Shodil jsem atomovou bombu na Hirošimu. Bože, co jsme to udělali!

Od léta 1944 se americké letectvo připravovalo na svržení atomové bomby. O rok později 6. srpna pak byly plány realizovány. Bombardéru Enola Gay velel Paul Tibbets. Tady je jeho příběh.

„Můj bože, co jsme to udělali!“ zapsal druhý pilot Robert Lewis do deníku, když zahlédl záři za svým letadlem. Přitom ještě za letu nad Tichým oceánem vyvracel velitel letounu Enola Guy Tibbets svému kulometníku Robertu Caronovi, že by to byly „atomy, co bouchnou“.

Teprve, když se po šesti hodinách cesty objevily břehy Japonska, Tibbets slavnostním hlasem ohlásil posádce, která něco takového tušila: „Tento záznam je určen pro dějiny! Svrhneme první atomovou pumu!“ Za chvilku si letci nasadili tmavé brýle, aby je zář výbuchu neoslepila.

V 8:13 místního času přiletěl bombardér B-29 Enola Gay nad japonské město Hirošimu. Ve výšce 9 600 metrů se v 8 hodin 15 minut 17 vteřin otevřela pumovnice bombardéru. Čtyřicet tři sekund nato bomba nazvaná Little Boy (Chlapeček) ve výšce 610 metrů explodovala. Letoun byl v tomto okamžiku vzdálen od místa katastrofy 14 kilometrů.

Zkuste si, jaké by to bylo, kdyby atomová bomba vybuchla v Praze

Z pumovnice vysoko letícího bombardéru se k zemi snáší oblé tělo atomové pumy. Po minutě letu exploduje půl kilometru nad pražským Náměstím Míru. Zjistěte, jak by vypadala jaderná exploze v centru Prahy a jaké by byly její následky.

V místě, kam svrhli bombu, se rozpoutalo peklo – žár okolo milionu stupňů. Město Hirošima přestalo v pondělí 6. srpna 1945 existovat. S bombardérem dvakrát zatřásla tlaková vlna, někteří členové posádky měli dojem, že do nich pere protiletadlové dělostřelectvo.

Americké letectvo se chystalo k atomovému bombardování od léta 1944. Na velitelství 2. letecké armády vybrali k tomuto úkolu Tibbetse. Krycí označení účasti letectva na tomto úkolu znělo Silverplate (Stříbrný tác).

Generál sdělil devětadvacetiletému plukovníkovi budoucí ortel: „Když se vám to povede, stane se z vás hrdina. Ale kdyby to krachlo, udělají z vás největšího obětního beránka, jakého svět viděl. Mohou vás i zavřít.“

Tibbets patřil mezi nejzkušenější americké velitele bombardérů. Narodil se 23. února 1915 ve městě Quincy, stát Illinois, v rodině velkoobchodníka. Zajímalo ho letectví. Avšak šel studovat medicínu na Floridskou univerzitu v Gainesvillu a potom v Cincinnati v Ohiu, chtěl se stát břišním chirurgem.

V zimě 1936–1937 změnil názor. Dne 25. února 1937 se přihlásil k letectvu. Po absolvování pilotní školy v texaském Kelly Fieldu ho v roce 1938 převeleli k pozorovací peruti v Lawson Fieldu v Georgii. V obchodním domě potkal pokladní Lucy Wingateovou a v červnu se vzali. Ani veliteli, ani rodičům to neřekli. Manželům se postupně narodili synové Paul a Gene.

Na další základně ve Fort Beginning v Georgii povýšili Tibbetse na poručíka. A v letech 1940–1941 sloužil jako osobní pilot generála George Pattona.

V červnu 1941 Tibbetse poslali k bombardovací peruti v Savannah. Tam získal hodnost kapitána. V prosinci putoval do MacDill Fieldu na Floridě, kde se učil létat na novém bombardéru B-17.

Po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 hlídkoval se svým letadlem nad Tichým oceánem – hledali nepřátelské ponorky. V únoru 1942 se stal velitelem 340. bombardovací perutě vybavených stroji B-17, která měla základnu v Polebrooku severně od Londýna. V červenci byl jmenován zástupcem velitele 8. letecké skupiny. Dne 17. srpna vedl první americký denní nálet létajícími pevnostmi B-17 proti Němcům v Evropě. Začátkem října velel více než stovce těchto bombardérů při dalším útoku.

V listopadu se podílel na vylodění Spojenců ve francouzské severní Africe při operaci Torch. Několik měsíců byl osobním pilotem generála Dwighta Eisenhowera, který řídil invazi do Afriky a do Evropy. Po absolvování 43 bojových letů ho převeleli do štábu letecké armády.

Když šéf amerického letectva generál Henry Arnold hledal zkušeného pilota, který by zalétal novou létající superpevnost B-29, velitel 20. letecké armády generál Jimmy Doolittle mu doporučil Tibbetse. Američané potřebovali nový bombardér. Při zkušebním letu prototypu B-29 však zahynula posádka vedená šéfpilotem firmy Boeing.

Podplukovník Tibbets se vrátil do USA v únoru 1943. Na letišti Boeingu ve Wichitě v Kansasu začal s B-29 létat a všechny nedostatky se podařilo velmi rychle vychytat. Po roce byl jmenován ředitelem bombardovacího výcvikového střediska B-29 v Nebrasce.

Velitel 2. letecké armády generál Uzal Ent ho pozval na 1. září 1944 na velitelství do Colorado Springs. Čekali tam na něj tři muži: podplukovník John Lansdale ze zpravodajské služby armády G-2, přidělený k projektu Manhattan, jak se vývoj atomových zbraní utajeně nazýval, zbrojní expert kapitán William Parsons a fyzik Norman Ramsey, který se na bombě podílel. Nabídli mu velení 509. smíšené skupiny, která má provést první atomový útok.

Rok příprav

Přijal. Za základnu si vybral letiště ve Wendoveru ve státu Utah, zapadlém stotisícovém městě. Právě zapadákov byl určitou zárukou utajení. Tibbets musel zařídit spoustu věcí ve Washingtonu. Brzy zjistil, že heslo Silverplate mu otevírá cestu ke splnění i těch nejbláznivějších přání.

