Neznamená to, že existenci ekonomické krize (teď jsem to dokázal!) popíráme. Když jsem o tom mluvil minulý týden s IT expertem Petrem Koubským (poté, co jsem ho upozornil, že to dělá taky!), řekl, že ekonomická recese je samozřejmě reálná a objektivně měřitelná. Ale zároveň v sobě má mnoho psychologického.
Domnívám se, že když dáváme krizi do uvozovek, tak s ní už zároveň bojujeme. Odmítáme ji vidět jako obludu, která se na nás sápe a sežere nás. Když jsem byl před dvěma týdny v New Yorku, hodně jsem o krizi mluvil i přemýšlel. Je to pro tenhle druh meditace možná momentálně nejlepší místo na Zemi.
Tady mají současné existenciální potíže moderního kapitalismu kořeny a sem obloukem nejvíc dopadly. Na první pohled samozřejmě nic nevidíte. Ulice jsou stejně zaplněny lidmi, luxusní obchody obležené turisty a divadla na Broadwayi vyprodaná. Ale to je jen první, povrchní pohled.
Mnoho Američanů je ve velkých problémech. Přišli o práci, rozplynuly se jim úspory v penzijních fondech, padají na ně dluhy. V Americe není na rozdíl od Evropy laskavá sociální síť, ve které by se mohli zhoupnout. Mnozí jsou opravdu v prekérní, nezáviděníhodné situaci. Ale skoro nikdo to nedá najevo.
To je vlastnost, kterou mám na Američanech nejradši. A která je odlišuje od Evropanů, včetně těch západních. Nebojí se prohrávat, dokážou přežít neúspěch a v té nejhorší kaši myslí jedině na příští úspěch. Mají to nejspíš zakódováno v genech, protože jsou potomky těch, kteří kdysi přišli do Ameriky za velkým, neskutečným snem. Vlastně stále přicházejí.
Je to ono slavné: "Jak se máte?" "Kdybych se měl jen o trochu líp, byl by to hřích" (ano, citát ze slavného filmu Wall Street), které v různých podobách slyšíte několikrát denně. Mnozí hledají pozitiva i v tom, že se teď zrovna mají špatně. Budou se vám snažit namluvit, jak jsou krizi vděční za nový pohled na život či objevení neznámých hodnot.
Cynikům to může připadat naivní až hloupé. Je v tom něco šíleného, ale zároveň velmi povzbudivého. V květnu vyšel v časopise New York Magazine článek Recession Culture, který je celý o tom, čím recese současnému New Yorku prospívá.
Lidé tráví víc času se svými blízkými, víc se zajímají o kulturu, vzrostl počet lidí vykonávajících dobrovolnické či charitativní práce, stoupl počet lidí doplňujících si vzdělání, klesla kriminalita, klesly ještě dříve horentní činže v manhattanských bytech, mírně dokonce klesla i úmrtnost. Skoro to vypadá jako objevení ráje. A to jsme uprostřed (na začátku?) té největší krize od té Velké v třicátých letech loňského století, ne-li vůbec.
Ruku v ruce s nadějí jde podnikavost. Zatímco pesimista je ochromený hrůzou, tak optimista přemýšlí, jak by si mohl pomoci. Neomezené možnosti nabízí samozřejmě web. Objevují se na něm nové pozoruhodné stránky i služby. Zde je pár příkladů:
Loňský model
Web ( pro stránky Lastyearsmodel klikněte zde ) bojující s posedlostí lidí kupovat stále nové modely telefonů, počítačů, přehrávačů a dalších elektronických udělátek. "Kdo chce trávit čas zjišťováním, jak funguje nový telefon?" či "Utrácení peněz za věci, které nepotřebuju, prostě není chytré!" jsou některá hesla z webu. Základní teze: dřív bylo sexy mít tu nejnovější věc, pojďme udělat módu z toho mít "loňský model".
Vizitky nezaměstnaných
Co dělat s vizitkami, když přijdete o práci? Máte dvě možnosti: buď je vztekle roztrhat a vyhodit, anebo kreativně přetvořit. Přeškrtat staré kontakty a napsat něco v tom smyslu, že si dáváte rok pauzu na Novém Zélandu, případně že rozjíždíte vlastní firmu. Web Cardsofxchange.com (pro více klikněte zde) obsahuje sbírku právě takových vizitek. Dobrá inspirace!
Tréninkový tábor "Špatné časy"
Chodit do fitcentra a udržovat si kondici je normální, když celé dny sedíte v kanceláři a potřebujete si pročistit hlavu. Ale když ztratíte místo? Neřeknou si lidé: Ten by měl radši hledat novou práci? Ne, tvrdí organizátoři tréninkového tábora pro nezaměstnané (více zde).
Kemp pro ty, co ztratili práci
Komunita lidí (pro stránky Laidoffcamo klikněte zde ), kteří si chtějí vyměnit zkušenosti a vzájemně se povzbudit. Založil ji manažer vyhozený z technologické firmy. Funguje už v několika amerických městech.
Výměna domů
Aby nemusely rovnou propouštět, dávají velké firmy zaměstnancům neplacené volno. Anglicky je to "furlough", ze "zkřížení" se slovem dovolená (vacation) dokonce vzniklo nové slovo "furcationů, které je už akčně zařazeno do Merriam-Websterova on-line slovníku. Proč si neudělat dovolenou?
A aby byla levná, dostal jeden zaměstnanec novinového vydavatelství Gannet nápad: pojďme si vyměnit na neplacené volno byty nebo domy! Dočasně propuštěný zaměstnanec z New Yorku si může prohodit byt s podobně postiženým kolegou na Floridě. Udělají si s rodinami dovolenou – a vyjde je to levněji (pro stránky Furloughhouseswap klikněte zde).
A tak dále. Takových stránek jsou spousty. Lidé bez práce pronajímají na speciálních webových stránkách svá auta, přepouštějí místa na parkování, prodávají nábytek. Řada velkých firem nabízí "recession specials", zřejmě po vzoru "holiday specials" třeba o Vánocích.
Všechny ty stránky – ať už se na nich lidé jen dávají dohromady nebo se snaží rozjet nový byznys – mají jedno společné: nikdo tam nekňourá a nenaříká.
V časopise BusinessWeek vyšel koncem května článek nazvaný Spojené státy optimistické. Autor Richard Reeves v něm uvádí několik historických příkladů, kdy Američané i v těch největších problémech dokázali zvednout hlavu a jít za tím, čemu často spíš posměšně nebo ironicky říkáme "americký sen".
Reeves cituje výzkum, který zkoumal míru optimismu a pesimismu ohledně krize už v prosinci 2008. Zatímco v Británii, Itálii a Španělsku se 70 procent lidí dívalo na ekonomickou budoucnost země s obavami (ve Francii dokonce 83 procent), v Americe to bylo pouhých 52 procent. A to byla Amerika už tehdy v mnohem horší situaci než Evropa.
Právě BusinessWeek (pro více info klikněte zde) se rozhodl publikovat hned celou sérii článků, které na krizi budou hledat to dobré a v ekonomice upozorňovat na povzbudivé trendy. Založil k tomuto účelu dokonce speciální sekci. A zavedl "optimistický index", který na stupnici od nuly do stovky ukazuje, jak na tom Amerika zrovna s optimismem je.
Včera jsem ho kontroloval, ukazoval 36 procent. Docela nízko, řeknu vám. Dostal jsem z toho nefalšovanou evropskou depresi.
