Zhruba 41 milionů veverek, 26 milionů koček, 22 milionů krys a potkanů, 15 milionů mývalů, 6 milionů psů. A také 350 tisíc kusů „jelení a srnčí“ zvěře. Takový je odhad počtů zvířat, ročně automobily usmrcených na amerických silnicích.
Údaj to není zrovna čerstvý, pochází z roku 1993, a nebude díky provedeným extrapolacím patřit k nejpřesnějším. Přesto názorně ilustruje, že jednou z nejčastějších příčin nehod na tamních silnicích jsou kolize se zvířaty. Odpovědná jsou přibližně za třetinu z 6 milionů dopravních nehod, a ročně tu vyřadí z provozu něco mezi 1 a 2 miliony automobilů.
Každý rok je také ve Státech průměrně podáno 1,25 milionu žádostí o proplacení pojistného za škodu vzniklou na voze po srážce s jelenem, sobem nebo losem. To znamená, že za každou v pořadí 169. podanou pojistnou událostí, řešenou v USA, stojí čtyřnohé zvíře s parožím.
Kde se takové nehody dějí nejčastěji? Hotspoty kolizí se nenacházejí tam, „kde je zvířat nejvíce“ – tedy u silnic někde v divočině. Spíše v zónách, kam se lidská civilizace cípy svého velkoměstského zasídlení tlačí do přírody. Ani tak si všechna sídla nejsou rovna – srážky jsou ve Státech dominantním problémem předměstí metropolí.
Co za tím stojí? Hustota dopravy? Ta jistě nikoliv, protože jak už víme z Evropy, pravděpodobnost střetu se zvířetem skokově narůstá v místech, kde není doprava příliš frekventovaná. Částečné a poněkud anekdotické vysvětlení tohoto jevu tak může nabízet fenomén, zvaný roztomile Bambi-effect.
Trhák, který se propsal do dětských myslí
Proti filmovému producentovi, režisérovi a scénáristovi Walteru E. Disneymu dnes můžeme mít určité výhrady (a ne, obvinění z antisemitismu by k výhradám asi patřit nemělo. Přece jen, vůči Muži roku 1955, čestně jmenovanému židovskou organizací B’nai B’rith, by to působilo nepatřičně). Animáky pro děti rozhodně však dělat uměl.
Sedmdesátiminutový snímek Bambi patřil k majstrštykům jeho studia. I když příběh o ztraceném kolouškovi spatřil světlo světa v roce 1942, těžkém období pro USA, krátce poté, co dopadly bomby na Pearl Harbor, dokázal si brzy snímek za 800 tisíc tehdejších dolarů získat diváky. Na tržbách vynesl přes čtvrt miliardy, zařadil se mezi deset nejlepších animovaných filmů na světě… A taky zásadním způsobem zformovat pohled nevinných dětí na život v lese.
Život pro efekt zkreslený animací i tklivým scénářem do extrému, nabízející úzce vymezený pohled, který 65 % amerických dětí, žijících tehdy ve městech, nebude mít možnost porovnat se skutečností divočiny. Naprosto přestřelená exprese pohádkového realismu, smíšená s antropomorfním (tedy polidštěným) pojetím mile okatých a nemotorných zvířátek, začala po létech přinášet plody. V podobě Bambiho efektu. Kvůli němu už od raného dětství miliony dětí věděly, že zlý lovec je surový vrah Bambiho maminky, a stejné zlo pro hodná zvířátka představují lidé s puškami a lovečtí psi.
Děti viděly a věděly, že zabíjet roztomilé koloušky, laňky a srnečky je špatné, a v tomto přesvědčení pak vychovávaly i své vlastní děti. Z nich ani z jejich ratolestí se pak noví lovci v budoucnu nerekrutovali. Možná. Zní to sice jako hodně divoká teorie, nicméně na úrovni americké ochrany přírody nachází určité potvrzení.
Počet lovců se tu od uvedení Bambiho do kin postupně snížil, až na nynější dvě třetiny. V 50. a 60. letech vyráželo na lov každoročně 28 milionů střelců, v roce 2018 už jen 11 milionů. Jak to ale souvisí s ochranou přírody? To je další americké specifikum.
Ve Státech ochranu přírody dotují střelci
Ochrana přírody, od vysazování stromků přes záchranné chovy ohrožených druhů, zřizování přírodních rezervací až po hubení přemnožených škůdců a nepůvodních živočichů, to vše je tu na federální úrovni z 60 % dotováno z prodeje loveckých licencí.
Pilíře tomuto systému, nazývanému vznosně „ochrana přírody skrze rozumné využívání“ vystavěl prezident Theodore Roosevelt. A fungovalo to navýsost dobře, dokud byl platících lovců dostatek. Jenže pak se tichá i hlasitá nevraživost lidí z měst obrátila proti zlotřilým hubitelům malých koloušků.
Lovci, minimálně ti z větších měst, pozbyli dosavadní společenský kredit, a ochrana přírody začala vlnu sentimentu tíživě pociťovat na financích i akceschopnosti. Těžko můžete regulovat početní stavy přemnožené jelení a srnčí zvěře odstřelem, když k tomu nemáte lovce. A když nemáte dostatek lovců, nemáte ani dostatek prostředků na monitorování početních stavů.
Co je výsledkem? Například situace, při níž je příčinou třetiny automobilových nehod v zemi srážka s vysokou. A to typicky v regionech, kde se nachází jen minimum lovců, na silnicích poblíž velkých měst.
Jednorožce hubit nesmíte!