V polovině září 1944 přistálo patnáct bombardérů B-29 ze 393. letky ve Wendoveru. Letci byli zklamáni – těšili se, že po náročném výcviku zamíří do Evropy. Místo toho se ocitli na poušti a nikdo jim to neuměl zdůvodnit. Navíc je hlídali vojenští policisté a mezi pozemní personál pronikli tajní agenti z Manhattanu. Tibbets jim prozradil, že se mají připravit na zvláštní úkol, a jenom ti, kteří uspějí, s ním odletí do zámoří. Proto na základně platí zvláštní bezpečnostní opatření a nikdo nesmí o tom, co dělá, mluvit. Pro začátek jim dal dvoutýdenní dovolenou. Mezitím povolal na základnu několik zkušených letců, které poznal při operacích nad Evropou – navigátory, bombometčíka, střelce.

Lansdale odvezl Tibbetse a jeho radiolokačního důstojníka poručíka Jacoba Besera do Los Alamos, kde vědci atomové bomby stavěli. Profesor Julius Oppenheimer a další vědci seznámili oba letce s některými podrobnostmi. Kapitán William „Deak“ Parsons, expert na výbušniny, se jim svěřil, že přemýšlejí, v jaké výšce by měla atomová puma explodovat nad cílem.

Večer si Oppenheimer sedl o samotě s Tibbetsem. Chtěl vědět, jak vypadá bombardování. Nakonec profesor upozornil plukovníka na jedno riziko: „Váš největší problém může vzniknout až po tom, co pumu shodíte. Tlaková vlna z exploze může váš stroj rozdrtit. Obávám se, že vám nemohu zaručit přežití.“

Posádky Tibbetsových bombardérů trénovaly shození jediné bomby u umělého jezera Salton v Jižní Kalifornii. Musely se naučit, aby se hned po odhozu co nejrychleji vzdálily. Současně zkoušely přelstít japonské radary. Kameramani z projektu Manhattan toto bombardování filmovali a záběry posílali odborníkům do Los Alamos. Ti určili nejvhodnější tvar bomby. Nikdo však nedokázal odhadnout sílu tlakové smrště a bezpečnou vzdálenost pro bombardér.

Tibbets a Beser často probírali nejrůznější otázky s vědci z Los Alamos – buď ve Wendoveru, anebo v laboratořích v Novém Mexiku. O jejich cestách se nevedly žádné záznamy. Beser byl tak důležitou postavou, že pro cesty mimo letiště měl přiděleného agenta ochranky.

Letce, kteří porušili předpisy, anebo příliš mluvili, plukovník odesílal do posádek na Aljašce. Na tom, že chodí jeho podřízení v uniformách ledabyle upravených, mu nezáleželo, ale tajemství museli dodržovat všichni. Taky toleroval výstřelky, opilství a rvačky během vycházek a dovolenek. A když mu jeho bezpečnostní důstojník přivedl skupinu uprchlých vězňů, mezi nimiž byli vrazi a lupiči, přijal je, protože to byli potřební specialisté – nesměli však dělat rotyku.

V prosinci 1944 se pět letek bombardérů pod Tibbetsovým velením stalo formálně 509. smíšenou skupinou. Nácvik pokračoval. Letci se nemohli trefit z výšky deseti kilometrů se cvičnou bombou do kruhu o průměru sto metrů. Při jednom letu na to přišel až plukovník – oči bombometčíka musely zůstat neustále na zaměřovači. V lednu 1945 trénovala většina strojů i na Kubě.

V lednu 1945 dostal Tibbets hodnost plukovníka. Do Wendoveru přestěhoval i rodinu. Podřízené nabádal, aby tam také přivezli své blízké – přispělo by to k jejich pohodě.

Nové stroje

Začátkem března přiletěl do Wendoveru Parsons. Prohlédl si bombardéry a promluvil s několika letci. Stroje byly příliš opotřebované. Závěr jeho inspekce všechny šokoval: „Tyhle letouny se pro naši práci nehodí. Musíte dostat nové.“

Za několik dnů začaly nové stroje přicházet – nejlepší, jaké Amerika měla. Letci poznali, že jsou dokonalejší a pohodlnější. Tibbets si zajel do továrny firmy Martin v Omaze, metropoli státu Nebraska, aby si svůj bombardér vybral.

Během května a června se většina příslušníků 509. smíšené skupiny přesunula na ostrov Tinian, součásti Severních Marian, v Pacifiku. Ostrov byl největší americkou leteckou základnou na světě – odtud startovalo přes 500 bombardérů, které už týdny ničily Japonsko, aniž jim v tom někdo bránil.

V sobotu 4. srpna odpoledne shromáždil Tibbets letce vybrané k útoku – ke zvláštní akci číslo 13, jak ji označil generál Curtis LeMay. „Naše chvíle nadešla,“ zahájil řeč plukovník. „Před nedávnem byla ve Spojených státech úspěšně vyzkoušena zbraň, kterou máme svrhnout na nepřítele.“ Ale ani slovo o atomu.

Nejdřív odletí tři bombardéry k meteorologickému průzkumu nad Hirošimu, Kókuru a Nagasaki. Primárním cílem zůstala Hirošima. Další dva stroje budou doprovázet Tibbetsův letoun, aby akci vyfotografovaly. Sedmý přistane na ostrově Iwodžima a vyčká, jestli se bombardéru s pumou něco nepřihodí – v případě potřeby tam zbraň od něho převezme a odletí nad Japonsko. Další letadla B-29 od jiných perutí budou hlídkovat okolo japonských břehů, aby potlačily jakýkoli nepřátelský odpor. Námořní letouny a loďstvo se rozmístí na trase Tinian–Japonsko dlouhé 3 200 kilometrů tak, aby zachránily každou posádku, která by musela seskočit do moře.

