S ním - a ještě s jeho tehdejším poradcem Egonem Lánským a kolegou reportérem z MF DNES - jsme v roce 1995 sdíleli dvoupokojové apartmá v jednom luxusním hotelu nedaleko Lisabonu.
Byl jsem tam tehdy jako reportér Reflexu, abych napsal o sjezdu evropských socialistů. S Milošem Zemanem jsme pili becherovku nebo jiný alkohol na společném balkoně. "This could be the start of a beautiful friendship," dalo by se říct legendární větou, kterou končí slavný film Casablanca.
Ale nestalo se tak a "krásné přátelství" mezi námi nevzniklo. To když jsem v reportáži v Reflexu zveřejnil konverzace, které jsem nezdvořile vyslechl právě díky společnému balkonu a které mezi sebou vedli Zeman a Lánský na široké hotelové posteli.
Popsal jsem Miloše Zemana jako roztomilého popletu, který stěží uřídí sám sebe, natož aby mohl být někdy státníkem. Byla to hned dvojnásobná chyba. Jednak se mnou několik let nemluvil a jednak o pár let později jako premiér řídil celkem úspěšně čtyři roky celou zemi.
Když jsem později pracoval jako komentátor, vyhýbal jsem se kontaktům s politiky úmyslně. Jsou dva způsoby, jak můžete tuhle práci dělat. Buď se stanete insiderem, který se bude stýkat s politiky, jejich poradci i dalšími spolupracovníky. Dostane se k exkluzivním informacím, za které však nevyhnutelně budete platit aspoň určitou mírou loajality. Člověk přece nekousne do ruky, která ho krmí, nebo ano?
Druhou možností je uchovat si svobodu a psát o politice jako outsider, ovšem s rizikem, že se budete mnohem častěji mýlit. Myslím, že obě cesty jsou legitimní, mně však byla bližší ta druhá. Člověk se ovšem musí smířit tak trochu s rolí sociálního vyvrhele. Pokud se tedy chce vyhnout nepříjemným situacím, jako když jsem na jakémsi večírku byl představen Janu Rumlovi. "To je pan Čermák, znáte se?" "Ale ano, myslím, že o mně před časem napsal, že jsem nejhloupější český politik nebo tak něco."
Aj aj, to není nic příjemného. Ale člověka to naučí přece jen víc vážit slova a být tak nějak lidsky slušnější. Jak mi v roce 2005 řekl šéfredaktor, reportér a fotograf (v jedné osobě) týdeníku Hermann Advertiser Courier z amerického města Hermann (stát Missouri, 2 674 obyvatel): "Napsat o prezidentovi, že je idiot, umí upřímně řečeno každý. Ale zkuste napsat o sousedovi, že mu smrdí nohy! Ne, to chce opravdu odvážného žurnalistu."
Proč o tom píšu? Uvědomil jsem si, že sociální sítě nás sbližují rychleji a snadněji než kdykoliv předtím. Nebo aspoň vyvolávají ten dojem.
Vím, jak slabý obsah má ve facebookové hantýrce termín "přítel", ale i tak mě znepokojuje, že mám mezi svými přáteli hned dva politiky: Kateřinu Jacques (heslo: biomasa) a Eduarda Kožušníka (heslo: zrušte televizní poplatky). Naše vztahy nejsou nijak intenzivní, vlastně nulové. Ale nemůže mě to diskvalifikovat? Co když třeba napíšu, že Kožušník vede moc dobře internetovou kampaň. Nepustí se do mě někdo, že propaguji "svého přítele"? A nebude mít doslovně vzato pravdu?
V podobné situaci je spousta novinářů, zkoumal jsem to. A s politiky se někteří nejen "přátelí", ale jsou i jejich "fanoušky". Nebo na Twitteru jejich "followery". To už zní uším etického fundamentalisty úplně apokalypticky.
Západní média už to řeší. Pravidla pro své novináře používající Facebook či Twitter už vytyčily například deníky New York Times či Wall Street Journal.
Uznávají, že sociální sítě mohou být skvělým zdrojem informací a že jsou pro mnohé reportéry stejně důležité, jako byla pro ty klasické práce na ulici. "Když máte stránku na Facebooku, nechejte políčko ´politické názory´ ve svém profilu nevyplněné," radí svým zaměstnancům například New York Times.
Dále radí, aby novináři nepsali nikam na web nic, co by zároveň nemohlo být publikováno i v Timesech. Reportéři by se tak například ve svých updatech měli vyvarovat politických komentářů. A jak je to s "přáteli"? New York Times uznávají: "Být něčí ´přítel´ na Facebooku je téměř bezvýznamné a nepředstavuje to druh vztahu, který by mohl znamenat střet zájmu."
Ale i tak nabádají noviny své zaměstnance k obezřetnosti: "Nevypadalo by dobře, kdyby se v prezidentské kampani stal politický reportér ´přítelem´ Baracka Obamy, aniž by byl zároveň ´přítelem´ Johna McCaina." No vida! Wall Street Journal svým reportérům jasně říká: "Práce a zábava by se na stránkách jako Twitter neměly míchat dohromady. Dejte na zdravý rozum, ale pokud si nejste jisti, prodiskutujte svůj update se svým šéfredaktorem."
No nevím, jistě je to dobré pravidlo, ale nejsem si jistý, jestli bych chtěl s kýmkoliv dopředu diskutovat například o svém tweetu z minulého víkendu: "Už nikdy nebudu hlasitě komentovat zadek cyklistky přede mnou." O statusech na Facebooku, které píšu na terase a se skleničkou v ruce před půlnocí, už ani nemluvě.
Trochu mi to připomíná rozhodnutí indonéských imámů, kteří místní mládeži po dlouhém zvažování povolili používat Facebook. Stanovili pro to však jasná pravidla: je mimo jiné zakázáno flirtování, šíření nepravd, pomlouvání, kladení intimních otázek či obhroublé chování. No pardon ... ale co ti nešťastníci mají na Facebooku dělat?
|
Tento článek neobsahuje na přání autora diskusi. Vysvětlení naleznete v článku Čermák: Něco mi nevoní. Aha, pořád ty komentáře. Autora můžete kontaktovat prostřednictvím e-mailu. |
