Vlajka státu Izrael

Vlajka státu Izrael

Atomoví vyzvědači studené války: Český špion byl zatčen v Izraeli

  • 21
Spolupráci s rozvědkou odmítal, ale informace vynášel. Byl zatčen, odsouzen a brzy zase omilostněn. Uznávaný český vědec německého původu prošel fašistickým koncentračním táborem, pomáhal stíhat příslušníky SS a dlouhou dobu pracoval v Izraeli. Jmenoval se Kurt Sitte.

V pátek 14. června 1960 večer zatkl důstojník izraelské Hlavní bezpečnostní služby Šin Bet vedoucího katedry fyziky na Izraelském technickém institutu v Haifě, padesátiletého Kurta Sitteho. „Jste obviněn ze špionáže ve prospěch Československa!“

Profesor Sitte se narodil 11. prosince 1910 v Liberci v německé rodině. Po maturitě studoval teoretickou fyziku na přírodovědecké fakultě Německé univerzity v Praze. Považovali ho za matematického a fyzikálního génia, profesor Fröth si ho brzy zvolil za asistenta. V necelých dvaadvaceti letech s vyznamenáním promoval a na fakultě zůstal.

Atomoví vyzvědači exkluzivně na Technetu

Exkluzivně na stránkách Technetu si můžete přečíst ukázky z chystané knihy našeho spolupracovníka Karla Pacnera Atomoví vyzvědači studené války.

Kniha se již příští týden objeví na pultech. Vydává nakladatelství Epocha.

Už následujícího rok byl jmenován docentem. Přitom patřil ke známým komunistickým aktivistům. Na jaře 1938 se oženil s Hedvikou Krausovou, dcerou majitele několika textilek. Odtržení pohraničních území republiky Německem rozhodnutím z Mnichova na podzim 1938 Sitteho vylekalo. Teprve tehdy požádal i s manželkou o vstupní vízum do Velké Británie.

Měli je dostat v průběhu března 1939. Když ve středu 15. března slyšel v rozhlase zprávu o okupaci českých zemí, zničil papíry, které by ho mohly kompromitovat, a odešel hledat náhradní byt. Při návratu ho německá policie zatkla a poslala do pankrácké věznice. Začátkem srpna ho nacisté propustili, ale když zahájili útok na Polsko, opět pro něho přišli.

Nejdřív byl v koncentračním táboře Dachau, potom v Buchenwaldu. Patřil mezi zakládající členy tajné vězeňské organizace, která se snažila ovlivňovat dění v táboře. Její vedení opanovali komunisté. Po návratu do Prahy se Sitte opět sblížil s manželkou, která strávila válku v koncentračním táboře Ravensbrück.

Amos Rubin

„Zůstane-li Izrael osamocen, nebude mít jinou možnost než sáhnout po riskantní obraně, která ohrozí jeho i celý svět… Aby se mohl vzdát závislosti na jaderných zbraních, potřebuje ročně dvě až tři miliardy dolarů.“

(poradce izraelského premiéra Šamira, 1987)

Pomáhal komisím, které vyšetřovaly příslušníky SS. Chtěl se vrátit na univerzitu, jeho přátelé z koncentráku Jindřich Veselý a Emil Hršel, kteří se stali vysokými důstojníky komunistické bezpečnosti, se mu snažili pomoci, ale panovala ostrá protiněmecká nálada – a on byl německého původu. Přijal proto pozvání britských fyziků Patricka M. S. Blacketta a Neville Motta, budoucích laureátů Nobelovy ceny, k vystěhování.

Od prosince 1945 přednášel na univerzitě v Manchesteru a potom v Edinburghu kosmickou fyziku. V Anglii se Sitteovým narodil syn Martin.
V roce 1950 odjel profesor na Syrakuskou univerzitu v New Yorku. Zabýval se výzkumem kosmických paprsků. Československá rozvědka uvažovala o jeho zverbování.

