Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Čermák: Pamatuje si, jak se narodil, a nevěří na Internet. Kdo je to?

aktualizováno 
Pamatuje si, jaké to bylo v matčině lůně. A pak taky nevěří na Internet, který lidi příliš rozptyluje: není k ničemu, není skutečný a je někde ve vzduchu. Kdo je ten člověk?

Ray Bradbury - Americký spisovatel Ray Bradbury na festivalu knih v Los Angeles v březnu 2008 | foto: Profimedia.cz

Devětaosmdesátiletý spisovatel Ray Bradbury. Legenda sci-fi poskytla rozhovor deníku New York Times, který vyšel v sobotu. Je to fascinující čtení. Svědectví odcházejícího času (pro více informací klikněte zde).

Popravdě řečeno, vůbec jsem neměl ponětí, že je ještě naživu. Patří v mé mysli ke klasikům, jejichž dílo a život považuju za uzavřené. Neočekávám, že se najednou objeví v médiích. Proto mě to tak překvapilo. Bradburyho román Fahrenheit 451 jsem řadil k nejdůležitějším knihám, když mi bylo dvacet.

Od té doby jsem ho nečetl. Jak se v článku v New York Times píše, napsal ho prý na psacím stroji na mince v knihovně Kalifornské univerzity v Los Angeles. Od té doby knihovny miluje a považuje za důležité. "Nevěřím na vysoké školy ani univerzity. Věřím v knihovny, protože většina studentů nemá peníze. Když jsem vychodil střední školu, byla Velká krize a my neměli peníze. Nemohl jsem jít na vysokou, a tak jsem deset let chodil třikrát týdně do knihovny," říká Bradbury.

Líčí, jak mu před několika týdny zavolali z Yahoo. "Chtěli dát na Yahoo moji knížku. Víte, co jsem jim řekl? K čertu s vámi. K čertu s vámi a k čertu s Internetem," citují ho New York Times. Podotýkají, že se na historku ptali také mluvčí Yahoo, ale ta řekla, že bez dalších informací nelze potvrdit, zda je pravdivá.

Zvláštním způsobem mě to dojalo. Ta neracionální nazlobenost starého muže na něco, o čem vlastně nic neví a co se s jeho životem míjí. Ale zároveň ten bezmezný respekt, který k němu cítím jako k autorovi jedné z knížek, které mi změnily život.

Mám takový pocit, že opravdu žijeme v době, kdy se střídají epochy a mění se všechno, co známe.

Kolegové mně často vyčítají, že pohřbívám papírové noviny, které přitom tak bezmezně miluju. Vidí v tom ode mě něco záludného až morbidního. Něco jako reportér, který chtěl přinést zpravodajství z vlastního pohřbu. Ale není to tak: je v tom smutek a zároveň očekávání toho, co bude.

V neděli jsem v kině viděl americký film Na odstřel (více informací zde). Běží už druhý nebo třetí týden. Známý mi říkal, že je to možná poslední velký americký biják o novinářích. Zajímalo mě to. I proto, že jsem tento letní semestr vedl předmět, v kterém jsem studentům novinářské filmy pouštěl. A pak jsme o nich diskutovali. Viděl jsem znovu všechny ty nejznámější: namátkou Všechny prezidentovy muže (1976), Bez zlého úmyslu (1981) nebo Noviny (1976) (více o oblíbených filmech Miloše Čermáka zde).

Na odstřel je dobrý, téměř staromódní americký thriller. Russel Crowe v něm hraje napůl cynického a napůl idealistického washingtonského reportéra, který pije bourbon z plastových kelímků a zná většinu policistů křestním jménem. Ben Affleck je zase uhlazený a distingovaný kongresman.

Oba jsou spolužáky z vysoké, ale kromě rozdílného postavení na washingtonském žebříčku je dělí i to, že Crowe měl kdysi poměr s Affleckovou ženou. Zápletkou je vyšetřování několika zdánlivě nesouvisejících vražd, které pomalu zapadají do jednoho obrazu.

Ten film je ale hlavně o žurnalistice. Je v něm stokrát použité schéma "zkušený reportér - začínající novinářka", v tomto případě ovšem blogerka, publikující na webových stránkách seriózního deníku (Washington Globe, představující nejspíš Washington Post) politické drby a vlastní dohady.

