Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Tvrdých bojů proti Japoncům se účastnili i námořníci s českými kořeny

Dnešní díl seriálu Češi na vlnách oceánů se věnuje především vystěhovalcům do Spojených států a jejich potomkům, se kterými se dostaneme až do války v Tichomoří. V závěru ještě otevřeme téma českých Němců ze Sudet, kteří bojovali během stejného světového konfliktu v řadách Kriegsmarine.
Fialův torpédoborec Remey

Fialův torpédoborec Remey | foto: public domain

Na zámořské plavby za účelem osídlení cizích krajů se Evropané vydávali už od 15. století. V českých zemích spoutaných nevolnictvím a poddanstvím to lidé tak snadné neměli a příležitost dostali až po vydání Vystěhovaleckého patentu císařem Františkem I. v roce 1832. K většímu přesunu obyvatel do zámoří došlo po roce 1848, a to jak v souvislosti se zrušením poddanství, tak s pochmurnou vyhlídkou na budoucnost po potlačení celoevropské revoluční vlny.

Lidé hledali štěstí především ve Spojených státech, které toho novousedlíkům nabízely dost. Političtí emigranti získali svobodu, zemědělci půdu zdarma a dělníci dobře placenou práci v rozvíjejícím se průmyslu. Přitom nebylo nutné se v nové zemi hned usadit a řada emigrantů se vrátila poté, co se politická situace uklidnila, nebo když si našetřili na dobré živobytí doma. Mezi takové emigranty patřili třeba studentští revoluční vůdci roku 1848 v čele s Josefem Václavem Fričem a Vojtou Náprstkem, do vlasti se z Ameriky vrátil skladatel Antonín Dvořák anebo básník Josef Václav Sládek.

Cesta z Čech za oceán vedla dvěma směry. Buď přes německé přístavy Hamburk a Brémy, nebo přes Terst. V obou směrech cestovatelům pomáhaly nově vzniklé agentury. Jejich kvalita kolísala, ale ty slušné se postaraly o všechno – od jízdenky na vlak, stravu a nocleh za rozumné ceny, lodní lístky, ba i o ubytování a zaměstnání v nové vlasti. Méně slušné společnosti si za totéž účtovaly vyšší ceny a našli se i tací, kteří klienty doslova okrádali.

Cesta za oceán ovšem ani u těch slušných nebyla nijak levná a nastávající mořeplavci často prodávali celý majetek nebo se na jejich cestu skládali příbuzní. Samotný lodní lístek vyšel na 60 – 125 zlatých a americká vláda při vstupu do země vyžadovala vlastnictví minimální sumy 140 zlatých. To dohromady činilo bezmála dvouletý výdělek průměrně placeného dělníka nebo několikaměsíční mzdu vyššího úředníka.

Odměnou za odříkání bylo bezplatné užívání půdy o výměře 2,6 km² , která po pěti letech obdělávání automaticky přešla do osobního vlastnictví. Současně se ziskem polí usedlík získal nárok na americké občanství. Přesně tímhle způsobem washingtonská vláda v letech 1862 – 1934 evropským osadníkům rozdělila 165 000 km² kvalitní zemědělské půdy.

Plavba za novým domovem

Emigranti z první poloviny 19. století cestovali na plachetnicích závislých na síle větru a o pohodlí se nedalo vůbec mluvit. Speciální pasažérské lodě ještě neexistovaly a lidé se do lodních útrob museli vměstnat s komerčním nákladem. Také se stávalo se, že bouře si s lodí pohrávaly několik týdnů, ba i měsíců. V takovém případě kapitán snížil dávky potravin a vody, občas na lodi vypukla epidemie a někteří cestující plavbu nepřežili.

Reklamní plakát severoněmeckého Lloydu z 80. let 19. století

Masový exodus obyvatel nejen z Čech, ale z celé střední Evropy dal vzniknout silným německým transatlantickým společnostem HAPAG (1847), Norddeutscher Lloyd (1857) a v roce 1895 vznikla firma Austro-Americana, která provozovala dopravu mezi Terstem, New Yorkem a jižní Amerikou. V polovině 19. století plachetnice dostávaly parní stroje, technický pokrok ustálil dobu plavby přes Atlantik na zhruba tři týdny a také komfort cestujících se zvýšil.