Druhý den ráno diskutoval podplukovník dr. Young, lékař základny, s důstojníky. Před nedávnem havarovalo při startu jedno B-29 s těžkou pumou a jeho výbuch vytvořil kráter, který pak buldozery zahrabávaly půl dne. Letci měli obavy, aby se to neopakovalo s novou bombou. Lékař doporučil, aby všichni muži během startu opustili základu a shromáždili se na druhém konci malého ostrůvku.

Jeden z důstojníků prohodil: „To proti záření nepomůže!“ Tak se Young dověděl o podstatě bombardování. „Pokusím se něco zjistit v knihách,“ pokrčil rameny.

Rovněž zasvěcení členové posádky bombardéru přemýšleli o snížení rizika. Parsons usoudil, že dvě výbušniny, každá velká jako bochník chleba, které mají dvě podkritické části bomby strčit dohromady, vloží do bomby až za letu. Start bude bezpečnější. Ale před tím musel tuhle zdánlivě drobnou operaci nacvičit, aby ji provedl naprosto rutinně. Mořil se s tím několik hodin.

Poslední noc

Tibbets se rozhodl, že bude velet stroji B-29, na kterém dosud létal Lewis. Musel ho pojmenovat! Po poradě se svými nejbližšími důstojníky vybral jméno své matky za svobodna – Enola Gay. A nařídil, aby je namalovali na trup.

Podvečer instalovali uranovou pumu Little Boy do břicha bombardéru Enola Gay. Nebylo to snadné – měřila sice jenom tři metry, ale vážila 4 400 kilogramů. Technici a palubní technici neustále kontrolovali letoun, hledali chybičky.

V noci z 5. na 6. srpna nikdo z obyvatel základny na ostrově Tinian nespal. Čas si krátili hrou v poker. Podaří se přetíženému letounu Enola Gay včas se odlepit od startovací dráhy? Anebo tady všichni zařveme?

V neděli 5. srpna hodinu před půlnocí dostala stovka mužů ze sedmi posádek „akce 13“ poslední instrukce. V 1:37 v noci odstartovala tři letadla k meteorologickému průzkumu.

Pod křídlem Enoly Gay vyfotografovali jeho devítičlennou posádku: velitele plukovníka Paula Tibbetse, druhého pilota kapitána Roberta A. Lewise, navigátora majora Thomase J. Van Kirka, zadního střelce štábního seržanta Roberta R. Carona, radarové operátory seržanta Josepha Stiborika a civilistu Richarda H. Nelsona, palubního technika štábního seržanta Wyatta B. Duzenburyho a jeho asistenta seržanta Roberta H. Shumarda. Kromě nich poletí další tři muži: kapitán William S. Parsons, který má pumu odjistit, podporučík Morris R. Jeppson, který odpovídá za elektroniku, a poručík Jacob Beser, operátor radiolokátoru pro registraci výbuchu. Ale jenom pět z nich – Tibbets, Parsons, Van Kirk, Jeppson a Beser – znali podrobnosti. Ostatní věděli, že tenhle let bude něčím mimořádným, nic víc.

Podél dráhy rozestavili ve vzdálenosti 15–20 metrů požární vozy. Kdyby letoun Enola Gay havaroval, musí k němu nejdřív přijet specialisté, aby změřili stupeň radioaktivity. Teprve po jejich souhlasu se smějí přiblížit záchranáři. Atomoví vědci a letečtí generálové, kteří na tuto akci přiletěli, se museli odsunout daleko od startovací dráhy, aby je v případě neštěstí nezasáhlo záření z rozbité bomby.

Paul W. Tibbets mává z kokpitu bombardéru B-29 "Enola Gay" před odletem z Tinianuv souostroví Severních Marian.

Ve 2:45 se Enola Gay rozjela po startovací ploše. Zdálo se, že se nemůže odtrhnout od země. Teprve 30 metrů před koncem rozjezdové dráhy začal letoun stoupat. Stroj, který se v rádiu hlásil jako Dimples, zamířil k Japonsku. Hned nato se vydaly na cestu tři doprovodné stroje s odborníky.

Před třetí hodinou ranní se pustil Parsons za Jeppsonovy asistence do oživování bomby. Po necelé půlhodině byli hotovi. O tři hodiny později Jeppson z bomby vyňal tři zkušební zástrčky zelené barvy a zasunul do ní tři červené aktivační závlačky, tím propojil elektrický okruh. Teprve teď byla odjištěna.

V 7:09 přelétl bombardér Straight Flush, řízený majorem Claudem Eatherlym, nad předměstím Hirošimy ve výšce 11 kilometrů. Město pokrývala vrstva mraků, ale velká trhlina v nich odhalila hluboko dole bílé město.

„Y 2-Q 2-B C 1…“ telegrafoval radista Pasquale Baldasaro hlášení o situaci nad Hirošimou velitelství 509. skupiny. Rovněž nad Nagasaki a Kókurou, jak zjistila další dvě letadla, panovalo dobré počasí.

„Méně než třetinová oblačnost ve všech výškách. Doporučení: první cíl!“ nařídil Tinian bombardovacímu svazu.

Úkol splněn

Výbuch atomové bomby v Hirošimě - Snímky zachycují japonské město Hirošima před a po výbuchu atomové bomby.

Bomba zničila 17 tisíc domů. Z 320 tisíc vojáků a civilistů jich zahynulo 78 150. Dalších 37 425 lidí utrpělo zranění. A tisíce umíraly na radioaktivní ozáření. Ovšem ve srovnání s klasickým bombardováním to nebylo tak děsivé - při nedávném náletu na Tokio zahynulo přes 100 tisíc lidí.

Letadla B-29 se v menší výši vracela. V hlubokém tichu, překvapeni svým vlastním činem, se letci a odborníci dívali do moře plamenů pod sebou.

„Proboha! Co jsme to udělali?!“ zapsal si Lewis do deníku. Zato Beser si ulevil: „Je to úžasné. Je to velké osvobození!“ Stiborik pochopil: „To je konec války!“

Radista Nelson odeslal stručnou zprávu, že úkol splnili. Vzápětí Parsons zašifroval další telegram: „Viditelný účinek větší než v Alamogordo. Po splnění úkolu v letounu vše v normě.“ Později odborníci vypočítali, že účinek se rovnal náletu dvou tisíc superpevností B-29 klasickými bombami.

