Na úvod dnešního pojednání je třeba konstatovat, že vícemístné stíhací letouny nejsou žádnou vzácnou výjimkou. Ponecháme-li jim však pouze jeden motor, jejich množina se radikálně zredukuje. A snad nejznámějším strojem takové koncepce je právě britský Boulton Paul Defiant, pokud tedy nepočítáme Bristol F.2B Fighter z Velké války (ten sice původně nebyl zamýšlen jako vyloženě stíhací, ale následně se v této roli vyloženě našel).
Britové se s dvoumístnými jednomotorovými stíhačkami nemínili rozloučit, velkou měrou se na této sveřeposti podepsaly právě úspěchy prvoválečných Bristolů F.2B Fighter. Ve třicátých letech tak ve velkých počtech používali stroje Hawker Demon. Těch bylo vyrobeno v letech 1932 až 1937 kolem tří stovek kusů, z toho asi 230 pro britské a zbytek pro australské letectvo.
Stíhací Hawker Demon v provedení s neobvyklou střeleckou věží Frazer-Nash F.N.1
Hawker Demon byl samozřejmě ještě dvouplošník s pevným podvozkem (viz časové zařazení začátku výroby) a konstrukčně přímo vycházel z lehkého bombardéru Hawker Hart. Ostatně v prototypovém stadiu se označoval jako Hawker Hart Fighter, než ho pro sérii „zdémonizovali“. Jeho výzbroj tvořily dva pevné kulomety v kompetenci pilota a jeden pohyblivý kulomet střelcův na standardním oběžném kruhu. A teď přijde to zajímavé, od roku 1936 dostával Demon (jak letouny přímo ve výrobě, tak zpětně i řada z těch dříve vyrobených) střeleckou věž Frazer-Nash F.N.1 s hydraulickým pohonem, střelec v ní měl ten již zmíněný jeden kulomet. Demony s věží se někdy v originále označovaly Turret Demon.
 |
Když začalo Královské letectvo s ubíhajícími třicátými lety uvažovat o přezbrojení na moderní jednoplošníky se zatahovacím podvozkem, což ve výsledku přineslo legendární typy Hawker Hurricane a především Supermarine Spitfire, nezapomnělo ve svých zadávacích specifikacích ani na jednomotorovou stíhačku dvoumístnou.
Nová dvoumístná stíhačka se střeleckou věží měla být určena primárně k boji proti bombardérům. V době vypsání příslušné specifikace navíc stíhačky nedisponovaly nijak závratným doletem a žádná německá nebyla schopna vydat se bojovat ze své domoviny až nad Británii.
A tak se zrodil i Boulton Paul Defiant. Veškerou výzbroj v podobě čtyř kulometů Browning Mk.I ráže 7,7 mm měl tento stroj soustředěnu ve střelecké věži typu Boulton Paul A Mk.IID. Zásoba munice činila 600 nábojů na hlaveň.
Podle stejných specifikací jako Defiant vznikal jeho konkurent Hawker Hotspur. Královské letectvo si však vybralo Defiant a o Hotspur neprojevilo zájem. Vznikl tedy pouze v jednom prototypu, navíc místo věže měl při zkouškách pouze její napodobeninu.
Věžovou stíhačkou disponovalo za druhé světové války i britské námořní letectvo. Palubní stíhací letoun Blackburn Roc se vyráběl v letech 1938 až 1940, objem výroby překročil 130 exemplářů. Jeho kulometná výzbroj byla identická se strojem Defiant.
Defiant byl podobný Hurricanu, ale na první pohled se tedy odlišoval věží, i když ne všichni dotčení si jí hned všimli. To pro ně mohlo představovat určitý problém. Obecně však mnohem větší problémy měla osádka Defiantu, mluvíme-li tedy o setkáních se stíhačkami protivníka.
Při porovnání prvních sériových verzí obou stíhaček - Defiant Mk.I i Hurricane Mk.I, které dostaly prakticky stejné motory Rolls Royce Merlin III o výkonu 1044 koní, musíme konstatovat, že Defiant deklasovaly v letových výkonech právě druhý člen osádky a relativně těžká věž. Rozpětí obou letounů bylo až na nějaký ten palec stejné (H: 12,19 m; D: 11,9 m) a příliš se nelišila ani nosná plocha (H: 23,97 m2; D: 23,23 m2), naopak markantnější rozdíl už byl v délce (H: 9,55 m; D: 10,77 m), ale především v hmotnosti (hmotnost prázdného letounu H: 2 260 kg; D: 2 757 kg). Defiant neměl potenciál stát se rovnocenným protivníkem standardních jednomístných stíhaček, což po něm asi nikdo nechtěl, ale na druhou stranu se konfrontaci s nimi nemohl vyhnout.
První prototyp Defiantu poprvé vzlétl v srpnu 1937, zatím bez nainstalované střelecké věže. Sériová výroba Defiantů MkI se pomalu rozbíhala teprve od jara 1939, navíc velmi ale velmi pozvolna. A první hotový sériový exemplář byl zalétán na samém konci července.
Dvoumístný stíhací letoun Defiant měl veškerou výzbroj v podobě čtyř kulometů soustředěnu ve střelecké věži.
Tankování paliva do křídelních palivových nádrží stíhačky Defiant
První jednotkou vyzbrojenou Defianty Mk.I se stala 264. peruť, která obdržela první exempláře v prosinci 1939 (původní peruť tohoto čísla, námořní hlídková, byla rozpuštěna po Velké válce v březnu 1919 a k jejímu znovuvytvoření jako denní stíhací došlo na podzim 1939). Operační způsobilosti dosáhla 264. peruť až v březnu 1940. Někdy v té době začala Defianty dostávat - jako druhá bojová jednotka v pořadí - 141. peruť, která s těmito stroji získala schopnost operačního nasazení v plném stavu v květnu 1940.
