Měl úspěch se lží, pravdou budil strach. Zemřel nejznámější český rozvědčík

  9:36aktualizováno  9:36
V úterý 18. září zemřel ve svém malířském ateliéru v Rockportu ve státě Massachusetts bývalý důstojník komunistické rozvědky Ladislav Bittman. Sovětská okupace ho přiměla k útěku do USA, kde tamním tajným službám odhalil mnohá tajemství.

Ladislav Bittman | foto: Archiv Kateřiny Bittmanové

Když sovětská vojska okupovala Československo, mezi desetitisíci lidmi, kteří prchali na Západ, bylo postupně i několik důstojníků první správy SNB. Tito defektoři, jak se jim říká, dobrovolně opustili službu a nabídli se druhé straně, zpravidla Američanům.

Každé přeběhnutí vyvolává otřes. Několik dnů panuje v centrále zmatek, protože nikdo nemá s takovou událostí zkušenost. Nejdřív se pátrá, jestli zmizelý kolega se někde nezranil, nebo nezabil. Teprve když se vyjasní, že utekl, následuje procedura, která je ve všech službách stejná. Rozkaz zní: Okamžitě přerušte všechny operace, na kterých dotyčný pracoval, rovněž tak na těch, o kterých mohl vědět! To znamená zákaz schůzek s agenty a zákaz přijímání jakýchkoli materiálů z inkriminované oblasti.

Bittman zamířil do USA

V sobotu 2. září 1968 zmizel z vídeňské rezidentury major Ladislav Bittman („Brychta“), který tam pracoval pod krytím kulturního atašé-druhého tajemníka. V srpnových dnech vystupoval proti sovětské okupaci ve vídeňském rozhlase. Potom asistoval ministru zahraničí Jiřímu Hájkovi, když se uvažovalo o vytvoření jakési exilové vlády. Rovněž pomáhal uprchlíkům, kteří zaplavovali Rakousko. Kdyby se hned po podepsání Moskevského protokolu veřejně kál za své hříchy, snad se mohl ještě zachránit.

V pondělí 4. září ráno se o Bittmanově záhadném zmizení oficiálně dověděli důstojníci první správy v centrále. Co se s ním stalo? Opravdu přešel na druhou stranu? Anebo ho někdo unesl či zlikvidoval? Třebaže si většina myslela, že emigroval, jistě to nevěděli. Teprve během několika dnů se vyjasnilo, že opravdu dobrovolně odešel.

Na schůzi předsednictva Celoútvarového výboru KSČ mluvil náčelník Miloslav Čech pořád ještě o „možné defekci Brychty“. Členové nejvyššího stranického orgánu rozvědky se nemohli shodnout na tom, jestli mohou za daných okolností nazvat jeho odchod zradou – ať to posoudí plénum výboru!

„Byl to pro nás šok,“ vzpomínal Zdeněk Jodas („Juran“). „První člověk z našich řad emigroval, přešel na Západ. Na rozdíl od jiných rozvědek – ruské, bulharské, polské či rumunské – jsme zatím neměli žádného defektora. Bittman byl první.“ Ovšem pokud nepočítáme defektory ze Zpravodajské správy Generálního štábu, odkud už dřív uteklo několik důstojníků a po roce 1968 zmizeli nejméně další čtyři.

Miloslav Čech („Čada“) jmenoval komisi, která měla určit, co všechno mohl Bittman vědět. Jejími členy se stali především pracovníci německo-rakouského odboru a odboru zahraniční kontrašpionáže. Komise rovněž sestavila pětistránkový dotazník pro všechny příslušníky služby.

„Na druhé straně se při vyplňování dotazníku každý z nás snažil, aby napsal co možná nejméně,“ řekl bývalý major S. „Hodně věcí jsme věděli, aniž jsme k tomu měli oprávnění. Mluvilo se o nich v kantýně i v hospodách. O těchto únicích jsme se raději nezmiňovali, protože by se mohly obrátit proti nám.“

Je jasné, že se dopad útěku nedaří přesně určit u žádného defektora, ať přichází ze kterékoli služby. Spíš je tedy třeba pokaždé počítat s tím, že věděl mnohem víc, než se podařilo zjistit. Motivace odchodu každého defektora je jiná. Vždycky se proto hledá odpověď nejen na otázku, co mohl znát, ale i proč utekl.

