Možná si také ještě pamatujete, jak napjatí byli v letech 2007 a 2008 řidiči při cestě k benzínce. Ceny paliva se pohybovaly jen jedním směrem - vzhůru - a „ropný zlom“ se probíral ve sdělovacích prostředcích i u piva.
Tehdejší dekáda ovšem nakonec skončila na notě hospodářské krize, a ta naše současná pak starosti s nedostupností „černého zlata“ zcela hodila za hlavu. Ba naopak, obavy jsou nyní přesně opačné: na trh se chystá tolik nové ropy, že trh nepochybně čekají velké změny.
V příštím roce by se objem ropy na trzích mohl zvýšit téměř o milion barelů denně, o rok později pak snad až o další milion. Světová produkce je zhruba 80 milionů barelů denně. Na první pohled možná nejde o zásadní nárůst, ovšem trh je v tuto chvíli již poměrně dobře zásobený a ceny spíše nízké. A to by mohly být pravděpodobně ještě nižší, kdyby země OPEC i Rusko v posledních několika letech neomezovaly záměrně produkci.
Stavba části ropovodu IKL, který má zajišťovat energetickou nezávislost ČR. Začíná v bavorském Vohburgu, kde je napojen na evropský ropovod TAL (z přístavu Terst v Itálii). Německem IKL vede jižně od Řezna, pak se stáčí na sever a do České republiky vstupuje u Rozvadova. Prochází přes Tachovsko (Plzeňský kraj), kolem Krušovic (Středočeský kraj), až do Centrálního tankoviště ropy (CTR) v Nelahozevsi. Odtud putuje ropa buď samostatnou ropovodní propojkou do Kralup, případně ropovodem Družba do Litvínova. Právě díky IKL Česká republika po více než 30 letech získala alternativní zásobovací trasu schopnou zastoupit východní ropovod Družba. Na snímku pokládání samostatného potrubí z CTR do Kralup, což umožňuje zásobování Kralup ropou z IKL.
Největší zásluhu na navýšení produkce má několik málo zemí, včetně jednoho naprostého ropného „nováčka“: konkrétně jde o Brazílii, Kanadu, Norsko a Guyanu.
Silná čtyřka
Příběh každé země z této nově silné čtyřky je poněkud jiný. Norsko je tradičně silná těžební země, které ropa a zemní plyn v kombinaci s rozumnou státní politikou pomohly vyšvihnout se na samotný vrchol žebříčku životní úrovně, ekonomické výkonnosti na hlavu a mnoha dalších. Ovšem posledních téměř 20 let objemy vytěžené ropy už pouze klesaly.
V roce 2010 ovšem došlo k objevu, ze kterého se nakonec vyklubalo zřejmě největší ropné ložisko v Severním moři. Dostalo název Johan Sverdrup po politikovi, který se na sklonku 19. století stal prvním norským předsedou vlády, a odhaduje se, že těžba z něj by mohla dosáhnout až zhruba půl milionu barelů denně. Nástup produkce je poměrně rychlý: v říjnu už dosáhla těžba úrovně zhruba 200 tisíc barelů denně.
Norsko má před sebou další dlouhé roky ropných zisků a nic na tom nezmění skutečnost, že státní těžební a zpracovatelská společnosti Statoil se přejmenovala na Equinor, aby zdůraznila svůj (částečný) odklon od fosilních paliv.
Ještě o něco vyšší je letošní nárůst těžby z nalezišť v brazilských vodách - cesta k jejich dosažení bylo technicky podstatně komplikovanější. Začátek je totiž nutné hledat v roce 2006, kdyby byly u pobřeží země objeveny zásoby ropy kryté silnou solnou vrstvou (tzv. pre-salt). Celkem jde o ohromný rezervoár, který by sám o sobě dokázal pokrýt celosvětovou spotřebu na několik let.
Cena americké ropy WTI po započítání inflace od roku 1946 do listopadu 2019. Šedé sloupce vyznačují období hospodářských krizí.
Dostat se k této ropě ovšem není jednoduché. Vhodná naleziště leží několik set kilometrů od pobřeží pod dvěma až třemi kilometry vody, jedním až třemi kilometry „skály“, a pak zhruba dvěma kilometry solných vrstev, které vznikly při odpařování mělkých obřích vodních ploch zrozených po rozdělení superkontinentu Gondwana na Afriku a Ameriky. Rozjezd těžby v Brazílii tedy trval podstatně déle než v případě norském - a je v podstatě možný díky významnému pokroku v těžebních technologiích během posledních několika desetiletí.
Svou roli v Brazílii hraje i politika, protože země má po letech korupčních skandálů veliká očekávání. Před několika dny například sledovaná aukce dalších velmi nadějných „bloků“ s předpokládaným vysokým objemem ropy, skončila polovičatým úspěchem, protože na dvě ze čtyř nabízených oblastí nikdo nepodal žádnou nabídku. Zbylé dvě pak bude rozvíjel především státní brazilská společnost Petrobras, a očekávaný příliv cizího kapitálů se nekoná. Země přitom chtěla získat od ropných společností až 26 miliard dolarů.
Roky sporů
Jinak ovlivnila politika situaci ve třetí posilující ropné velmoci, tedy Kanadě. Ta by podle analytiků mohla v příštích letech zvýšit svou produkci ropy možná až o 10 procent, tedy zhruba půl milionu barelů denně, pokud by se podařilo dostavět ropovod Enbridge Line 3. Ten vede z kanadské provincie Alberta do amerického státu Wisconsin, ale dnes funguje jen v omezené míře kvůli špatnému technickému stavu.
