938 strávili George Placzek a Victor Weisskopf týden na ranči Perro Caliente poblíž Albuquerque v Novém Mexiku u přítele Roberta Oppenheimera. Loni začátkem roku byli několik měsíců v Sovětském svazu a teď mu o tom vyprávěli.
Původně uvažovali o tom, že by v zemi zaslíbené komunismu pracovali delší dobu. Placzek působil už v létě 1933 půl roku u kolegy Lva Landaua v Charkově a velmi se mu tam líbilo. A Weissberg nyní řídil v tamním Fyzikálně-technickém ústavu oddělení. Avšak oba sledovali, jak mizí různí lidé. Proslýchalo se, že je zatkla tajná policie, a nikdo si nebyl jist, že i pro něho v noci nepřijdou. V ovzduší cítili strach. Přesto hovořili otevřeně v domnění, že se jim jako cizincům nemůže nic stát.
Když se Placzka v Charkově zeptali, za jakých podmínek by tam přijal zaměstnání, vyjmenoval čtyři body, jaké byly běžné na Západě, a k tomu přidal: „A chasain musí zmizet!“ Hebrejským slovem chasain myslel diktátora Josefa Stalina. Barbara Ruhemannová, žena německého fyzika, který tam pracoval, byla zarytá komunistka. Slyšela Placzkovo rouhání a okamžitě jej ohlásila na tajné policii. Čecha Placzka a Rakušana Weisskopfa ze země vyhostili.
Měli štěstí. Rakouský komunista Alex Weissberg, který v Charkově pracoval, vzápětí dopadl hůře. Na základě vykonstruovaného obvinění byl odsouzen ke tříletému vězení. Marně za něho u Stalina intervenovali Albert Einstein, francouzský komunista Frederic Joliot-Curie a další. Později se mu podařilo uprchnout, přežít německou okupaci jako účastník odboje ve Varšavě i jako nacistický vězeň.
Fyzici Placzek a Weissberg byli původně levičáci, proto také pošilhávali po Sovětském svazu. Poslední návštěva této země je vyléčila. Uvědomili si, že Lenin a Stalin založili socialismus na teroru. Když vyprávěli o svých zážitcích Oppenheimerovi, který býval v Kalifornii dokonce členem komunistické buňky, i on vystřízlivěl. Podepsání smlouvy o přátelství mezi nacistickým Berlínem a komunistickou Moskvou i následné rozdělení dobytého Polska mezi oba státy změnu myšlení těchto vědců dovršily. Stali se antikomunisty.
Dr. George Placzek pomáhal při vývojí první atomové bomby Robertu Oppenheimerovi na projektu Manhattan.
George Placzek se narodil 26. září 1905 v centru Brna v domě na Grosser Platz číslo 3 (dnes náměstí Svobody) v rodině německy mluvícího židovského podnikatele. Jeho otec Alfred odkoupil v roce 1913 od spolumajitele Louse Skeneho textilní továrnu v Alexovicích u Ivančic (dnes součást Ivančic).
Placzkovi žili přes zimu v Brně, v létě v Alexovicích. George měl ještě mladšího bratra Fritze a sestru Edith. V rodině se mluvilo i česky, děti se kamarádily s místními kluky a holkami. Rodina měla hluboké sociální cítění, podporovala chudé, za což je Alexovice jmenovaly čestnými občany.
Po maturitě na brněnském gymnáziu odešel George studovat na univerzitu ve Vídni, tři semestry navštěvoval i pražskou německou univerzitu. S převzetím továrny nepočítal, to nechal na mladším bratrovi. K vědě ho zřejmě přivedl děda dr. Baruch Placzek, moravský zemský rabín, ale i amatérský vědec, který se přátelil se zakladatelem genetiky Johannem Mendelem a dopisoval si s autorem evoluční teorie Charlesem Darwinem.
Student obhájil dizertaci z oblasti elektrostatiky s vynikajícím prospěchem v červenci 1928 na vídeňské univerzitě. Dr. Placzek se vydal do světa.
Nejdřív pracoval v Utrechtu v Nizozemsku. Při sepisování svých studií vždycky strašně trpěl. Každou stránku několikrát zmačkal a hodil do koše, než konečně přišel na výstižné formulace, které ho uspokojily.