V 80. letech se na mořích objevily první čistě pasažérské lodě a plavba pokročila do stadia příjemné, pro suchozemce lehce dobrodružné zábavy. Což ovšem neznamenalo, že občas nedocházelo k nehodám. Například v roce 1858 došlo k požáru na paroplachetníku Austria. Posádka živel nezvládla a plameny se rozšířily po celé lodi. Přispěchavší francouzská loď Mauricie a norská Catalina zachránily jen 89 lidí – ostatních 449 pasažérů a námořníků při zkáze Austrie zahynulo. V roce 1895 se zase mezi Anglií a Holandskem srazil pasažérský parník Elbe s uhelnou lodí Gratie. Tentokrát přežilo pouhých dvacet šťastlivců, mezi nimi jakýsi Veverka z Čech.

Trosečníci z Titanicu Luis a Lola Navrátilovi v časopise Osvěta americká

Pasažéři českého původu nechyběli ani na slavném Titanicu. Například v amerických krajanských novinách Slavia z 26. dubna 1912 se píše: „Paní Marie Haxová dostala telegram od svého známého Josefa Davida, který leží nemocen v New Yorku. Pan David jest továrním dělníkem a vracel se na Titanicu z návštěvy v Čechách.“ Dále se list zmiňuje, že doktor Arnošt Morávek a dobříšský rodák Emil Taussig štěstí neměli a na Titanicu zahynuli. V podobném duchu čtenáře 1. května 1912 informoval také časopis Osvěta americká: „Z Titanicu byly zachráněny děti Luis a Lola, jež žvatlají francouzsky, a jejichž otcem je pravděpodobně Čech Navrátil. Děti vhodil do člunu Navrátilův přítel Hoffmann, který zkázu nepřežil. O Navrátilovi není známo nic, paní Navrátilová v Nizze byla úřady informována“.

Po překonání oceánů na osadníky čekal přístav. Obvyklým cílem byl New York nebo Baltimore, později New Orleans, kam mířili především Moravané na cestě do Texasu. Celní kontrolu američtí úředníci neprotahovali a „lodní náklad“ v podobě stovek různojazyčných pasažérů dokázali odbavit během několika hodin. Neznalost jazyka a prostředí nejen české osadníky sdružovala do komunit, které se rozplývaly jen postupně. Čechoameričané v druhé, ba i v třetí generaci velmi slušně ovládali jazyk předků, udržovali staré zvyky, korespondovali s příbuznými v Evropě, odebírali krajanský tisk, předávali si rodinné recepty a podobně.

Zlatou éru evropské emigrace ukončily až omezující kvóty přijaté americkými úřady v roce 1924. Příští rok příliv emigrantů klesl o víc než 90%, a třebaže po letech 1948 a 1968 zase stoupl, už nikdy nedosáhl bývalé úrovně. Co se týče otázky, kolik osadníků z Čech se ve Spojených státech usadilo, v roce 1940 se k českým kořenům hlásily skoro dva miliony lidí. Mnozí z nich coby řádní američtí občané sloužili v ozbrojených silách, a tudíž i ve válečném loďstvu. Představme si jich aspoň několik.

Mokrý hrob v železné rakvi

V prosinci 1927 se u mysu Cod poblíž Bostonu ponorka S-4 při běžné cvičné plavbě vynořila na periskopovou hloubku přímo před kutrem pobřežní stráže Paulding. Následovala srážka, v níž slabší prohrál a S-4 se poroučela ke dnu v hloubce 100 metrů.

Jedna z obětí havárie ponorky S-4, torpédista Frank Snizek (1903 - 1927)

Katastrofa nemusela být zcela fatální, protože americké námořnictvo s něčím podobným tak trochu počítalo a disponovalo záchrannou lodí Falcon s dobře sehraným týmem hlubokomořských potápěčů. Než však Falcon doplul na místo srážky a než se potápěč Thomas Eadie spustil k vraku, uplynulo dvacet dva hodin. Kupodivu když Eadie poklepal na trup, z torpédové komory na přídi se ozvala morseovka oznamující, že za vodotěsnou přepážkou stále žije šest mužů. Jedním z nich byl syn sedláka od Rokycan, čtyřiadvacetiletý torpédista druhé třídy a teprve tři týdny ženatý Frank Snizek z městečka Ridgefield Park v New Jersey. Druhým dosud žijícím Čechoameričanem byl jednadvacetiletý námořník druhé třídy George Pelnar z Omahy v Nebrasce.

