Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Když první rakety zasáhly Londýn, němečtí inženýři otvírali šampaňské

aktualizováno 
Sedmého září 1944 explodovala první raketa A4, překřtěná Goebbelsem na Vergeltungswaffe 2 neboli V-2 neboli Zbraň odvety číslo 2. Jejím cílem bude civilní obyvatelstvo. Staví ji novodobí otroci na několika místech Říše. Na vše dohlíží Wernher von Braun.

Čtete druhý díl

Seriál o von Braunovi

Od smrti velekněze americké astronautiky uplynulo 40 let. V prvním díle o Wernheru von Braunovi jsme se podívali do doby, kdy ještě Hitler tak úplně nechápal možnosti útočných raket. S přibývajícími porážkami se však poptávka po „zázračné zbrani“ zvyšuje.

Samozřejmě po německých tajných zbraních pátrají britské, americké a sovětské tajné služby. První zprávu o raketové stanici v Peenemünde dostala britská výzvědná služba SIS (Secret Intelligence Service) už v listopadu 1939. Tehdy upozornil anonymní informátor vojenského atašé na ambasádě v Oslo na celou plejádu zbraní, které Němci chystají.

Další podrobnosti o raketách dodávali do Londýna odbojáři francouzští, polští a čeští. Snímky průzkumných letadel, které vysílají Britové nad severní pobřeží Německa, přípravu raketových zbraní v tomto prostoru potvrzují. Premiér Winston Churchill proto dává pokyn k bombardování Peenemünde.

Fotogalerie

Přes šest set bombardérů RAF přepadá zkušební raketovou stanici v noci ze 17. na 18. srpna 1943. Zničily část technického zařízení a obytných budov. Přitom zahynulo 735 lidí – hodně politických vězňů, ale i dva přední odborníci dr. Thiel a Erich Walther, rovněž vojenský velitel celého komplexu generál Chamier-Glyczinski. Přesto mají Němci štěstí – už půl roku před tím všechny dokumenty, modely a nástroje kopírovali a odváželi na jiná místa.

Určitý efekt tento útok přesto přináší: Němci musí decentralizovat vývoj a výrobu A-4, což narušuje výrobní programy jiných podniků. Spolu s materiálními škodami to způsobuje asi dvouměsíční zdržení.

Východně od polského Krakova poblíž vesničky Blizny zřizuje armáda střelnici pod krycím označením Vřesoviště. Střelby začíná už v listopadu. „Její pokusy částečně sloužily k výzkumu předčasných explozí ve vzduchu,“ uvedl blízký von Braunův spolupracovník Dieter K. Huzel, „částečně pak k výcviku obsluh.“ Celkem tam vojáci odpálili 139 střel.

Výrobu převádějí do podzemní továrny ve štolách hory Kohlstein poblíž Nordhausenu – nazývají ji Ústřední závody (Mittelwerke). Prvních 107 politických vězňů přesouvají z Buchenwaldu do jeskyní v srpnu 1943, brzy jich tam pracuje na dvanáct tisíc. Bydlí v nedalekém táboře Dora. Všude panují nelidské podmínky. Patnáctiletý Rakušan Franz Rosenbach si stěžoval, že pořád hladověl, denně dostával kus chleba a dva brambory. Nemají vodu, neexistují záchody. V podzemí se teplota pohybuje mezi osmi až devíti stupni, přičemž vlhkost dosahuje 90 procent. Dokonce i říšský ministr Albert Speer, který se tam jednou podíval, to označil za Dantovo Peklo – ale nijak nezakročil.

Přesto do konce roku 1943 zkompletují tito zubožení vězňové stovku raket z dílů dovezených z Peenemünde. Později měsíční produkce dosahuje až 700 kusů. Na jaře 1945 tam pracuje na 40 tisíc lidí. V letech 1944—1945 zahynulo v této továrně okolo sedmi tisíc politických vězňů, podle některých pramenů ještě víc.