Oddělení dostala za úkol sepsat všechno, co mohl Bittman vědět o jejich činnosti. Tyhle spisy pak hodnotila speciálně ustavená komise. Kromě toho se snažila odhalit i motivy útěku. Proto zpovídala jeho příbuzné a známé. U Bittmana bylo jasné, že se obával pomsty za svou činnost ve Vídni. A na druhé straně toužil po tom stát se novinářem. Přitom věděl, že se odchod ze služby na žurnalistickou dráhu obvykle nepovoluje. Rovněž se zdá, že Bittman neměl žádné blízké přátele, před kterými by svůj úmysl předem nadhodil anebo ke kterým by ho vázala nějaká hlubší pouta.

Bittman samozřejmě přitom nebyl jediný, kdo o přeběhnutí uvažoval. V některých případech rozvědčíky k nutily i manželky. Všichni si totiž pamatovali scénář z Maďarska roku 1956. Po potlačení lidového povstání sovětskými tanky nepohodlní lidé mizeli – údajně se stávali obětí kontrarevoluce.

Mnozí zaměstnanci první správy dlouhé hodiny debatovali o své budoucnosti. Vyjasňovali si, koho by svým útěkem poškodili. Uvědomovali si, že na Západě by jako zrádci nikdy nezískali absolutní důvěru. Vedoucí pracovníci cítili odpovědnost za podřízené.

„My bychom nemohli být normálními emigranty, věděli jsme, že se nemůžeme někde ve světě ztratit, aniž by si nás někdo všiml,“ tvrdil dlouholetý pracovník československé výzvědné služby a pak i její polistopadový šéf plukovník Přemysl Holan. „Vážili jsme všechna rizika a nakonec jsme zůstali. Všech třináct milionů Čechů a Slováků nemohlo emigrovat.“ Ale Ladislav Bittman mohl. 

Nadšení z rudoarmějců

Narodil se 12. ledna 1931 v Praze. Nadšení z příchodu Rudé armády ho tak zasáhlo, že v patnácti letech vstoupil do komunistické strany. Od roku 1950 studoval fakultu mezinárodních vztahů. Na podzim 1953 mu nabídli, aby jel jako člen československé delegace u Repatriační komise neutrálních států, která po skončení války dohlížela na urovnání poměrů na hranicích mezi severní a jižní Koreou.

Po návratu ho zařadili do rozvědky – takovou možnost nemohl odmítnout. V září 1954 nastoupil na kurz v populární „Šternově špionážní škole“. Po jeho skončení v březnu 1955 přešel do studijního odboru první správy, který připravoval denní zprávy ministru vnitra a nejvyšším komunistickým funkcionářům. Dostal na starost Spolkovou publiku Německo.

V únoru 1958 ho přeložili do operativního německo-rakouského odboru. Postupně mu přidělili několik agentů, které na území sousedních států řídil. V roce 1961 nastoupil jako kulturní atašé ve Východním Berlíně. Tentokrát měl na starosti vyzvědače pouze v oblasti Západního Berlína. V srpnu ho šokovali východní Němci, když začali stavět zeď oddělující východní a západní Berlín. Takhle jsme si socialismus nepředstavovali – shodl se s jedním kolegou.

Po dvou letech se vrátil do pražské centrály. Agent, kterého v Berlíně řídil, přešel na druhou stranu. Bittman byl dekonspirován. Zařadili ho do odboru aktivních opatření, který vznikl na doporučení KGB v únoru 1964. Byl dobrovolný potápěč. Vymyslel dezinformační akci Neptun, která ho proslavila.

V černu 1964 uložila rozvědka tajně na dno Černého jezera čtyři prázdné bedny. Potom je začali hledat potápěči, které natáčela televize. Začátkem července je nasměroval Bittman na místo, kde uložil bedny. Další práce se ujali policejní a vojenští potápěči. Kořist odvezli do Prahy a 16. července oznámilo ministerstvo vnitra, že obsahovaly písemnosti z doby druhé světové války, které ukazovaly, že ve Spolkové republice a v Rakousku jsou ve vysokých funkcích významní nacisté. Byla to však lest – dokumenty dodala KGB ze svého archivu. Nicméně tímto divadlem probudila zájem o nacistickou minulost některých lidí.

