Jednoduché průzkumné drony těžily dlouhá léta zejména z umu leteckých modelářů. A protože Československo bylo v této oblasti velmoc, nemohlo zůstat ve vývoji nové techniky stranou. Ačkoli naše armáda používala i velké operačně proudové taktické drony sovětské výroby Rejs, zřejmě nejznámějším bezpilotním prostředkem, který znají i laici, je československý komplet Sojka III, vyvinutý na sklonku studené války Vojenským technickým ústavem letectva a protivzdušné obrany.
„Sojka práskačka“
Sojka III je víceúčelový, ale ryze nebojový stroj, vyrobený ze sklolaminátu, jehož základní náplní práce byl letecký a rádiový průzkum a rušení nepřátelské komunikace. Od svých obsluh získal familiární přezdívku „Sojka práskačka“, podle postavičky z Krkonošských pohádek.
Součástí jednoho kompletu byly vždy tři letouny, odpalované raketovým zařízením ze startovací rampy. To bylo umisťováno na podvozku Tatra 815, který zároveň nesl všechno potřebné vybavení k nasazení strojů do akce. Automatický režim ovládání umožňoval naprogramovat až osm waypointů, po jejichž docílení letoun přistál na padáku. Poloautomatický režim přitom umožnil operátorovi systému měnit profil letu i v jeho průběhu, samozřejmostí byla schopnost okamžitého návratu do místa odpalu, pokud k němu dala obsluha povel.
Hlavní výbavou kompletu Sojka III byly televizní kamery, které bylo možné rozšířit o další vybavení, například infračervené zářiče v případě, že komplet sloužil jako bezpilotní cvičný cíl. Průzkum bylo možné provádět se zpětným vyhodnocením i v reálném čase. Bojový dolet celého sytému byl cca 40 km při rychlosti 140 km/h a maximální výšce letu 4 000 metrů.
Sojky v naší armádě sloužily k velké spokojenosti mezi lety 2000 a 2010, dnes mají řadu následovníků, zpravidla však zahraničních.
Bojové drony
Naši vojáci mají i po vyřazení kompletů Sojka k dispozici širokou paletu bezpilotních prostředků, které byly ad hoc nakupovány zejména pro zahraniční mise. Jsou to však zatím prostředky malé velikosti. Vzhledem ke zkušenostem z Afghánistánu, Iráku, Náhorního Karabachu i Ukrajiny bylo načase zabývat se nákupem větších typů – i takových, které jsou schopné nést protizemní výzbroj.
V červnu 2018 proto ministerstvo oficiálně představilo program nazvaný TUAS, v jehož rámci plánovalo nakoupit víceúčelové drony, které nebudou mít jen průzkumné, ale také bojové schopnosti. Původní částka na pořízení nových systémů byla 1,5 miliardy korun, po aktuálních zkušenostech z Ukrajiny je však možné, že se zvýší s tím, jak poptávané schopnosti postupně bobtnají. Nákup je rozplánován od letošního roku na dalších pět let.
Letoun nově pořizovaného systému měl být původně o hmotnosti do 600 kilogramů, přičemž jeho primárním úkolem byl letecký průzkum nejen pomocí optických senzorů, ale také pomocí radiolokátoru. Měl být také schopen elektronického boje, komunikační retranslace a, což je důležité, požadovala se také schopnost nést zbraňové systémy příslušné hmotnosti.
Do úvahy přicházelo několik zejména izraelských a amerických typů, které umožňovaly vzdušný průzkum ve dne i v noci a pokročilou detekci a rozpoznávání stacionárních i pohybujících se cílů. Radiolokátor se syntetickou aperturou měl být schopen mapovat terén, to vše v operačním dosahu 300 kilometrů se standardní výškou letu 6 000 metrů, výdrží 20 hodin a schopností plně automatického vzletu a přistání na nezpevněných plochách.
Jaké typy jsou k dispozici?
Na téma bojových dronů se však nejen uvnitř armády, ale uvnitř celé bezpečnostní komunity vedla velmi intenzivní diskuze. V jejím rámci většina odborníků doporučila armádě specifikace aspoň mírně upravit. Armáda tak učinila a při stejných operačních schopnostech požadovala nově větší bezpilotní platformu s maximální vzletovou hmotností až 1 300 kilogramů, rozpětím křídel zhruba 15 metrů a výdrží ve vzduchu delší než 24 hodin. Přestože se dá teoreticky uvažovat také o některých francouzských, britských či italských typech, reálně se dá předpokládat, že se bude vybírat zhruba ze tří čtyř typů bezpilotních letounů.
Velmi vyhledáváním obchodním artiklem jsou v současné době turecké bezpilotní letouny Bayraktar TB2, které jsou schopné jak průzkumu, tak omezeného protizemního boje. V nedávné válce v Náhorním Karabachu byly využívány s úspěchem a Ukrajinci doufají, že jim pomůžou odrazit případnou ruskou agresi.