V roce 2005 se potýkali v zapadlé Loundon County ve Virginii se sérií problémů s jediným kořenem: extrémní nárůst případů lymské boreliózy, přenášených na lidi klíšťaty parazitujícími na srncích; strmým nárůstem počtu dopravních nehod, způsobených srnci a k tomu ještě likvidací několika přírodních rezervací. Srnci je totiž vypásli až na holou půdu, s drastickými dopady na jiné živočišné a rostlinné druhy.
Řešení se, díky zde stále ještě fungující komunitě lovců, nabízelo. A byť se likvidace 6 až 8 tisíc kusů odstřelem ročně nakonec potvrdila jako po všech stránkách efektivní řešení, pochvaly se za to místní od přespolních nedočkali. Jen odsudků za barbarství.
O něco horší to bylo v roce 2007 v Kalifornii, kde se potýkali s druhem nepůvodním a invazním, ale bohužel překrásným. Z Evropy před dekádami importovaným daňkem. Tady úspěšně likvidoval místní příbřežní ekosystém a vytlačoval populace původního druhu jelence ušatého.
Z rozhodnutí státní ochrany přírody mělo být přistoupeno k eradikaci daňků, která ale narazila na tuhý odpor ochránců zvířat. Těm přišlo organizovaně likvidovat tyto světloboké krasavce podobné, jako „svolit k vybíjení jednorožců“. Vyhrocená debata, ve které hrály prim emoce a nikoliv fakta, se táhla léta. Přitom nešlo o nějakou sadistickou libůstku střelců, ale o regulérní ochranu přírody.
Hořící koaly i mazlíci z Itálie
Své o tom vědí i v Austrálii. Když bylo v roce 1920 zavezeno na Klokaní ostrov naproti Adelaide 18 exemplářů medvídka koaly, nikdo jistě nepředpokládal, že se jejich počty zvýší na nedávných 48 tisíc. A že takto koncentrovaná populace tu způsobí úplný kolaps lesních porostů.
Hubit je, jako zavlečený druh, by se zdálo být logické. Ale vždyť ony přece vypadají tak krásně! Těm se nesmí ublížit! Tehdy se mimochodem potvrdila další funkční složka z definice Bambiho efektu. Funguje, jen když je na životě ohrožováno charismatické stvoření. Pak je oheň na střeše.
Oheň byl mimochodem přiměřeně neutrálním řešením, které ani nepopudilo veřejnost, ani neubralo kreditu australské ochrany přírody. Během loňské sezony extrémních požárů se prostě na Klokaním ostrově moc nehasilo. A přemnožená populace koal se tu „přirozeně“ zredukovala na 8 500.
Na zjevnou charismatičnost to uhrály nepůvodní a zavlečené šedé veverky v Itálii. „Pokud je druh vnímaný jako krásný a roztomilý, může to výrazně ztížit řízení jeho invaze a chybí podpora veřejnosti,“ mohl jen konstatovat Ivan Jarić, výzkumný pracovník Biologického centra Akademie věd ČR. V Itálii se na jedné straně sešly ekology opodstatněné požadavky po regulaci nepůvodních a po ochraně původních druhů, a na druhé protestující s obrázky kreslených postaviček.
Bambi jako zneužívaný symbol
Když jde ale o zabíjení zvířat, řekněme nehezkých, třeba 9 milionů v USA nepůvodních a přemnožených divočáků nebo v Austrálii desetitisíce velbloudů, nechává to veřejnost chladnou. Na divokém praseti ani zaprášeném slintajícím velbloudovi totiž není na první pohled dle většinového vkusu nic romantického, rozkošného ani roztomilého. A poměrně záhy tento vztah rozklíčovali členové nejrůznějších aktivistických ekohnutí, ve snaze přitáhnout k nejrůznějším ekologickým katastrofám pozornost širší veřejnosti.
Havárie tankeru Exxon Valdez v březnu 1989 byla opravdu pořádnou ranou životnímu prostředí, ale ani v kontextu předchozích let nebyla největší. To, co jí dostalo do médií celého světa a přilákalo k likvidaci škod 11 tisíc dobrovolníků z celé Ameriky, byly až dojemné obrázky mořských vyder. Podobně se pak dnes problém tání ledovců identifikuje s mláďaty ledních medvědů, tváří kácení deštných pralesů kvůli zakládání plantáží olejových palem jsou orangutani, a symbolem proti trofejnímu lovu se nedávno stal skolený lev Cecil.
Protože pokud je v nouzi charismatické zvíře, hotoví se k podpoře dobré věci násobně více lidí. Byť ne zrovna vždy je taková podpora žádoucí, a jde často proti zájmům ochrany přírody nebo obyvatel v daném místě, jako v případě utlumených amerických lovců.
Ať už skutečný, nebo jen předpokládaný Bambiho efekt má i své temnější stránky. Například to, že naše informovanost o biologických souvislostech nějakého ekologického problému se může omezit pouze na jediný charismatický druh.
Naše kapacita snášet psychicky dramata okolního světa je jen omezená. A tak se snažíme mezi utrpení charismatických zvířátek, když je nám v nadbytku předkládáno, stavět bariéru vlastního nevědomí. Nechceme celou rybu s hlavou, ale raději filety. Aby na nás nekoukalo zvíře, ale jen maso. Říkáme raději hovězí, abychom si nemuseli připouštět, že jíme kravičku. Problém je v tom, že díky setrvalému tlaku Bambiho efektu tak postupně vnitřně otupíme, rezignujeme a odizolujeme se od okolí tak vydatně, že ztratíme kontakt s realitou.
Zůstanou nám jen namalované představy dětsky prostého narativu. To, že všichni lovci jsou a priori zlí, a hezká zvířata, jakkoliv škodlivá, by se zabíjet nikdy neměla. Ani když jsou nepůvodní, invazní a jejich likvidace je zapotřebí.
