Sovětské tanky na Staroměstském náměstí

Sovětské tanky na Staroměstském náměstí | foto: Karel Jerie pro Technet.cz

Rudá armáda u Drážďan, Němci v centru Prahy

  • 28
Konec války přinesl řadu paradoxních situací. Zatímco německá armáda oficiálně kapitulovala, řada jednotek se s tím nehodlala smířit, nebo se k nim tato zpráva nedostala. A například Praha měla být podle německého maršála Schörnera srovnána se zemí.

V noci z pondělí 7. na úterý 8. května projela Prahou kolona amerických džípů, obrněnců, rádiový vůz, sanitka, nákladní auta, dohromady asi třicet vozů. Mise vedená podplukovníkem Robertem H. Prattem navštívila jak vojenské velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici na Novém Městě, tak Toussaintův štáb v Dejvicích. Německého generála podplukovník požádal: „Ukončete boje v Praze a pomozte nám přesvědčit maršála Schörnera, aby se i on vzdal. Třetí říše kapitulovala.“

Prattovým konečným cílem byly lázně Velichovky u Jaroměře, sídlo štábu maršála Schörnera. Mise s ním údajně jednala, podle jiných zpráv maršál uprchl už před tím. Avšak němečtí generálové, kteří ve Velichovkách zůstali, tvrdili, že ztratili spojení s některými útvary, jako je 4. tanková armáda v severních Čechách, a proto jim nemohou dát rozkaz ke kapitulaci.

Zahraniční a domácí odboj

Když po okupaci ČSR začali prchat lidé na východ, sovětská tajná policie NKVD je uvěznila. Podplukovník Ludvík Svoboda zjistil, že v květnu 1942 bylo ve 20 známých koncentračních táborech 11 322 československých občanů, z toho 240 Čechů, 1 000 volyňských Čechů a přes 10 tisíc Podkarpatorusů. Neoficiální odhady hovoří o nejméně dvojnásobném počtu. Ke Svobodově armádě se jich nakonec dostalo pouze šest tisíc.

Samostatný československý prapor v SSSR měl na začátku roku 1943 necelé dva tisíce vojáků, kteří se hlásili k československému občanství. Do této jednotky se rovněž hlásili slovenští vojáci, kteří přeběhli na druhou stranu. Po odvodech volyňských Čechů stoupl jejich počet na 16 tisíc. Po vstupu na osvobozené území přijímal sbor další nováčky. Na východě padlo 4 570 Čechoslováků.

Na západních frontách – ve Francii, v Africe, v Německu, v Itálii, v Japonsku a jinde – bojovalo 18 250 našich rodáků (včetně příslušníků vládního vojska a slovenské armády, kteří přešli v Itálii na stranu Spojenců), z nich 3 220 padlo, nebo byli prohlášeni za nezvěstné. Největší ztráty byly u britské RAF: z 1 465 letců jich 531 položilo životy. Předtím ve Francii padlo, či zahynulo 32 letců.

„Do československé zahraniční armády vstoupilo celkem 50 050 vojáků, z toho asi jedna pětina mobilizací ve Francii a na Slovensku,“ napsal generál Gustav Svoboda v publikaci Československé válečné hroby v zahraničí. „Na západě jich bylo 18 250 a na východě 31 800. Kromě toho měla československá armáda v Itálii k 22. dubnu 1945 10 200 vojáků. Padlých a nezvěstných vojáků pozemní armády a letectva bylo na západě 3 220 a na východě 4 570, to je celkem 7 790.“

Čechoslováci se rovněž zúčastnili hnutí odporu v různých zemích, kde žili, například ve Francii, Belgii, Nizozemsku, Jugoslávii, Itálii a podobně. Při těchto akcích položilo životy asi 450 lidí, jejichž rodnou zemí bylo Československo.

Z Anglie bylo do protektorátu vysazeno 101 parašutistů ve 29 skupinách, více než polovina z nich padla, nebo je Němci popravili. Sověti vyslali na naše území 90 výsadkových skupin se 748 lidmi, většina se rovněž konce války nedožila.

Některé prameny se v těchto číslech rozcházejí. Další průzkumy historiků je jistě časem opraví a zpřesní, což platí rovněž pro další výčty z druhé světové války.