Od roku 2014 tak majitel, společnost Enbridge, žádá o povolení k dostavbě nového potrubí, které by umožnilo zvýšit množství přepravované ropy. Především ve státe Minnesota, přes který potrubí také vede, ovšem narazilo na tvrdý odpor místních obyvatel a zájmových organizací. Obávají se především úniků ropy. Do jisté míry je to pochopitelné, protože Enbridge má na svědomí největší únik ropy z ropovodu; v roce 1991 právě z jeho Line 3 uniklo 1,7 milionu barelů ropy u města Grand Rapids právě v Minnesotě.
Dlouhé soudní pře skončily letos v září, a společnost podle konečného rozhodnutí může znovu žádat o schválení projektů i bez dalších studií dopadů na životní prostředí. Všeobecně se tedy spíše očekává, že stavba bude schválena a v druhé polovině příštího roku by snad mohla začít fungovat.
Budeme bohatí!
Téměř „pohádkový“ je pak příběh Guyany, relativně malé jihoamerické země, kterou by asi řada z nás nedokázala jednoduše najít na mapě Jižní Ameriky. Abychom vám ukrátili hledání, dodejme hned, že země je východním sousedem Venezuely, která si mimochodem nárokuje velkou část území Guyany).
Bývalá nizozemská a poté britská kolonie je obklopena sousedy, kteří ropu již těží, a dalo se tak očekávat, že ropa leží i pod jejím územím. Zájem byl ovšem malý, protože žádný prospektor v zemi na ropu nikdy reálně nenarazil. Až v roce 1999 ovšem tehdejší vláda podepsala smlouvu se společností ExxonMobil. Americká firma získala právo na průzkum v oblasti téměř 30 tisíc kilometrů, která pokrývá významnou část výlučné ekonomické zóny Guyany.
Finanční otázky byly ovšem dlouho akademické. Exxon hledal ropu roky marně. Průzkum začal v roce 2007, v roce 2013 zadrželo venezuelské námořnictvo jednu jeho průzkumnou loď, v roce 2014 pak odešel z projektu jeho partner Shell (částečně ho mimochodem zastoupila čínská společnost CNOOC).
V květnu 2015 ale přišel zlom, když Exxon veřejně potvrdil, že skutečně narazil na ropu. Jak se ukázalo, byl to jen první objev z několika. Dnes se odhaduje, že v „bloku“, který Exxon získal, by mohly být celkem čtyři miliard barelů ropy. V příštím roce by těžba mohla dosáhnout zhruba 120 tisíc barelů denně, v roce 2025 snad až 750 tisíc barelů (i když spíše méně, protože ropa z nalezišť je tzv. velmi těžká, tedy má vysoký obsah dlouhých uhlovodíků a větší měrnou hmotnost).
Státní rozpočet země, jejíž ministerstvo energetiky loni pracovalo v posledních letech s rozpočtem zhruba 50 milionů korun ročně, by mohl z ropy získat cca 300 milionů dolarů, v roce 2025 pak až pět miliard dolarů. HDP Guyany v roce 2019 se odhaduje na 3,9 miliardy dolarů.
Loď Stena Carron s vrtnou soupravou v guyanských vodách
Jihoamerická země se nepochybně v příštích letech výrazně změní, a je asi oprávněné se ptát, zda dokáže příznivých okolností efektivně využít. Guyanská demokracie je mladší než v ČR (první svobodné volby byly v roce 1992) a instituce v zemi poměrně slabé.
Ropa už také přináší politické problémy; předmětem sporů jsou především termíny dohody. Podle analýzy norské poradenské společnosti Rystad Energy jsou méně výhodné, než je dnes běžné: Guyana bude mít z prodané ropy zhruba 60 procent zisků, světový průměr je dnes kolem 75 procent. Zemi tak podle kritiků mohou utíkat ročně stovky milionů, ne-li miliarda dolarů. Vláda zatím také neurčila, co bude s penězi, které příští rok začnou proudit do státní kasy.
Komu to uškodí
Ať už Guyana podlehne „surovinové kletbě“, která pomohla srazit na zemi sousední Venezuelu, či nikoliv, na světovém trhu bude nová ropa z této a dalších zemí nejspíše cítit. I vzhledem k tomu, že nárůst poptávky nebyl v posledních letech nijak dramatický - a to by se nemělo asi v nejbližší době měnit, odhaduje alespoň Mezinárodní agentura po energie. Vyšší produkce ve čtyřech zmíněných zemích by nárůst poptávky v příštích dvou letech mohla zcela pokrýt.
To nejspíš pomůže zastavit v rozletu těžaře ze Spojených států. USA se díky „břidličné revoluci“, tedy technologickému pokroku v hydraulickém štěpení (tzv. fracking) a horizontálnímu vrtání, staly po více než 40 letech znovu největším producentem ropy (a také zemního plynu) na světě a významným exportérem. Za posledních deset let se těžba v zemi více než zdvojnásobila: ze zhruba pěti milionů barelů denně vystoupala na letošních zhruba 12 milionů barelů denně.
Z různých důvodů, mezi které patří i relativně nízká cena ropy a specifika těžby z břidlic, kde vrty rychle „vysychají“, se ovšem zlaté doby růstu zřejmě chýlí ke konci. Odvětví se „konsoliduje“ - řada těžebních firem má finanční problémy a slučují se s konkurencí nebo jí jsou pohlceny. Příliv nové ropy tento trend nepochybně prohloubí.
Pro zbytek světa to nejspíše znamená, že minimálně ekonomická přitažlivost fosilních paliv se v nejbližší době jen tak nezmění. Jinak řečeno, samotný pohled na ceny benzinu či nafty většinu lidí k přesednutí do elektromobilu v příštích letech zřejmě nepřesvědčí. Jestli to je dobře, nebo špatně, na to se nepochybně budou názory lišit.