V létě 1965 nastoupil Bittman do německo-rakouského odboru, kde se stal zástupcem náčelníka. Koncem roku 1966 měl jít na rezidenturu do Vídně. Poprvé dlouhodobě na Západ. Avšak náčelník první správy Houska o tom nechtěl sám rozhodnout. Měl výhrady vůči Bittmanově první manželce, lékařce Anně Schönové, Židovce z východního Slovenska, a také mu vadilo, že odmítl studium na škole KGB. Tehdy nadhodil, že její absolvování by mohlo být krokem k tomu, aby se stal zástupcem náčelníka rozvědky – přesto major odmítl.

Houska zřídil tříčlennou komisi – ať zváží Bittmanovo vyslání! Komise v čele se členem předsednictva Celoútvarového výboru KSČ nenašla žádný důvod, který by tomuto vyslání protiřečil. Jestliže má důvěru pro práci v centrále, pak není možné zpochybňovat jeho pobyt venku. „Od Housky to byl spíš alibistický postoj a neochota nést plnou odpovědnost,“ podotkl Holan.

Po tvrdých výsleších kamarádství

Po útěku z bytu zamířil Bittman se svou druhou manželkou Alicí, která tam pracovala jako redaktorka ČTK, autem z Vídně do Spolkové republiky Německo. Opatrně, měli strach, že jsou pod dohledem KGB. Naštěstí je v noci nikdo nehlídal. V Německu se přihlásili u amerických úřadů a CIA je vzala pod ochranu. Koncem října jim prezident Lyndon Johnson udělil azyl – u zpravodajských důstojníků je rozhodnutí na nejvyšší úrovni obvyklou procedurou.

Do Washingtonu přiletěli Bittmanovi 4. listopadu. Podle zvyku je ubytovali v konspirační vile. A tam bývalého zpravodajce důkladně vyslýchali důstojníci CIA a FBI. To všechno je běžný postup. Každá podrobnost, na kterou si defektor vzpomene, může být důležitá – v té době anebo v i budoucnosti.

Vedl akce proti lidové straně Rakouska a v poslední rovněž proti kancléřskému úřadu. „Z tohoto titulu řídil i cennou agenturu,“ stýskal si náčelník první správy podplukovník Miloslav Čech v dopise ministru vnitra. Místo jeho pobytu se nepodařilo najít – může být v Rumunsku nebo Jugoslávii. Už 6. září odjelo šest důstojníků ve třech vozech do Jugoslávie, aby tam po něm pátrali.

„Zacházení s přeběhlíkem, kterého nemůžete poslat zpátky, aby se tam infiltroval, se podobá zacházení s válečným zajatcem,“ napsal vysoký důstojník CIA William R. Johnson ve své příručce pro kontrarozvědku. A ten bývá vyslýchán na různých úrovních velení. „Přeběhlík z nepřátelské zpravodajské služby musí být také vyslýchán po etapách a na různých úrovních. Kritická je první etapa – znamená získat odpovědi na řadu otázek, jež se navzájem překrývají.“

Předně chtějí vyšetřovatelé poznat důvody každého zpravodajce k útěku. Přitom si ověřují jeho upřímnost – vždyť by to mohl být nastrčený cizí agent, takzvaná podstava. A potom následují stovky otázek, které se navzájem kříží. Důstojníci, kteří s defektorem hovoří, okamžitě posílají jeho odpovědi do centrály, kde je analytici konfrontují s dosud známými fakty a připravují doplňkové otázky. Je to opravdu důkladné ždímání člověka.

Ovšem jestliže profesionálové poznají v uprchlíkovi profesionála, který to myslí poctivě, probíhají rozhovory i nadále v tvrdé, nicméně stále přátelštější atmosféře. Zpravodajští profesionálové znají všechny finty svého řemesla, a proto vědí, že před sebou nemohou nic skrývat.