6. srpna 1945. Bombardér B-29 přistává na Severních Marianách poté, co jeho posádka svrhla atomovou bombu na Hirošimu.

Hned po přistání na Tinianu vyznamenal generál Carl Spaatz, velitel strategických sil v Pacifiku, Tibbetse Křížem za vynikající služby (Distinguished Service Cross), druhým nejvyšším vojenským vyznamenáním. Plukovník se okamžitě stal hrdinou, o kterého se prali reportéři a politici.

O tři dny později svrhli Američané druhou atomovou bombu na město Nagasaki. Vzápětí nařídil císař Hirohito kapitulaci. Neděsilo ho množství mrtvých, nýbrž nebezpečí nové zbraně, které si nedokázal představit. A kromě toho země byla hospodářsky a psychicky vyčerpána.

Nicméně mnozí levicově orientovaní lidé odsuzovali atomový útok jako nelidský. Zkušený voják Tibbets to však tak nebral. Upozorňoval, že „jeho bomba zachránila víc životů, než jich vzala“. Američané odhadovali, že kdyby museli zahájit na japonské ostrovy invazi, stálo by to životy možná až půl milionu jejich vojáků a mnohonásobně víc japonských obránců a civilistů.

O útoku na Hirošimu bylo napsáno několik knih a vznikly i hrané filmy. Tibbets publicitu nenáviděl: „Chtěl bych raději na všechno zapomenout. Člověk si však nemá přát nemožné. Bude mě to stále pronásledovat, ať půjdu kamkoliv.“

Novinářům říkal, že spí dobře, žádné těžké sny ho netrápí.

Z velení 509. skupiny odešel v lednu 1946. Stal se technickým poradcem pro zkoušky dalších atomových bomb. Současně studoval na Letecké akademii v Alabamě. Potom ho odveleli do Pentagonu. Podílel se na přípravách letectva případnému bombardování komunistického světa. Pomáhal ve Wichitě při zavádění do provozu nového strategického bombardéru B-47.

Po absolvování Válečné akademie ho v roce 1955 poslali na velitelství NATO u Paříže. Také se rozvedl s Lucy. Ve Francii se seznámil s Francouzkou Andreou Quattrehommovou, rovněž rozvedenou, kterou si vzal. Měli spolu syna Jamese.

Od února 1956 velel 308. bombardovacímu pluku na základně Hunter v Georgii. Dva roky nato ho povýšili na velitele 6. letecké divize na Floridě. Když v roce 1959 dostal hodnost brigádního generála, začal pracovat v Pentagonu.

V roce 1964 ho poslali jako vojenského atašé do indického Dillí. Zůstal tam jenom dva roky, protože ho místní levicový tisk označoval kvůli Hirošimě za „největšího vraha na světě“.

Když v létě 1966 odešel do penze, nabídli mu vedení firmy provozující letecké taxikaření na Floridě.

Jedna z posledních fotografií Paula W. Tibbetse (vlevo), velitele bombardéru B-29 "Enola Gay". Pořízena byla v listopadu 2007.

Před smrtí požádal, aby jeho popel rozprášili nad kanálem La Manche, aby se předešlo srocování odpůrců jaderných zbraní u jeho hrobu. Zemřel 1. listopadu 2007 v Columbusu v Ohiu.

Vnuk podplukovník Paul W. Tibbets šel v jeho stopách – od roku 2006 velel 393. bombardovací peruti a létal v neviditelném bombardéru B-2. Když ho povýšili v roce 2014 na generála, začal pracovat na velitelství strategických sil v Nebrasce.

Atomové kalendárium

Hlavní světové události, práce na atomové bombě a snahy sovětské špionáže o ukradení informací o tom, jak se vývoj nové zbraně ve Spojených státech daří, se dají shrnout do stručného kalendária.

