Druhoválečný Mitchell ve verzi G | foto: USAFCreative Commons

Nezdolné mitchelly děsily Japonce. Piloti je milují, byť z nich hluchnou

  • 49
Bombardér Mitchell létá už 75 let. Byla to právě skupina strojů B-25 Mitchell, která dala Japoncům poprvé okusit chuť války, když 18. dubna 1942 bombardovala Tokio. Řada mitchelů létá dodnes a jejich majitelé na ně nedají dopustit. Byť jsou tak hlučné, že jejich piloti mají zdravotní problémy.

Hvězdná hodina dvoumotorového středního bombardéru North American B-25 Mitchell přišla nesporně dne 18. dubna 1942. Šestnáct těchto strojů tehdy provedlo překvapivý útok na Tokio a další japonská města. Okamžitý vojenský dopad takto omezeného útoku byl nepatrný; ze strategického hlediska šlo však o těžkou ránu. Japonsko, opojené dosavadními snadnými vítězstvími, dostalo poprvé ochutnat svou vlastní medicínu. Nálet mitchellů byl předzvěstí dnů, kdy mohutné svazy amerických bombardérů rozbíjely japonská města napadrť, ohnivých tornád v Tokiu a atomových hřibů nad Hirošimou a Nagasaki.

“Odstartovaly ze Šangri La,” konstatoval krátce po útoku americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Pravda byla jiná. Mitchelly se v tom bouřlivém dnu jeden po druhém odlepovaly od letové paluby letadlové lodi Hornet - i to je důkaz nebývalé variability těchto strojů, plánovaných výlučně pro použití z pozemních základen.

Mitchelly plukovníka Doolittla startují z letové paluby Hornetu.

Než k tomu ale došlo, muselo uplynout mnoho času a manažeři North American společně se šéfkonstruktérem Johnem Atwoodem během něj prokázali nejen značnou dávku dravosti, ale také invence a po pravdě řečeno také trpělivosti.

Vyjednávání se zadavatelem, kterým bylo americké vojenské letectvo, totiž nebylo vůbec jednoduché.

Tažný kůň války

Letoun, který měl vejít do dějin jako Mitchell, vznikl jako reakce na požadavek USAAC z roku 1938. Na svou dobu zaváděl některé novinky, jakými byl například příďový podvozek. Ten byl vcelku předvídatelně jedním ze slabých míst stroje. V prvních verzích se vyznačoval značnou křehkostí a při zkušebních letech nebo přesněji při přistáních docházelo k nepříjemně častým nehodám. North American tento problém nicméně dokázal vyřešit.

Na základě zkušeností z evropského bojiště byl letoun včas vybaven samosvornými nádržemi a pancéřováním prostorů osádky. Robustní konstrukce dokázala absorbovat značné množství zásahů, čímž se lišil od japonského protějšku G4M Betty. Bezpečnost zajišťovala také poměrně silná kulometná defenzivní výzbroj, která se postupně zvyšovala. 

B-25 Mitchell byl jedním z nejuniverzálnějších spojeneckých letounů. Byl používaný na všech bojištích, v Evropě, ve Středomoří i v Pacifiku. Rozbor bojového nasazení v Pacifiku vedl k vývoji verzí pro hloubkové útoky, které měly zaplechovanou příd s vestavěnou baterií až osmi kulometů ráže 12,7 mm. Jiné verze, s hlavní výzbrojí tvořenou 75 mm kanonem, byly určeny proti japonským lodím zajišťujícím dopravu vojáků a materiálu.

Slaná voda a sladká krev

Mitchelly s kulometným bateriemi v plechových přídích připravily Japoncům jedno z nejkrvavějších překvapení druhé světové války na moři. Došlo k tomu mezi druhým a čtvrtým březnovým dnem roku 1943 ve vodách Bismarckova moře.

Po pádu ostrova Guadalcanal a pozic na severním pobřeží Papuy museli Japonci vytvořit v jihozápadním Pacifiku obranou linii. Hlavními opěrnými body se měl stát Rabaul na Nové Británii, Munda na Nové Georgii a Lae na severovýchodě Nové Guinei. K posílení Lae vyplul z Rabaulu před půlnocí 28. února konvoj pod velením kontradmirála Kimury, který převážel část 51. divize. Konvoj se skládal z osmi torpédoborců (Širajuki, Jukikaze, Asagumo, Arašio, Tokicukaze, Uranami, Šikinami a Asašio) a osmi transportních lodí. Ke krytí konvoje mělo být připraveno 200 letadel.