„Opravdu intenzivní vytěžování trvalo tři čtyři měsíce osm až deset hodin denně,“ vzpomínal při našich rozhovorech Ladislav Bittman. „Potom kleslo asi na pět hodin. Dá se říci, že mě skutečně vypumpovali. Přitom to nebyl vztah ryze oficiální. Všichni Američané se snažili ke mně vytvořit osobní vztah. Zvláště dobře jsem si porozuměl se šéfem té skupiny. Dokonce mě se ženou několikrát pozval k sobě domů. Byl to dokonalý zpravodajský profesionál a já na něho dodnes s úctou vzpomínám.“

Autor nad svým úspěšným dílem

Během října skončilo dobrovolně se životem několik pozoruhodných západoněmeckých osobností: zástupce šéfa výzvědné služby BND generál Horst Wendland, šéf týlu NATO admirál Hermann Lüdke, vládní rada ministerstva hospodářství Hans Schenck, Edeltraud Grapentinová z tiskového úřadu vlády, podplukovník Johannes Grimm a Gerhard Böhm z ministerstva obrany...

Nemohli být tito hodnostáři československými špiony, které Bittman prozradil? Bývalý zpravodajec to popírá: „Tihle Němci měli patrně obavy, že může promluvit někdo jiný.“ Podle někdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka se u Wendlanda „naši pokusili o verbovku, ale protože to byl důležitý člověk, převzali ho Sověti“. Ovšem hned k tomu dodal: „Ale jestli ho naverbovali, jak dlouho pro ně dělal anebo co pro ně dělal, to nevím.“ Stejným způsobem získali Sověti dalšího význačného činitele ze Západu, jeho jméno si už bývalý ministr nepamatoval. Podle Baráka nebylo nic neobvyklého, že KGB přebírala naše agenty – „když se objevila potřeba“. Ostatní sebevrazi patřili podle Bittmanova názoru pod východoněmeckou službu Stasi.

V pražské centrále odhadli, že Bittman znal víc než třetinu příslušníků první správy. Americké tajné službě a jejich prostřednictvím i kontrarozvědkám dalších západních států jistě prozradil možná třetinu všech československých výzvědných sítí ve světě a nejméně dvě třetiny agentů ve Spolkové republice Německo a v Rakousku. Pokud skutečně emigroval, „rozsah škody, která by tím vznikla, nelze vyčíslit,“ psal Čech.

Při první návštěvě knihkupectví ve Washingtonu narazil Bittman na jeden ze svých produktů: „Našel jsem tam knihu Who is who in CIA – Kdo je kdo v CIA. Společně jsme ji vyrobili s východními Němci. Kromě lidí, o kterých jsme věděli, že patří k CIA, jsme tam zařadili i spoustu jiných, kteří s ní neměli nic společného. Ale byli politicky nepříjemní pro sovětský blok, proto jsme se je snažili tímto způsobem znemožnit. Kniha se nakonec stala biblí americké levice, její členové ji po mnoho let používali a citovali. Byl to jedinečný příklad toho, jak některá dezinformační díla najednou začnou žít vlastním životem.“

Na smrt

V létě 1969 odsoudil vojenský soud Bittmana v nepřítomnosti k sedmi letům těžkého žaláře. Když v květnu 1971 vystoupil pod krycím jménem Lawrence Britt poprvé před členy výboru amerického Kongresu, aby jim objasnil činnost československé rozvědky, dostal 15 let. Následující rok nad ním vynesli v další soudní komedii nejtěžší rozsudek: trest smrti.

Jak si toto zvyšování trestu vysvětluje? „Zřejmě neustále přicházeli na mé nové hříchy. Nejvíc je rozdráždila moje kniha Hra klamu, která vyšla v roce 1972. V ní jsem popisoval dezinformační odbor československé rozvědky, jeho činnost, rozsah, metody.“

V roce 1994 jeho případ soud znovu projednal a rehabilitoval ho, neboť uznal, že „Ladislav Bittman fakticky projevil odpor proti komunistickému režimu a jeho počínání i ve spojení s cizí demokratickou mocností bylo legitimní, spravedlivé, morálně oprávněné a hodné úcty“.