Svědčí o tom hlášení skupiny BAb, jak se výzvědná služba nazývala, o lidech v USA z 5. května 1950 náměstku ministra státní bezpečnosti Karlu Švábovi: „Tak například hodláme v blízké budoucnosti využít amerického profesora K. Sitteho, zaměstnaného na univerzitě v Syrakusách v oboru výškových měření. Tento vědec, původem z ČSR, byl již dříve ve styku s komunisty, sympatizuje s námi a byl svého času během pobytu v ČSR v kontaktu s J. Veselým. Pracujeme na vhodném způsobu, jak se k němu seriózně přiblížit a využít ho.“

Vyrazil za ním v roce 1950 zástupce vedoucího newyorského rezidenta, který měl krycí jméno Trnka; jeho skutečnou identitu – stejně jako u dalších příslušníků rozvědky – se nepodařilo dohledat. Na levicového, nicméně politicky naivního vědce nepochybně zapůsobily pseudoargumenty o potřebě „přispět k zachování světového míru“, jaké komunistické rozvědky běžně používaly. Přesto žádné zprávy, které by měly nějaký význam, nepředal.

Americká tajná policie FBI ho brzy začala podezřívat ze špionážní činnosti. Při výslechu mu její příslušníci nabídli, aby se stal dvojitým agentem ve prospěch USA. Sitte odmítl: „Nejsem žádný vyzvědač a ani pro vás nebudu pracovat!“ O dva roky později přišel za fyzikem kapitán Havlík, který se prokázal dopisem od Jindřicha Veselého. Sitte mu vylíčil své patálie s FBI a spolupráci odmítl.

V roce 1953 odjel fyzik do Brazílie, kde přednášel a pokračoval v zachytávání kosmických paprsků na stanici ve výši 6000 metrů nad mořem. Také to zkusil v Bolívii. Avšak pracovní podmínky mu nikde nevyhovovaly. Proto po dvou letech přešel na Technion v Haifě. Jeho noví spoluobčané si to považovali za čest: Nežidovský vědec si zvolil na svou druhou vlast Izrael!

V Haifě ho v květnu 1955 opět vyhledal Havlík, přeložený z New Yorku, a domluvil s ním pravidelnější styk. Pražská centrála přidělila Sittemu krycí jméno Chudák. Havlík se s Chudákem scházel na veřejných místech, většinou v restauracích, někdy zašel i za ním domů. Sitte z naivity konspiraci odmítal, měl pocit, že žádná tajemství neprozrazuje.

Byl členem vědeckého výboru Technionu. V roce 1956 tam založil oddělení nukleárního inženýrství. V letech 1958–1959 předsedal izraelskému Fyzikálnímu svazu, který jako odborový orgán sdružoval všechny tamní fyziky. Důstojník vědecko-technické rozvědky Nedbal připomněl v červenci 1955 náčelníkovi kapitánu Šejbalovi: „Chudák z vlastní iniciativy doplnil důvěrnou informaci o uzavření dohody mezi Izraelem a USA o předání (prodeji) atomového reaktoru, která byla zaslána šifrou.“

„Během roku 1958 předal Chudák několik materiálů týkajících se výzkumných plánů Technionu a některých jiných izraelských pracovišť,“ uvádělo hodnocení z 22. prosince 1958. „Výsledky výzkumných prací získaných Chudákem byly předány k využití. Jejich hodnocení bylo kladné… Je nutné neustále kontrolovat a zjišťovat jeho politické názory na situaci v Izraeli a ve světě. Jako důsledek opatření, která vůči němu FBI v USA podnikl, je vidět u Chudáka určitá obava z konspirativních styků a podnikání akcí, které by byly nedostatečně legalizovány jeho postavením.“

Československý atomový vyzvědač v Izraeli Kurt Sitte

Československý atomový vyzvědač v Izraeli Kurt Sitte

Sitte navštívil většinu předních fyzikálních ústavu v Evropě. Kolegové nebyli sdílní, zdálo se mu, že nesmějí hovořit o věcech, které dosud nepublikovali. Pro špionáž – nejen československou, ale hlavně sovětskou – byly patrně nejdůležitější jeho charakteristiky kolegů, s nimiž se sešel, včetně jejich politických postojů.

Mohly totiž sloužit jako podnět k rekrutování levicově orientovaných odborníků. O významu předaných vědeckých zpráv informace chybí, nepochybně je analyzovali specialisté v Moskvě, kteří se Praze se svými závěry nesvěřovali. I kdyby jejich hodnota byla mizivá, mohli stále čekat, že jednou zazáří nějakým senzačním sdělením.

Memorandum centrály z 21. července 1960 se zmiňovalo, že Chudák „předal řadu vědeckých materiálů, ale hlavní úkoly neplnil, jednak kvůli obtížnosti a jednak kvůli obavám z následků spolupráce“. V poslední době chtěla rozvědka styky s ním přerušit, ale potom dodal první zprávy o raketovém výzkumu, které vypadaly zajímavě.

Zatčení profesora Sitteho vzbudilo ohromnou pozornost. Podle sdělení mluvčího policie v Haifě ho kontrašpionáž Šin Bet sledovala. Nebylo to složité, protože se s „agentem cizí mocnosti“ setkával v kavárnách, kde je tajně fotografovali. Někteří novináři se zmiňovali o Československu, nicméně žádné podezření nevyslovili.

„Je to poprvé, co podezření ze špionáže padlo na osobu takového společenského a vědeckého postavení,“ napsal list Haboker. „Není prvním, kdo byl obviněn z poskytování zpráv o vědeckých institutech. Ale dosud šlo o zaměstnance bez vědeckého vzdělání. Povaha různých vědeckých prací, které v Izraeli probíhají, není tajná. Avšak závěry jsou patrně tajné a špionáž je chce odhalit.“

Soud, který proběhl v listopadu 1961, byl zčásti tajný – nesměly být zveřejněny důkazy, jméno země, pro kterou obžalovaný vyzvídal, ani jména cizinců, s nimiž se stýkal. Dostal pouhých sedm let vězení. Ale ani ty si neodseděl, brzy dostal milost. Po propuštění našel Sitte azyl v Německu. Později se odstěhoval do USA – a to znamená, že ho prověřil FBI. Jeho vědecké studie vycházely v předních odborných časopisech.

Levičáci sovětskými špiony

Do všech skupin uprchlíků ze Sovětského svazu se už od počátku dvacátých let 20. století snažily výzvědné služby NKVD-KGB a GRU vpravovat své lidi. Anebo mezi utečenci najít někoho povolného, který jí bude dodávat informace. Bylo proto samozřejmé, že když odcházeli Židé z Ruska, Ukrajiny, Polska, Československa, Rakouska a dalších států do nově vznikajícího Izraele, museli mezi nimi být i sovětští vyzvědači. Často to byli lidé, kteří zpočátku získali naprostou důvěru izraelských politiků a vojáků.

V říjnu 1958 zatkla kontrašpionáž Aharona Kohena, třiapadesátiletého funkcionáře levicové strany Mapam, který se do země přistěhoval z Ruska v roce 1929. V červenci 1961 byl v tajném procesu odsouzen na pět let do vězení za nedovolené styky s cizími agenty, nikoli tedy za špionáž.

Tajná služba zachytila jeho schůzky se sovětskými diplomaty, ale nezaznamenala, že by jim přinášel nějaké listiny. Nejvyšší funkcionáři jeho strany to považovali za politický proces, bouřili se proti němu. Po odvolání snížil Nejvyšší soud Kohenovi trest na polovinu a nakonec ho po 17 měsících podmínečně propustili.

Mordechaj Vanunu, člověk, od něhož se svět dověděl o izraelském vojenském atomovém programu

Mordechaj Vanunu, člověk, od něhož se svět dověděl o izraelském vojenském atomovém programu

Velký význam měl pro Moskvu plukovník v záloze Jisroel Beer, který do Palestiny emigroval z Rakouska v roce 1938. Patřil mezi nejvyšší velitele podzemní židovské vojenské organizace Hagana, která chránila přistěhovalce. Když se v roce 1949 nestal zástupcem náčelníka štábu, z armády odešel.

Od založení strany Mapam byl jejím členem a často zastával extrémně levicové názory. Pracoval v jejím ústředním sekretariátu, kde měl na starosti otázky bezpečnosti. Začátkem roku 1953, po prudké diskusi o vykonstruovaném procesu se židovskými lékaři v Sovětském svazu, Beer z Mapam odešel do pravicové strany Mapaj. Tahle proměna znepokojila šéfa výzvědné služby Mossad Issera Harela. Nechal ho sledovat, ale na nic podezřelého se nepřišlo.

V roce 1955 se vrátil na ministerstvo obrany jako kronikář války o nezávislost, dostal možnost nahlížet do tajných archivů a měl neomezený přístup k zakladateli státu premiéru Davidu Ben Gurionovi. Později se stal profesorem vojenské historie na Telavivské univerzitě. Přátelil se s ambiciózním Šimonem Peresem, náměstkem ministra obrany.

Začal jezdit do Spolkové republiky Německo, kde navštěvoval základny NATO a setkával se s ministrem obrany Franz-Josefem Straussem.
Začátkem šedesátých let změnil své chování. Profesor navštěvoval telavivské noční kluby, hodně pil a běhal za ženami. Harel upozornil na Beera premiéra Ben Guriona a šéfa Šin Bet Amose Manora, který nařídil zpřísnit jeho sledování.

Sledovači zjistili, že se stýká s pracovníky sovětského velvyslanectví, aniž by to někomu hlásil, a tím porušuje předpisy. Večer 30. března 1961 agenti Šin Bet sledovali, jak předal sovětskému diplomatu Sokolovovi, o němž se vědělo, že je důstojníkem KGB, aktovku s dokumenty a za několik hodin ji zase převzal nazpátek.

Když ho zatkli, našli v ní část osobního deníku Ben Guriona a zprávu o jednom pracovníku bezpečnosti – vesměs tajné materiály. Vyšetřování ukázalo, že se Sokolovem se Beer poprvé setkal už na konci roku 1957, od té doby nejméně dvacetkrát. Nicméně není vyloučeno, že tuto spolupráci navázal o rok dřív.

Předával mu informace nejen o Izraeli včetně jednání o tajných dodávkách výzbroje z Německa a Francie, ale i o opatřeních států NATO. Je pravděpodobné, že věděl i o atomových ambicích premiéra.
Beerovo zatčení proběhlo tajně. Proto také Sokolov přijel 10. dubna na schůzku, kterou si s ním předem domluvil – ale svého agenta tam nenašel, zato příslušníky tajné služby.

Po několika dnech diplomat-vyzvědač Izrael opustil. V březnu 1962 poslal soud vyzvědače Beera na deset let do vězení. Po odvolání mu Nejvyšší soud vyměřil patnáct let. Beer zemřel za mřížemi v květnu 1966.

S francouzskou pomocí

Zatímco Sověti se dověděli o počátcích vývoje izraelských atomových zbraní od Sitteho, Beera, případně i od dalších komunistických vyzvědačů, zdá se, že Američané podobného agenta neměli. Byli si jisti, že ho nepotřebují. Šimon Peres, politik a manažer, spolu s organickým chemikem Ernstem Davidem Bergmannem inspirovali Bena Guriona, prvního premiéra státu Izrael a ministra obrany, aby začal uvažovat o atomových zbraních.

Profesora Bergmanna jmenoval Ben Gurion už v srpnu 1948 vedoucím vědeckého oddělení ministerstva obrany. Tento vědec musel utéct před nacisty z Berlína v roce 1933. Nejdřív musí vydupat fungující výzkumnou základnu. Proto vytvořil v Rehovotu výzkumný ústav, dnes Weizmannův vědecký ústav.

Následující rok pověřil Bergmann Israela Dostrovského založením speciálního oddílu pod krycím názvem Hemed Gemel, později Machon 4. Israel Dostrovsky z Hebrejské univerzity se narodil v Rusku, odkud jeho rodiče emigrovali do Palestiny hned následující rok. Doktorát z fyzikální chemie získal v roce 1943 v Londýně.

Po vzniku Státu Izrael se vrátil domů a ve Weizmannově ústavu založil oddělení výzkumu izotopů. A v hodnosti majora se stal členem vědeckého týmu ministerstva obrany. Bergmanna navštívil v Izraeli jeho starý přítel profesor Francis Perrin, známý francouzský fyzik. Perrin prošel Weizmannův ústav, debatoval s kolegy a potom jako předseda francouzského Komisariátu pro atomovou energii začal zvát izraelské specialisty na stáže do nedávno založených fyzikálních laboratoří v Saclay u Paříže.

Byl to začátek francouzsko-izraelské atomové spolupráce.
Na jaře 1952 požádal Ben Gurion Bergmanna, aby vytvořil Komisi pro atomovou energii. Tento úřad se měl věnovat mírovému využití atomu, přičemž by tím kryl vývoj atomových zbraní.

Šest podzemních podlaží

Další debaty expertů dodávky z Francie zpřesňovaly. Bude to výzkumný reaktor schopný vyrábět plutonium. Výzkumné centrum vznikne v Negevské poušti na jih od Tel Avivu, u osady Dimona, utopené v písku, která ani není na všech mapách. Toto místo poblíž města Beerševa leží 35 kilometrů západně od Mrtvého moře a 40 kilometrů od hranic s Jordánskem.

Do tohoto Negevského nukleárního výzkumného střediska začali brzy proudit francouzští specialisté, většina se zkušenostmi z budování reaktoru v Marcoule. V podzemí vyhloubili šest podlaží, ve kterých ukryli hlavní část zařízení. Objekt, jemuž vévodí stříbrná kopule reaktoru, dokončili na počátku roku 1958. Až v roce 1986 přiznal profesor Perrin, že koncem padesátých let Francie a Izrael po dva roky společně vyvíjely jaderné zbraně.

Dlaň Vanunua, na níž napsal novinářům, kde a jak byl unesen

Dlaň Vanunua, na níž napsal novinářům, kde a jak byl unesen

Na tomto úkolu pracovali i francouzští odborníci, kteří za války působili v projektu Manhattan, a ti prozradili izraelským kolegům všechna tajemství. „Počítali jsme s tím, že izraelská bomba bude namířena proti Američanům – nikoli k útoku na Ameriku, ale k tomu, aby jim mohli říkat: Jestliže se dostaneme do kritické situace, a vy nám z ní nebudete chtít pomoci, použijeme naše vlastní atomové bomby.“

Koncem padesátých let vznikla malá vědecko-technická výzvědná služba skrývající se pod názvem Úřad pro vědecké vztahy (Lekem), podřízená ministerstvu obrany. Šéfem Lekemu jmenovali zkušeného zpravodajce Rafaela Eitana, jednoho z lidí, kteří krátce před tím unesli z Argentiny nacistického válečného zločince Adolfa Eichmana.

Lekem měl sbírat z otevřených a tajných zdrojů všechny informace o nejnovějších pokrocích ve všech oborech, zvláště pak o atomu, a získávat po celém světě vědce židovského původu k vystěhování do Izraele. V zahraničí nakupoval důležité přístroje a suroviny a případně je do země pašoval.

Tajemství „pro mírové účely"

K výrobě prvních atomových zbraní do deseti let by Izrael potřeboval velkou zahraniční pomoc – shodli se analytici v Langley 18. června 1957. A tu bychom okamžitě zaregistrovali, domnívali se sebevědomě.
Od srpna 1956 kontrolovala Blízký východ špionážní letoun U-2. Na jejich snímcích sledovali fotoanalytici dodávky francouzských stíhaček a bombardérů do Izraele i vyzbrojování arabských zemí.

Začátkem roku 1958 přivezl stroj U-2 z rutinního letu nad židovským státem snímky neobvyklé konstrukce vyrůstající poblíž Dimony. CIA dosud nepodezřívala Izraelce, že by se pustili do výroby jaderných zbraní. Zpočátku se domnívala, že tam budují střelnici. Potom se ukázalo, že se jedná o podzemní provoz o několika poschodích, možná zbrojní továrnu.

Fotografování Dimony z výšky 20 kilometrů stroji U-2 pokračovalo. Koncem března 1958 dostala CIA první podrobné údaje o izraelské výrobě těžké vody a uranu. Všechny složky amerických zpravodajských služeb se začaly jadernými ambicemi Tel Avivu zabývat. Rovněž britská MI 6 se tímto směrem zaměřila.

Tajemství údajně zjistili Sověti a ministr zahraničí Andrej Gromyko o něm referoval ve Washingtonu. V červnu 1960 se američtí diplomaté v Tel Avivu doslechli, že jaderné zařízení staví opravdu Francouzi. V Negevské poušti vyrůstá reaktor obdobný tomu, který v Marcoule vyrábí plutonium. Nicméně na přímý oficiální dotaz izraelská vláda odpověděla, že v Dimoně budují textilku.

Avšak sekretářce americké ambasády se její izraelský chlapec, s nímž navštívila v červenci Beeršebu, prořekl, že poblíž tohoto města vzniká atomový provoz. Američané tlačili na Izraelce, aby jim prozradili zaměření stavby v Dimoně. Ti kajícně sdělili: „Ano, nebude to textilka, nýbrž hutnický výzkumný ústav.“

Američtí diplomaté začali jezdit k Dimoně. První snímky pořídili 8. prosince 1960. Hned následující den analytici ve Washingtonu potvrdili: „Staví tam pravděpodobně reaktor.“ „Pánové, a teď vyjíždějte co častěji do Negevské pouště a tam piknikujte!“ nařídil americký vojenský atašé svým důstojníkům. „Přitom budete automatickými kamerami snímat okolí. Hlavním cílem je oblast Beeršeby. Ale jezděte všude, aby to nebylo tak nápadné.“

Snímek Dimony z amerického špionážní družice KH-4 z 29. září 1971

Snímek Dimony z amerického špionážní družice KH-4 z 29. září 1971

Vzápětí se americká Atomová komise dověděla od norského ministra zahraničí, že Oslo uzavřelo s Tel Avivem dohodu o prodeji 12 tun těžké vody. Američané a Britové se začali obávat, že Izraelci se zaměřují na výrobu atomových zbraní. Dimona se také stala hlavním předmětem diskuse na zasedání americké Rady národní bezpečnosti 8. prosince 1960. Reaktor, který staví Izraelcům Francouzi, bude patrně schopen vyrábět plutonium pro bomby – prohlásil ředitel CIA Allen Dulles.

„Izraelský atomový komplex nemůže být využíván pouze pro mírové účely,“ dodal. Sovětský svaz a arabské státy už na to jistě přišly a reakce Arabů bude „zvláště tvrdá“. Izrael si vybudoval tajné nukleární zařízení – napsal New York Times 20. prosince 1960. Druhý den Ben Gurion přiznal vlastnictví reaktoru, ale jak zdůraznil „pro mírové účely“, tedy průmyslu, zemědělství, zdravotnictví a vědě.

Zazděná nižší patra

Spojené státy se snažily vycházet s Izraelem co možná nejlépe. V rámci programu Atomy pro mír dokonce mu dodaly menší jaderný reaktor, který instalovali v laboratořích Soreq v Negevské poušti vedle letecké základny Palmichim poblíž města Javne. Spustili ho v roce 1960, nebyl určen k výrobě plutonia. Později se ukázalo, že Soreq se stal obrovskou zbrojní laboratoří.

Bílý dům nebyl s izraelským vysvětlením o mírových výzkumech spokojen a žádal bližší vysvětlení. Tel Aviv vzdoroval, dokud se prezident John Kennedy nezavázal, že mu prodá některé unikátní zbraně.
„Nesmíme však Američanům ukázat, že se snažíme vyrábět atomové zbraně!“ rozhodl nekompromisně Ben Gurion.

Eitan z Lekemu to vyřešil jednoduše. Rozdělil provoz v podzemí Dimony na dvě části – horní patra dokumentovala mírový výzkum, zatímco v nižších patrech se materiál na atomové bomby vyráběl. A vchod dolů dovedně zamaskovali, aby nebylo poznat, že tam ještě něco existuje.
Po těchto úpravách si směli v květnu 1961 zástupci americké Atomové komise Jesse William Croach a Ulysses Merriam Staebler prohlédnout Dimonu a některé izraelské laboratoře. Nic nezvyklého nenašli.

Američtí zpravodajci jejich sdělení nevěřili a ve studii o atomovém zbrojení ze září 1961 své podezření opakovali. Odhadovali, že Izraelci začnou vyrábět v letech 1965–1966 takové množství plutonia, které postačí na jednu či dvě hlavice ročně. CIA se pokusila dostat své agenty do Dimony, ale neuspěla. Zbývala jedině oficiální kontrola.

Mezinárodní delegace Ben Gurion odmítal. Teprve na tvrdý nátlak Washingtonu mohli američtí odborníci od roku 1962 Dimonu občas navštěvovat. Jejich prohlídky trvaly krátce, nesměli nic fotografovat, na některé otázky nedostávali uspokojivé odpovědi. Přesto se v šedesátých letech Spojené státy a Izrael sbližovaly.

Židovský stát byl pro Washington jedinou oporou na Středním východě, na níž se mohl absolutně spolehnout. Američané dokonce Izraelcům garantovali atomový deštník před případným zničujícím útokem okolních arabských států. Stroje U-2 podnikly nad Izraelem okolo padesáti výprav. Na sklonku léta 1960 je vystřídaly špionážní družice Corona, byť zpočátku jenom k ojedinělým průzkumům.

V roce 1962 proletěly nad Izraelem v červenci a v prosinci. Další rok následovalo pět výprav, z toho pouze jedna selhala kvůli mrakům. Snímky, které pořídily, neukázaly nic znepokojujícího. Ani nemohly – nejdůležitější práce probíhaly hluboko v podzemí a přelety nebyly tak časté.

Vojenský atašé plukovník Carmelo V. Alba trávil četné víkendy v Negevské poušti, vyzbrojen fotoaparátem s výkonným teleskopem.
V roce 1963 uvedli reaktor v Dimoně do provozu. Když potřeboval těžkou vodu, USA ji čtyřikrát poskytly. Chtěly prokázat dobrou vůli – když Izraelci vytrvale tvrdí, že tam dělají pouze mírové výzkumy.

Šestidenní válka

Na počátku léta 1967 chystal egyptský prezident Gamál Násir arabskou koalici proti židovskému státu. Nejprve uzavřel pro izraelská plavidla Tiranskou úžinu mezi jižním výběžkem Sinaje, který patří Egyptu, a ostrovem Tiran, který patří Saúdské Arábii, a tím porušil zásadu svobodné plavby v oceánech. Izrael to označil za nepřátelský čin. Mossad zjistil, že Egypt chce zaútočit.

Kopule reaktoru Dimony

Kopule reaktoru Dimony

Izraelci se rozhodli, že jeho invazi těžkým úderem předejdou. Premiérka Golda Meirová nařídila ministru obrany Moše Dajanovi, aby připravil všech třináct atomových bomb, které měli k dispozici, k případnému použití. Brzy ráno 5. června zničily izraelské bombardéry všechna egyptská letadla na letištích.

Teller oznámil šéfům CIA, že Izrael „pravděpodobně“ vlastní atomové bomby. Ředitel výzvědné služby to okamžitě sdělil prezidentu Johnsonovi, zatímco ministrům zahraničí a obrany to zatajil.
Arabské státy se cítily k útoku dost silné. Navíc je k tomu podněcovali Sověti, kteří chtěli, aby zničily Dimonu.

Moskva počítala i s tím, že Arabům pomůže, dokonce k tomu vyčlenila skupinu letců, jejichž stroje nosily atomové bomby. Naštěstí byly izraelské akce tak rychlé a zničující, rovněž záštita Washingtonu tak výrazná, že se Kreml neodvážil k Arabům připojit. Třebaže Egyptu přispěchaly na pomoc Sýrie a Jordánsko, Izraelci během šesti dnů hladce zvítězili a obsadili velká území nepřítele.

Oblast okolo Dimony byla zapovězená i pro všechna letadla. V roce 1973 do ní zabloudilo libyjské dopravní letadlo se 104 lidmi na palubě – protivzdušná obrana ho sestřelila. Nebylo to nic divného, protože i civilní linky některých států byly vybavené kamerami pro špionážní snímkování. Ovšem stejný osud potkal i bojový stroj izraelských vzdušných sil.

V červenci 1967 odstartoval pilot stíhačky Mystère ke cvičnému letu. Najednou přestal svůj stroj ovládat a hlásil, že se pokusí o havarijní přistání. Nepostřehl, že se dostal nad Dimonu – skončil v plamenech. Střela zasáhla vlastní letadlo a bez varování. Tak přísná pravidla platila pro všechny.