I na dalších místech, například v Berlíně, ve Friedrichshafenu na břehu Kostnického jezera, ve Wiener Neustadtu a ve Vídni, se vyrábějí systémy a přístroje pro A-4. Pracovníky do velkých německých závodů dodává SS z koncentráků – na využívání vězňů pro válečnou výrobu se už dřív domluvil Speer s Himmlerem. Třebaže bombardování Zeppelinových závodů ve Friedrichshafenu a firmy Rax ve Wiener Neustadtu způsobuje jenom omezené škody, ukazuje se, jak jsou tyto podniky zranitelné.

Někdy však dělníci vůbec netuší, k čemu součástky, které dělají, mají sloužit. To platí například pro Škodu Plzeň a některé další podniky v Čechách. Ani neutrální Švédové, kteří dodávají Němcům hřídele a některé mechanické části, nevědí, že jsou určeny pro rakety A-4.

SS-Gruppenführer (generálporučík zbraní SS) Hans Kammler, jehož Himmler pověřil dozorem nad stavbou raket, chce přestěhovat z Usedomu do bezpečí také vývojové oddělení. Musíme i pro naše konstruktéry najít vhodné podzemní prostory! Na pobřeží zůstane jenom pokusná střelnice. V září 1943 posílá ministerského radu Schuberta a Riedela do Rakouska na průzkum. Nejvhodnější se zdají prostory v Ebensee u Traunského jezera asi pětapadesát kilometrů východně od Salcburku. Jenže von Braunovi se z Peenemünde do objektu Zement, jak zní jeho krycí název, nechce: Stěhováním by se práce zpozdily!

Postupem doby se ukazuje, že Zement skutečně není vhodný. Výstavba podzemních prostorů by stála spoustu peněz, protože stěny hory nejsou příliš stabilní, navíc je sporné, jestli by se tam daly vytvořit příhodné podmínky pro vědce. Práce se odkládají tak dlouho, až už nikdy nezačnou. ̈

Létající bomba V1 s odpalovací rampou. Rampa měla délku 48 metrů a na konci...

Létající bomba V1 s odpalovací rampou. Rampa měla délku 48 metrů a na konci výšku 5 metrů. Střely z ní odpaloval takzvaný Waltherův katapult (viz černý náboj vpravo).

Proč se rakety ve vzduchu rozpadají?

„V Peenemünde se uskutečnilo celkem 282 zkušebních startů A-4/V-2,“ napsal ve svých memoárech inženýr Huzel.

Konstruktéři chtějí sledovat průběh letu střely i v posledních okamžicích. Proto je v létě 1944 pokusně vypouštějí z ostrova Greifswalder Oie kolmo vzhůru. Příslušníci obsluhy však mají strach, aby jim nedopadaly na hlavu, ale nakonec se nechají přesvědčit, že vlivem zemské rotace se budou vracet nejméně o kilometr dál do vody. Větší obavy vyvolávají rakety, které se rozpadají ve vzduchu.

„Při jednom z těchto startů vytvořila A-4 výškový rekord 189 kilometrů, když doba hoření byla nastavena na 67 vteřin,“ vzpomínal Huzel. „V průběhu měsíců jsme dospěli k poznání, že raketa se za letu rozpadá kvůli přehřátí v poslední fázi, kdy se vrací do atmosféry, které oslabuje vpředu její plášť. Tento problém jsme zmírnili zesílením pláště, ale úplně odstranit »vzduchovou roznětku« se nám nepodařilo. Přitom se raketa rozpadala vždy nízko nad zemí.“

Von Braun kontroluje všechny provozy, které vyrábějí součásti do jeho A-4. Nemůže vynechat ani Ústřední závody. Podle britských novinářů H. Younga, B. Silcocka a P. Dunna přijel šéfkonstruktér do podzemní továrny u Nordhausenu 25. ledna 1944. Polský politický vězeň číslo 13 573 Adam Cambala protokolárně hovořil o více takových návštěvách: „Koncem února anebo začátkem března 1944 přišli do tábora Dora u příležitosti oficiální návštěvy zástupců štábu luftwaffe poprvé důstojníci takzvané dozorčí rady Mittelbau. Doprovázel je šéf závodů na výrobu raket profesor Wernher von Braun.“ V dalších měsících ho tam tento svědek viděl několikrát.

