Dvouplošník Wright Flyer se od země odlepil 17. prosince 1903 přesně v 10:35. Po dvanácti sekundách, během kterých poněkud kývavě urazil 36,6 metru, opět dosedl na zem.
Historická scéna se odehrála na pobřeží Severní Karolíny nedaleko Kitty Hawk. Let je dokonce zaznamenán na fotografii: stroj se vznáší kousek nad zemí, v něm u řízení leží (to aby zmírnil odpor vzduchu a mohl pohyby boků letadlo lehce vyvažovat) Orville, kousek od letadla běží Wilbur. Snímek pořídil jeden z pěti diváků, John T. Daniels.
Na počátku vášně pro létání stál otcův dárek malým synkům – hůlka s dvěma vrtulkami v letu poháněnými spletenými gumičkami. Jenže o úspěch Flyera se zasloužila především jejich dospělá obrovská vůle, trpělivost a kázeň.
Než k němu vykročili, nasáli do sebe snad všechno, co se o tehdy množících se pokusech létat dalo sehnat.
„Nikdy předtím ve světových dějinách nestudovali lidé danou problematiku s takovým vědeckým umem či obdobnou nezlomnou odvahou,“ napsal o nich později časopis britské aeronautické společnosti.
Křídla podle ptáků
Wrightové svůj talent projevili už s jízdními koly, která prodávali, opravovali i konstruovali. Co víc, naučilo je to, že není důležité jen bicykl rozjet, ale hlavně na něm jet. Letadlo tedy chtěli nejen dostat do vzduchu, ale především ho tam ovládat.
Hodně času strávili i pozorováním plachtících ptáků: jaký tvar mají jejich křídla a jak je při letu stavějí. Začínali s kluzáky, zprvu řízenými pomocí šňůr ze země, pak na nich sami létali.
Od září 1900 jim jako zkušební prostor sloužily písčité Vnější mělčiny u Kitty Hawk. Tady propočítáváním i metodou pokus a omyl hledali ideální konstrukci. Z kopců se s kluzákem spouštěli bezpočtukrát, ověřovali tak tvar křídel a zároveň se učili, jak s kluzákem manipulovat.
Teprve pak se pustili do verze s motorem. Pozornost nevěnovali jen konstrukci a hmotnosti, ale i vrtulím. Jejich pomocník Charlie Taylor dokonce sestrojil jakýsi aerodynamický tunel, kde optimální tvar vrtulových listů prověřovali.
Pak přišel 17. prosinec 1903 a jejich flyer se konečně úspěšně proletěl. Ten den ještě několikrát, déle a dál.
Letadlo stále vylepšovali. Na rozdíl od jiných průkopníků, jejichž pokusy často končily dramaticky, se naučili s tím svým lépe a lépe manévrovat. Zvládali delší a delší vzdálenosti, oblouky, osmičky...
Vesmírná poklona
Tři otazníky
|
Mezi veřejností jejich popularita rostla, jenže americká vláda valný zájem nejevila. Patent sice časem získali, ale s obtížemi. Zvrátil to až obrovský úspěch, který s nejnovějším modelem letadla sklidili při předváděcích letech ve Francii. Wilbur a později i Orville tam odcestovali projednat případnou spolupráci, na kterou vláda doma nechtěla kývnout.
Po návratu na jaře 1909 je New York přivítal se strhujícím nadšením jako hrdiny. Zájem o využití letadla se hrnul z mnoha stran. Prezident Taft bratrům udělil Zlaté medaile.
Přesto podle svědectví současníků zůstali skromní, uvážliví, zdrženliví, pilní. A hlavně vždycky drželi bratrsky spolu. Zřejmě přesně tyhle vlastnosti jim v jejich úspěchu pomohly.
Když v červenci 1969 Neil Armstrong letěl s posádkou Apolla 11 k Měsíci, měl s sebou kousek látky z potahu křídel a dřeva z vrtule prvního flyeru. Symbolické gesto: Wrightové úspěšně zahájili éru létání, Armstrong jako první člověk vstoupil na měsíční povrch.
Oni i on reprezentovali obrovský skok pro lidstvo.
18. září 2010 |