Hirošima po bombardování
Po dvou letech odjel do Lipska k profesorovi Werneru Heisenbergovi, který svými pracemi v oblasti kvantové mechaniky patřil mezi uznávané teoretické fyziky. Z konce roku 1930 také pochází snímek skupiny stážistů u Heisenberga včetně několika vědců, kteří se později podíleli na vývoji atomové bomby v projektu Manhattan v USA. Zatímco všichni se dívali sebevědomě do objektivu fotoaparátu, jediný Placzek hleděl nostalgicky k zemi. „Byl trochu jiný než ostatní,“ vzpomínal později Ital Gilberto Bernardini. „Byl mimořádně dobrý a brilantní jako fyzik a měl překvapivě široké kulturní a intelektuální zájmy.“
V zimě 1931–1932 pobýval Placzek v Římě u Enrica Fermiho. Skamarádil se tam s Hansem Bethem, Edwardem Tellerem a Edoardo Amaldim. S většinou z nich se opět potkal na projektu Manhattan.
Mladý Čech měl ohromné nadání pro jazyky. Ve všech zemích, kam přišel, se brzy dorozuměl. Vypráví se, že italštinu se naučil ze dne na den čtením knihy Decameron. Kromě češtiny a němčiny uměl anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, dánsky, hebrejsky, arabsky, celkem asi deset jazyků. Měl slabost pro ženy a všude si našel milenku.
6. srpna 1945. Bombardér B-29 přistává na Severních Marianách poté, co jeho posádka svrhla atomovou bombu na Hirošimu.
Třebaže se prý občas choval jako dobrodruh, myslel neobyčejně jasnozřivě. Jako světoběžník poznal lidi v mnoha zemích, snažil se jim porozumět. Měl rozhled nejen v politice, ale i ve vědě a v kultuře, vyjadřoval se ostře a jasně, svět viděl v širokých souvislostech. V politicky nejasné době uměl najít určující tendence, takže včas rozpoznal nebezpečí jak nacismu, tak i komunismu. Už od roku 1934 prorokoval, že Hitler vyvolá válku. Aniž o to mladý fyzik usiloval, vyzařovalo z něj přirozené charisma.
Z Itálie zamířil Placzek do Kodaně k Nielsu Bohrovi, který vytvořil model atomu. Slavného teoretika opustil jeho asistent, který při diskusích nad vzorci u tabule dokázal šéfa vytáčet, až nakonec dospěl ke správným formulacím. Placzek jako „věčně stimulující Čech“ se stal ideálním Bohrovým protihráčem. A opět se setkal s budoucími hvězdami teoretické fyziky Victorem Weisskopfem, Georgem Gamowem, Felixem Blochem a dalšími. Bohrův Ústav teoretické fyziky brzy považoval za svůj druhý domov.
V Kodani spolupracoval i s experimentálním fyzikem Ottou Frischem, synovcem Lisy Meitnerové, která jako Židovka musela z Německa uprchnout. Placzek rád ponocoval, Frischovy pokusy hlídal do tří hodin ráno. A druhý den v poledne přišel v županu do knihovny, aby něco prostudoval. Studentky tím bavil, ale paní Bohrovou pohoršoval.
U Bohra se Placzek seznámil s vynikajícím sovětským teoretikem Lvem Landauem. Na jeho pozvání za ním přijel v roce 1933 do Charkova. Napsali spolu jednostránkový článek z termodynamiky, v němž vynikla rovnice známá jako Laudauův-Placzkův poměr. I později se sovětští teoretici na Placzka několikrát odkazovali.
Harry Truman na snímku z 1. září 1945 oznamuje národu kapitulaci Japonska
V létě 1935 přednášel český fyzik na univerzitě v Jeruzalémě. Vedení mu nejdříve nabídlo profesuru, ale potom z nabídky vycouvalo. Devětadvacetiletý profesor by svým věkem pohoršoval starší zasloužilé kolegy, navíc požadoval drahé vybavení pro laboratoř experimentální fyziky a pro sebe vysoký plat, zřejmě si byl vědom své ceny.
Druhá návštěva Placzka u Landaua neskončila žádnou studií, nicméně sovětský teoretik se na svého kolegu v pracích několikrát odvolával. O Placzkově podílu na nich se můžeme dohadovat. Buď se stalo za stalinského teroru nebezpečné podepisovat se vedle zahraničního kolegy, nebo sovětští vědci usoudili, že bude lepší, když začnou vystupovat jako jediní autoři.
