Nebral jsem to nijak úkorně, koneckonců to bylo setkání s hlavou státu, takže mohl klidně tímto způsobem udělovat prezidentské milosti či vyhlašovat válku sousedním státům.
Navíc to bylo v době, kdy Václav Klaus technické vymoženosti miloval, protože následovalo po období, kdy je nesnášel. Asi si všichni pamatujeme, co si myslel o internetu, nebo co udělal, když jednomu nebohému fotografovi zazvonil v jeho přítomnosti mobilní telefon.
Ale od té doby uplynul určitý čas. Náš vztah k mobilním telefonům prošel určitým vývojem, nepochybně se i posunuly společenské konvence. Možnosti mobilů jsou dnes nepoměrně větší: lze nejen vyřizovat esemesky, ale také fotografovat, surfovat po webu, updatovat Facebook nebo si na displeji číst noviny.
Když televize vysílá jakékoliv jednání v parlamentu nebo na vládě, nelze si nevšimnout, jak si jeho účastníci vyřizují cosi na mobilu. Ale setkáváme se s tím stále běžněji v životě. Většina z nás toleruje, když se zúčastní pracovní schůzky nebo jednání, při kterém telefony nezůstanou v kapsách, ale jsou naopak celou dobu v provozu.
Běžně se mi stává, že oči přibité k displeji mobilu mají studenti na mých přednáškách. Nevím, jestli hrají nějakou hru, posílají esemesky nebo jen sledují čas a modlí se, aby vteřiny ubíhaly rychleji. Každopádně to však nepovažuji za dobré znamení.
Mobil jako neslušný společník
No a pak tu je mobil coby nepřehlédnutelný účastník schůzek ve dvou. Sloupkař Farhad Manjoo v magazínu Slate klade následující otázku: Představte si, že večeříte s manželkou nebo manželem. Není to nic mimořádného, je to taková běžná večeře v pracovní den v kuchyni vašeho bytu. Vtom vám zapípá esemeska. Co uděláte? Přečtete si ji a odpovíte na ni? Nebo si ji jenom přečtete? Případně se manžela/manželky dovolíte, zda si ji můžete přečíst? Anebo se jen omluvíte, že jste zapomněli ztlumit zvuk, a bez mrknutí brvou budete pokračovat ve večeři? Zajímavá otázka. Zkuste si na ni odpovědět.
Přiznám se, že co se naší domácnosti týče, tak já i moje žena bychom asi po mobilu sáhli. A pravděpodobně s nějakým povzdechem zaměnitelným s omluvou (typu: "Ach Bóže, píše mi ten idiot", nebo "Tohle fakt musím vyřídit, nebo se z toho zvencnu") bychom i naťukali odpověď.
Manooa inspiroval online chat s reportérem Nickem Biltonem z New York Times, který tvrdí, že vyřizování esemesek ve společnosti ostatních se stává čím dál víc přijatelné. Bilton říká, že by asi nečetl ani nepsal esemesku při obědě se svým šéfem, ale udělal by to klidně při jídle se svými vrstevníky nebo i při večeři s manželkou.
Prý to ostatně celkem často dělá a žena mu prý někdy musí sama poslat textovku, aby znovu získala jeho pozornost. Manoo píše, že je stejně starý jako Bilton, tedy něco přes třicet, a že je nepochybně stejně jako on závislý na všem, co lze dělat s mobilními telefony. Počínaje zmíněnými esemeskami a konče třeba aplikacemi typu FourSquare. Avšak nikdy by si nic podobného při večeři s manželkou netroufl. A to ani doma v obýváku.
Zajímavé! Donutilo mě to zamyslet se nad stejnou věcí taky. "Nadefinoval" jsem si čtyři možné situace:
- večeři/oběd v restauraci s manželkou (či obecně s partnerem),
- s šéfem, s kolegou nebo kamarádem,
- se zákazníkem/obchodním partnerem,
- s rodinou doma.
V kapse vám vibruje telefon, což může znamenat hovor, esemesku nebo mail. Co člověk udělá? Nabízím čtyři možnosti:
- bude telefon ignorovat,
- podívá se, kdo volá nebo píše, ale nebude odpovídat
- podívá se a dovolí se společnosti, zda může odpovědět
- věc rychle a s omluvou vyřídí, aniž by se ptal anebo
- nic takového se nemůže stát, protože telefon je v takové situaci vypnutý.
Zadumal jsem se a taky zastyděl. Za prvé: telefon nevypínám nikdy, to se spíš stane, že ho někde zapomenu nebo ho nemůžu najít. S výjimkou opravdu důležité pracovní schůzky (stále jsme na obědě v restauraci) bych se asi vždy podíval, co se děje. A v některých případech, když třeba volá někdo důležitý, případně volají děti, bych věc asi s dovolením vyřídil. Doma s rodinou bez dovolení, s manželkou v restauraci bych se naopak držel zpátky. Přece jen, romantická večeře je romantická večeře.
Nemám z toho dobrý pocit, myslím si, že telefon do restaurace nepatří. A koneckonců ani doma ke stolu, kde se večeří. Vidíme se tak málo, že je hloupost si to kazit mobilem.
Kde je chyba?
Jenom ve mně, nebo se tak chováme všichni? Když se rozhlédneme po průměrné pražské restauraci, je skoro zázrak, když neuvidíme ani jednoho člověka s telefonem u uchu. Navíc je poloviční zázrak, když aspoň neřve jako kráva.
Položil jsem tedy stejnou otázku (složitě strukturovanou) svým přátelům na Twitteru a Facebooku. Během tří hodin v úterý dopoledne odpovědělo skoro 300 lidí. Já vím, je to všechno jen ne reprezentativní vzorek.
Všechno jsou to lidé spíše mladší, spíše z větších měst a nepochybně mající blízko k technologiím. Co je všechny spojuje, že mají dobrý vkus při výběru virtuálních přátel (ano, protože se přátelí se mnou).
Výsledky jsou zajímavé! Podívejte se ostatně sami na tomto odkazu.
. Možná se od napsání tohoto textu proměnili, ale plyne z nich zatím následující:
- skoro nikdo z nás telefon v době jídla nevypíná, a když, tak při obědě s klientem
- "nejposvátnější" je právě oběd s klientem, následuje oběd se šéfem a s partnerem, nejméně se rozpakujeme telefon vytáhnout při obědě s kamarády
- když telefon či jinou záležitost vyřídíme, tak je nepravděpodobnější, že jsme doma s rodinou
A co vy? Odpovězte v anketě i vy. A pak se třeba - stejně jako já - chytněte za nos. Možná se i dokopete k nějakému předsevzetí.