Původní plán natáhnout k ponorce hadice a vzduchem vyhnat vodu z balastních nádrží (člun by se sám vyhoupl na hladinu) byl odsouzen k nezdaru, protože boční nádrže srážka s Pauldingem rozdrtila. Potápěči se tedy pokusili napojit hadice k ventilačnímu potrubí, kterým měli trosečníci dostat aspoň vzduch. Jenže jeden potápěč se do hadic zamotal a než kolegu Eadie vyprostil a Falcon odvezl do nemocnice, utekly drahocenné hodiny.

K mysu Cod mezitím vypluly pontony, které měly pomocí lan a navijáků ponorku vyzvednout, ale ty byly až v New Yorku a nějaký čas trvalo, než dorazily na místo. O nehodě mezitím v přímých vstupech informoval rozhlas a pokus o záchranu námořníků s napětím sledovala celá země.

S trosečníky z S-4 tlučením v rytmu Morseovy abecedy komunikovala sesterská ponorka S-8 a byly to rozhovory tragické už jen svou zoufalostí. Na otázky: „Máme kyslík asi na šest hodin... můžete poslat pár lahví...? Kdy připluje pomoc...? Je nějaká naděje...?“, se dalo odpovídat jen slovy útěchy: „Pontony jsou na cestě… vydržte… vaše rodiny a celá země se za vás modlí…“

Vrak ponorky S-4 na cestě do bostonského suchého doku

A nakonec se všechno pokazilo. Na moři vypukla bouře, která záchranu a další komunikaci znemožnila. Když se po několika hodinách moře utišilo, potápěči se spustili na dno a tentokrát už hadice k ventilaci připojili. Jenže bylo pozdě, nikdo se z ponorky neozýval. Přesto byla S-4 vyzvednuta a ohledání vraku ukázalo, že i námořníci na zádi nějakou dobu po nehodě ještě žili, nicméně zemřeli dřív, než se k nim Thomas Eadie dostal. Posmrtný vzkaz zanechal jen George Pelnar, který potmě červenou tužkou na kus pohlednice načmáral: „My body to Pelnar, South 19th Street, Omaha, Nebraska“ (mé tělo Pelnářovým, 19. jižní ulice, Omaha, Nebraska). Dlužno dodat, že námořnictvo Pelnářovu posmrtnou prosbu nevyslyšelo a celá posádka S-4 byla pohřbena na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii.

Bojovný rod z Ostravska

Češi a jejich potomci v amerických ozbrojených silách nejen sloužili, ale i bojovali a rozhodně se neměli za co stydět. Asi nejnázorněji je to vidět na příkladu rodiny Fialových z Ostravska, která se na přelomu let 1848 – 49 usadila v New Yorku. Tehdy desetiletý synek Antonín brzy vyrostl v statného junáka a za války Severu proti Jihu vstoupil do newyorské kavalerie. Jako vojín bojoval v bitvách u Chantilly, Antietamu, Fredericksburgu a v první bitvě u Winchesteru utrpěl zranění. Úraz naštěstí nemel trvalé následky, po vyléčení byl povýšen na desátníka a pod generálem Philipem Sheridanem sloužil v oblastech kolem řeky Mississippi. Po válce se usadil na Rhode Islandu a oženil se s Amelií Kohoutovou.

