Ale já jí zase říkám, že strach z létání je přece projevem inteligence. Protože jen blbec se v kolosu vážícím desítky tun a pohybujícím se mnoho kilometrů nad zemí může cítit bezpečně. Buď blbec, anebo někdo s totálním nedostatkem představivosti. Tím rozhodně netrpím.
Jen vejdu do té úzké kovové trubky a už vidím, jak se její interiér kroutí v plamenech, ženy hystericky křičí a z ventilačních šachet vyskakují žluté dýchací přístroje. Zásadně nesleduji instruktáže o bezpečnosti, protože jen zvyšují moji úzkost. Výjimku jsem ochoten udělat jen tehdy, když instruktáž provádí hezká letuška.
Mimochodem, zjevně to není jen můj problém, jinak by společnost Air New Zealand nenatočila instruktážní video s nahými figuranty (pro shlédnutí videa klikněte zde). Uniformy mají namalované na kůži a všichni, kdo ve videu proslaveném letos v červenci na YouTube vystupují, jsou údajně skuteční zaměstnanci společnosti.
Je to hezké, ale ti lidé jsou příliš pokreslení na to, aby mě takové video před letem opravdu rozptýlilo. Pak je tu ta věc s mojí výškou. Měřím 205 centimetrů, takže se na normální místo vejdu jen s obtížemi anebo vůbec. Záleží samozřejmě na tom, jak v té které letecké společnosti do letadel namontují sedačky.
V charterových letech to bývá nejhorší, ale ani pravidelné linky žádné pohodlí nenabízejí. A když narazím na pitomce v sedadle přede mnou, který se celý let bude snažit sedačku sklopit a ještě bude dozadu vrhat udivené pohledy, že mu to nejde, protože naráží na jakási pomačkaná kolena, je o zábavu postaráno.
Nevím, jak si to letecké společnosti představují. Průměrná výška lidí ze zvyšuje, ale jak jsem nedávno četl ve Wall Street Journalu, počet míst v turistické třídě ve stejných typech letadel se zvyšuje. Což logicky znamená, že se musí zmenšovat prostor na nohy. Máme si je dávat za krk, nebo co?
Jistě je možnost koupit si letenku do byznys třídy. Ale tak jak jsou běžné letenky v posledních patnácti letech obskurně levné, tak jsou letenky do byznysu obskurně drahé. Nechci letět do New Yorku za osm tisíc, ale ani za osmdesát. Celkem rád bych si koupil pohodlné místo (rozuměj místo, kde si sice nohy nenatáhnu, ale nebudu je mít ani celý let zapřené o sedačku před sebou), a to za rozumnou cenu (když budu mít o třetinu víc místa na nohy, zaplatím rád o třetinu víc za letenku). Jenže to nejde!
Jsou docela hezké stránky, kde se dozvíte, která sedadla nabízejí v kterých letadlech (a v konkrétních leteckých společnostech) více prostoru pro nohy. Mým oblíbeným webem je Seat Guru (více info o Seat Guru zde) a ještě lepší je Seat Expert, ale ten nemá v databázi letadla ČSA. No jo, ale k čemu mi to je, když si to místo stejně nemůžu rezervovat?
Při on-line nákupu bývají právě sedadla v řadách s nouzovými východy zablokovaná, takže si je koupit nejde. Jen některé společnosti nabízejí možnost koupit si místa u nouzových východů za příplatek. Nemám s tím problém. Když tenhle plán oznámil letos na jaře australský QANTAS, psaly noviny o diskriminaci dlouhých lidí.
Já vám povím, co je diskriminace: když se nervujete až do odletu a pak se u check-inu doprošujete slušné sedačky u nějaké unuděné slepice. A když vám pak po pěti minutách zmateného ťukání do terminálu udělá rezervaci na místo, o kterém až v letadle zjistíte, že stejně žádné místo na nohy nenabízí. To je diskriminace a věřte, že vím, o čem píšu.