Pomstíme se mu

První správa vymýšlela pomstu některým defektorům. Bittmana chtěla unést z USA na Kubu a odtamtud do Prahy.

Ovšem tyhle úvahy nebyly nové. Už koncem padesátých let vznikla v pražské centrále při nelegální rozvědce zvláštní skupina, která se měla zabývat těmito úkoly. V polovině šedesátých let ji nazvali služba zvláštního určení (SZU). Její členové, kteří se rekrutovali z nejtvrdšího bolševického jádra, měli být „agenty vykonavateli“.

Po návratu z porady na KGB v červnu 1966 v Moskvě nařídil náčelník první správy plukovník Josef Houska: „Činnost SZU rozšíříme! Její pracovníci se musí hlouběji věnovat uprchlíkům z řad příslušníků ozbrojených sborů a nositelů vojenského či státního tajemství.“

Dne 19. listopadu byl dokonce založen objektový svazek Zrádci s krycím názvem Vlast. „Tímto rozhodnutím bylo budování československé rozvědky podle sovětského vzoru dovršeno,“ připomněl historik Prokop Tomek. „První správa ministerstva vnitra měla nyní přesně stejnou strukturu jako první správa KGB.“

Na rozdíl od mnoha jiných defektorů se Bittman, který přijal jméno Lawrence Martin, neskrýval. Rektor Bostonské univerzity (Boston University) mu v roce 1972 nabídl, aby vyučoval žurnalistiku. Všichni věděli, že byl komunistickým špionem a nikomu to nevadilo.

„Přednášel jsem historii amerického novinářství, metodiku žurnalistického průzkumu, tvorbu veřejného mínění a další předměty. V roce 1980 se na mne obrátil děkan novinářské fakulty se žádostí, abych učil o mezinárodních dezinformacích a tisku. Zpočátku mě jeho návrh nelákal, protože mě táhl zpátky do minulosti. Ale vzhledem ke vzrůstající důležitosti dezinformací jsem nakonec souhlasil.

Výuka dezinformací se stala brzy velmi populární. Později jsem založil centrum na bostonské univerzitě, které se zabývá studiem mezinárodních dezinformací a tyto operace dokumentuje. Sedm let jsme vydávali prakticky každý rok sborník akademických studií, v němž jsme tyto problémy rozebírali. Pracovali jsme výlučně s otevřenými prameny, nikoli s tajnými informacemi z vládních kruhů. To bylo nejproduktivnější období v mém životě.“

Vychoval řadu amerických novinářů, kteří se propracovali do první ligy. Na jeho přednášky chodili i příslušníci FBI a CIA, kteří se chtěli poučit o výrobě dezinformací v sovětském bloku. Přeběhlík také vydal několik knih, ve kterých odhalil řadu akcí první správy, stejně jako KGB a dalších východoevropských služeb.

V létě 2000 Bittman znovu navštívil Prahu. S Českou televizí natáčel scény o akci Neptun do připravovaného seriálu o československé špionáži Československo ve zvláštních službách. A my dva jsme spolu pokračovali v dialogu, který jsme začali v jeho půvabném lesním domku v Rockportu v létě 1997.

„Natáčení pro televizi byl jeden důvod. Druhý spočíval v tom, že jsem požádal o přístup k materiálům, které se týkají mé osoby. Hlavně mě zajímalo, jak československá zpravodajská služba reagovala na můj útěk v roce 1968 a jaká opatření proti mně v následujících letech připravovala. Zatím jsem se toho moc nedozvěděl. Je tam 40–50 stránek z roku 1968 a ze začátku roku 1969. Jsou to jenom všeobecné záznamy o tom, jak by můj útěk mohl rozvědku poškodit. Zaujalo mne, že centrála okamžitě požádala o pomoc Sověty, Východní Němce a Maďary, nikoli Poláky a Bulhary.