Podle francouzského vězně Jeana Mialeta se podmínky v podzemní továrně blížily peklu. „Na malé ploše při ambulantní boudě leželi denně na hromadě vězňové, které utrápila otrocká práce anebo pomstychtiví dozorci,“ řekl Cambala. „Z dálky vypadaly tyto mrtvoly lidí jako jedna velká masa. Avšak von Braun chodil vedle nich tak blízko, že se jich téměř dotýkal. Neudělal na něj ani tento pohled sebemenší dojem? Proč mlčel?“

Jacques Bergier, který byl za druhé světové války jedním z vedoucích francouzské odbojové skupiny pátrající po německých tajných zbraních, vystoupil ještě se závažnějším obviněním: „Von Braun je vrah. Když začaly v Doře sabotáže okolo raket, dal zastřelit čtyři tisíce deponovaných lidí. Podal jsem o tom důkazy ve francouzském televizním filmu A Anglie bude zničena.“

Těžší obžalobu vyslovit nelze.

„Problém amorality je velmi starý,“ odpovídal po mnoha letech na takové výtky podle zmíněných anglických novinářů akademicky von Braun. „Právě jsem přečetl historii renesance, ze které je vidět, že dokonce i největší architekti, jako Michelangelo, byli nuceni stavět válečné stroje a pevnosti.“

Takže všechno je dovoleno a všechno se dá omluvit!

Londýn - „Nesprávná planeta“

V březnu 1944 zatýká von Brauna a dva vedoucí inženýry gestapo. Údajně vyjádřili nelibost nad vojenským používáním raket. A to jsou vlastizrádné řeči! Na nátlak armády a ministra Speera, který se za ně přimluvil dokonce u Hitlera, se všichni postupně vracejí opět na svobodu. Na von Braunovo provinění se rychle zapomíná.

Převedení výroby střely A-4 z laboratorních podmínek do sériové výroby naráží na značné obtíže. To je pochopitelné — přístrojové vybavení střely, zvláště pak elektronika a pohonné systémy, jsou velmi náročné. Teprve v květnu 1944 překonávají inženýři všechny hlavní problémy a první sériové rakety přebírá armáda. Před zahájením masivního útoku proti západoevropským městům mají Němci zásobu 1 800 bojových raket.

„Dne 7. září 1944 jsme se konečně dočkali,“ vzpomínal von Braun o patnáct let později. „Naše »hračka« se stala ničivou zbraní. U Haagu odpálili první V-2...“ Tak totiž pokřtil ministr propagandy Josef Goebbels raketu A-4 — je to Vergeltungswaffe 2 (Zbraň odvety číslo 2). Cílem této střely nejsou nepřátelská vojska na frontě anebo v týlu, ba ani továrny pracující pro armádu. Cílem je největší město západní Evropy — Londýn. Cílem je zastrašit a dezorientovat civilní obyvatelstvo a tím i nepříznivě působit na morálku bojujících vojáků.

Jeden vedoucí inženýr z Peenemünde, který po válce přesídlil do USA, se bezostyšně svěřil americkému novináři Eriku Bergaustovi: „Když na Londýn dopadla první V-2, otevřeli jsme šampaňské. A proč ne? Buďme upřímní. Byla válka a i když jsme nebyli nacisté, bojovali jsme přece za svou vlast.“

Šéfkonstruktér V-2 k tomu později suše poznamenal: „V-2 byla vynikající raketou. Její jedinou chybou bylo to, že přistávala na nesprávné planetě.“

Generál Dwight Eisenhower, který velel anglo-americkému vylodění ve Francii v červnu 1944, posuzoval von Braunovo úsilí přísněji: „Kdyby se Němcům podařilo tyto nové zbraně dokončit a nasadit o šest měsíců dříve, byla by invaze na evropský kontinent mnohem těžší a možná i neproveditelná.“ Mimochodem britský historik David Irving soudí, že nálety spojeneckého letectva na továrny podílející se na výrobě V-2, na okolní města a komunikace oddálily operační nasazení této zbraně právě o šest měsíců!

