Ano, teď ze všech stran čteme, že si novinoví recenzenti od začátku mysleli, že knížka údajné vietnamské dívky "není zas až tak dobrá", a že od první chvíle měli podezření, že s tou knížkou není něco v pořádku. Ha ha! Vždyť to je jen poštěkávání psů za karavanou, která s plnou parádou jede dál.
Mystifikace patří k těm nejlepším tradicím dobré literatury. A jestli naši z kloubů vymknutou současnost čeká nějaká budoucnost, tak ta Cempírkova mystifikace se zapíše do minulosti. Je mi až skoro líto, že jsem něco podobného nevymyslel sám. Číst teď zpětně články o knize nebo rozhovory s autorkou, za kterou se Cempírek vydával, je čtenářský zážitek sám o sobě.
|
Kritici hodnotí spíše než text knihy především příběh k němu přišpendlený. |
Reakce dotčených osob ukazují, že Cempírek trefil hřebíček na hlavičku. Slova jedné z šéfek Knižního klubu, který cenu udělil, připomínají kejhání potrefené husy. "Nechci být zlá, ale jako autor se sám nijak zvlášť neprosadil," řekla zástupkyně nakladatelství Denisa Novotná Lidovým novinám, a to na adresu skutečného autora knihy "Bílej kůň, žlutej drak".
Není to "zlé", jak se úzkostlivě sama domnívá, nýbrž komické a trapné. Zdá se Denise Novotné málo, že Jan Cempírek zvítězil v soutěži, kterou její firma nazývá "prestižní" a kterou tak prezentuje už roky v médiích? V tom případě by buď měla navrhnout její zrušení, anebo výměnu poroty. Neměla by se zlobit na Jana Cempírka, ale spíš na ty, kteří jeho "průměrné" či "schematické" dílo postavili na piedestal.
Sokalova aféra
Svůj obdiv k Cempírkovu kousku nemyslím ani trochu ironicky. Připomíná mi počin fyzika Alana Sokala, který napsal vědeckou práci s názvem "Překračování hranic. K transformativní hermeneutice kvantové gravitace" (Transgressing the Boundaries : Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity).
Zaslal ji časopisu Social Text, který článek uveřejnil na jaře roku 1996. Jednalo se přitom o vědeckou práci, kterou přesně podle pravidel akademického publikování vybavil zdroji, citacemi i použitou literaturou.
Výsledkem byl teoretický esej o prolínání přírodních a společenských věd, nahlíženém módní optikou postmodernismu. Sokal například píše, že klasická teorie gravitace je "kapitalistickou fikcí" a navrhuje její výměnu za "socialistickou" teorii kvantové gravitace.
Esej prošel povinným recenzním sítem a vyšel v prestižním časopise Social Text, který vydává Duke University v Severní Karolíně. Celá věc má jediný háček: Sokal napsal úmyslně naprostý blábol, který postrádá základní logiku i smysl. Což také Sokal zároveň v jiném časopise odhalil.
-
Falešná práce ke stažení (PDF)
Brutálně tak ukázal smutnou pravdu, totiž že vědecká elita se řídí víc svými předsudky a hodnocením formálních náležitostí než skutečným obsahem. Za takových okolností může mít úspěch jakákoliv pitomost. A když se něco takového může stát v akademickém světě vědy, která by měla být sešněrována racionalitou a radostí z přemýšlení, pak to o to víc platí i v umění.
Pohnutý příběh malířův
I to se ostatně prokázalo. V roce 1998 napálil britský spisovatel William Boyd newyorský výtvarný svět biografií expresionisty jménem Nat Tate. Popsal ho jako výtvarníka vzešlého z "newyorské školy", který byl přítelem Picassa i Braqua a milencem Peggy Guggenheimové. Zemřel sebevraždou poté, co zničil veškeré své dílo.
|
Famózní křest se konal 1. dubna, ani to ale kritikům nebylo divné... |
Nat Tate byl přitom zcela fiktivní postavou a když to prasklo, museli napálení estéti mlátit hlavou do stěny, že jim to nebylo divné. Vždyť i jméno údajného expresionisty je tvořeno názvy dvou nejznámějších londýnských galerií: National Gallery a Tate. Jeho obrazy, jejichž reprodukce se zachovaly a byly v knize přetištěny, namaloval údajně sám Boyd.
Podobnou kauzu jsme měli i v Česku, v roce 2007 odhalil pořad Na vlastní oči kauzu malíře Bohumila Samuela Kečíře. I ten měl pohnutý osud. Svá nejlepší díla vytvořil ve dvacátých letech, za války byl mučen gestapem, po ní byl ignorován komunisty. Zemřel zapomenutý v osmdesátých letech v psychiatrické léčebně v Brně.
Ano, správně tušíte, ani žádný Kečíř nikdy neexistoval, byť se jeho obrazy vystavují a prodávají na aukcích, byl mnohokrát zmiňován médii a v Rakousku o něm dokonce vznikla monografie. V tomto případě ovšem autory mystifikace ani skutečného autora obrazů neznáme, lépe řečeno nemáme jistotu.
Radost ze hry se zde spojila s radostí z finančních příjmů. Moudrý Kečíř totiž své obrazy před smrtí nespálil, nýbrž zanechal rozsáhlou pozůstalost, s kterou se víc než dobře obchoduje. Ještě dnes, dva roky po odhalení mystifikace (či podvodu, chcete-li), se zejména v Rakousku dají Kečířovy obrazy koupit nebo prodat. A ne za malé peníze.
|
Éra, v níž hodnoty určují média, je posedlá příběhem. |
Posedlost příběhem je důsledkem éry, v níž hodnoty určují média. A je zajímavé, že jakkoliv máme dostatek informací o všem (a když je nemáme, můžeme si je snadno "vygooglovat"), tak svým strůjcům tyto mystifikace procházejí. Ba se dá říct, že jsou ještě snadněji realizovatelné.
Cempírkovi stačily k vytvoření identity údajné vietnamské spisovatelky emailová adresa a jedno video chabé kvality. Českobudějovický autor nenapsal na rozdíl od Sokala blábol, ale řemeslně slušný text. A je určitě lepším spisovatelem než William Boyd malířem.
Ale podstata jeho eskapády je obdobná a v jedné linii s tím, co udělali ti dva. "Udělal z lidí naprosté hlupáky," zní velký titulek článku ze sobotních Lidových novin. Je to přímá řeč zástupkyně ředitele nakladatelství, které Cempírkovu knihu ocenilo a vydalo. Správně by ovšem měla znít: "Ukázal na ty, kteří hlupáky jsou." A udělal to dobře.
