Pověsili ho za nohy na benzínce. Mussoliniho smrt vyděsila Hitlera

Jediná docela jistá věc na okolnostech smrti italského diktátora Benita Mussoliniho je, že na konci byla mrtvá těla visící z konstrukce vybombardované benzinové stanice v Miláně.

Zachované fotografie popraveného diktátora ukazují znetvořenou hlavu se stopami mnoha úderů. Není to pěkný pohled a pokud víme, třeba končícího britského premiéra Winstona Churchilla hluboce znechutily. Podobně zapůsobily i na jiného politika na sklonku kariéry, německého kancléře Adolfa Hitlera. Ten se patrně právě pod vlivem zprávy o popravě Benita Mussoliniho rozhodl ukončit svůj život a nechat se spálit. Jeho tělo nemělo být vystaveno jako trofej na Rudém náměstí jako se to stalo s tělem Benita Mussoliniho v Miláně.

Stín malého muže

Diktátor, nebo loutka mocných?

Jaký byl skutečně Benito Mussolini zjistíte ve stejnojmeném životopisu na Knihy.iDNES.cz. Než si ho stáhnete do čtečky, přečtěte si recenzi.

Nutno poznamenat, že na sklonku dubna 1945 byl tehdy dvaašedesátiletý Benito Mussolini jen stínem muže, kterým býval ve dvacátých a třicátých letech a kterým ještě dokázal aspoň na chvíli být v prvních letech války. Jak se od Itálie odvracelo válečné štěstí, diktátor se jakoby zmenšoval. Spolupracovníci z jeho pracovny slýchali bolestné sténání. Mussolini trpěl žaludečními vředy tak, že se svíjel na podlaze. Téměř nespal a když ho v létě roku 1943 jeho nejbližší spolustraníci sesadili, trochu se zdálo, že pociťuje úlevu. Každopádně se nijak nebránil dokonce ani internaci v horském hotelu na úbočí strmých Abruzz.

Zůstal tu až do září, kdy ho odsud uneslo německé komando. Mussolini se stal Hitlerovou loutkou coby hlava „Republiky Saló” v severní Itálii. Pod vlivem a také pod přímým dozorem chladných technokratů z SS tu zavedl hrůzovládu, jakou Itálie dosud nezažila. Začaly odsuny Židů do exterminačních táborů, tajná policie pořádala hony na kohokoliv, na kom ulpěl jen stín podezření. V letech 1943 až 1945 se Mussolini stal někým, kým dosud nebyl: všeobecně nenáviděným mužem. Mimo jiné i proto, že v rámci pomsty za sesazení poslal na smrt také svého zetě, hraběte Galeazza Ciana. Pro rodinou posedlé Italy to bylo emocionálně příliš.

Konec války zastihl Benita Mussoliniho na útěku. Mířil ke švýcarským hranicím, přičemž kolona s jeho doprovodem tála jako jarní sníh. Nakonec s ním zůstali jen milenka Clara Petacciová, řidič a pobočník a také skupina německých vojáků. Mussolini byl převlečený za prostého německého vojáka, když mu zkřížila cestu 52. partyzánská brigáda „Luigi Clerici“ (partyzán umučený nacisty v roce 1944). Mussoliniho tvář byla natolik známá, že mu ani německá vojenská uniforma nepomohla. Duce byl odhalen partyzánem slyšícím na jméno Bill a okamžitě zadržen. Možná Mussolinoho prodal velitel německé kolony, aby si zajistil klid a bezpečnou cestu do Švýcarska. Je to možné, ale důkaz chybí.

Jak vypadá smrt

Walter Audisio, antifašistický bojovník a také komunista známý jako plukovník Valerio, dne 28. dubna 1945 vtrhl do Mussoliniho ložnice v selském stavení u Bonzaniga. Tvrdil, že chce svrženému diktátorovi a jeho milence pomoci k útěku. Těžko říci, jestli tomu Mussolini věřil, každopádně stejně neměl jinou možnost než souhlasit. Společně odjeli autem k vile Belmonte. Tam i s Petacciovou opustili auto a následně byli zastřeleni.