V-2 rozsévají smrt v Anglii po celou zimu. Stačí jim tak malé odpalovací rampy, že je nemůže letecká rozvědka objevit. A za letu dosahují tak velké rychlosti, že je stíhačky nedokáží sestřelit. Až do 27. března 1945, kdy odstartovala poslední, jich zasáhlo britské ostrovy 1115, z toho jich 517 dopadlo na Velký Londýn. Necelých tři sta spadlo do moře.

Nacisté Britů naletěli. Rakety V-2 Londýn přelétaly

Přesto se Britům podařilo mnoha ztrátám zabránit. Kontrašpionáž MI 5, která po celou dobu války kontroluje německou výzvědnou síť, nařizuje těmto dvojitým agentům, aby do Berlína falešně hlásili, že V-2 do Londýna nedostřeluje – ve skutečnosti to nebyla pravda. Rovněž zprávy v novinách se této dezinformaci přizpůsobily. Němečtí dělostřelci tedy prodloužili dolet, takže tyto smrtonosné nosiče nakonec metropoli přelétaly a dopadaly za ní, do míst méně obydlených. Ke střele V-1 se zase riskantně přibližují stihači a rozvířením vzdušného proudu ji vychylují z dráhy.

Létající bomba V1 a Walterův katapult, ze kterého startovala.

Létající bomba V1 a Walterův katapult, ze kterého startovala.

Odhaduje se, že tři pluky vedené generálem SS Hansem Kammlerem odpálily celkem 3165 raket V-2, ale z nich část během startu anebo krátce po něm havarovala. Zatímco Němci vypočítali, že zasáhne cíl v oblasti 13krát 11 kilometrů, podle Britů měla rozptyl větší – 26krát 21 kilometrů. Zpočátku dosahovala vzdálenosti 300 kilometrů, později ještě o 80 kilometrů víc. Nesla 750 kilogramů amatolu, což je méně účinná trhavina, avšak jako jediná snášela aerodynamický ohřev a namáhání za letu.

Von Braunovy V-2 spolu se řízenou letounovou střelou V-1, která byla dílem výzkumníků okolo inženýra Roberta Lussera, způsobily těžké ztráty civilnímu obyvatelstvu. V Anglii — podle oznámení maršála letectva sira Roderika Hilla — zabily 8938 a zranily 25 504 lidí, zničily na 200 000 budov a milion jich poškodily.

Když angloamerické síly osvobozovaly západní Evropu, přesměrovaly baterie SS rakety V-2 na jiné civilní cíle. Potom jimi ostřelovaly Paříž, Brusel, Antverpy, Lutych, Haag a další města.

Pěti nejmenovaným mužům, kteří se nejvíce zasloužili o vývoj, výrobu a nasazení V-2, udělil Hitler Rytířský kříž s meči — oznamují 24. prosince 1944 německé listy. Toto vyznamenání, jímž se mohlo pochlubit pouze nemnoho nacistických veličin, dostává samozřejmě i profesor von Braun.

Řez létající bombou V-1

Řez létající bombou V-1

Braun chystá protiletadlovou střelu

V té době pracuje technický ředitel zkušební stanice Peenemünde-východ na dalším převratném projektu — na protiletadlové raketě Wasserfall. Je zmenšenou kopií V-2 — asi tři metry dlouhá a má poněkud jednodušší naváděcí a řídící systém. Má zasahovat nepřátelská letadla letící ve výšce až 15 kilometrů a pětačtyřicetikilogramovou náloží je ničit. Von Braunův štáb ji vyvíjí od roku 1942. Koncem února 1944 se daří první start Wasserfallu. Do dubna 1945 jich v Peenemünde vyzkoušeli celkem čtyřiačtyřicet. Avšak do operačního používání už ji nestačili předat.