• Červenec 1933: Fyzik Klaus Fuchs, komunista, utekl z Německa, v září se dostal do Velké Británie.
• Jaro 1935: Americký chemik Harry Gold začal pracovat jako špion pro SSSR.
• Prosinec 1934: Absolventa Cambridské univerzity Kima Philby zverboval ve Vídni rezident sovětské výzvědné služby NKVD Vladimír Orlov-„Schwed“. Dali mu krycí jméno „Synok“-„Söhnchen“. Philby získal pro tuto činnost i bývalé spolužáky Guyho Burgesse, Donalda Macleana a Anthonyho Blunta. Blunt zůstal přednášet na univerzitě. Maclean nastoupil na ministerstvo zahraničí.
• 1935: Burgess zverboval na doporučení Blunta Johna Cairncrosse.
• Únor 1937: Philby odjel jako novinář a sovětský špion do španělské občanské války.
• Červenec 1937: Moskva odvolala Teodora Mladyho, který měl na starosti „cambridskou pětku“
• 11. 3. 1938: Němci obsadili Rakousko.
• Říjen 1938: Cairncross nastoupil v ministerstvu financí.
• 21. 12. 1938: Německý chemik Otto Hahn oznámil, že se mu za pomoci asistenta Fritze Strassmanna podařilo rozštěpit atom. Zpráva v odborném časopisu vyšla 6. 1. 1939, autor však nedokázal svůj objev zhodnotit.
• 16. 1. 1939: Do New Yorku připlul proslulý dánský teoretik Niels Bohr se zprávou o Hahnově rozbití atomu. Fyzici si uvědomili jeho význam a někteří navrhli omezit další publikace na toto téma, aby se nedaly zneužít k výrobě nejničivější bomby.
• 11. 2. 1939: V časopisu Nature vyšla studie Lisy Meitnerové, dlouholeté spolupracovnice Hahna, která musela jako rakouská Židovka utéct z Německa, a jejího synovce Otto Frische Rozpad uranu vyvolaný neutrony: nový druh jaderné reakce. Autoři Hahnův objev pojmenovali a oklasifikovali.
• 15. 3. 1939: Němci okupovali české země, Slovensku udělil Hitler samostatnost.
• 17. 3. 1939: Enrico Fermi, italský fyzik, laureát Nobelovy ceny, který uprchl do USA, upozornil admirála Seldena Hoopera, odpovědného za námořní techniku, na možnost vojenského využití řetězové reakce uranu.
• 22. 4. 1939: Francouzský fyzik Frederic Joliot-Curie potvrdil Hahnovy závěry.
• 26. 4. 1939: Vědecký poradce britské RAF Henry Tizard požádal britskou vládu, aby zabránila Němcům získat zásoby uranu, které by mohli použít k sestrojení nové velmi účinné bomby.
• Konec dubna 1939: New York Times otiskly varování Nielse Bohra, že bomba s nepatrným množstvím uranu 235 by mohla zničit laboratoř.
• Léto 1939: Hlava německé teoretické fyziky Werner Heisenberg navštívil USA, aby zjistil, jestli tam pracují na atomové bombě. Kolegové ho přesvědčovali, aby tam zůstal, ale marně.
• Léto 1939: Americká Signal Security Agency začala zachycovat sovětské šifrované depeše z ambasád, konzulátů a obchodních zastupitelství do Moskvy a opačně.
• 1. 9. 1939: Hitler zahájil útok na Polsko, Londýn a Paříž vyhlásily Berlínu válku.
• 1939: Blunt přešel z univerzity do dešifrovací služby M 14.
• 11. 10. 1939: Finančník Alexander Sachs předal prezidentu F. D. Rooseveltovi dopis od „papeže moderní fyziky“ Alberta Einsteina o hrozbě německé výroby atomové bomby. Prezident nařídil založit Poradní výbor pro uran.
• 21. 10. 1939: Výbor pro uran uvolnil pro Fermiho pokusy 4 t grafitu a 50 t uranu.
• Březen 1940: Francouzská tajná služba odvezla z norské továrny v Rjukanu všechnu zásobu těžké vody, která je důležitá pro štěpnou reakci v reaktoru.
• Začátek dubna 1940: Fyzik George Thomson byl pověřen britskou vládou, aby ustavil Podvýbor pro uran s krycím názvem MAUD – začal projekt Tube Alloys.
• 10. 4. 1940: Na zasedání MAUD přišel francouzský zpravodajec se vzkazem od Joliota-Curie, že Francouzi chtějí spolupracovat s Brity na bombě, současně žádá, aby se na tom podílely tajné služby obou zemí.
• Květen 1940: Němci po přepadení Belgie zabavili v Olenu 1 200 t uranu, polovinu světových zásob.
• Květen 1940: Britové internovali Fuchse, stejně jako další Němce, později ho převezli do Kanady.
• Červen 1940: Italský fyzik Bruno Pontecorvo emigroval přes Paříž do USA, město Tulsa v Oklahomě.
• Září 1940: Do New Yorku připluly dvě lodě z Belgického Konga asi s 1200 t uranu.
• Září 1940: Cairncross přešel z ministerstva financí k lordu Hankeyovi, ministru, který měl na starosti tajné služby a koordinaci vojenských výzkumů.
• Podzim 1940: Philby odešel z novin do špionážní služby MI 6, zřejmě na doporučení Burgesse z BBC.
• Leden 1941: Fuchs se vrátil z Kanady a mohl opět pracovat v laboratoři.
• 1941: Do New Yorku připlul Anatolij Jackov jako vicekonzul Jakovlev, důstojník NKVD „Alexej“. Dostal na starost hlavně atomovou špionáž – projekt „Enormouz“.
• Jaro 1941: Na doporučení Národní akademie věd USA vznikl politický orgán pro vývoj bomby – prezident, viceprezident, ministr obrany, předseda sboru náčelníků štábů, dva vědci. Tajné služby USA, Velké Británie a Kanady začaly spolupracovat na ochraně atomových tajemství.
• Květen 1941: Fuchs začal pracovat na univerzitě v Birminghamu na atomovém programu Tube Alloys, podepsal závazek mlčenlivosti.
• 21. 6. 1941: Němci přepadli Sovětský svaz a rychle postupovali.
• Konec června 1941: Třicet britských fyziků dokončilo dvě zprávy pro vládu, ve kterých sdělili, že atomovou bombu bude možné sestrojit do konce války, je však zapotřebí účast USA.
• Léto 1941: Fuchs požádal vedoucího ilegální komunistické buňky Jürgena Kuczynského, agenta GRU, aby ho spojil se sovětským vyzvědačem.
