Novináři Bob Woodward a Carl Bernstein z listu Washington Post, kteří se

Novináři Bob Woodward a Carl Bernstein z listu Washington Post, kteří se proslavili rozkrytím aféry Watergate | foto: Profimedia.cz

Čermák: Vykradli kancelář ve Watergate? To si napište na blog, milý Woodwarde!

Nedávno jsem se po delší době znovu podíval na film Všichni prezidentovi muži. Popisuje aféru Watergate, lépe řečeno to, jak k jejímu odhalení přispěli pečlivou a neúmornou prací dva reportéři deníku Washington Post. Nezačala přitom skandálním odhalením na titulní straně, ale nenápadnými články uvnitř listu.

Proto na ni také mohli pracovat Woodward a Bernstein, ten první začátečník a ten druhý outsider, kterému hrozila výpověď. Ale oba odvedli práci, která vedla až k rezignaci prezidenta Nixona. S odstupem času víme, že to byla práce poctivá, novinářsky čestná a bez jakýchkoliv vedlejších motivů.

Před několika lety jsme se dozvěděli i jméno jejich zdroje Deep Throat, asi nejslavnějšího "nejmenovaného zdroje" v historii žurnalistiky. Až do června 2005 to byla zároveň jedna z největších politických záhad druhé poloviny dvacátého století. Woodward a Bernstein byli dokonce podezíráni, že si svůj tajemný zdroj vymysleli.

Ale existoval a byl jím někdejší druhý muž FBI Mark Felt. Tím padlo i podezření, že by novináři v aféře Watergate byli vědomými či nevědomými aktéry v nějaké větší politické hře. Felta možná nevedly jen vlastenecké pohnutky, jak v roce 2005 ve svých jednadevadesáti letech před svou smrtí tvrdil, možná to byly i uražená ješitnost a zloba, že nebyl povýšen, ale rozhodně nebyl manipulátorem ani hybatelem celé aféry. Woodward a Bernstein zkrátka odvedli dobrou práci.

Americký prezident Richard Nixon ohlašuje svou rezignaci

Americký prezident Richard Nixon ohlašuje svou rezignaci.

Proč o téhle dávno uzavřené historii píšu? Protože mě baví přemýšlet, jak by taková aféra dopadla dnes. Lépe řečeno, zda bychom se vůbec o nějaké aféře Watergate dozvěděli. Nedělám si iluze, že by současní politici včetně slavného Obamy byli lepší a že by je nenapadlo instalovat odposlechy do kanceláří svých politických soupeřů.

A nejspíš to i dělají, jen používají modernější, hůř odhalitelné metody, anebo jejich vykonavatelé nemají tak hloupou smůlu, jako mělo v červnu 1972 těch pět údajných zlodějů v kancelářském komplexu Watergate, když byli v podstatě náhodou zatčeni. Vloupání do kanceláře politické strany je vždy podezřelé, a co teprve když jsou zloději vybaveni nejmodernější technikou a je mezi nimi mimo jiné i bývalý agent CIA.

Otázka ovšem zní, co by s touto podezřelou zprávou média dnes udělala. Nebo co by s ní konkrétně udělal deník Washington Post.
Rozhodně by na ní nepracovali Woodward a Bernstein. Ti by totiž ve Washington Post vůbec nepracovali, protože by nepřežili některou z posledních vln propouštění.

Při té poslední letos na jaře muselo odejít kolem stovky novinářů. Woodward, který v roce 1972 pracoval ve Washington Post necelý rok, a Bernstein, kterého zase jeho šéf chtěl už několik měsíců vyhodit, by určitě byli mezi nimi. Takže tohle bychom měli. Ale pojďme dál. Není ani trochu jasné, jestli by vůbec někdo na tomhle tématu začal pracovat.

Washington Post by nejspíš převzal zprávu z agentury. Ale protože okolnosti byly opravdu podezřelé, nedá se vyloučit, že by věcí někoho pověřil. Ale nepochybně by to nebyli dva lidé a zcela jistě by to nebylo to jediné, co by měli na práci.

Novináři Bob Woodward a Carl Bernstein z listu Washington Post, kteří se proslavili rozkrytím aféry Watergate

Novináři Bob Woodward a Carl Bernstein z listu Washington Post, kteří se proslavili rozkrytím aféry Watergate

Vzpomeňme třeba na scénu, kdy Woodward a Bernstein celé odpoledne prohledávají v knihovně stovky registračních lístků. Navíc neúspěšně! To by vzhledem k dnešní situaci v redakcích nebylo možné. Novinář musí během odpoledne napsat článek do novin, dvě nebo tři zprávy do online vydání a aspoň jeden záznam na blog.

Nikdo si nemůže dovolit platit novináře za to, aby se nimral s nějakými papírky. Nebo jiná část filmu, kdy Woodward a Bernstein osobně obcházejí desítky lidí ze seznamu přispěvatelů Republikánské strany. Jejich adresy hledají v tlustých telefonních seznamech a na místě se obvykle dočkají přibouchnutých dveří.

Ani to by dnes nebylo možné. Možná by si nějaký elév či student žurnalistiky ty lidi vygoogloval a pak jim poslal emaily. Ale to by asi na rozdíl od Woodwarda a Bernsteina jen těžko našel člověka, který by byl ochoten do novin promluvit. No a Mark Felt, zneuznaný muž z vedení FBI, by se s reportérem nejspíš nescházel v podzemních garážích.