Část svého času věnuje šéfkonstruktér i vývoji okřídlené A-4, která se nejprve nazývá A-9, později A-4b. Tato raketa, které nepříliš zdvořile říkají Bastard, má podle výpočtů uletět 450–590 kilometrů. Přistávat bude jako kluzák. První skici této střely se zrodily v říjnu 1942. V lednu 1945 zkoušejí v Peenemünde dva prototypy. První havaruje třicet metrů nad zemí. Druhý letí po balistické dráze dobře, teprve po přechodu do klouzavého letu se od něho odlamují křídla. Aspoň víme, že létá!

Bastard je součástí von Braunova ambiciózního plánu na mezikontinentální raketu A-9/A-10, který na papíře dokončil 29. června 1940. Tato dvoustupňová střela o hmotnosti sto tun by měla z francouzského či portugalského pobřeží dopravovat na Washington, New York a Pittsburgh jednotunové nálože. Její autoři předvídali, že německá armáda zaútočí i na Spojené státy.

Montážní hala pro A-4 byla podle Dietera Huzela postavena tak, aby se do ní vešly „i prvky mnohem větších A-9/A-10“. „Sestava A-9/A-10 měla být postavena z nově vyvinutého prvního stupně A-10 o tahu 200 tun (1962 kN) a z A-9 o tahu 20 tun (196 kN), což byla prakticky A-4 vybavená nosnými plochami, jež měla sloužit jako koncovka,“ připomněl Huzel.

Zázračná bomba - tak dobový německý tisk označoval raketu V2.

Zázračná bomba - tak dobový německý tisk označoval raketu V2.

Byl von Braun raketový génius, anebo jeho úspěchy vyplynuly ze souhry šťastných náhod? Raketový specialista Bedřich Růžička se to pokusil shrnout: „Díky možnostem rodiny se mu dostalo patřičného vzdělání a vystupování. I původ mu pomáhal ke snadnějšímu postupu. Postavou, barvou očí, energickou bradou ztělesňoval ideál árijsko-nordické rasy. K jeho kariéře přispívají vlastnosti, jimiž vládl: orientace v problémech a rychlý úsudek, vytrvalost, organizační schopnosti a umění jednat s lidmi, jež podchytil ještě jako mladík od inženýra Nebela. Dominoval mimořádnou sílou šarmu a taktu, nemluvě o jeho postavení se širokými společenskými styky...“

Samozřejmě měl i záporné vlastnosti: „Jeho technokratická nadřazenost, bezohledné soustředění na zvládnutí úkolů, jež si stanovil nebo mu byly uloženy, činila jej slepým k jakýmkoliv morálním zásadám i lidskému utrpení. Výrazným rysem von Braunova charakteru byl egocentrismus. Snaha zbavit se i potenciálních rivalů byla jedním důsledkem, feudální způsoby vládnutí v kolektivu raketových expertů druhým.

Byl ochoten kdykoliv změnit své názory, pokud to pokládal za prospěšné, a měl svým spolupracovníkům za zlé, když se nové situaci nedokázali dostatečně rychle přizpůsobit. Na začátku své dráhy raketového specialisty (a často i později) přebíhal od jedné myšlenky ke druhé a rozebíral je s takovým zápalem, až ztrácel ze zřetele své skutečné úkoly.“ A jak už jsme si říkali, raketové abecedě ho vyučil Riedel a autorem motoru pro A-4 byl Thiel.

Neporušené rakety v rukou spojenců

Při sledování vývoje raket A-4 mají Spojenci neuvěřitelné štěstí. Nejdřív prvního června 1944 dopadá jedna takřka neporušená střela na švédské území. Švédové, kteří se už přestali bát německého útoku, s ní tajně seznamují Brity. O měsíc později se dostává do Londýna druhý kus, tentokrát z okupovaného Polska. Při zkouškách v Blizně spadla do močálů a tamní odbojáři ji vylovili dřív než němečtí vojáci, ukryli a pak si pro ni přiletělo britské letadlo.