Tolik oficiální italská a nejpravděpodobnější verze. Ale konce mocných mužů vždy probouzejí lidskou představivost, a tak vznikla celá řada legend a domněnek (od té doby vyvrácených, nebo alespoň nijak neprokázaných). Podle jiné verze přišel Walter Audisio 28. dubna do budovy, kde byli zadržováni Mussolini a Petacciová, a oznámil, že ho výbor Národního osvobození odsoudil k smrti. Oba pak byli odvezeni do jedné zapadlé uličky, kde byli pěti partyzány popraveni.

Adolf Hitler (vpravo) a Benito Mussolini při schůzce v roce 1938 v Mnichově

Podle jiných spekulací Mussoliniho nezastřelili partyzáni, ale členové britské rozvědky poté, co se zmocnili kompromitujících dokumentů, které Mussolini vezl společně se zlatem s sebou. A ještě další verze hovoří o tom, že Mussolini a Petacciová nebyli vůbec zastřeleni, ale zemřeli následkem brutálního násilí partyzánů. Zemřeli údajně nazí, proto na jejich šatech nebyly nalezeny stopy krve a po popravě nebylo nikomu dovoleno provést pitvu (ve skutečnosti však pitva provedena byla).

Zprávy se různí i ohledně chování Mussoliniho v posledních chvílích. Snad byl rezignovaný, možná se do poslední chvíle rozčiloval. Žádná poslední slova, která by mohla být vytesána na pomník, po něm nezbyla.

Následný osud mrtvol Benita Mussoliniho a jeho milenky je dobře známý. Putovaly nejprve do Azzony a 29. dubna 1945 byly společně s dalšími fašistickými vůdci demonstrativně pověšeny hlavou dolů na nosnících rozbombardované čerpací stanice Esso na náměstí Piazza Loreto v Miláně, kde Němci 10. srpna 1944 popravili patnáct partyzánů. Byla to ostudná smrt a veřejné ponížení celého fašismu. Dav mrtvolu muže, kterého dvacet let zbožňoval, zhanobil a znetvořil. Když bylo po všem, byly mrtvoly pohřbeny na místním hřbitově. Odtud se rakev s ostatky Benita Mussoliniho v roce 1957 stěhovala do rodného Predappia, kde byla uložena do rodinné hrobky.

Od zlobivého kluka k nejmladšímu premiérovi

Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v severoitalském Predappiu. Otec Alessandro byl kovář a člen Socialistické internacionály, matka Rosa učitelka. Jméno Benito pro syna zvolili podle mexického prezidenta Benita Juáreze. Benito byl odmalička problémové dítě. S prospěchem však problém neměl, a tak v roce 1901 dokončil školu a stal se učitelem.

Již následujícího roku však Benito uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul službě v armádě. Měl tam ovšem problém najít práci učitele, a tak dělal nekvalifikovaná povolání. Navíc byl kvůli svým aktivitám v socialistickém hnutí deportován zpět do Itálie, kde musel nastoupit do vojenské služby. Vypracoval se až na šéfredaktora socialistických stranických novin Avanti! (Vpřed!). V roce 1914 se však cesty Mussoliniho a socialistické strany rozcházejí, především díky odlišnému pohledu na vstup Itálie do první světové války. Po skončení války zakládá v Miláně Fasci di Combattimiento (Bojové svazky). Ozbrojené skupiny fašistů oblečených v typických černých košilích napadaly anarchisty, socialisty či komunisty a vláda se je málokdy snažila zastavit.

V roce 1921 se Mussolini dostal do parlamentu a ještě téhož roku se mění název Bojových svazků na Partito Nazionale Fascista (Národní fašistická strana). V listopadu roku 1922 se Mussolini postavil do čela 30 tisíc mužů a zahájil slavný „Pochod na Řím“. Král jmenoval Mussoliniho, podporovaného armádou a podnikatelskou sférou ministerským předsedou. Ten se tak ve věku 39 let stal nejmladším premiérem tehdejší italské historie. Itálii pak vládl dalších jednadvacet roků.