V úterý ráno oznámil moskevský rozhlas, že Rudá armáda prolomila německou obranu u Drážďan a postupuje do Čech. Nikdo však neměl představu, kolik německých linií bude muset ještě překonávat a kdy do Prahy dorazí.

Právě v těch chvílích, kdy Vlasovci vyklidili centrum, podnikli Němci dosud nejmohutnější nápor na Prahu – tanky, děly a letadly. Hořely domy i Staroměstská radnice, útočníci obsadili Libeň, Holešovice a Karlín, na Masarykově nádraží postříleli 47 zajatců.

Eisenhower neustále informoval prostřednictvím své mise Antonova o situaci v Praze. V úterý mu předal žádost ČNR o vyslání hloubkových letců, kteří by zabránili útoku esesáků. Moskva neposlala ani svá letadla, ani nedala souhlas Američanům k zásahu jejich perutí.

Předpověď: Příměří bude mít dohru

Před polednem přišel generál Toussaint do nového sídla ČNR v Ústředním sociálním úřadu Prahy v Bartolomějské ulici číslo 7. Chtěl jednat o odchodu svých vojsk k Američanům. Schörner mu nařídil, aby Prahu zničil a její obyvatele vyvraždil, ale on to odmítl. Vždyť už vyteklo dost krve a konec války je blízko. O kapitulaci v Remeši prý nic nevěděl.

Čeští zástupci navrhli uzavřít příměří. Generál souhlasil, telefonem vydal rozkazy. Ale nikdo ho neposlouchal. Německé tanky dokonce pronikly na Staroměstské náměstí, kde ostřelovaly radnici. Jejich rány slyšel i německý generál. Z dalších telefonických rozhovorů vyplynulo, že jeho štáb nemá se všemi jednotkami spojení.

Po poledni Toussaint odjel, aby osobně nařídil ukončení palby. „Ale na esesáky, kterých jsou tady tři tisíce, se moje pravomoc nevztahuje,“ upozornil.

V 16 hodin podepsalo dohodu osm lidí. Za Němce Toussaint, za ČNR a velitelství Bartoš Pražák, Smrkovský, Kotrlý, Nechanský, Kutlvašr, Bürger a Kadainka.

„To bude mít ještě dohru,“ prohodil prorocky Kutlvašr tiše Bürgerovi.

Přes sto tisíc německých vojáků táhlo na jihozápad. Včetně takřka 23 tisíc lidí, které povstalci propustili ze zajetí či internace. Přesto však ojedinělá hnízda nacistických fanatiků nepřestávala střílet.

O postupu Rudé armády, jak později potvrdil Smrkovský, nikdo z ČNR ani z velitelství Bartoš nic nevěděl. Sovětský generální štáb o něm neinformoval ani velitelství SHAEF, aby se případně mohly operace všech vojsk koordinovat. Eisenhower se opět dotazoval Moskvy, jestli by jeho divize neměly urychleně postoupit k Praze. Marně.

Povstání, den po dni

4.5. - 9.5.1945

Spojenci nakonec začali akci na pomoc Praze chystat. Text kapitulace je k tomu opravňoval. Dokumentovalo to i sdělení, které předal v úterý v 19 hodin v Londýně generál Colin Gubbins ze štábu SOE přednostovi zpravodajského odboru Hlavního štábu v Londýně podplukovníku Emilu Strankmüllerovi:

„Vaše zprávy o bojích v Praze, v Čechách a na Moravě a o německých zvěrstvech, prováděných ještě dnes na českém obyvatelstvu, byly předány premiéru Churchillovi a generálu Eisenhowerovi. Jsem zmocněn Vám sdělit: Na základě úmluvy zastavily se hlavní spojenecké síly na dosažené čáře. Kdyby po 00:00 hodin 9. května 1945 došlo k podobným německým akcím (páchání zvěrstev na obyvatelích Prahy), mají západní armády plnou volnost zahájit další bezohledný postup až do setkání východní a západní fronty. Vše záleží na tom, jaké zprávy dojdou o situaci na dosud neosvobozeném území mezi půlnocí a osmou hodinou ranní 9. května 1945.“