Když vstupuje Rudá armáda na polské území, musí Němci střelnici Vřesoviště u Blizny evakuovat. Vojáci odvážejí zařízení do oblasti Tucheler Heide u Brambergu, krycí název Erika, kde ve výcviku pokračují. Odtamtud vystřelují 107 raket.

Mnoho dalších projektů německých odborníků zůstává pouze na rýsovacích prknech v různých stadiích vývoje. Někdy nejsou lidé, kteří by se mohli jejich rozpracování věnovat, jindy nemají zájem ozbrojené složky. A hlavně chybí čas – porážka přichází tak rychle, že mnohé plány se nedají realizovat.

Od roku 1943 zkoumali námořní specialisté možnost vypouštět rakety V-2 proti městům na východním pobřeží USA. Těžká ponorka by odtáhla až tři pouzdra s těmito střelami přes celý Atlantik, na příhodném místě by zastavila a z těchto plovoucích základen je odpálila. Koncem roku 1944 se začala první pouzdra stavět v loděnicích. Von Braun zase doporučoval využít raketové motory ke startům těžce naložených bombardérů a uvažoval i o vývoji raketoplánů, jimiž by se člověk přibližoval k bránám vesmíru.

Plány na suborbitální raketový bombardér RaBo dokončili rakouští manželé Eugen Sänger a Irena Sängerová-Bredtová v létě 1944. Inženýr Ludwig Roth navrhl projekt nočního raketového stíhače, Ernst Steinhoff zase automaticky řízený bezpilotní bombardér. Někteří specialisté diskutovali s fyziky i o vytvoření atomových raketových motorů.

Ještě začátkem roku 1945 vyrábějí vězňové v podzemní továrně Mittelwerke 690 kusů raket měsíčně, poslední v polovině března. Potom začíná jejich částečná evakuace. Když 11. dubna osvobozují tábor Dora Američané, nacházejí tam na 800 polomrtvých vězňů.

Začíná útěk

Na Londýn a Antverpy dopadají střely V-2 ještě 27. března 1945. Naštěstí to je poslední raketový útok.

Rudá armáda zatlačuje německá vojska z východu, americké a britské divize ze západu. Himmler, jemuž byl koncem války podřízen vývoj všech tajných zbraní, nařizuje začátkem dubna 1945 vojenskému veliteli stanice Peenemünde: Pečlivě uložte všechnu dokumentaci do beden, demontujte stroje a přístroje, budovy vyhoďte do povětří! Musíme zachránit tyto kapacity, protože ve vhodné chvíli zahájíme protiútok novými převratnými zbraněmi z „alpské pevnosti“.

Část materiálů včetně součástek pro rakety posílají z Peenemünde po moři do Cuxhavenu. Některé spisy odvážejí v nákladních vozech a potom je ukrývají v nepoužívaných podzemních štolách v Bavorsku. Všechny doklady podepisuje von Braun jako sturmbannführer SS – vzhledem ke všemocnosti této ozbrojené složky v nacistickém Německu to je přirozené.

Z výzkumné stanice postupně odchází přes čtyři tisíce lidí. Na pět stovek odborníků se vydává koncem dubna na dlouhou cestu auty k jihozápadu. Oficiálně se stahují do „alpské pevnosti“, většina konstruktérů a techniků však doufá, že najdou ochranu u americké armády. Už před tím se von Braun s několika nejbližšími shodl: Francouzů si nevážíme, Rusů se bojíme, Britové si nemohou žádné nákladné projekty dovolit, zbývají tedy Američané. Avšak cestou sjel šéfkonstruktérův vůz ze silnice a on si zlomil ruku.

Kolonu civilních aut doprovází silný oddíl SS. Není proto divu, že konstruktéři se obávají, zda se vůbec do zajetí dostanou, zda nemají esesáci příkaz je postřílet. Nakonec nalézají útulek v hotelu Ingeburg v Oberjochu v bavorských Alpách. A esesáci mizí, aby se sami včas zachránili.