• 8. 8. 1941: Fuchs-„Golia“ začal informovat Sověty o zahájení atomového projektu Tube Alloys i o americkém úsilí.
• 25. 9. 1941: Rezident NKVD v Londýně Anatolij Gorskij telegrafoval centrále v Moskvě, že Britové začínají pracovat na bombě. Informaci měl od Johna Cairncrosse-„Molière“, svého agenta, osobního tajemníka lorda Hankeye, pod jehož předsednictvím jednal výbor MAUD.
• 6. 12. 1941: Prezident Harvardovy univerzity James Conant ohlásil zahájení rozsáhlých atomových výzkumů. Za několik hodin Japonsko přepadlo USA.
• Koncem 1941: Náčelník německé vojenské výzvědné služby abwehr admirál Wilhelm Canaris nařídil svým vyzvědačům, aby pátrali po výrobě atomové bomby v nepřátelských zemích.
• Jaro 1942: NKVD v New Yorku zverbovala elektroinženýra Julia Rosenberga, krycí jméno „Antenna“. Rosenberg vytvořil ze svých levicových kolegů na východním pobřeží rozsáhlou síť vyzvědačů, kteří sbírali informace o elektrotechnice, radarech, letadlech a raketách.
• Duben 1942: Fyzik Allan Nunn May-„Alec“ začal pracovat na Tube Alloys. Červen 1942: Prezident Roosevelt a britský premiér Winston Churchill se ve Washingtonu dohodli na spolupráci při výrobě atomové bomby – krycí označení „Záležitost slitinových trubek“.
• Léto 1942: Cairncross nastoupil na přímluvu Blunta k dešifrovací centrále v Bletchley Parku.
• 18. 7. 1942: Ministerstvo obrany USA jmenovalo plukovníka Jamese Marshalla šéfem atomového projektu nazvaného Manhattan. Za několik měsíců přebral velení generál Leslie Groves. Nakonec bezprostředně pracovalo na tomto úkolu 225 000 lidí – je přirozené, že musely unikat nejrůznější informace.
• Léto 1942: Holanďan Walter Koehler připlul do USA jako německý agent, aby podával zprávy o atomu – nic závažného nezjistil.
• 2. 12. 1942: Enrico Fermimu se podařilo rozběhnout v Chicagu první atomový reaktor. Fermi začal vyrábět plutonium v reaktoru. Ernest Lawrence v Berkeley získal čistý uran 235 elektromagneticky v separátoru. Na základě toho vznikají dvě města s továrnami: v Hanfordu ve státu Washington na výrobu plutonia, v Oak Ridge ve státě Tennessee na uran, krycí označení K-25.
• 7. 8. 1942: Fuchs dostal britské občanství.
• Leden 1943: Nunn May se s dalšími britskými kolegy přesunul do Montrealu, aby tam pokračovali v práci na bombě. Začal předávat informace GRU.
• Březen 1943: Vedoucí kalifornské buňky komunistické strany Steve Nelson, který se přátelil s Frankem Oppenheimerem, se sešel se sovětskými vyzvědači, krytými diplomatickými pasy.
• Jaro 1943: Kopec nad městem Santa Fé ve státu Nové Mexiko se stal hlavní základnou pro vývoj bomby.
• Duben 1943: Rosenbergův švagr David Greenglass narukoval do armády.
• Jaro 1943: Haakon Chevalier nadhodil Juliu Oppenheimerovi možnost dělit se o atomové informace s Rusy.
• Léto 1943: Cairncross přešel od MI 14 ke kontrašpionáži MI 5.
• 2. 7. 1943: Dva sovětští vyzvědači-diplomaté se při večeři s Martinem Kamenem z Radiační laboratoře v Kalifornii dověděli některé tajné věci o atomu, odposlouchávali je agenti FBI.
• 20. 7. 1943: Groves jmenoval prof. Roberta J. Oppenheimera vědeckým šéfem projektu Manhattan.
• Srpen 1943: Oppenheimer se poprvé svěřil důstojníkům armádní kontrašpionáže G 2 s Chevalierovým nápadem
• 1943: Fuchs jako člen britské skupiny odplul do USA na projekt Manhattan.
• Podzim 1943: Komunista Clarence Hiskey z chicagské univerzity se sešel s agentem sovětské vojenské výzvědné služby GRU Arturem Adamsem a předal mu informace o K-25.
• Říjen 1943: Sovětský fyzik Petr Kapica pozval Nielse Bohra, který byl v Londýně, do SSSR, ale marně.
• Prosinec 1943: Třicet britských fyziků přistálo v New Yorku, měli pracovat na projektu Manhattan.
• Listopad 1943: Američtí kryptoanalytici v Arlington Hallu rozluštili první zašifrovaný sovětský telegram – tím otevřeli cestu ke čtení dalších.
• Leden 1944: Fuchs, který pracoval v Los Alamos, se v New Yorku setkal se sovětským kurýrem Harrym Goldem-„Raymondem“ z NKVD.
• Květen 1944: Britský diplomat Donald Maclean, špion NKVD, odjel na ambasádu do Washingtonu. Okamžitě začal posílat do Moskvy zprávy o projektu Manhattan
• Červenec 1944: Greenglass začal pracovat v Oak Ridge a potom v Los Alamos jako strojník.
• 1944: Burgess přešel z BBC na ministerstvo zahraničí.
• Srpen 1944: Sovětský nelegál „Dmitrij Delmar“, kterého vysadila GRU do USA v roce 1940, se dostal po zakončení kurzu o zacházení s radioaktivními materiály, do továrny na plutonium v Oak Ridge. Začátkem 1946 ukončil práce v atomovém výzkumu. Nikdy nebyl prozrazen, vrátil se do SSSR začátkem 1949.
• Konec října 1944: Student Saville Savoy Sax přinesl komunistickému novináři v New Yorku, agentu NKVD, studii o kritickém množství uranu pro bombu od Teda Halla. Hall dostal krycí jméno „Mlad“.
• Září–říjen 1944: May Nunn pracoval v Metalurgické laboratoři v Chicagu, obnovil kontakt s GRU.
• Únor 1945: Fuchs se setkal s Goldem, předal mu materiály o plutoniové bombě.
• Březen1945: Igor Kurčatov, jmenovaný šéfem sovětského atomového projektu, si přečetl zprávu o plutoniové bombě, zřejmě od Nunn Maye.
• Březen 1945: Komunistka Melinda Norwoodová-„Hola“ ze Společnosti pro výzkum neželezných kovů začala dodávat v Londýně informace o přípravách britské atomové bomby.