V šedesátých letech se Smrkovský velice chlubil tím, že zadržel příchod amerických vojáků do Prahy: „Bylo nám jasné, jak je to politicky nebezpečná nabídka. Uvědomovali jsme si, že vpustit americkou armádu do Prahy by znamenalo dělat z ní osvoboditelku. Ovšem důsledkem toho by byl značný politický přesun ve prospěch buržoazie (...) Delegaci ČNR ke generálu Pattonovi jsme nevyslali. Požádali jsme však Američany o zbraně a to zase odmítli oni. Dokázali tím, že jejich nabídka měla především politický aspekt, a poválečný vývoj v jiných zemích ukázal, jak vážně mohla být situace v Československu zkomplikována, kdybychom tuto nabídku přijali.“

Rozkaz nedobýt Prahu

O dvě hodiny později pronikly na předměstí Prahy sovětské tanky. Jejich velitelé se poptávali, kde jsou Američané. Mysleli si, že je předběhli.

Během středy 9. května dopoledne ovládla hlavní město Československa 3. armáda generálplukovníka Rybalka. O malé intenzitě bojů svědčí ztráta jediného tanku.

Na tiskové konferenci v německém Erlangenu dostal velitel 3. americké armády od jednoho novináře otázku: „Proč vaše vojska také nedobyla Prahu?“

Generál Patton odpověděl: „To vám mohu říci naprosto přesně: protože jsme dostali rozkaz nedobýt ji.“

Na Hrad z východu

Na území Československa však palba neustala ani po příjezdu Rudé armády do Prahy. Na Příbramsku mezi Čimelicemi a Milínem ještě řádilo pět tisíc esesmanů pod vedením generála K. von Pücklera. Skupiny partyzánů, které se je snažily umlčet, neměly úspěch. Třebaže v noci ze čtvrtka na pátek podepsal Pückler před americkými a sovětskými důstojníky v Čimelicích kapitulaci a potom se zastřelil, jeho oddíly se nevzdávaly. Musely je u Milína rozdrtit sovětské tanky a gardové minomety kaťuše.

Potom boje utichly. Teprve 12. května skončila válka v poslední části Evropy. Ale vyčišťovací operace pokračovaly v severních Čechách až do 20. května.

V Praze padlo pouze třicet rudoarmějců a i toto číslo ukazuje na malý význam sovětského zásahu. Zato tam zemřelo na tři stovky vojáků Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. O život přišlo okolo čtyř tisíc nevinných civilistů, na kterých se esesáci mstili. V rámci celé takzvané pražské operace zajali Sověti takřka 860 tisíc německých vojáků.

Vláda přilétla z Košic do Prahy ve čtvrtek 10. května v podvečer. Prezident Beneš se do hlavního města vrátil vlakem 16. května. Tři hodiny trvala jeho triumfální cesta z Wilsonova nádraží přes Staroměstské náměstí, kde byl oficiálně uvítán, na Hrad. Před šesti lety opouštěl domov pokradmu za ranního rozbřesku, dnes je ztělesněním vítězství nad nenáviděnými Němci. Přece se mu podařilo obnovit Československou republiku, i když mu Stalin odtrhl Podkarpatskou Rus.

Ovšem komunisté neopomněli Benešovi připomenout, že se vrátil jen díky jejich souhlasu. Řekl mu to velmi neomaleně primátor Václav Vacek: „A protože jste přišel přes východ, je cesta na Hrad volná.“

Prokop Drtina později litoval, že londýnská vláda nebyla vůči komunistům tvrdší a že použila „východní cesty“. Vždyť komunista Vacek vlastně přiznal, že kdyby se prezident nevracel přes Moskvu, pokusili by se mu cestu na Hrad zatarasit. Už dříve přece uvažovali, že by tam měli nejraději profesora Zdeňka Nejedlého, ctižádostivého bolševika.

Českoslovenští vojáci v Praze

Ve čtvrtek 10. května přijela do Prahy 1. československá tanková brigáda, která patřila do svazku 38. sovětské armády. Stroje 1. československé letecké smíšené divize v SSSR přistály na letišti v Praze-Letňanech 14. května.