Jenže na horách vládne klid jako v hlubokém míru, Američané nepřicházejí. Zato vesničané tvrdí, že se okolo pohybují oddíly francouzské armády složené z Maročanů, kteří prý zacházejí se svými zajatci velmi krutě. Všichni žijí v hrozné nejistotě.

Tenhle třiatřicetiletý mladík postavil V-2?

Ve středu druhého května ráno vysílá von Braun mladšího bratra Magnuse, který umí anglicky, na kole do údolí: „Musíš najít Američany!“ Magnus se odpoledne vrací. Vzápětí sedm nejvýznačnějších inženýrů a vojáků s průvodním listem odjíždí ve třech autech za vítězi. Skupinu přebírají příslušníci speciální vědecké rozvědky, vystupující pod názvem Spojené předsunuté polní útvary CAFT (Combined Advanced Field Team).

Zajetí raketových specialistů je součástí rozsáhlého shromažďování německých odborníků všech druhů, jejich vytěžování, získávání archivů výzkumných institucí, prototypů nových zbraní a dalších zařízení, které probíhá jako tajná operace Overcast a později Paperclip. Stejné týmy specialistů mají rovněž Britové, Francouzi a Sověti.

Když Magnus představuje Wernhera americkým odborníkům jako člověka, který postavil V-2, nechtějí tomu věřit. Tenhle třiatřicetiletý mladík!? Teprve když začíná mluvit, jsou u vytržení. „Americké vědce oslnil komplexností svých znalostí a tím, jak jednoduše spojoval praktické záležitosti s představivostí,“ napsal americký novinář a historik David Halberstam. Plukovník John Keck později o německých představách řekl: „Jako kdyby Buck Rogers přesídlil ze science fiction do starých zlatých časů. Mysleli prakticky a odmítali fantazírovat – a to na nás udělalo dojem.“

Američané postupně shromažďují další a další německé inženýry a vědce. Wernher von Braun tvrdí, že nechtěl dělat rakety pro válku – vždyť kvůli tomu mne gestapo i věznilo!

Červen a červenec tráví tihle vzácní zajatci v táboře v Garmisch-Partenkirchenu. Tam dokazují americkým odborníkům význam svůj i svých projektů. Von Braun píše obsáhlé pojednání o všech projektech, na kterých jeho tým pracoval, i o budoucím vojenském a civilním využití raket. Plukovník Richard Porter mezitím vyjednává speciální povolení k jejich odsunu do USA.

Svou nacistickou minulost Němci zamlčují, vzájemně si dosvědčují povinnost pracovat pro říši, návštěvy v podzemní továrně, kde dělali vězňové, zlehčují. Museli jsme pracovat pro Hitlera, jinak nám šlo o život. Týrání a popravy vězňů, o kterých mluvíte, jsme neviděli, to nejspíš dělali esesáci... Jenom několik málo vedoucích z Mittelwerke Američané podezřívají ze zločinů proti lidskosti.

Mimochodem, několik peenemündských inženýrů je cizího původu. Například Willy Mrazek prý tvrdil, že pochází z Bosny.

Z hlediska vojenské strategie neměla V-2 takřka žádný význam — tvrdí dnes někteří vojenští historici. A pro Německo byla koncem války její výroba přepychem, který znemožnil dodávky mnohem důležitějších zbraní frontě.

„Technická způsobilost sama o sobě nerozhoduje o výsledku války,“ uvádí Irving. „Vojenské nadání je třeba uplatnit v rámci správných dlouhodobých strategických priorit... Je však třeba bez jakéhokoliv pocitu řevnivosti říci, že kdyby Británie usměrnila svůj vědecký potenciál na raketovou techniku místo na nenápadný, avšak účelný výzkum v jiných oblastech, jako například na centimetrový radar, a kdyby se mezi západními Spojenci objevil požadavek takové zbraně, pak všechno nasvědčuje tomu, že angličtí odborníci by byli schopni vyvinout naprosto srovnatelné kapalinové rakety. Německo dalo přednost okázalosti před strategií, raketám před radarem — a proto nakonec prohrálo válku.“ Samozřejmě to nebyl důvod jediný.