Při střetech s Messerschmitty Bf 109E německé Luftwaffe neměl Defiant moc šancí vyváznout se zdravou kůží. Je pravda, že v bitvě o Francii dosáhly defianty určité úspěchy. Konkrétně v leteckých bojích při evakuaci z Dunkirku, kde si připsaly sestřely bombardérů Junkers Ju 87, Junkers Ju 88 a podobně. Nakonec i některé z těch stodevítek to odnesly.
V následné bitvě o Británii však šla všechna dočasná sláva ta tam. Kvůli hrozivým ztrátám, kdy například z devíti do boje vyslaných defiantů se na základnu vrátily pouze dva, musely být staženy na sever Anglie.
Záhy však našly uplatnění jako noční stíhačky. Když Němci při pro ně špatně se vyvíjející bitvě o Británii přesouvali stále více a více činnost svých bombardérů do nočních hodin, sáhlo Fighter Command po defiantech všemi deseti, přestože mělo i lepší typy nočních stíhaček, ale zatím ne v dostatečném množství.
Defianty v roli nočních stíhaček
Z Defiantů Mk.I se stala noční stíhačka prostým přebarvením všech ploch (tj. horních, bočních i spodních) na černo a postupně zmizela i bílá a žlutá barva z výsostných znaků. Stroje také dostaly jiné koncovky výfuků, které měly zamezit případným světelným efektům odtud se deroucím. Následně přišly i specializovanější noční verze s radary, Defiant NF Mk.IA vznikl konverzí z Mk.I a nové stroje s radarem a s výkonnějším motorem Merlin XX se značily Defiant NF Mk.II.
Noční stíhací defianty se dostaly do výzbroje třinácti perutí, ale relativně brzy je začaly z této role postupně vytlačovat lepší dvoumotorové noční stíhačky, které konečně přicházely ve větších počtech. A nikdo toho nelitoval, snad až na německé letce. Pro defianty to však stále neznamenalo definitivní konec, řada se jich podrobila přestavbě na stroje pro vlekání vzdušných terčů, ty potom dostaly typová označení Defiant TT Mk.I a Defiant TT Mk.III.
Esa na defiantech
Minimálně dvaadvacet stíhacích es (pilot s pěti a více sestřely) Královského letectva získalo alespoň část ze svých vzdušných vítězství na defiantech, z toho minimálně osm jich přímo na defiantech titul esa získalo. Ke škodě střelců v těchto statistikách figurují pouze piloti, kteří vlastně sami po ničem nestříleli.
Největším esem jen a pouze z defiantu byl Edward „Ted“ Thorn z 264. perutě se třinácti sestřely (z toho jeden ve spolupráci s jinou osádkou), ale svých úspěchů by nemohl dosáhnout bez palubního střelce Fredericka Jamese Barkera (a samozřejmě to platí i naopak). Druhým nejúspěšnějším pilotem defiantu se stal Michael Hugh Young z 264. perutě se třinácti sestřely (z toho šest ve spolupráci), přičemž jedenáct z těchto vítězství mu přinesl střelec Stanley B. Johnson a dvě L.P. Russell. A ještě jeden do třetice, pilot Nicholas Gresham Cooke, také z 264. perutě, dosáhl všech svých dvanácti sestřelů (z toho tři ve spolupráci) se střelcem Albertem Lippettem.
Nejúspěšnější osádka létající na stíhačkách Boulton Paul Defiant - vlevo pilot Edward "Ted" Thorn, vpravo palubní střelec Frederick James Barker, uprostřed medvídek pro štěstí. Fotografie pochází z konce září 1940, kdy už 264. peruť létala v roli noční stíhací.
Není bez zajímavosti, ale nakonec je to i logické, že největší esa na defiantech získala své úspěchy ve dne, a to samozřejmě ještě v bitvě o Francii. V bitvě o Británii, jak již víme, byly osádky defiantů velice ohroženým druhem a nějaké sestřely pro ně mohly být pouze přidanou hodnotou v boji o holé přežití. Zde se nabízí otázka: a co v noci?
V noci sice tenkrát nad Británií nehrozilo od německých stíhačů žádné nebezpečí, ale zase natrefit na nějakou kořist byla velká vzácnost. A tak při takových se na případném úspěchu velkou měrou podílela náhoda, přestože někam do míst, kde se nepřátelský stroj nacházel, byli noční lovci naváděni rádiem ze země. V konečné fázi totiž ten cíl stejně museli nalézt sami, a to ani u těch lepších defiantů s radarem nepředstavovalo vyloženě jednoduchou záležitost.
Z vyloženě nočních stíhačů dosáhl výraznějších úspěchů na defiantu například novozélandský pilot Victor B. S. Verity z 96. perutě, všech svých šest sestřelů na tomto typu vybojoval společně s palubním střelcem Frederickem W. Wakem.
Čechoslováci na defiantech
V řadách 96. noční stíhací perutě RAF létali na defiantech i Čechoslováci. Byli to piloti František Chábera, Josef Keprt, Vlastimil Veselý a Josef Kloboučník a palubní střelci Karel Bednařík, Rudolf Husár, Oldřich Kaňovský a Jaroslav Kovanda. Všichni jmenovaní působili u 96. perutě v průběhu roku 1941, než pokračovali ve své cestě k dalším jednotkám, například k „napůl“ československé 68. noční stíhací peruti.