Liškova samostatná obrněná brigáda směla přijet na přehlídku do Prahy, a to bez jediného ostrého náboje, teprve 28. května. Předtím prohlédli všechny její vozy a tanky na demarkační čáře u Rokycan sovětští důstojníci. Po skončení parády se musela brigáda vrátit zpátky do zóny obsazené Američany.

Letci z Anglie mohli přistát na Ruzyni až 13. srpna. Když se snášeli dolů, seděli jejich sovětští kolegové ve stíhačkách v bojové pohotovosti – snad aby zasáhli, kdyby Čechoslováci chtěli zaútočit na svou metropoli.

Nepožívají důvěry Rudé armády

Na vedoucí činitele Pražského povstání Kreml nezapomněl. Už 11. května sdělily sovětské orgány předsedovi vlády Fierlingerovi, že nemají důvěru k ČNR. Důvod byl jednoduchý: „kontakt s Vlasovci, kontakt s Němci a celá politická linie“ povstání. Požadujeme potrestání a odstranění všech lidí, kteří podepsali s Němci 8. května separátní kapitulaci! Jsou to nepřátelé Sovětského svazu, protože umožnili odchod půl milionu německých vojáků do americké zóny, aby tam posílili potenciálního nepřítele!

Vláda bohužel mlčela. Ani její demokratičtí členové se nezmohli k protestu proti tomuto hrubému zkreslování skutečnosti a neomalenému nátlaku.

To Moskvu povzbudilo k ještě ostřejšímu výpadu. Dne 31. května poslal velvyslanec Valerian Zorin nótu Zdeňku Fierlingerovi: „Vážený pane ministerský předsedo, zasílaje v příloze dokumenty československého sborového velitelství v Kladně, podepsané generálem Vojtěchem (krycí jméno generála Julia Fišery – pozn. autora), rozšiřované vylepováním na viditelných místech, a rovněž odvolávaje se na úvodník v časopisu Národní osvobození ze dne 9. května 1945, ve kterém byla uveřejněna dohoda o odchodu německých vojsk z Prahy, mám čest upozornit Vás na to, že jak je vidět ze zmíněných dokumentů, Česká národní rada působící do vstupu Rudé armády do Prahy předem připravovala plány na záchranu německých vojsk a na poskytnutí pomoci k zachování jejich zbraní, přičemž tyto plány byly uveřejněny s podpisem Alberta Pražáka, Josefa Smrkovského, Josefa Kotrlého, Jaromíra Nechanského, generála Karla Kutlvašra, podplukovníka Františka Bürgera, podplukovníka Jaroslava Kadainky a rovněž výše uvedeného generála Vojtěcha. V souvislosti s výše uvedeným mám čest oznámit Vám, že uvedené osoby, které měly účast na plánech na záchranu německých vojsk, rozdrcených Rudou armádou v Československu na východištích k nástupu na Prahu, nemohou požívat důvěry velitelství Rudé armády a rovněž samozřejmě i důvěry československé vlády a nemohou stát v čele správy v Praze.“

Ztráty osvoboditelů

Při osvobozování Československa zahynulo na 144 tisíc rudoarmějců. Američanů položilo životy mnohem méně, protože obsadili jen malou část československého území: z takřka 128 000 km2 pouze 9 000 km2. Podle zprávy velvyslanectví z dubna 2015 ztratily americké jednotky od vstupu na české území 18. dubna 1945 v 9:30 hodin do 7. května 116 vojáků, zatímco 406 dalších bylo zraněno. Na území protektorátu zahynulo rovněž několik stovek spojeneckých letců. Spolu s Rudou armádou bojovala na Slovensku a jižní Moravě i rumunská vojska. Množství jejich ztrát ukazuje na rozsáhlé nasazení. Na československém území padlo 33 241 Rumunů, z toho 3 096 má hroby v ČR. Dalších 33 254 rumunských vojáků bylo raněno.

Pro nekomunistické členy ČNR byla tato demarše otřesem. Kotrlý chtěl vědět, koho myslí Sověti nepřítelem, k němuž odešli Němci.

„Rusové tím míní Spojené státy,“ odpověděl mu premiér Fierlinger.

