Snad každý z nás už zaslechl v nějaké podobě následující konverzaci. Prodavač: „Aničko, jaký kód má, prosím tě, pudinková kobliha?“ Prodavačka od vedlejší kasy: „1845, Karlíku. Už jsem ti to dneska říkala dvakrát.“
Méně tradiční kusy pečiva, ovoce či zeleniny v nákupním košíku značí zdržení u kasy, protože si jejich specifický kód brigádníci zkrátka nepamatují. Znamená to zmatené listování nápovědou, nespokojené mručení fronty, následnou paniku a chaos.
Mohlo by být daleko hůř. Nebýt čárového kódu, rychlé nakupování dnešního typu by neexistovalo.
Od atomovky ke kódu
Všechno začalo na pláži v Miami. Mladý inženýr Norman Joseph Woodland si užíval poválečného období. Během světového konfliktu nastoupil z vysoké školy rovnou do poněkud stresového zaměstnání – spolupracoval na Manhattan Projectu, vývoji jaderné bomby.
V roce 1949 tedy seděl na oné pláži a hlavou mu vrtal zdánlivě banálnější problém: „Jak zrychlit odbavení zákazníků v prodejnách?“ Na myšlenku ho přivedl kolega Bernard Silver, u kterého si předtím postěžoval jistý obchodník. Woodland si do písku prosluněného pobřeží psal morseovku, od níž se chtěl při hledání řešení odrazit.
A povedlo se. Jednou mu při rytí ujela ruka a zrodil se zásadní nápad. Různě široké proužky v unikátních kombinacích. Ideu bylo pochopitelně potřeba rozvinout, bylo také nezbytné zařídit čtečku oněch specifických kódů.
Tři otazníky
|
Nejprve byly bílé čáry na černém podkladu, tedy opačně než dnes. Druhou variantou byly takzvané býčí oči, kruhy podobné lukostřeleckému terči. V roce 1952 si Woodland se Silverem nechali svou myšlenku patentovat, ale ke slávě bylo tou dobou ještě hodně daleko. Copak ke slávě, ale vůbec k prvnímu použití v běžném provozu.
Premiéra v domě elegance
Nejprve se čárové kódy používaly k označení vagonů na železnicích, nesly zprávu o jejich nákladu. Rozšířily se i v automobilovém průmyslu, kde označovaly jednotlivé díly nových vozů a bylo díky nim snazší provést inventuru.
Na nákupním pásu se jejich využití poprvé otestovalo v ostrém provozu 26. června 1974. Dokonce známe přesný čas: jedna minuta po osmé hodině ranní. Pokladní Sharon Buchananová projela skenerem balíček žvýkaček Wrigley’s a odstartovala pozvolnou revoluci.
Dnes je to každý den po celém světě na pět miliard zaúčtování, která provedou ono typické pípnutí. Je to tak snadné, že to na samoobslužných pokladnách zvládáme sami. A stejný systém používá po celém světě víc než 110 států.
Československo bylo první v někdejším východním bloku a stála za tím čokoláda. Britský řetězec Tesco si tuzemskou pochutinu žádal na pultech, ale potřeboval její obaly opatřit právě kódem EAN (European Article Number), mezi jehož uživatele se tak naše republika začlenila v roce 1983. (Více si přečtěte zde.)
Zavádění jednotného označení šlo u nás ovšem velmi pomalu, nejprve se týkalo výhradně exportních kusů a bylo na ně dolepováno až v zahraničí. První české pípnutí zaznělo v roce 1985 v pražském Domě elegance. Ještě v roce 1991 bylo čárovým kódem opatřeno pouze 15 procent tuzemských výrobků. Dnes už systém využívá víc než sedm tisíc firem.
Nejstarší československý čárový kód s britským prefixem