Američané, kterým se podařilo získat největší část německého vojenského vědeckého potenciálu, uvažují jinak. V-2, další rakety a projekty i jejich autoři jsou pro ně znamenitou kořistí. Přes 340 železničních vagonů naložili američtí vojáci zařízením, které našli pouze v podzemí u Nordhausenu — tedy na území, které podle dřívějších dohod mezi Spojenci připadá do sovětského okupačního pásma. Bylo tam rovněž 68 exemplářů V-2 schopných okamžitého použití a 12 tisíc tun součástek na další rakety. Němečtí inženýři ukázali americkým důstojníkům rovněž dvě tajné skrýše s tunami dokumentů – u Bad Sachsu mezi Göttingenem a Nordhausenem, což bylo opět v sovětské zóně, a kousek na severozápad u vesnice Dörnten.

„Německá V-2 uspořila americkému zbrojařskému vývoji 50 miliónů dolarů a pět let výzkumné práce,“ napsal vojenský velitel této akce generál Holger Toftoy v deníku amerických ozbrojených sil Stars and Stripes. „Kdyby můj štáb nepřivezl tyto rakety z Německa, byli jsme jenom dýchavičnými začátečníky.“

V-2 patří ke smutným paradoxům historie. Tato raketa se stala nástrojem teroru proti civilnímu obyvatelstvu v hlubokém týlu — a přesto v ní našli odborníci na celém světě nezbytnou technickou základnu, na které začali stavět své další myšlenky. Vedle Wernhera von Brauna a ostatních konstruktérů k tomu přispěly další mimořádně příznivé podmínky — vyspělý německý průmysl, využívající několik let duchovní a technické bohatství poloviny porobené Evropy, schopnost autorů zužitkovat všechny dostupné poznatky raketové techniky, elektroniky, chemie, balistiky a jiných oborů z celého světa, dostatek pracovních sil, často bezohledná vojenská organizace práce, brutální záměry nacistických vůdců a tak dále.

V technice se nikdy nic neobjevuje schválně dvakrát. Třebaže bychom byli raději, kdyby V-2 vyvinul jiný tým a za jiných okolností. Třebaže víme, že tato raketa pochází z dílny Peenemünde. I za těchto okolností je třeba využít všech jejích nových konstrukčních řešení.

Čtete druhý díl

Seriál o von Braunovi

A tak vede studium V-2 sovětské, americké, britské a všechny ostatní specialisty k pronikavé změně v myšlení. Konstrukce této rakety totiž vytvořila předpoklady pro kvalitativně novou epochu raketové techniky — pro stavbu velkých řízených raket.

Pokračování zítra

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Leopold Šrom (vpravo) popisuje Františkovi Burdovi, jak šel na Němce. Za nimi...
Sestřeloval "skopčáky" nad Slovenskem a zahynul při letecké katastrofě

Před sto lety se narodil Leopold Šrom, vynikající pilot a úspěšný stíhač z řad československého zahraničního odboje, který se vyznamenal především v době...  celý článek

Čínské bojové vozidlo pěchoty VN-17
Čína ukázala své exportní zbraně, výrazně konkuruje Rusku i Západu

Čína předvedla v polovině srpna zahraničním delegátům nejnovější čínskou pozemní bojovou techniku. Šlo o zbraně speciálně vyvinuté pro export.  celý článek

HMS Dragon, torpédoborec Type 45
Úpadek britského námořnictva: bez protilodních střel a bojových letounů

Námořnictvo Jejího veličenstva dnes trpí akutním nedostatkem plavidel. Mnohé úkoly jsou již nad síly kdysi nejmocnějšího loďstva všech oceánů.  celý článek

Vyfoťte, vystavte, prodejte
Vyfoťte, vystavte, prodejte

Prodávejte jednoduše přes mobilní aplikaci Bazar eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.