Japonský konvoj byl poprvé zpozorován 1. března po 16. hodině bombardérem B-24 Liberator. Druhý den na konvoj zaútočila skupina těžkých bombardérů. Podařilo se jim potopit transportní loď Kjokusei Maru a dvě další poškodit. Asi 950 vojáků, které původně přepravovala potopená loď, bylo torpédoborci Jukikaze a Asagumo dopraveno do Lae. Oba torpédoborce se poté vrátily ke konvoji. 

Restaurovaný Mitchell startuje z letadlové lodi Ranger.

Třetího března po 10. hodině začal další útok na konvoj, kterého se tentokrát zúčastnily i střední a lehké bombardéry. Přes odpor japonských stíhaček Zero byly odpoledne potopeny nebo se potápěly čtyři torpédoborce a sedm transportních lodí z konvoje. Torpédoborce Jukikaze, Asagumo, Uranami, Šikinami se pokusily vylovit část trosečníků, které pak dopravily do Lae a odpluly zpět do Rabaulu. V noci došlo k útoku amerických torpédových člunů a ráno 4. března letadla potopila poslední dva torpédoborce, které se ještě držely na hladině. Poté už jen torpédové čluny střílely po trosečnících a potápěly záchranné čluny.

Stěžejní roli tu sehrály mitchelly, které na Japonce útočily celý den 3. března. Zvolily pro Japonce neznámou taktiku. Nalétávaly nízko nad hladinou, jako kdyby se chystaly k torpédovému útoku. Velitelé natočili japonské lodě úzkými záděmi směrem k nalétávajícím mitchellům - a to byla obrovská chyba. Osm velkorážních kulometů v přídích bombardérů začalo v tu chvíli chrlit proudy střel, které způsobily obrovské ztráty mezi přepravovanými vojáky. Pak začaly padat bomby opatřené zpožďovačem. Pronikaly palubami a vybuchovaly s ničivou silou. Trupy lodí praskaly jako ořechové skořápky v bucharu.

B-25J Mitchell

Takticko-technická data

  • Posádka: 6 členů
  • Rozpětí: 20,59 m
  • Délka: 16,13 m
  • Výška: 4,98 m
  • Nosná plocha: 56,67 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 9 580 kg
  • Vzletová hmotnost: 15 855 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 18 960 kg
  • Maximální rychlost: 443 km/h v 4572 m
  • Cestovní rychlost: 370 km/h
  • Dostup: 7315 m
  • Počáteční stoupavost: 338 m/min
  • Dolet: 2170 km

Pohonná jednotka

  • 2 × Vzduchem chlazený, přeplňovaný, dvouhvězdicový 14válec Wright R-2600-29 Cyclone
  • Výkon motoru: 1700 k (1268 kW)

Výzbroj

  • 10-11 × kulomet Browning ráže 12,7 mm (bombardovací verze)
  • 1816 kg pum

 Zdroj: Wikipedia

Byl to masakr a mitchelly se rázem staly obávanými stroji. K tomu ještě přispělo jejich využití jako bitevních letounů. Nízko a rychle letící bombardéry kropily džungli proudy střel a nechávaly za sebou pohromu: přelámané kmeny palem a na kusy roztrhaná těla japonských vojáků.

Dlouhý život

Celkem bylo vyrobeno přes jedenáct tisíc mitchellů. Po válce mnohé čekal ještě dlouhý život, i když obvykle nikoliv v původní roli bombardéru.

Předurčovala je k tomu snadná ovladatelnost, výborný výhled z letadla a především neskutečná schopnost absorbovat poškození. Pro ilustraci: Jeden letoun z 321. bombardovací skupiny absolvoval přes 300 bojových letů, při kterých přežil mnohonásobné poškození protiletadlovou palbou a šest nouzových přistání na břicho. Bez generální opravy létal dál celou válku, přestože geometrie draku byla narušena do té míry, že letoun “se pohyboval vzduchem stranou, jako když leze krab”, jak to popsal jeho velitel.

Z amerického vojenského letectva byl poslední mitchell vyřazen v roce 1960, ve službě například v Indonésii zůstal až do roku 1979. Mnoho mitchellů přešlo do služeb soukromých dopravců a nalétaly další statisíce mil. Jiné sloužily k hašeníj lesních požárů. Do dnešních dnů se dochovalo několik desítek letuschopných mitchellů, což je úspěch, kterým se nejspíš nemůže pochlubit žádný jiný druhoválečný bojový letoun.

Říká se, že kdo jednou propadne létání s mitchellem, nechce už nikdy slyšet o jiném letadle. Nejspíš to je také proto, že tento bombardér byl a je proslulý mimořádnou hlučností. Kvůli tomu mnoho jeho pilotů trpí hluchotou - a to v přeneseném i doslovném významu.