George Placzek měl stále větší obavy o rodiče a sourozence v Československu. Na podzim 1938, už po odstoupení pohraničních území republiky Německu, přijel domů, aby je přiměl k odjezdu. Odmítli. Nevěřili, že by se Němci, tento vysoce kulturní národ, pokusili Židy zlikvidovat. Teprve když Hitler okupoval zbytek republiky, hledali cesty k emigraci, ale to už bylo pozdě. Všichni skončili v nacistických koncentrácích.
Když Otto Hahn o Vánocích rozštěpil atom, diskutoval o tom Placzek v Kodani s Frischem. Nejdříve se vyjadřoval k Hahnově objevu skepticky, ale potom ho napadl způsob, jakým by mohl Frisch pokus zopakovat. Experimentální důkaz jaderného štěpení se zdařil a autor o něm podal zprávu do časopisu Nature, ale na přínos českého kolegy zapomněl. Třebaže se později z tohoto opominutí kál, v Nature Placzkovo jméno chybí.
Podle Aleše Gottwalda z Ústavu přístrojové techniky Akademie věd Placzek „podstatně přispěl“ i k samotnému Hahnovu epochálnímu objevu. Do Berlína za Hahnem zajížděl a konzultoval s ním různé vědecké problémy.
Jedna z mála budov, které zůstaly po výbuchu stát, je známá jako Genbaku či Dóm atomové bomby. Budova byla navržena a postavena českým architektem Janem Letzelem a jen 150 metrů od ní 5. srpna 1945 vybuchla atomová bomba.
Význam štěpení uranu vysvětlil Otto Frische, britský fyzik rakouského původu, ale až po diskusích s Placzkem. Dána Nielse Bohra zase přivedl k objevu, že pomalými neutrony se štěpí jen izotop uranu 235.
Na jaře 1939 odpluli Bohr a po něm Placzek do Spojených států. Byli plni myšlenek o atomu. Oba fyzici se spolu s Leonem Rosenfeldem a Johnem Wheelerem rozhodli, že ověří roli izotopu uranu U235. Jejich zjištění mělo nemalý význam pro stavbu jaderného reaktoru a vývoj první atomové bomby.
Placzek se uchytil na Cornellově univerzitě v Ithace ve státě New York. Kamarádil se s Juliem Oppenheimerem a jeho názory nejspíš přivedly mladého amerického teoretického fyzika k tomu, aby vystřízlivěl z komunistických iluzí. To mu pak umožnilo, aby přijal vedení projektu Manhattan.
Uveřejnil jen jednu studii o neutronech a potom se jako většina kolegů v USA a ve Velké Británii z bezpečnostních důvodů odmlčel. Začal totiž spolupracovat se skupinou Enrica Fermiho v Chicagu, která stavěla první atomový reaktor v rámci tajného projektu Manhattan.
V zimě 1942–1943 přesídlil Placzek, už jako britský občan, do kanadského Montrealu, aby tam vedl skupinu teoretiků zařazených do atomového programu. Kolegům posílal studie z oblasti matematické fyziky, které byly důležité jak pro stavbu bomby, tak pro vývoj budoucích jaderných elektráren.
V roce 1943 se Placzek oženil. Vzal si bývalou manželku Hanse von Halbana Elsu. Poprvé se potkali na mezinárodní konferenci fyziků v Paříži v září 1937 a rychle se do sebe zamilovali, ona se rozvedla. Děti neměli. Rakušan von Halban byl asistentem Frederica Joliot-Curieho, nakonec před Němci uprchl do Británie. Později přesídlil spolu s dalšími britskými kolegy na univerzitu v Montrealu, kde pracovali pro projekt Manhattan.
V květnu 1945 požádal Oppenheimer Placzka, aby přijel do Los Alamos, města v Novém Mexiku, kde dokončovali prototyp atomové bomby. Jmenoval ho šéfem teoretického oddělení, klíčového pro tento úkol. Fyzik s českými kořeny se tedy podílel na závěrečných stádiích výroby nejstrašnějších zbraní.