Crowe jako reportér ze staré školy (píše si poznámky a telefonní čísla na malé papírky!) tímhle druhem žurnalismu pohrdá ("Až se zase vyzvracíte na webovou stránku" atd.) a učí ji starému poctivému řemeslu. Jen považte, když hledají stopy a nové informace, tak vůbec nepoužívají Google, ale obtelefonovávají potenciální zdroje podle telefonního seznamu. To vše doprovázeno klasickými žurnalistickými vtípky (Ona: "Neporušili jsme teď zákon?", On: "Ne, tomu se říká dobrá novinařina.").

Ironií je, že jí učí něčemu, co mizí a odchází. I to ve filmu z roku 2009 musí být ukázáno. Noviny právě získaly nového vlastníka, který omezuje náklady a žádá profit. Investuje do nových médií. Newsroom je velká neuklizená místnost plná špatně oblečených lidí, kteří sedí u zastaralých pécéček. Naproti tomu "lidé od Internetu", včetně naší blogerky, jsou elegantní mladí lidé v sexy kancelářích se špičkovými počítači ("Mohla by s tím svým odpálit družici," říká Crowe).

Šéfredaktorka, skvěle zahraná Helen Mirrenovou, má v sobě noblesu i tvrdost dobré šéfové. Zastupuje zájmy vydavatele, který nelítostně snižuje rozpočet, a v tomto ohledu je nesmlouvavá a přísná. Ale má v sobě instinkt dobré novinářky a slabost pro řemeslo, takže když je v klíčový moment třeba, stojí na té "správné straně". Ano, je to klišé stokrát obehrané v předešlých novinářských filmech, ale i postoprvní dobře zahrané a uvěřitelné.

V tomto smyslu je film Na odstřel obžalobou dnešního stavu médií, kdy vydavatelé vyděšení poklesem prodeje i reklamy v papírových novinách sahají k opařením, která fakticky likvidují dobrou žurnalistiku. Omezují vše, co je nákladné a neefektivní, v tomto případě investigativní žurnalistiku. Russel Crowe hraje reportéra, který je jedním z posledních "kusů stáda". A ukazuje, jak starý způsob práce může být důležitý a nenahraditelný.

Je to efektní a emotivní. "Proč jste to ještě nedala na blog?" ptá se reportér blogerky a ona odpovídá něco v tom smyslu, že některé texty mohou vyjít jen v novinách. Myšleno papírových. A tady je ta logická past celého filmu, protože se ukazuje, že možná přesně analyzuje současný stav, ale nenabízí řešení. Nostalgie není program.

Nakonec je to jenom o té nostalgii. To když na pozadí závěrečných titulků běží to největší a nejstarší klišé novinářských filmů. Totiž rotačka, která potiskuje role papíru, vyrábí z nich úhledně složené hromádky a ty pak automaticky dopravuje k distribuci. Nechybí ani dělník od rotačky, který po jednom výtisku sáhne a rozloží jej tak, aby byla vidět titulní strana s klíčovým článkem.

Nikdo v kině se ani nepohne, tak je ta otřepaná scéna znovu silná. Sedíme v kině a čekáme, až titulky doběhnou. A já si v tu chvíli možná nelogicky vzpomenu na starého slavného autora, který kdysi viděl budoucnost, ale pak se jí polekal. Jsme polekaní a vystrašení. A je tak snadné se tím dojmout.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Aplikace Uber
Apple nechal Uberu vlastní funkci, která umí nahrávat obrazovku uživatelů

Apple umožnil taxikářské aplikaci Uber kvůli aplikaci pro hodinky iWatch snímat obrazovky mobilních zařízení.   celý článek

Příchod sítí 5G je plánován na rok 2020
Nástup sítí 5G je zase o něco blíže. První vysílače jsou v Berlíně

Berlín Příchod sítí 5G je plánován až na rok 2020, ale k důležitým milníkům dochází už teď. Společnost Deutsche Telekom spustila první evropské vysílače umožňující...  celý článek

Vizualizace struktury diskuze Kialo.com
Dá se na internetu diskutovat rozumně? Platforma Kialo to chce zkusit

Nová platforma chce nabídnout nástroj pro racionální debaty. Snaží se o to především strukturováním diskuze a upřednostňováním podepřených argumentů.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.