Jako první musíme zmínit turecký stroj Bayraktar TB2. Ačkoli jeho hvězda nad bojišti Náhorního Karabachu je poněkud uměle přifouknutá tureckým PR (většinu akcí ázerbajdžánského letectva prováděly staré sovětské bitevní letouny Su-25, nikoli turecké drony, jak tvrdilo tamní ministerstvo obrany), je nutné přiznat, že jde o kvalitní konstrukci. Jak v Karabachu, tak nyní na Ukrajině se opakovaně úspěšně zapojila do bojů nejen průzkumem, ale také použitím zbraňového systému. Problémem Bayraktaru této verze je, že má na české požadavky příliš malou nosnost i dolet. Většina armád, které jej provozují, se zároveň potýká s tím, že systém je schopen nést pouze zbraně turecké výroby.
Druhým strojem, který je nutné zmínit, je americký MQ-1C Gray Eagle. Jde o menšího „synovce“ slavného Predatoru (MQ-1). Predator, jakožto prapůvodce rozšíření bojových dronů do povědomí veřejnosti, měl dva následovníky. Jeho ideovým následovníkem je typ MQ-9 Reaper, o němž ještě bude řeč, a jeho konstrukčním následovníkem MQ-1C Gray Eagle. Ten je s maximální vzletovou hmotností 1 600 kilogramů a schopností nést na čtyřech závěsnících až čtyři protitankové řízené střely AGM-114 Hellfire o něco málo větší, než původní Predator. Z hlediska bojových dronů jde však stále spíše o „budget“ verzi.
MQ-1C Gray Eagle
Například Polsko objednává místo dronů střední velikosti drony velké, právě americké Reapery (vzletová hmotnost přes 4 600 kilogramů) a je otázkou, jestli by se o tento typ neměla zajímat také naše armáda. Řada odborníků soudí, že námi vybírané střední typy stejně začas nebudou armádě dostačovat, proto by bylo rozumné už teď začít s výcvikem na menším počtu výkonnějších typů, jako je právě zmíněný MQ-9 Reaper. Ten má větší dostup (7 500 metrů), dolet (1 900 kilometrů) a s cestovní rychlostí 330 km/h je schopen obsáhnout za jednotku času mnohem větší území. Kromě obvyklých střel Hellfire unese také řízené pumy Paveway II o ráži 500 liber, pumy JDAM nebo britské řízené střely Brimstone.
Mnohem pravděpodobnější v našich reáliích je však nákup izraelského systému společnosti Elbit, která nabízí velmi populární drony střední velikosti Hermes 900. Jde o zvětšenou odvozeninu staršího typu Hermes 450 a díky své příznivé ceně (jakkoli jeho schopnost nesení zbraní je často zpochybňována) si získal mezi armádami značnou popularitu.
Hermes 900
Drony nad Přerovem
Kromě výběru konkrétního typu se armáda také zabývala tím, odkud nové drony budou létat. Nakonec zvítězila varianta reaktivace dalších částí bývalé 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově, odkud létaly naše bitevní helikoptéry Mi-24, než byly přesunuty na bývalou základnu stíhacích bombardérů Su-25 a Su-22 v Náměšti nad Oslavou. V Přerově tak bude působit 533. prapor bezpilotních systémů „generálmajora in memoriam Josefa Dudy“, který se sem přesune z Prostějova, kde se operátoři dělili o kasárny se 102. průzkumným praporem a 601. skupinou speciálních sil, ale kde zejména nebyla k dispozici standardní betonová vzletová a přistávací dráha.
Přerovská základna má k dispozici vzletovou a přistávací dráhu o délce 2 500 metrů, což by stačilo i na mnohem větší bezpilotní letouny, než naše armáda poptává a má proto další potenciál růstu. Ministerstva obrany a průmyslu a obchodu zároveň podepsala memorandum o tom, že v Přerově vznikne také zkušební polygon, který bude sloužit pro testování vojenských i civilních dronů obou resortů.
Letiště bude každopádně i nadále spravovat státní podnik LOM PRAHA a česká armáda bude v tuto chvíli jedním z uživatelů, tedy podobný systém, který funguje na letišti v Pardubicích, kde sídlí Centrum leteckého výcviku.
Jaké bezpilotní letouny naše armáda nakoupí se dozvíme brzy, nezbývá než doufat, že kromě „lowcost“ rychlých řešení, která pořizují zejména země třetího světa, nezapomene také na kvalitnější stroje vyšších tříd, které nám déle vydrží, a které budou schopné lépe spolupracovat s chystaným systémem našeho vlastního družicového průzkumu.