Samozřejmě chtěli zjistit, kde jsem, jaký je rozsah škod způsobený mým útěkem a potom začít honičku. Jenomže to, co mě zajímalo nejvíc, začátek té honičky, tam chybí. Z jiných pramenů jsem se v uplynulých 29 letech dozvěděl různé detaily o tom, co Praha připravovala.“

Poprvé navštívil Bittman republiku na jaře 1994, několik měsíců po první rehabilitaci. Proč s takovým zpožděním? „Nechtěl jsem sem předtím přijet proto, že mě štvalo, že po dlouhých letech po pádu komunismu se v mé záležitosti nic nehýbe. Řekl jsem si, že zavřu dveře a budu starat už jenom sám o sebe. A potom přišla rehabilitace.“

Sovětská specialita

Jaký má jako specialista názor na sovětské dezinformace? „Od padesátých let až do pádu komunismu vybudovali Sověti gigantický dezinformační aparát, či spíše dezinformační říši. Pracovali nejen prostřednictvím své zpravodajské služby, ale všech satelitních služeb, což znásobovalo jejich sílu.

I po nástupu Michaila Gorbačova do Kremlu v roce 1985 byla dezinformační správa rozvědky KGB velmi aktivní. Pokračovala v tom, čemu já říkám vulgární dezinformační operace. Američtí představitelé proti tomu několikrát protestovali. Ministr zahraničí Schultz jednou Gorbačovovi v Moskvě řekl: Proč pokračujete v takových vulgárních politických provokacích? Přitom samozřejmě mluvil mnohem jemnějším diplomatickým slovníkem, než jaký používám já. Gorbačov byl údajně překvapen a rozhořčen, že se jim něco takového předhazuje. Ale pak zjistil, že to je pravda, že není o všem, co rozvědka dělá, informován. Zhruba v roce 1989 Moskva tento druh operací úplně zastavila.

Ovšem důsledky některých dezinformací přetrvávají, i když se k nim jejich otcové už dávno nehlásí. Například sovětská fáma, podle níž Američani vyrobili vir HIV způsobující nemoc AIDS ve vojenských laboratořích a pustili je do světa. Této dezinformaci, byť ji mnohokrát vědci vyvrátili, pořád věří spousta lidí v rozvojových zemích a rovněž američtí černoši. V roce 1995 se při výzkumu veřejného mínění v USA zjistilo, že jí uvěřilo 35 procent amerických černochů.“

Odhalovat dezinformace je podle Bittmana možné, ale složité. „Pramen informace je klíčem k odhalení dezinformací. Anonymní zprávy jsou z devadesáti devíti procent velmi riskantní a pravděpodobně výsledkem práce dezinformátora. V Americe a v západní Evropě neustále koluje řada dezinformací, které dostávají redakce s tím, že obsahují nějaké senzační odhalení. I když sdělení bývá staré třeba tři, čtyři, pět let, se současností je svazuje politický vliv, bývá to politická bomba. A pokud na to sdělovací prostředky zabírají, stávají se nepřímým spolupachatelem. To je ta nejvulgárnější forma.

Ovšem v těch jemných formách bývá odhalení mnohem obtížnější, protože autor se snaží prosadit dezinformaci prostřednictvím svých spolupracovníků v tisku, kteří ji pak zpracují vlastním jazykem. To znamená, že dezinformační centrum dá novináři jádro dezinformace, a ten ho pak využije podle svého.

Druhá kategorie dezinformací je mnohem složitější, obtížněji se analyzuje a odhaluje jejich pozadí. Jsou to hry jedné elity proti elitě druhé země. Například vojenské velení Spojených států provádí dezinformační akci proti Rusku. A naopak. V mnoha případech se tyto operace nedostanou do tisku, probíhají pomocí tajných kanálů, většinou dvojitých agentů anebo vybudováním falešných vojenských objektů.

Proč se lhaní vyplácí

Pokud se vůbec informace o těchto zpravodajských hrách dostanou na veřejnost, tak až s velkým zpožděním. V oboru dezinformací vynikly dvě operace, na každé straně po jedné. Když Američané zahájili za prezidentství Ronalda Reagana přípravy ke „hvězdným válkám“, známým pod zkratkou SDI, mysleli to vážně. Štáb kolem Reagana věřil, že je možné vybudovat takovou protivzdušnou obranu, aby jejich rakety zasáhly ještě ve vesmíru rakety útočící. Avšak záhy dospěli experti k závěru, že je to nesmírně náročný úkol, jehož realizace by trvala dlouhou dobu.

