Když se Němci v poslední třetině astronomického jara 1940 řítili Francií, bylo snad už každému ve Spojeném království nadmíru jasné, že na konci září 1938 jejich představitel něco zanedbal. Po porážce Francie se pak Velká Británie jevila jako logické pokračování expanze, přestože v červnu německá generalita s takovým vývojem příliš nepočítala a očekávala spíše uzavření separátního míru. Běh dějin se však těmto plánům vyhnul velikým obloukem a 10. července 1940 začala letecká Bitva o Británii. Obránci během ní německou invazi dokonce vážně očekávali. I když na místech obeznámených se skutečným stavem věcí panika vyloženě nepropukala, bylo činěno vše pro zvýšení obranyschopnosti země, včetně využití improvizovaných prostředků.
Brity strašily představy výsadků na letištích, které německé výsadkové jednotky už úspěšně praktikovaly při dobývání Norska v dubnu. Na jejich likvidaci by byly optimální zbraní tanky nebo obrněné automobily. Tato technika se mohla v prostoru letiště a jeho okolí operativně pohybovat a přitom své posádky účinně krýt proti většině druhů zbraní výsadkářů. Jenže obránci trpěli akutním nedostatkem obrněnců, mnoho jich ztratil už ve Francii expediční sbor (BEF, British Expeditionary Force). ), kdy část byla ztracena v boji, část při ústupech a pro zbytek nebyly kapacity při evakuaci z Dunkerque.
Nedostatek obrněné techniky měl v té zoufalé době spasit stejně zoufalý nápad. Přišla s ním stavební společnost Concrete Ltd., či spíše jeden ze dvou zakladatelů společnosti, Charles Bernard Mathews. Jak již název napovídá, firma měla co do činění s betonem - vyráběla prefabrikované betonové a železobetonové stavební elementy. Nápad Mathewse spočíval ve výrobě obrněných automobilů s betonovou nástavbou, která byla jednoduchá na výrobu a zároveň šetřila „vzácné“ kovy - v tomto případě myšleno pancéřovou ocel.
Marhews společně s Johnem G. Ambrosem (spoluzakladatel Concrete Ltd. v roce 1919) sloužili za první světové války jako důstojníci u Sboru královských ženistů (Royal Engineers), kde navrhli jednoduchá betonová kulometná hnízda stavěná z prefabrikátů. Během války pak jejich výroba běžela ve dvou velkých betonárkách ve Francii. A betonové obrněné vozidlo, vzniklé ve Velké Británii o více než dvě dekády později, nebylo vlastně nic jiného, než obdobné, ale navíc mobilní kulometné hnízdo.
Bison
Mathewsovy betonové obrněné vozy dostaly jméno Bison dle ochranné známky společnosti Concrete Ltd. (ta mimo jiné působí dodnes pod názvem Bison Manufacturing Limited). Jejich řešení se vyznačovalo až prostou jednoduchostí, výrobce použil starší (mnohdy značně ojeté, avšak funkční) dvounápravová a třínápravová užitková vozidla (6x4 a 4x2), ze kterých odstranil užitkovou nástavbu, karoserii kabiny a jiné zbytečné věci a na takto získaných podvozcích zhotovil nástavby z betonu.
Tloušťka „betonového pancíře“ byla 6 palců (přibližně 150 mm), při testech odolával střelbě protipancéřovým střelivem z kulometu BREN. Většina zdrojů uvádí použití nevyztuženého betonu, někdy se ovšem píše o železobetonu. Ve skutečnosti mohly existovat obě varianty. Detaily výroby těchto improvizovaných bojových prostředků nenávratně upadly do zapomnění, i celkový objem produkce Bisonů se udává v širokém rozmezí 200 až 300 kusů.
Dle hrubého dělení existovaly tři typy Bisonů, ale typů nákladních vozidel sloužících jako donory podvozků bylo mnohem více. I Bisony v jedné typové skupině mohly vykazovat nápadné diference tvarové, rozměrové a další.
Na tři typy se Bisony dělily podle základních znaků řešení betonových nástaveb. Typ 1 měl plně uzavřenou kabinu řidiče a malý oddělený bojový prostor shora uzavřený pouze plachtovinou, typ 2 měl naopak kabinu shora zakrytou plachtovinou a betonem shora zakrytý bojový prostor. Nejvyzrálejší typ 3 měl kabinu i bojový prostor řešený v jednom celku a tento celek byl betonem shora uzavřený, komunikace obsluhy zbraní s řidičem tak mohla být bezprostřední.
Betonový obrněný vůz Bison (typ 3), zajímavý je také čtyřmotorový dopravní dvouplošník de Havilland D.H.86 Express a vzadu dvoumotorový bombardér Douglas A-20 Havoc s příďovým podvozkem.
Předchozí popis rozdělení na jednotlivé typy je třeba brát s rezervou. Prostory bez betonové střechy někdy byly zakryty pletivem, a tato zakrytí (plachtovinová i pletivová) sloužila jako ochrana proti vhození ručních granátů do interiéru (granát se odrazil, případně sklouzl).
Vstup posádky se řešil padacími dveřmi (poklopem) v dřevěné podlaze, u některých vozů s otevřenými sekcemi (pravděpodobně u těch z počátku výroby) byly stupačky přes boční stěnu. Posádka se skládala ze dvou mužů v kabině řidiče a minimálně dvou mužů v bojovém prostoru (u větších vozidel se jich tam pak vešlo mnohem více).
Předpokládané bojové nasazení
Je třeba zdůraznit, že bojové nasazení vozů Bison by se lišilo od nasazení klasických obrněných vozidel. S pohybem se počítalo pouze v omezeném rozsahu. Při případném německém výsadku by Bison zpravidla najel na svou pozici, odkud by vedl z bojového prostoru kulometnou palbu na nepřítele, přičemž přesunů během boje by se konalo minimum. Ostatně letité a nepříliš silné motory by nějaké divoké akce těžkých betonových vozů ani neumožňovaly, ale na jejich občasnou jízdu po rovných površích leteckých základen byly dostatečné. Navíc se Bisony mohly rozmístit po ploše tak, že by přistávajícím výsadkovým kluzákům či motorovým dopravním letadlům hrozily kolize s touto tvrdou hmotou.
Vedle toho se vozidla Bison v menším měřítku nacházela i u jednotek Domobrany (Home Guard), kde strážila křižovatky silnic na anglickém venkově. Většina Bisonů byla zrušena pravděpodobně až po válce, ale je pravda, že po bitvě o Británii už byla jejich existence vcelku zbytečná, a tak je ochrana leteckých základen držela pouze v záloze.