Těžko by našel novináře, který by vážil tak dlouhou cestu (mohli by si přece poslat esemesku!), a navíc jen kvůli tomu, aby poslouchal neurčitě znějící rady, jako třeba "Follow the money!" O "money" totiž jde především a moderní "tvůrce mediálního obsahu" (tak se dnes novinářům říká) nemá čas na hlouposti.

Takže Mark Felt by si asi raději založil anonymní účet na Twitteru, kde by rovnou vyzvonil všechno, co ví. Pořádně by to rozpumpovalo blogosféru i twitterosféru, o tom není pochyb. Ale zda by to někdo vzal vážně a vedlo by to až k rezignaci prezidenta, je velmi, velmi nepravděpodobné. Prezident by úspěšně a rozhodně vyvrátil všechna podezření na své stránce na Facebooku.

Nechci z toho dělat kabaret, takže zde si s myšlenkovým experimentem "Watergate po 35 letech" dovolím skončit. Ta základní premisa je totiž příliš vážná. Krize médií je nezpochybnitelná a je to právě investigativní žurnalistika, která je její zatím nejvážnější obětí. Nejsou na ni jednoduše peníze.

Počet čtenářů papírových novin klesá a ještě rychleji ubývají tím pádem inzerenti. Počet čtenářů na Internetu roste, mediální firmy je však neumějí inzerentům prodat. Online média negenerují dostatečný příjem, aby mohla fungovat srovnatelně s těmi tradičními. To je podstata krize žurnalistiky, jak ji popsala studie "Rekonstrukce amerického žurnalismu" (více o studii zde).

Tu minulý týden zveřejnila renomovaná School of Journalism na Columbia University v New Yorku. Jedním z jejích dvou autorů je mimochodem Leonard Downie, donedávna mnohaletý šéfredaktor právě deníku Washington Post. Nenabízí pohled, který by byl černobílý.

Technologie a Internet žurnalismus či jeho roli ve společnosti "nevraždí". Ba naopak, politici a státní úředníci jsou díky webu pod větší a permanentnější veřejnou kontrolou než kdy dřív. Může se do ní zapojit a podílet se na ní kdokoliv. Problémem není nedostatek informací, ale spíše jejich množství. I tady se nabízejí řešení.

Média mohou například chytrým způsobem využívat potenciál svých čtenářů, viz britský Guardian, který vyzval čtenáře svého webového vydání, aby pomohli pátrat v účtech poslanců zveřejněných na webu. Jednalo se o tisíce dokumentů, které by tým profesionálních novinářů prohledával celé týdny, zatímco s pomocí čtenářů to bylo možné provést rychle a efektivně.

Finanční potíže a omezování rozpočtů redakcí však ohrožuje investigativní žurnalistiku v tom opravdu tradičním pojetí, které nepředstavuje jen schopnost informace vypátrat a utřídit, ale kombinuje tyto schopnosti také s úsudkem, idealismem a odhodláním. To byl případ i Woodwarda a Bernsteina v aféře Watergate, a proto tuto kauzu nakonec také dovedli k úspěšnému konci.

Investigativní žurnalistika provozovaná bez peněz je buď bezzubá, anebo rovnou nebezpečná - tím, že novináři se pak mnohem snadněji stanou obětí manipulace. Jak z toho ven? Zmíněná studie dospívá i k určitým doporučením. V principu jsou založena na tom, že když nejsou tento druh žurnalismu schopny provozovat soukromé firmy, měl by se přesunout do neziskové sféry.

Částečně se to už děje, vznikají instituce a nezávislá centra, která chtějí financovat žurnalistické projekty prostřednictvím příspěvků čtenářů, bohatých mecenášů či nadací. Studie jde však ještě dál a navrhuje, že by na podporu žurnalistiky mohl zřídit speciální fond samotný stát. Jeho příjmy by byly hrazeny ze zdanění telekomunikačních firem, které z popularity webu profitují.

Není to zas tak převratný nápad. Když na počátku roku americká vláda sanovala ze svých peněz banky nebo pomáhala automobilkám, objevily se i návrhy, aby podobným způsobem pomohla také vydavatelům novin.
Je to řešení blízké americkým liberálům, ale i mnohým v Evropě, kde je tradice veřejnoprávních médií.

I ta vlastně financuje stát, byť oklikou přes zaklínadlo veřejné služby a separátního vybírání poplatků. Ale pro mnoho Američanů je jakékoliv propojení médií s vládou něčím až svatokrádežným. Protože není to právě vláda, kterou mají média kontrolovat a které jdou "po krku"? BBC ukazuje, že veřejnoprávní média mohou fungovat do určité míry nezávisle.

Vždycky to však bude zase stát, který musí i na tyto instituce nějak dohlížet a kontrolovat je. Sami v Česku ze zkušenosti s různými radami a sněmovními komisemi víme, jaké problémy to přináší.
Ale ono není ani moc chytré stavět budoucnost médií na darech a charitě. Protože média musí být silná, pyšná a sebevědomá. A taková mohou být vlastně jen tehdy, když budou finančně soběstačná.

Žurnalistika je dnes na křižovatce a nikdo neví, kterou cestou se vydá dál. Je to samozřejmě klišé, ale i v případě médií by krize měla být ne pohromou, ale příležitostí začít dělat spousty věcí jinak a lépe. Tou nejvyzkoušenější a nejrovnější cestou dopředu je touha uspět a porazit ostatní.

A tím nejlepším prostředím pro takovou touhu je volný trh. Líbí se mi, co napsal v pondělním Guardianu bývalý novinář a jeden z nejuznávanějších mediálních expertů Jeff Jarvis: "Osud žurnalistiky není v rukou institucí. Osud žurnalistiky je v rukou podnikatelů."