Slunce, vodík, elektřina, alkohol, plyn, LPG - co slovo, to jiný druh auta, který usiluje o to, aby se stal vozem ovládajícím trhy i silnice zítřka. Ale který z nich má skutečně šanci vstoupit do našich životů?
Milion dolarů! Milion eur! Zdá se, že muži, kteří ochotně předvádějí vodíková auta na závodní dráze za Paříží, ani neznají nižší cenu. „Co chcete? Tohle všechno jsou prototypy,“ vysvětluje jeden z nich.
Vodíkové vozy považují mnozí za naději pro budoucnost. Je to však ještě hodně vzdálená budoucnost. Na Challenge Bibendum, přehlídce alternativních aut, kterou letos už poosmé pořádala francouzská firma Michelin, jsou však i jiní, možná nadějnější kandidáti na auto zítřka.
Více cest do budoucnosti?
„Naše firma zkouší všechny technologie, ale její dnešní strategií jsou hybridy,“ tvrdí agent japonské Toyoty, který hrdě předvádí svůj tip: vůz řady Prius.
Na první pohled je to jen další „normální“ auto, ale v jeho útrobách se skrývají dva motory, spalovací a elektrický. S touto kombinací prý Toyota Prius spotřebuje o polovinu paliva méně než běžné auto.
Vůz je tak tichý, že člověk ani nepostřehne, kdy jede na elektřinu a kdy na obyčejný benzin - zjistí to, až když propátrá palubní desku. Elektromotor dominuje hlavně při startu a dojíždění, ale také při popojíždění nízkou rychlostí, při němž by běžný motor zbytečně spotřeboval spoustu paliva.
I Renato Andorf z německé firmy Choren považuje svůj vůz DaimlerChrysler za „standardní“. Nestandardní je palivo, které používá. Jeho jméno, Sun Diesel, zní jako perfektní reklama. Ale pokud se tento biodiesel začne masově vyrábět, bude to velký sen, který se splnil.
Před půl rokem vysvětloval prezident George W. Bush Americe, jak to bude skvělé, až se nádrže aut naplní palivem vyráběným z nejrůznějších dřevnatých odpadů, odřezků a zbytků.
Právě to je podle Andorfa surovina pro Sun Diesel. „Jiné biodiesely využívají jen 40 procent použitého rostlinného materiálu - hlavně oleje, které jsou v něm obsaženy. Tady se využije všechno,“ říká hrdě.
Prosadit nové palivo však nebude jednoduché. „Pomáhá nám růst ceny fosilních paliv, ale i tak to bude dražší než benzin nebo diesel. Budeme proto potřebovat daňová zvýhodnění,“ upozorňuje Andorf na slabinu, kterou dnes trpí celá řada biopaliv.
Sun Diesel a vodíkové auto představují dvě odlišné strategie, dvě rozdílné cesty k autu zítřka. Zatímco jedni sázejí na obnovitelná, ekologická paliva, jiní vidí budoucnost v uplatnění nových typů motorů.
Toyota Prius je jakýsi kompromis mezi těmito protiklady: pod kapotou má vedle spalovacího i elektrický motor, do její nádrže by se asi dala tankovat také jiná paliva než jen benzin či nafta.
Skóre v „poločase“
Nadšenci i profesionálové usilují už dvě desetiletí o nalezení východiska z pasti, kterou pro dnešní auta představuje tenčící se zásoba ropy. Vážné problémy s ní začnou možná již okolo roku 2030. Nakolik jsme na to připraveni?
Vodíkové automobily, které byly zatím vyvinuty, tvořily na Challenge Bibendum asi desetinu předváděných exponátů. Kdyby měly stejný podíl i na světovém trhu, bylo by asi vyhráno: doprava na vodík by se už pevně etablovala. Ve skutečnosti jezdí po celé Zemi jen pár stovek vodíkových vozidel. Jsou to téměř stejné rarity jako solární auta.
Vodíková auto: je poháněno elektřinou, která vzniká při chemické reakci vodíku s kyslíkem. Slibné, ale vzdálené.
„H2 není molekula, s níž se snadno pracuje,“ vysvětluje britský expert Greg Archer z Low Carbon Vehicle Partnership. Podle něj „nebude vodík hrát roli ještě aspoň deset let a i v období do roku 2050 jsou velmi slibné jiné technologie.“
Když se člověk dívá na dav zájemců pod Eiffelovkou, který se dychtivě tlačí okolo vystavené čerpací stanice pro vodíková auta, ani se mu nechce věřit, že to bude trvat ještě tak dlouho.
Lidé bez obav z nejtěsnější blízkosti přihlížejí, jak obsluha stanice přitahuje bezpečnostní ventil čerpací hadice a pak zahajuje „tankování“ výbušného plynu. Ještě před pár lety by obslužný personál nastupoval do takové akce v ochranných oblecích a veřejnost by mohla přihlížet jen někde zpovzdáli.
Stejný, ne-li větší zájem než vodíková auta přitahuje na Challenge Bibendum žlutá plastová bublina, kterou je vidět jen o pár stání dále. Je to „kapota“ elektromobilu francouzské firmy Courréges. Diváky láká nejen bizarní design, ale také čistý pohon: elektrické baterie tohoto auta po sobě nezanechávají žádné jedovaté zplodiny ani žádné skleníkové plyny narušující klima.
Elektromobil: jeho motor je poháněn elektřinou z baterií, které lze dobít nebo vyměnit. Ekologicky čistý, ale málo praktický.
Jenže i u elektromobilů varují znalci před optimismem. „Jakou budoucnost mají, když je přestala kupovat i EdF?“ ptá se francouzský expert Andre Dormand. EdF je francouzská elektrárenská společnost, něco jako český ČEZ.