• 11. 3. 1945: Inženýr Russe McNutt-„Perseus“, jehož zverboval Rosenberg, se sešel s konzulem Jakovlevem-Jackovem, a prozradil mu všechno, co věděl o továrně v Oak Ridge, pro niž pracovala firma Kellog z New Yorku, v níž působil. McNutt neměl žádnou spojku na sovětskou rezidenturu, scházel se přímo s konzulem, proto ho nemohl nikdo prozradit.
• 8. 5. 1945: Německo kapitulovalo.
• 16. 7. 1945: Američané úspěšně vyzkoušeli plutoniovou atomovou bombu v Novém Mexiku – projekt Trinity. Vzápětí to odtelegrafovali prezidentu Harry Trumanovi, který zasedal v Postupimi s Josefem Stalinem a Winstonem Churchillem. Truman se s tím pochlubil poněkud zastřeně Stalinovi.
• 6. 8. 1945: Američané shodili první atomovou bombu na japonské město Hirošimu.
• 9. 8. 1945: Druhou atomovou bombou zničili Američané město Nagasaki.
• 3. 9. 1945: Japonsko podepsalo kapitulaci.
• 7. 9. 1945: Nadporučík GRU Igor Guzenko zběhl ze sovětské ambasády v Ottavě a informoval Kanaďany o špionážní síti včetně fyzika Nunn Maye.
• Vánoce 1945: Greenglass předal švagrovi Rosenbergovi náčrty plutoniové bomby.
• 15. 2. 1946: Britská a kanadská policie zatkla sovětské špiony včetně Nunn Maye, na stopu všech je přivedl Guzenko.
• 1. 5. 1946: Nunn May byl odsouzen do vězení na 10 let.
• Léto 1946: Do luštění sovětských depeší se ve Washingtonu pustil klíčový kryptoanalytik Meredith Gardner – začal projekt Venona.
• Prosinec 1946: Američané rozluštili první telegramy týkající se atomu z konce roku 1944.
• Prosinec 1946: Jackov odplul z New Yorku domů.
• 1946: Fuchs se vrátil do Británie jako vedoucí teoretického oddělení v novém atomovém středisku v Harwellu.
• 1946: Rovněž britské dešifrovací středisko v Bletchley Parku začalo dešifrovat sovětské depeše z korespondence Londýn–Moskva.
• Únor 1947: Maclean se stal tajemníkem americko-britského výboru pro koordinaci politiky v oblasti atomu.
• 27. 9. 1947: Fuchs opět navázal kontakt se sovětským řídicím důstojníkem Alexandrem Feklisovem, kterého znal z USA. Do května 1949 mu předal řadu klíčových informací.
• 1947: McNutt odjel do Caracasu, kde získal zaměstnání u firmy Gulf Oil.
• Léto 1948: V Arlington Hallu přečetli první telegram týkající se verbování vyzvědače pro atom, verbíř měl krycí jméno „Antenna“, zmínil i křestní jméno své manželky Ethel.
• Říjen 1948: Agent americké federální policie FBI Robert Lamphere přebral pátrání po sovětských špionech, jejichž krycí jména se objevila v telegramech.
• Podzim 1948: Sovětsky vyzvědač William Weisband, který se podílel na Venoně, vyzradil Moskvě, že Američané dešifrují její depeše.
• Leden 1949: První tajemník britské ambasády ve Washingtonu Donald Maclean byl jmenován zástupcem Británie při jednání o atomových záležitostech.
• Únor 1949: Při dešifrování sovětských telegramů se vynořil agent „Homér“.
• 5. 9. 1949: Na základě dešifrovaných depeší se dostali do podezření britští fyzici Rudolf Peierls a Klaus Fuchs. Ve stejný den upozornil sovětský agent Kim Philby, vysoký důstojník britské výzvědné služby MI 6/SIS, který sloužil ve Washingtonu, moskevskou centrálu na riziko jejich odhalení.
• 29. 8. 1949: Na střelnici v Semipalatinsku v sovětském Kazachstánu tajně vyzkoušeli Sověti svou první atomovou bombu.
• 10. 9. 1949: Vzorky ovzduší, které nabralo americké průzkumné letadlo nad Pacifikem, ukázaly, že Sověti uskutečnili tajně atomový výbuch. Byla to puma plutoniová, kopie zkoušky Trinity a shozené na Nagasaki. Konstruktéři se hlavně opírali o informace Fuchse a Halla.
• 23. 9. 1949: Prezident Truman oznámil světu, že Sověti mají atomovou bombu.
• Podzim 1949: Hall ukončil podávání informací Sovětům – bombu mají. Marně ho přesvědčovali, aby pokračoval. Do podezření FBI se dostal před 2 roky, ale obvinění odmítl.
• 29. 10. 1949: FBI získala jistotu, že sovětským agentem je Fuchs, upozornila na to britskou kontrašpionáž MI 5.
• Zima 1949–1950: FBI zjistila, že Bruno Pontecorvo, který spolupracoval s Fermim, byl komunistou. MI 5 si ověřila ve Švédsku, že i jeho paní byla členkou KS. Pontecorvo je další rizikovou osobou v Harwellu. O svých problémech sám začal komunikovat s bezpečnostním důstojníkem.
• 13. 1. 1950: Fuchs se přiznal vyšetřovateli Williamu Skardonovi z MI 5, že pracoval pro Sověty.
• 2. 2. 1950: Britové zatkli Fuchse. Při výsleších identifikoval svou spojku z doby války Ursulu Beurtonovou a mluvil i o spojce v USA „Raymondovi“, který byl chemik.
• Únor 1950: Gardner rozluštil telegram z New Yorku, podle něhož pracoval v Los Alamos sovětský agent.
• 1. 3. 1950: Fuchs odsouzen do vězení na 14 let.
• 10. 3. 1950: FBI vypátrala mezi levicovými chemickými inženýry tři možné kandidáty na sovětskou spojku. Fuchsovi ukázali jejich snímky – poznal Golda.
• 15. 5. 1950: FBI začala vyslýchat Golda, který účast na špionáži popíral.
• 23. 5. 1950: Gold se konečně přiznal. Krátce nato promluvil o vojákovi, který mu dal v Albuquerque informace pro Sověty, měl ženu Ruth. Podezření se zúžilo na Davida Greenglasse.
• 15. 6. 1950: Na fotografii Greenglasse poznal Gold člověka, jemuž dělal spojku. Odpoledne Greenglasse FBI zatkla a on se částečně přiznal.
• 16. 6. 1950: Agenti FBI navštívili Julia Rosenberga a odvedli ho k výslechu na stanici – podezřívali ho, že měl v depeších z New Yorku krycí jméno „Antenna“ a „Liberal“.