Letecká doprava je podivuhodný byznys. Zvláštním úkazem jsou nízkorozpočtové aerolinky, jejichž historie sice začala v Americe (Southwest), rozmachu se však dočkaly až v polovině devadesátých let. Podobně jako "noviny zadarmo" jsou i "lety zadarmo" (já vím, přeháním, ale ne zas tak moc) tak trochu produktem internetové éry. Web umožnil firmám omezit výdaje spojené s provozem kanceláří a prodejních míst.
Firmy jako easyjet nebo Ryanair začaly rozlišovat mezi náklady za dopravu a ostatními službami. Pamatuju si, jak jsem tehdy v nějakých britských novinách četl, že pokud jste Londýňan, máte v úmyslu vypít víc než deset piv za večer a chcete během víkendu navštívit aspoň jeden striptýz, tak byste neměli vyrazit metrem do centra Londýna, ale z Heathrow nízkorozpočtovými aerolinkami do Prahy. Vyjde vás to levněji.
Ano, pro někoho může být určitým zklamáním, když musí zaplatit zvlášť za přepravu zavazadla, za oschlý sendvič k svačině či za zapůjčení sluchátek potřebných ke sledování filmu. Ale do kalkulace ceny letu to vnáší určitou logiku. Dlouhá desetiletí bylo cestování letadlem spojeno s předstíráním určitého luxusu a nadstandardu.
Péče letušek, drinky zdarma a samozřejmě jídlo. Letadlové jídlo, to je kapitola sama o sobě (více informací o letadlovém jídle zde). Můžete mít štěstí a natrefit na vynikající baštu, ale zrovna tak můžete dostat šlichtu bez chuti, navíc opatřenou pouze plastikovými příbory. Je to ruleta s malou šancí na výhru, tak trochu připomínající stravování ve školní jídelně (jen několikrát horší).
Nízkorozpočtové aerolinky žádné jídlo zadarmo nenabízejí, ba naopak reagují na recesi tím, že přemýšlejí, co by mohly zpoplatnit. A tak Michael O´Leary, kontroverzní šéf irských aerolinek Ryanair, v únoru způsobil humbuk prohlášením, že jeho společnost zvažuje zpoplatnění toalet.
Plán je takový, že v letadlech sice nebudou hajzlbáby vydávající proužek toaletního papíru, ale dveře budou opatřeny zámkem na jednolibrové mince. Zatím k tomu však nedošlo. Zpráva odstartovala spousty parodií: objevily se zprávy, že aerolinie se chystají zpoplatnit vzduch, který pasažéři vydýchají, případně že letušky budou účtovat dolar za kalíšek čisté vody (a dva dolary v případě, že se dusíte a vodu tedy opravdu potřebujete).
Ostatně už v prosinci přišel známý server Onion s informací, že aerolinky American Airlines zavádějí speciální poplatek pro ne-pasažéry, tedy lidi, kteří ekonomiku v době recese poškozují tím, že nelétají. Každý Američan, který letí s jinou společností, bude muset zaplatit speciální poplatek 25 dolarů, a ti, kteří zůstávají doma, dokonce 30 dolarů.
A byl to znovu Michael O´Leary, který teď v červenci oznámil, že zahájil jednání s výrobcem letadel Boeing o možnosti, že by v nově objednaných letadlech byla místa k stání. Jde prý jen o to, zda se podaří vymyslet způsob připoutání, který by při startu, přistání a případně turbulencí chránil cestující natolik, aby to vyhovělo bezpečnostním předpisům.
Leary se prý inspiroval u podobného plánu čínských aerolinií Spring. Odhaduje se, že by místa k stání umožnila přepravovat až o 50 procent pasažérů v jednom letadle navíc. Další legrace? Ale kdepak, prý vážný plán. Pro mě osobně by to vyřešilo problém s místem pro nohy, nejsem si ovšem jistý, jak by to v případě stání bylo s hlavou.