V pondělí 16. července sledoval první pokusný výbuch jaderné bomby na poušti v Novém Mexiku, necelých šedesát kilometrů jihovýchodně od města Socorro – krycí název Trinity. Patřil mezi nejbližší přátele Oppenheimera a podle Aleše Gottwalda „byl specialistou na jadernou fyziku, ač teoretik, nebál se experimentů, měl rychlé kombinační myšlení pro případ nenadálé nouze“. Proto tam působil jako případný anděl spásy. Navíc všichni věděli, jaké hrůzy objevila spojenecká vojska, když osvobodila koncentrační tábory, a četli zprávy o nacistickém vyhlazování Židů. „Je známo, že někdy až mysticky uvažující Robert Oppenheimer hluboce přemýšlel i o těchto symbolických aspektech projektu Manhattan,“ připomněl Gottwald.
Pohled na Hirošimu asi hodinu po svržení atomové bomby (6. srpna 1545)
První výbuch všechny pozorovatele ohromil. „Proboha, snad se to těm brejlatým nevymklo z rukou!?“ děsil se jeden důstojník. Ničivý účinek první bomby byl desetkrát, dvacetkrát a možná i padesátkrát větší, než její autoři předpokládali. Světelný záblesk pozorovali lidé bydlící 200 kilometrů daleko. Po svržení bomb na Hirošimu a Nagasaki Japonsko kapitulovalo.
Z Placzkovy rodiny se z koncentráku nevrátil nikdo. Není proto divu, že slavný fyzik do Brna už nikdy nepřijel. Rovněž je možné, že jako nositel nejvyšších amerických vědeckých tajemství svou rodnou zemi, která se přikláněla k Moskvě, navštívit nesměl. Kromě toho dostal v roce 1945 americké občanství. A proto by možná nebyl v Československu příliš vítán.
Po skončení druhé světové války mnozí vědci z Los Alamos odešli. Placzek zůstal a po Hansi Bethem převzal vedení teoretické skupiny. Avšak trápil ho vysoký krevní tlak, ani srdce ho neposlouchalo a navíc trpěl občasnou maniodepresivitou. Raději se v červnu 1946 vrátil do Montrealu. Přednášel na univerzitě a současně pracoval v laboratořích firmy General Electric v Schenectady u New Yorku. V roce 1947 se účastnil konference fyziků u Bohra v Kodani.
Japonec Minoru Oka byl radiaci vystavený už dvakrát - v Hirošimě a při zkáze jaderné elektrárny Fukušima
Když byl Oppenheimer v roce 1948 jmenován ředitelem Ústavu pokročilých studií v Princetonu ve státě New Jersey, nabídl tam místo i Placzkovi. Ústav patřil mezi nejprestižnější vědecké instituce na světě, azyl tam už dřív našel i Albert Einstein. Placzek nabídku s chutí přijal. Publikoval několik studií o neutronech, rovněž o nich přednášel nejen v USA, ale i v Itálii.
Koncem jara 1955 přijel do Říma. Guggenheimovo stipendium, které dostal, chtěl strávit na univerzitě v Římě u starého přítele Amaldiho.
Na podzim navštívil s manželkou Švýcarsko. V pátek 7. října odešel z hotelu, aniž by řekl Else, kam míří.
Rodina uvedla, že zemřel po dlouhé nemoci na srdeční příhodu v neděli 9. října v jedné z curyšských nemocnic. Někde poblíž ho i pochovala. Přesnější informace nesdělila.
Jeho smrt nebyla dodnes objasněna. Mezi příbuznými koluje domněnka, že mohl spáchat sebevraždu. Lékaři mu na snížení vysokého krevního tlaku předepisovali lék reserpin, jehož vedlejším účinkem bývají silné deprese. Možná trpěl výčitkami svědomí za své rodiče a další příbuzné, které nedokázal včas přimět k emigraci. Možná přemýšlel nad statisíci mrtvých v Hirošimě a Nagasaki, které zabily bomby, na jejichž vývoji pracoval. Tímto pomyšlením trpěli i další tvůrci této zbraně hromadného ničení.
Třebaže město Brno připomnělo v roce 2005 George Placzka sympoziem a odhalením sochy na místě jeho rodného domu, zůstává tento vědec pozapomenutým českým průkopníkem.
Kapitola z knihy NEVŠEDNÍ DOTEKY DĚJIN, která vychází příští týden.