• 25. 6. 1950: Vojska severokorejských komunistů přepadla Jižní Koreu. Vznikly obavy, že je to předehra ke třetí světové válce. Ve světě zavládlo velké napětí.
• 17. 7. 1950: Julius Rosenberg byl zatčen.
• 25. 7. 1950: Pontecorvova rodina odjela z Anglie do Evropy na dovolenou.
• 11. 8. 1950: Ethel Rosenbergová byla zatčena.
• 1. 9. 1950 Rodina Pontecorva odletěla do Finska a odtud do SSSR.
• 21. 9. 1950: Britské úřady začaly pátrat po Pontecorvovi a jeho rodině.
• Listopad 1950: Maclean se stal vedoucím amerického odboru na ministerstvu zahraničí. Do Moskvy předával zprávy o možnosti atomového bombardování severní Koreje, případně komunistické Číny, americkými letadly.
• 9. 12. 1950: Gold odsouzen na 30 let vězení.
• Březen 1951: Soud s Rosenbergovými.
• 9. 4. 1951: Rosenbergovi odsouzeni k trestu smrti.
• 10. 4. 1951: Greenglass odsouzen na 15 let do vězení.
• Polovina dubna 1951: Philby zjistil, že dešifrování depeší v projektu Venona se blíží k odhalení Macleana. Požádal diplomata Burgesse, aby se nechal kvůli dopravním přestupkům vypovědět z USA, takže může včas varovat Macleana.
• 7. 5. 1951: Burgess přistál v Anglii.
• Začátek května 1951: Příslušníci MI 5 a FBI se shodli, že agentem „Homérem“ je bývalý první tajemník britské ambasády ve Washingtonu Donald Maclean-„Leaf“.
• 28. 5. 1951: Policie zjistila, že Maclean tajně opustil svůj dům a zmizel, aby se vyhnul zatčení. Utekl spolu s Guy Burgessem, sovětským špionem „Hicksem“. Později se vynořili v Moskvě. CIA podezírala spojovacího důstojníka MI 5-MI 6 v USA Kima Philbyho, že je rovněž sovětským vyzvědačem a přes Burgesse, který nedávno opustil Washington, Macleana varoval.
• 1951: Na štůčku papírů, který našli u Burgesse, je písmo Johna Cairncrosse, vysokého úředníka ministerstva financí. Jeho výslech na MI 5 k ničemu nevedl, neměli proti němu důkazy a on podezření odmítl. Raději odjel do Říma jako úředník OSN, později pracoval i v USA, nakonec žil ve Francii.
• 1952: Nunn May se po předčasném propuštění vrátil přednášet na univerzitu v Cambridge, později pracoval v Ghaně.
• 1. 11. 1952: Američané vyzkoušeli v atolu Eniwetok v Tichomoří první vodíkovou bombu.
• 5. 3. 1953: Zemřel sovětský diktátor Josef Stalin.
• 6. 3. 1953: Do redakce časopisu Life přišel Vladimír Orlov, bývalý generál NKVD, který zběhl koncem 30. let, a nyní vypověděl všechno, co věděl o sovětských špionážních sítích v Evropě. Do té doby mlčel, protože po svém útěku Stalinovi napsal, že kdyby se mstil na jeho příbuzných, všechno vyzradí.
• 19. 6. 1953: Rosenbergovi byli popraveni.
• 12. 8. 1953: Sověti otestovali první vodíkovou bombu. Vycházeli z koncepce Andreje Sacharova, tentokrát k tomu nepoužili žádné informace získané špiony.
• 1955: Philby musel odejít ze služeb MI 6. Deník Observer a týdeník Economist ho poslaly jako stálého zpravodaje na Blízký Východ do Bejrútu.
• 22. 6. 1959: Britové propustili Fuchse z vězení a prvním letadlem ho poslali do východního Německa (NDR).
• 1960: Američané propustili z vězení Greenglasse, po dvou třetinách trestu.
• 1961: Za Caincrossem, který žil v Itálii, vyrazili důstojníci MI 5. Přiznal se jim, že pracoval pro Sověty od 1939 jako „Mollière“.
• Léto 1962: Flora Solomanová prozradila kontrašpionáži MI 5, že Philby, její bývalý milenec, ji před odjezdem na španělské občanské války v únoru 1937 lákal ke špionáži pro Sověty.
• Leden 1963: Nicholas Elliot z MI 6 přiletěl za Philbym do Bejrútu a neoficiálně ho vyzpovídal. Philby se přiznal, že slouží Moskvě od 1934.
• 23. 1. 1963: Londýn se dověděl, že Philby zmizel, patrně odplul na sovětské lodi. Za několik měsíců se vynořil v Moskvě.
• 5. 8. 1963: Podepsána dohoda o zákazu atomových zkoušek v ovzduší, pod vodou a ve vesmíru.
• 23. 4. 1964: Správce královských uměleckých sbírek Anthony Blunt se při 12. výslechu na MI 5 přiznal, že byl sovětským špionem, poslední úkol však plnil před 19 lety. A potom musel také vyčistit Burgessův byt, aby se na nic nepřišlo.
• 1965: Američané propustili na svobodu Golda.
• 1978: Pontecorvo, který pracoval ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy, navštívil rodnou Itálii.
• 1979: Vyšla dokumentární kniha o světě studentů ve 30. letech v Cambridge, byl v ní vylíčen i Blunt. Na tento skandál reagovala královna odnětím rytířského titulu.
• Říjen 1990: Bývalý podplukovník KGB Oleg Gordivejskij, který utekl do Británie, vydal knihu, v níž upozornil, že Cairncross byl „mužem číslo pět“.
• 22. 9. 1991: Cairncross se konečně přiznal v interview pro pařížský deník Monde ze špionáže pro Moskvu.
• 1992: FBI odhalila „polovinu, možná méně než polovinu“ mé sítě v USA – tvrdil plukovník KGB Anatolij Jackov Michaeli Dobbsovi z deníku Washington Post.
• Únor 1996: Deník Washington Post odhalil, že agent „Mlad“ byl Ted Hall. Údajný špion toto obvinění odmítl.
• 1997: Vyšla biografie Halla, v níž se autorům přiznal ke špionáži.
• Podle bývalého šéfa archivu rozvědky NKVD-KGB Vasilije Mitrochina, který uprchl do Británie, měla rezidentura v USA v březnu 1941 už 221 agentů, z toho 41 technicky orientovaných.
• Američané neměli za války a dlouho po ní žádného důvěryhodného špiona v SSSR, který by měl znalosti o nových zbraních.