Taky mě samozřejmě bavilo psát, a když ve dvaceti nemáte v rukávu bestseller, o který se poperou nejdřív vydavatelé a pak čtenáři, je píšící novinařina tou druhou nejlepší volbou. Tedy vlastně byla. Dnes už ani takzvaně píšící novináři moc nepíšou. Aspoň v tom klasickém, staromódním slova smyslu.
Všichni známe ty scénky z filmů, kdy reportér doručí šéfredaktorovi pár minut před uzávěrkou (nebo i po uzávěrce, a to se pak křičí "Stop the press!") článek, který změní svět, případně něčí život nebo aspoň posune film do překvapivé pointy. Víte co? Dnes už se v redakcích ani tak nepíšou články, ale vyrábí obsah.
A novinářům se už ani neříká novináři. Na konferenci o budoucnosti médií, kterou minulý týden pořádal pražský Futuroom (projekt PPF Media), přednášeli lidé ze Světové fóra editorů o změnách, kterými procházejí redakce v Británii a Americe. Jde především o integraci těch oddělení, která se podílejí na výrobě novin a na přípravě obsahu pro web či další média, do jednoho kompaktního celku.
Je to nepochybně logický krok, který přinese úspory a zároveň mění organizaci práce tak, že se napříště už přestává vše točit kolem papírových novin. Ovšem místo reportérů jsou v takové redakci "producenti obsahu", místo editorů "manažeři obsahu" a fotografy nahradili "producenti vizuálního obsahu". Nějak mi to nepřipadá sexy.
Laskavější tvář revoluce, která zabíjí noviny
Tenhle nový typ žurnalisty má už své literární ztvárnění, a to v poslední knížce bestselleristy Michaela Connellyho. Jmenuje se Strašák (Scarecrow) a je to stejně jako předchozí Connellyho knihy detektivka. Ale je to asi zároveň jedna z prvních próz, které zachycují, co se právě teď děje v amerických novinách. Jak reportéři místo do terénu vyrážejí na Google, publikují na webu a píší blogy. Hlavní postavou je krimi reportér, který v rámci propouštění přijde o místo.
Knížka vyšla v Americe minulý týden. Není to bůhvíjaká literatura, ale čte se dobře. Koupil jsem si ji v pátek v knihkupectví Amazon, stáhl si ji do elektronické čtečky a přečetl ji přes víkend. To je ta laskavější tvář digitální revoluce, která zabíjí noviny. Ostatně o té knížce jsem se dozvěděl na webu, na stránkách Nieman Journalism Lab při Harvardově univerzitě. Je zde rozhovor s Connellym, z kterého je cítit stejná nostalgie po staromódní reportérské profesi jako ze samotné knížky.
Connelly, sám bývalý reportér, v rozhovoru říká zajímavou věc. Sice už nebydlí v Los Angeles, kde kdysi pracoval, ale protože se tam jeho knihy odehrávají, tak stále čte každý den Los Angeles Times. "Čtu je každý den, ale pět let jsem za ně nic nezaplatil. Los Angeles Times jsou mojí domovskou webovou stránkou a je to první věc, na kterou se na webu dívám. Asi tak na mě padá díl odpovědnosti za problém, který noviny mají. Ale není to mé rozhodnutí. Timesy se tak rozhodly. Rád bych zaplatil, kdyby mě o to požádaly."
Rád bych zaplatil, kdyby mě o TO požádaly. |
Obloukem se tak vracíme k možnosti zpoplatnění webového obsahu, o kterém jsem psal na Technetu před pár týdny. Mnozí se ho nebojí. Tvrdí, že média vždycky financovala svůj provoz především z reklamy. Platí to stoprocentně pro televize či rádio a z velké části pro tisk.
Ano, to je pravda. Ale co mají mediální firmy dělat? Další údaj z konference ve Futuroomu: britský Guardian má náklad cca 420 tisíc výtisků, jeho web ovšem měsíčně navštíví 27 milionů lidí. Ale přesto: výnos z reklamy v novinách činí devadesát procent celkových příjmů, výnos z webu slabých deset.
Jinými slovy, mediální firmy potřebují noviny stále nejen pouze jako "branding device", tedy jakýsi "držák značky" (to také zaznělo), ale především jako dojnou krávu. Nebo jinak: možná bude výnosnější prodávat reklamu na web navštívený milionem lidí, kteří na něm stráví řádově několik hodin měsíčně (protože si za to zaplatili), než pro web s desítkami milionů návštěvníků, kteří tam však pobyli v průměru deset vteřin. Nevím, ale mně to dává smysl.
Asi nejen mně. Před víkendem informoval časopis Atlantic (lépe řečeno jeho web, ha ha) a po něm i další média, že se ve čtvrtek v Chicagu uskutečnila polotajná (či správněji řečeno nezveřejněná) schůzka manažerů velkých novinových vydavatelství (mimo jiné i Gannett, New York Times Co. či Hearst Newspapers).
Autor článku James Warren ji ironicky přirovnal k summitu světových lídrů v Jaltě v roce 1945 či možná spíše ke slavné schůzce světových mafiánských bossů v Americe v roce 1957. Téma schůzky, myslím té minulý týden v Chicagu? Debaty o zavedení předplatného. Vydavatelé teď už řeší spíše praktickou věc, totiž to, aby se vyhnuli problémům s antimonopolními regulátory. Chtěli by totiž předplatné zavést koordinovaně a rádi by pro tento krok získali od americké administrativy dopředu pardon.
Obamova vláda je prý zatím proti, ale to nemusí nic znamenat. Když se znárodňují mamutí fabriky, mohou sem tam ulétnout i nějaké ty monopolistické třísky. Máme se na co těšit. Žijeme v zajímavé době. Zůstaňte naladěni, producenti obsahu nás budou informovat o dalším vývoji.
Blog Miloše Čermáka najdete na Extra.cz.
Související odkazy:
www.futuroom.cz
www.michaelconnelly.com
www.niemanlab.org
www.correspondents.theatlantic.com