Elektromobilů je jistě více než vodíkových aut: jejich počet se odhaduje asi na třicet tisíc. Pokud se však situace rychle nezmění, ocitnou se tato vozidla záhy na chvostu. Jen Japonsko chce mít v roce 2010 celkem 50 000 vodíkových vozidel, aut i autobusů - to je dvakrát více než dnešní počet elektromobilů.
Zatímco vodíková a elektrická „auta zítřka“ zápasí s dosažením stotisícové hranice, hybridy se přes ni dávno přehouply. Už v roce 2004 jezdilo po silnicích světa 400 000 vozidel, která díky kombinaci dvou motorů dokážou lépe využít energie skryté v benzinu či naftě.
Hybrid: Spalovací motor je doplněn elektrickým, který se dobíjí, když auto jeden na benzin nebo brzdí. Spojit dva motory v jednom autě je složité, ale řada firem sází právě na tuto kartu.
Všechna tato čísla však blednou před údaji o plynových autech. Deset milionů vozů na LPG a 4,5 milionu aut na zemní plyn - to člověk zaznamená i v té lavině aut, která se řítí světem. Na obří flotile, čítající 840 milionů vozů, mají plynové automobily dvouprocentní podíl. Je to málo, ale je to aspoň viditelné málo.
U těchto aut je zajímavé, že se uplatňují jen v některých zemích -často v těch méně vyvinutých. Pokud jde o LPG, dominuje Jižní Korea, následovaná Japonskem, Polskem a Tureckem. S auty na zemní plyn se nejčastěji setkáme v Argentině, Brazílii, Pákistánu a v Itálii.
Možná se tu pootevírá cesta k časům, kdy každá část světa bude jezdit na něco jiného - na látky, které jsou v dané oblasti nejdostupnější nebo nejlevnější. I to je jedna z cest, jak oslabit tolik obávanou závislost na ropě z Blízkého východu. Ale světová doprava, to nejsou jen auta. Kdo ví, jak moc jí mohou pomoci elektrické skútry a kola. V Číně se jich jen loni vyrobilo na deset milionů kusů. Je to zvláštní pocit, sedět na takovém kole s elektrickým motorkem: člověk se jen trochu více opře do pedálů a už jede, jen se za ním práší - a to i do vršku.
Skrytá revoluce?
Nástup hybridů i plynových aut přibrzďuje nárůst spotřeby ropy a omezuje i množství vypouštěných skleníkových plynů. Neřeší však klíčový problém: jak získat zdroj energie, který bude na rozdíl od ropy a zemního plynu nevyčerpatelný.
André Dormand proto považuje za daleko důležitější jinou změnu, která se odehrává před našima očima: za poslední léta zažila Brazílie prudký vzestup prodeje aut na průmyslově vyráběný alkohol, etanol.
Firma Marelli zavedla před třemi lety na brazilský trh vstřikovací systém, umožňující kombinovat benzin a alkohol v libovolném poměru - i tak, že v nádrži je pouze sto procent jedné či druhé pohonné látky. „Vyvinuli jsme tento systém pro všechny trhy - dá se tu použít vše od čistého benzinu až po čistý alkohol. A můžete s ním jezdit i na zemní plyn,“ tvrdí zástupce firmy.
Od té doby zažívá Brazílie prudký nástup „flexifuelů“, jak se říká autům, která dokážou v jedné nádrži míchat více různých paliv, aniž se to záporně projeví na práci a výkonu motoru.
Dva miliony takových aut už po Brazílii jezdí, dalších jeden a půl milionu se prodá letos. Brazílie je zřejmě jedinou zemí světa, kde jsou benzinové pumpy jen ve velkých městech. Zato čerpací stanice na alkohol, představující nyní polovinu brazilské spotřeby paliv, jsou všude.
O opakování brazilského „zázraku“ začínají snít i jiní, například Američané. Pro ně se etanol stává symbolem nezávislosti na neklidném Blízkém východu.
Získat dost levného alkoholu ale není nijak snadné: kromě vhodného podnebí jsou zapotřebí i levné pracovní síly sklízející cukrovou třtinu, z níž se toto palivo vyrábí. Řada expertů proto neskrývá skepsi nad šancemi alkoholu v zemích mimo tropické a subtropické pásmo.
Vozy využívající obnovitelná paliva: kromě benzínu či dieselu mohou být poháněny například alkoholem z cukrové třtiny nebo biodiesely z řepky či dřevěných odpadů. Náročné na zemědělství, ale slibný způsob, jak se odpoutat od ropy.
Ale flexifuely nejsou zajímavé jen u alkoholu. Otevírají cestu k uplatnění nejrůznějších druhů biopaliv. Nejen cukrovou třtinu, ale i dřevo, řepku a mnohé další rostliny lze použít k výrobě obnovitelných paliv. To je zvlášť zajímavé pro země jako Švédsko, které si dalo za cíl, že do roku 2020 zcela skoncuje se svou závislostí na ropě.
I biopaliva však mají svá omezení: vyžadují dostatek půdy. Pokud má Země kromě aut uživit ještě rostoucí počet lidí, budeme muset být mnohem šetrnější než dosud. Naděje světa, který chce jezdit a cestovat, tak možná spočívá nejen v nových a nových motorech a zdrojích energie, ale také v daleko větší úspornosti.
Auto budoucnosti: která možnost je ta pravá?
Svět hledá schůdnou cestu do automobilové budoucnosti. Má několik možností: zvýšit účinnost dnešních motorů, nasadit do nich nová, obnovitelná paliva, nebo zkonstruovat zcela nové vozy s novými druhy pohonu. Která z těchto sázek bude ta správná za deset let či za padesát let?