Také jejich nejstarší syn Anthony se vydal na válečnou stezku a v dubnu 1897 narukoval do armády. Když o rok později vypukla španělsko-americká válka, účastnil se úspěšné invaze na Portoriko. Po ukončení bojů zůstal v Národní gardě a v letech 1916 – 1917 sloužil na mexické hranici v okolí řeky Rio Grande. Služba v totálním Zapadákově kupodivu neměla nic společného s indiánskými válkami. Oddíl poručíka Fialy kryl záda trestné expedici generála Johna Pershinga, která vpadla do Mexika s cílem pacifikovat revolucionáře (nebo bandity, záleží na úhlu pohledu) Pancha Villy. Protože Pershingův sbor po vstupu Spojených států do první světové války (6. dubna 1917) vytvořil základ vojska bojujícího na francouzské frontě, do Evropy odcestoval i Anthony Fiala, a to ve funkci muničního intendanta 27. pěší divize. Když i tato válka skončila, pracoval jako technik ve zkušebně palných zbraní společnosti Springfield a do zálohy byl vyřazen v hodnosti majora.

Reid Puryear Fiala v kadetských letech

Třetí bojovník z rodu Fialů, Reid Puryear, se narodil 14. ledna 1909 a na rozdíl od otce a dědečka spojil život s oceánem. V roce 1927 nastoupil na námořní akademii v Annapolisu a po studiích sloužil na bitevní lodi Pennsylvania. Po dvou letech přestoupil k menším jednotkám a vypracoval se na dělostřeleckého důstojníka torpédoborce Trever.

V červnu 1940 dostal první samostatné velení, byť rozhodně nešlo o práci snů. Postarší torpédoborec Goldsborough do zálohy byl vyřazen už v roce 1922 a před druhou světovou válkou prošel přestavbou na dílenskou loď pro hydroplány. Muzeální plavidlo poskytovalo námořním letcům služby od Karibského moře po Island, a v srpnu byl 1943 kapitánporučík Fiala jmenován velitelem právě dokončovaného torpédoborce Remey.

Do války loď zasáhla na přelomu ledna a února 1944, když poskytovala palebnou podporu námořním pěšákům při invazi na Japonci okupovaný atol Kwajalein. Po osmi dnech bojů torpédoborec narazil na nezmapovaný útes a odplul do oprav v Pearl Harboru. Pak se krátce plavil v okolí Havajských ostrovů jako protiponorkový doprovod, ale už od 14. června 1944 bombardoval bunkry a zákopy japonských obránců ostrova Saipan. Za pět dnů se Fialův torpédoborec od bojujícího ostrova vzdálil, aby v letecké bitvě ve Filipínském moři protiletadlovými zbraněmi vyztužil obranu flotily admirála Raymonda Spruanceho. Po vítězném boji se Fialův torpédoborec vrátil k plnění povinností u Saipanu a po jeho dobytí ostřeloval pozemní cíle při invazi na sousední ostrov Tinian. V srpnu 1944 Remey odplul doplnit zásoby k Šalamounovým ostrovům a následně pětipalcovými děly podpořil invazi na Palauské ostrovy. Po krátké údržbě v týlovém přístavu Seeadler na Admiralitních ostrovech se v říjnu 1944 objevil v sestavě flotily útočící na Filipíny.

Smrtící torpédový útok

V té době šlo poněkud uvadajícímu japonskému císařství o všechno, takže se vrchní velitel Spojeného loďstva admirál Soemu Tojoda rozhodl bránit Filipíny všemi prostředky. Výsledkem byla série prostorově oddělených střetů obecně zvaných jako bitva v zálivu Leyte.

Remey tvořil součást svazu viceadmirála Jesseho Oldendorfa, který se na základě zpráv leteckého průzkumu rozhodl na protivníka počkat na severní straně průlivu Surigao, tedy mezi ostrovy Dinagat a Leyte.

Oproti tomu velitel japonského 2. úderného svazu admirál Šódži Nišimura neměl o Američanech ani ponětí a vplul přímo do pasti. Proti šesti bitevním lodím měl jen dvě, na osm amerických křižníků jeden a proti osmadvaceti torpédoborcům mohl postavit jen čtyři.

Bitvu v noci na 24. října 1944 zahájily čtyři desítky amerických torpédových člunů, jenže Japonci oslnili posádky drobných překližkových plavidel reflektory a čluny zaháněli dělostřelbou tak úspěšně, že žádné torpédo nenašlo cíl. Pak do boje zasáhly torpédoborce rozdělené na východní a západní skupinu. Remey patřil k východní eskadře a coby vůdčí loď torpédoborců Melvin a McGovan vyrazil v čele útoku. