20. ledna 1953
Dne 20. ledna roku 1953 pochodoval od Kapitolu k Bílému domu zatím nejpompéznější a organizačně nejnáročnější inaugurační průvod v celé historii USA. Inaugurační průvody bývají vyvrcholením ceremonií spojených s usazením aktuálně zvolené osoby do prezidentské funkce, tehdy to potkalo Dwighta D. Eisenhowera.
Akci zhlédlo na živo dle optimistických odhadů na jeden milion diváků. Účastníků samotného průvodu bylo 27 tisíc, z toho 22 tisíc příslušníků ozbrojených složek a zbytek civilistů. Vojáci samozřejmě ukázali i techniku, především tanky a zbraně dělostřelecké. Trochu jako z pohádky (nebo prvomájových průvodů v jiné části světa) pak vypadaly různé alegorické vozy. Ze zvířat se akce zúčastnilo 350 koní, severské psí spřežení a tři sloni.
Nejbizarnějším prvkem přehlídky z celé velké množiny techniky a zvířat byl monstrózní dělostřelecký systém M65, který musel na přihlížející působit jako „vynález zkázy“. A působil tak právem, ten kanon byl atomový.
25. května 1953
Od března do června 1953 probíhala na Nevadské testovací střelnici operace Upshot-Knothole, během které bylo provedeno 11 pokusných jaderných výbuchů. Úkolem operace bylo otestovat nové jaderné zbraně a v neposlední řadě navrhnout ochranu civilních osob před případným jaderným útokem SSSR na USA.
Upshot–Knothole Grable Jaderná zkouška provedená dne 25. 5. 1953 byla jediným výstřelem jaderné munice z kanonu v celé historii jaderných zkoušek. Jaderný výbuch sám o sobě zdaleka takovou vzácností nebyl, od roku 1945 až do současnosti realizovalo lidstvo více než dva tisíce různých výbuchů jaderných bomb a podobných zařízení. |
Při těchto jedenácti jednotlivých zkouškách, chcete-li odpalech, byla v sedmi případech bomba umístěna na ocelové věžové konstrukci, ve třech případech došlo ke shozu z letadla a v jednom případě k výstřelu z kanonu M65.
Ostrý test s atomovým kanonem měl kódové označení Upshot–Knothole Grable, odehrál se 25. května 1953 a byl desátým z jedenácti odpalů Upshot–Knothole (celkově byl 44. americkým jaderným výbuchem, pokusným pak dvaačtyřicátým).
Ráno, v 8:30 pacifického letního času, zaburácel kanon M65 ráže 280 mm umístěný v palebné pozici přibližně 100 km severozápadně od centra Las Vegas a s hlavní namířenou na severo-severovýchod.
K explozi jaderné hlavice došlo 19 sekund po výstřelu, ve vzdálenosti 10 km od kanonu a ve výšce 160 metrů nad zemí. Síla výbuchu 15 kt TNT byla srovnatelná s atomovou pumou shozenou na Hirošimu (odhady síly hirošimské pumy se pohybovaly od 12 do 18 kt TNT, dnes se oficiálně udává 15 kt TNT +/- 20 %).
Pro testování účinku zkoušky bylo v různých vzdálenostech od epicentra výbuchu (ground zero) zbudováno polní opevnění (zákopy a lehké bunkry) a umístěna vojenská technika (tanky, letadla, nákladní automobily různých hmotnostních kategorií, kanony, minomety a další). Nechyběly ani segmenty železniční tratě a na nich dieselová lokomotiva a několik nákladních vagonů, některé s nákladem, jiné bez.
Dále bylo postaveno několik „civilních“ domků a „vysazen“ lesík. Těch úhledných stromů umístěných v pravidelných roztečích si můžeme všimnout na přiloženém videu. Protože v oblasti nic takového neroste, tak byly stromy přivezeny z jiné lokality a bez kořenů usazeny do uměle vytvořených děr (vyhodnocování účinků na stromový porost bylo tedy přinejmenším diskutabilní).
Částečně technika a z velké části stavební prvky a stromy zde zůstaly po zkoušce Upshot–Knothole Ecore, která proběhla na stejném místě 8. května 1953. Tehdy vybuchla ve výšce 740 metrů atomová puma o síle 27 kt TNT svržená z bombardéru B-50.
Do cílového prostoru Upshot–Knothole Grable bylo den před zkouškou rozmístěno také 45 ovcí kvůli testování účinku výbuchu na živé tvory. Některé zaujaly nedobrovolně pozice v zákopech, jiné v bunkrech a další na otevřeném povrchu. Od ground zero byly ovce umístěny ve vzdálenostech od 460 do přibližně 3 000 metrů.
Podobnost až kompatibilita prasečí a lidské kožní tkáně se stala osudnou 56 prasatům, na kterých se testovalo působení tepelného a radiačního záření atomového výbuchu právě na tuto tkáň. V čase šest až tři hodiny před výbuchem byla rozmístěna ve vzdálenostech 660 až 2090 metrů od ground zero, kvůli paralyzaci jim bylo aplikováno anestetikum. Dvaačtyřicet prasat v různých textilních ochranách (někdy se hovoří přímo o uniformách) bylo umístěno na jednoduchých stabilních podstavcích na osmi různých místech, dvanáct jich bylo umístěno ve třech válcových hliníkových nádobách (krytech) a na dvou byl testován speciální protiradiační krém.
V zákopech 4 570 metrů západo-jihozápadně od ground zero čekalo 2 670 vojáků americké armády na zkoušku bojového postupu terénem připraveným jaderným výbuchem. Kromě nich bylo v těch místech umístěno 718 pozorovatelů, z toho 606 z armády, 70 od námořnictva, 29 od námořní pěchoty a 13 od letectva. Pozorovatelé na tom byli lépe, ti ze svých pozic pouze hleděli na celou scénu.
Jedenáct minut po výbuchu zahájilo 2 670 vojáků rozdělených do dvou skupin postup do určených prostorů. Po hodině a necelých deseti minutách muselo být toto cvičení „odtroubeno“, protože silné proudy vzduchu a prach zvednutý výbuchem a šlehající do nešťastných postav další pohyb vpřed neumožňovaly.
Několik hodin po výbuchu byli pozorovatelé i vojáci určení pro testování pohybu v daném prostoru a prostředí evakuováni do výchozího velkého tábora Desert Rock a již druhého dne byla většina z nich redistribuována do domovských posádek.
Nastal čas pro vojenské experty z různých oborů hodnotící celou zkoušku Upshot–Knothole Grable. Předtím však ještě museli vojenští technici posbírat výstupy z mnoha kamer a z nepřeberného množství snímačů různých fyzikálních veličin umístěných v zasažené oblasti. Zatímco podrobné informace, kde se co měřilo a kde co leželo a stálo, jsou dnes běžně dostupné, tak se zjištěnými výsledky a vyvozenými závěry to je o poznání horší.
K nešťastným zvířatům a příslušníkům US Army je třeba ještě dodat, že v té době k podobným praktikám při takových akcích docházelo poměrně často a to na obou stranách (hrůzou a ztrátami se z toho vymykalo Žukovovo jaderné cvičení na polygonu Tock v roce 1954).
Dělostřelecký systém M65
V prvních letech rozvoje jaderných zbraní měly být tyto v případě válečného konfliktu distribuovány na své cíle ve formě leteckých pum. Armáda však také chtěla mít své jaderné prostředky, které by byly použitelné na taktické úrovni a jejichž použití by nebylo závislé na letectvu. Řešením byly jaderné taktické rakety nebo dělostřelectvo. Začalo se pracovat na obojím a později i na dalších méně obvyklých prostředcích (např. jaderné miny).
V roce 1952 byl dokončen vývoj dělostřeleckého systému M65. Skládal se z kanonu s ložem a dvou tahačů, nebo lépe řečeno návěsových nosičů, určených k jeho přepravě.
Atomový dělostřelecký systém M65
Celá souprava měla hmotnost 76 tun a délku v pochodové poloze bezmála 26 metrů. Samotný kanon s ložem měl hmotnost 43 tun. Hlaveň ráže 280 mm měla se závěrem délku 13 metrů a hmotnost 20 tun.
K vlastní přepravě každého kanonu se používaly dva speciálně zkonstruované návěsové nosiče Kenworth, jeden tažný - typ M249, druhý tlačný - typ M250. Vozidlo mělo hmotnost kolem 17 tun (M249), respektive 16 tun (M250), k pohonu každého sloužil vzduchem chlazený benzinový šestiválec Continental AO-895-4 o zdvihovém objemu 14 700 ccm a maximálním výkonu 375 koní. Vozidla měla pohon 4x4, na zadní nápravě byla kola s dvojmontáží.
Jízda se soupravou nebyla jednoduchá, řidiči obou vozidel spolu museli komunikovat pomocí interkomu, aby celou akci koordinovali. Když už se souprava dostala do místa nasazení, tak příprava z pochodové do palebné pozice se zvládla za 15 minut, stejně tak proces reverzní.
Přední tažné vozidlo M249 dělostřeleckého systému M65
Zadní tlačné vozidlo M250 dělostřeleckého systému M65
Řidiči obou vozidel spolu museli při jízdě komunikovat interkomem
Kanon mohl střílet jak munici jadernou, tak konvenční. Ostatně jaderný náboj byl vystřelen pouze jednou, cvičných výstřelů konvenční munice z těchto kanonů bylo provedeno nepočítaně.
Atomový projektil měl hlavici W9 o síle 15 kt TNT. Ten byl ve výzbroji v letech 1952 až 1957. Postupně byl nahrazen vylepšeným s menší celkovou hmotností a s hlavicí W19 o stejné síle, zařazovaným do služby od roku 1956. Maximální dostřel činil dle použité munice 25 km (W9), 28,5 km (konvenční tříštivo-trhavý) nebo 30 km (W19). Životnost hlavně byla 300 výstřelů.
Celková produkce atomových dělostřeleckých systémů M65 se nejčastěji udává v počtu 20 kusů, s cenou 800 000 USD za jeden kus. Některé dobové prameny do toho však vnáší nejistotu a nepřímo připouští množství více než dvojnásobné (viz níže). Jaderných projektilů s hlavicí W9 mělo být vyrobeno 80 kusů, W19 také 80 kusů.
Z výzbroje byl dělostřelecký systém M65 vyřazen už v roce 1963. Časem se totiž objevila jaderná munice menší ráže použitelná pro střelbu ze standardní dělostřelecké zbraně a navíc větší oblibu si získaly postupně vylepšované taktické jaderné raketové střely, které byly v mnoha směrech logisticky a výrobně jednodušší.
Dělostřelecký systém M65 ve službě
Lze se setkat s názorem, že hrozba nasazení atomového kanonu donutila představitele Severní Koreje a Číny podepsat 27. července 1953 příměří v korejském konfliktu. S takovým názorem můžeme samozřejmě úspěšně polemizovat. To, že k pokusnému jadernému výstřelu došlo pouhé dva měsíce předtím a prezident Eisenhower dokonce pohrozil nasazením těchto kanonů proti armádám severu, nemusí být vůbec směroplatné.
Po ukončení korejského konfliktu se atomové kanony v oblasti skutečně objevily. Na Okinawě je měl ve výzbroji 633. prapor polního dělostřelectva, celkem šest systémů M65 bylo rozděleno do tří baterií po dvou kusech. V případě nového propuknutí konfliktu na korejském poloostrově se počítalo s rychlým přesunem praporu, nebo jeho části, do Jižní Koreje.
Na Okinawě prováděly obsluhy kanonů cvičné střelby konvenční municí směrem do moře. Proslýchá se, že to snad měla omylem odnést i čínská hlídková loď „přestrojená“ za rybářskou. Pozdější vzpomínky tam tehdy sloužících pamětníků jsou kolikrát více než zajímavé, kromě příběhů s padajícím mořskými živočichy z nebes po střelbách to byla například až neskutečná hodnota maximálního dosaženého dostřelu 35 mil (tj. 56 km). Samozřejmě se cvičily také transporty po moři na poloostrov, probíhala i cvičení dělostřelců poblíž demarkační linie včetně střeleb. Dlouhodobou dislokaci jakékoliv jednotky s atomovými kanony M65 přímo na území Jižní Koreje můžeme pravděpodobně vyloučit.
Ale čert vem Koreu, mnohem více systémů M65 bylo dislokováno v západním Německu. Mnoho současných zdrojů hovoří o 12 kusech z celkem 20 vyrobených. V dobovém tisku, dokonce i vojenském (Army, Navy & Air Force Journal z 5.2.1955), však nalezneme i články hovořící až o 36 atomových kanonech ráže 280 mm umístěných jenom v Evropě či Německu, kolik jich bylo v takovém případě vyrobeno skutečně je záhadou.
 |