Ovšem potom začali vypouštět Američané přes dabléra, který víc sloužil Moskvě, zprávy o úspěšném pokračování tohoto programu – a to nebyla pravda, to byla dezinformace. Tím nesmírně ovlivnili sovětské vedení. Jakmile se objevil nějaký nový zbraňový systém, Sověti se vždycky snažili okamžitě vybudovat protizbraň, anebo raději dvě tři. V tomto případě si uvědomili, že nemají peníze. A to ovlivnilo sovětskou elitu natolik, že byla ochotná po nástupu Gorbačova zahájit úplně nový dialog se Spojenými státy a najít realistické východisko.“ To je ukázka náročné dezinformační operace, která měla dalekosáhlý vliv na mezinárodní dění.

„Rusové zase pomocí řady svých agentů podsouvali různé dezinformace americkým vládnoucím kruhům. Hlavně k tomu využili vysokého důstojníka CIA Aldricha Amese, který Moskvě prodal jména několika desítek amerických agentů pracujících v tamních tajných službách. Sověti část těchto lidí zlikvidovali. Ale část jich využili k tomu, že jim začali podsouvat různé zprávy – vedle kvalitních informací také velmi rafinované dezinformace. Nezapomeňte, že při těchto zpravodajských hrách je důležité, aby protivník uvěřil tomu, co se dovídá – proto každá dezinformace musí být zabalena do spousty informací pravdivých, které je třeba obětovat.

Mnohá rozhodnutí, která udělali američtí prezidenti zhruba v letech 1987–1993, než Amese zatkli, vycházela z dezinformací, které Sověti podsunuli CIA, aby ovlivnili politiku Washingtonu. Konkrétní údaje neznáme, nicméně týkala se řady ekonomických opatření.“

Z rybáře malíř

V roce 1996 přežil Bittman srdeční infarkt. To byl pokyn k odchodu do penze. Zpočátku žil v domě v Rockportu nedaleko Bostonu. V nedalekém přístavu měl loďku, se kterou vyjížděl na moře, aby si zarybařil.

Po smrti své třetí manželky se Bittman nastěhoval do domova důchodců, kde měl dokonalou péči. A vrátil se ke své mladické vášni – k malování obrazů. Jako penzista měl na ně dost času. Své obrazy nejen vystavoval, ale i rozdával přátelům a prodával zájemcům. „Moje kresby jsou realistické fantazie anebo poloabstraktní vize. Rád se také vracím do Prahy a po paměti kreslím některá její zákoutí. Obrazy vystavuji, prodávám zájemcům a věnuji přátelům. Jsem členem uměleckého sdružení v Gloucesteru,“ říkal.

Byl spokojený. „Myslím, že svou dezinformační činnost v rozvědce jsem si odpracoval přednáškami o dezinformacích, jimiž jsem připravoval budoucí americké novináře na tyto záludnosti.“

Podle záznamu z 15. srpna radili Sověti používat proti nebezpečným exulantům diferencovaný přístup. Jestliže zrádce pracuje v důležitém objektu bezpečnostním, vojenském či ekonomickém, zkuste ho převerbovat nebo „vyvézt“ na naše území. Teprve když neuspějete, máte možnost ho zkompromitovat anebo – pokud soud vynesl pravomocný rozsudek – ho zlikvidovat.

Major Zdeněk Hegr, který dostal referát Vlast na starost, navrhl zařadit do kategorie zrádců lidi, kteří se dopustili vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, záškodnictví, sabotáže, vyzvědačství, dále uprchlé příslušníky první správy a jejich spolupracovníky, vedoucí pracovníky centrálních úřadů a ministerstev, špičkové vědecké a technické pracovníky.