Je to lež a vměšování do vnitřních záležitostí republiky. Avšak vláda, v níž nekomunisté měli většinu, poslušně vyhověla. Její předsednictvo požádalo 5. června politické strany, aby odvolaly ze Zemského národního výboru Kotrlého a Smrkovského, a ministru národní obrany uložilo převést do výslužby Kutlvašra, Fišeru, Bürgera a Nechanského.

Vojenská rada jako poradní orgán vlády však doporučila, aby Nechanský a Bürger vzhledem ke svým velkým zásluhám o odboj zůstali, ostatní důstojníci mohli jít do penze.

Kotrlý šel okamžitě na Hrad. „Žádal jsem prezidenta republiky Beneše, aby mi řekl pro klid mého svědomí a kvůli mým dětem, zda bylo v mém jednání něco nesprávného,“ napsal po dvaceti letech. „To bylo po první ruské nótě a já jsem intervenoval za generála Kutlvašra. Moje audience byla časně ráno, stáli jsme u okna a dívali se na Prahu v ranním oparu mlhy. Prezident mi položil ruku na rameno a řekl: ‚Česká národní rada jednala správně a jsem vám vděčen, že jste mne a vládu bez výhrad přijali. My jsme také jediná vláda z exilu, která se vrátila. Také si nedovedu představit, kde bychom byli a co bychom dělali, kdyby byla Praha zničena.’ I po druhé sovětské nótě mne ujistil Zdeněk Fierlinger a státní tajemník Clementis, že ČNR i já osobně jsme jednali správně a korektně, ale doporučili, abych odešel do ciziny a sešel Rusům z očí,“ končil Kotrlý.

Tři důstojníci, kteří tolik vadili Moskvě, nakonec v armádě zůstali. Kutlvašra dokonce povýšil prezident republiky na divizního generála, Bürgera na brigádního generála a Nechanský se stal majorem. Advokát Kotrlý prozřetelně odešel na velvyslanectví do Kanady a v roce 1948 tam zůstal. Začátkem června 1945 odvolalo vedení KSČ Smrkovského z funkce předsedy Zemského národního výboru, prý ze „zdravotních důvodů“.

Protektorátní prezident Emil Hácha, který už nejméně dva roky nebyl schopen soudně myslet, vydechl naposled v létě 1945 ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Většinu členů protektorátní vlády poslal Národní soud do vězení, jenom některé osvobodil. Poslední předseda vlády Richard Bienert dostal tři roky a krátce po propuštění z vězení doma zemřel. Rovněž premiéři z období od září 1938 do března 1939 stanuli před soudem. Doživotní vězení pro Jana Syrového a Rudolfa Berana bylo spíš politickou pomstou než vyjádřením spravedlnosti. Některé procesy a rozsudky si vynutila Moskva.

Bez osvoboditelské pomoci Rudé armády

O údajných piklech ČNR, protektorátní vlády, německých vojsk, Franka a Američanů se velmi neomaleně rozepsal ministr informací Václav Kopecký ve svých memoárech: „Vrcholně záludným plánem těchto spiklenců bylo vyhlásit v Praze dosazení vlády, které by Němci předali moc a která by se prohlásila za vykonavatelku obnovené československé svrchovanosti tak, aby se mohlo tvrdit, že toto území již bylo osvobozeno a že není třeba osvoboditelské pomoci sovětské armády. Mělo to být území až k Velkému Meziříčí a k Olomouci na Moravě.“

Kopecký také vyčetl České národní radě, že 8. května uzavřela na záchranu města s Toussaintem příměří. „Byl to jediný separátní mír s hitlerovským Německem během celé druhé světové války.“ Umožnil odchod mnoha německých vojáků do amerického zajetí, takže unikli Rusům. Za hanebné považovali komunisté rovněž jednání ČNR s Vlasovci a jejich pomoc povstání. To byly v jejich očích zločiny, za které museli vůdci pražského povstání zaplatit.

Konec posledního dílu seriálu věnovaného Pražskému povstání. Více si můžete přečíst v knize OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA, z níž tato zkrácená a upravená kapitola pochází. První díl si můžete přečíst zde, druhý pak tady a třetí zde, čtvrtý na tomto místě a pátý tady.