Upřímně řečeno mě všechna tahle úsporná opatření zase tolik neděsí. Dokonce se mi zdá sympatičtější nechat si za služby zaplatit než nabízet ty mizerné zadarmo. Ekonomická krize totiž fakticky proměňuje "běžné" aerolinky na nízkorozpočtové. Zbývá už jen taková navoněná bída. Pamatuju doby, kdy jsem i v turistické třídě zaháněl strach při cestě přes oceán kontinuálním pitím whisky.
Ještě loni v listopadu jsem na palubě ČSA do New Yorku obdržel jakž takž slušný servis. Ale už letos v květnu to bylo prachbídné jídlo a sklenička koly, všechno ostatní si člověk musel koupit. Tedy ovšem v případě, že se mu na sebe podařilo nějakou letušku upozornit. Od podzimu radši ČSA ruší linku do New Yorku úplně. Což chápu, protože žádný další prostor ke zhoršení služeb už firmě nezbýval.
Ale víte, co mě doopravdy děsí? Ne ta úsporná opatření, která vidíme (konec konců se s předvčerejší šunkou i s poplatkem za stevardčin úsměv dá vyrovnat), nýbrž ta, která nevidíme. Ano, mám na mysli to, co se děje v hangárech či kancelářích leteckých společností. Zase jsme u té mé zpropadené představivosti.
Vidím mechanika, jak si brouká, že tenhle šroubek ještě vydrží a támhleta hadička zase ještě tolik neteče, aby se musely vyměnit, a slyším manažera, jak pilotům vysvětluje, že dvacetihodinové pracovní směny nejsou přece vůbec dlouhé, zvlášť když je všeobecně známo, že většinu práce stejně obstará autopilot.
Nezdá se však, že by lidí létalo méně. Nemůžu spustit oči z videa, které znázorňuje simulaci letového provozu nad Zemí v průběhu čtyřiadvaceti hodin (pro zhlédnutí videa klikněte zde). Je tam toho tolik ke koukání! Jak provoz slábne a houstne na různých místech planety podle toho, jaká je zrovna denní doba, a jak se letadla přemisťují mezi kontinenty.
Mimochodem, jedna z otázek, které se donekonečna řeší na různých diskusních fórech, je ta, kolik letadel a kolik pasažérů je v jednu chvíli ve vzduchu. Je zjevně spousty způsobů, jak dospět k výsledku (na základě odhadu počtu používaných letadel, počtu leteckých společností či počtu letišť a jejich provozu, můžete si vybrat), a nevím tedy, kterému číslu věřit.
Možná tomu, které uvádí americký Discovery Channel, podle kterého je v každou libovolnou chvíli ve vzduchu přibližně 250 tisíc lidí. To je dost, hrome! Spousty z nich se určitě bojí jako já. Přeju jim příjemné spolupasažéry. Mám na ně štěstí. Před časem jsem v Praze potkal starší paní, která se ke mně velmi hlásila. "Vy si na mě asi nepamatujete, že?" řekla po chvíli s úsměvem. Zahanbeně jsem zavrtěl hlavou. "Už je to dlouho. Ale letěli jsme spolu do Bruselu a vy jste mě držel při startu za ruku." Takže dodatečně srdečně děkuji.
P.S.: Až když jsem dopsal tenhle text, objevil jsem na webu novou zprávu. Americké aerolinky JetBlue nabízejí paušál "All-You-Can-Jet" (obdoba restaurací typu "sněz co můžeš") na měsíční létání. Konkrétně zaplatíte 599 dolarů a od 8. září můžete měsíc létat, jak chcete.
Letenky je třeba rezervovat tři dny dopředu, společnost léta na 59 letišť zejména v USA, ale i do několika dalších amerických zemí. Pro toho, kdo by chtěl během měsíce doslova obletět Ameriku, mi to přijde jako úžasná nabídka (pro více informací o All-You-Can-Jet klikněte zde). Čeho se ještě dočkáme?