Memorandum z 15. října 1966 uvádělo lidi, na které by se měl referát Vlast soustředit: zdůraznilo, že zorganizování boje proti zrádcům a politickým nepřátelům je za současných podmínek jedním z velmi důležitých úkolů československé státní bezpečnosti. Některé příklady z činnosti defektorů z poslední doby, jako sovětského Nosenka, maďarského Szabóa nebo československého Tyšlera, stejně jako zběhnutí některých dalších lidí, ukazují, že i naše Bezpečnost musí být organizačně i jinak připravena účinně se vypořádat s podobnými případy, které by se mohly v budoucnosti objevit. Navíc zkušenosti a znalosti, které takto získáme za mírových podmínek, budou cennou investicí pro mimořádné doby, kdy se tenhle způsob práce stane zvláště důležitý.

Na které lidi se měl referát Vlast soustředit? Předně na defektora z vojenské zpravodajské služby Františka Tišlera a defektora z kontrarozvědky Jana Vlčka, na bratry Mašíny, kteří se v roce 1953 prostříleli přes východní Německo na Západ, a na některé uprchlé ideospolupracovníky. KGB požádala o pomoc při pátrání po defektorech P. S. Děrjabinovi a J. I. Nosenkovi. Hledali bez úspěchu. Na počátku Pražského jara, 9. dubna 1968, poslal Hegr svazek referátu Vlast do archivu.

Začátkem sedmdesátých let byla činnost této skupiny obnovena. Například pořídili podrobné plány Bostonské univerzity, kde učil Bittman, jeho každodenní pohyb. Josefu Frolíkovi měli nasadit do bytu chřestýše nebo zaútočit nákladním autem, rozhodně ho chtěli usmrtit. Avšak zaútočit ve Spojených státech by byla sebevražda, nemluvě o mezinárodních komplikacích.

Text je upravenou verzí kapitoly z chystané knihy Karla Pacnera Čeští vyzvědači. 

Autor:

Nejčtenější

Alza to zase zkouší. Zákazníkům do košíku „tajně“ přihodí nechtěné věci

Stačí chvilka nepozornosti a obchod vám do košíku přidá něco, co jste si...

Před odesláním objednávky v e-shopu si dobře zkontrolujte obsah košíku. Je možné, že vám tam bez vašeho vědomí něco...

Alza dostala pokutu za přidávání zboží do košíku. A není jediná

Česká obchodní inspekce pravomocně rozhodla o udělení pokuty pro společnost...

Společnost Alza.cz bude muset zaplatit 150 tisíc korun za to, že zákazníkům přidávala do košíku zboží, na které sami...

Známe tvář mrtvé dívky z obleženého Tábora. Kdy zemřela, napověděla mince

Zrekonstruovaná podoba dívky (18 až 19 let) nalezené ve společném hrobě v...

Téměř 400 let ležela v zapomenutém společném hrobě, než její pozůstatky při stavbě rodinného bazénu náhodou objevili. V...

Vyzkoušeli jsme nejlepší způsob, jak sledovat televizi. Poradíme i vám

Test set-top-boxů pro televizi přes internet

Nezajímá vás kdy pořad jde, ani kolik je v něm reklam. Pustíte si jej kdykoli během i po odvysílání a reklamní bloky...

Poslechněte si vítr na Marsu. Je to první nahrávka zvuku z této planety

Jak zni vitr na Marsu

Sonda InSight, která na konci listopadu přistála na Marsu, poslala vůbec první nahrávku zvuku z této planety.

Další z rubriky

Vývoj evropské superstíhačky je na spadnutí. Není to příliš brzy?

Model letounu NGF na listopadové výstavě Euronaval v Paříži

Francouzská ministryně obrany Florence Parlyová na svém twitterovém účtu 20. listopadu oznámila dosažení shody s...

Proč vojáci pouštěli draky a potřebovali přitom dostatek odvahy

Sestavování komorových draků

Pouštění draků je skvělá zábava pro děti a jejich rodiče. Dobový článek z roku 1910 vám ale popíše jiné, velmi zajímavé...

Spojené státy pracují na jaderných hlavicích nové generace

NNSA má v gesci údržbu čtyř základních amerických jaderných hlavic.

Spojené státy v následujících 25 letech vyvinou devět nových či modernizovaných jaderných hlavic. V souvislosti s tím...

Najdete na iDNES.cz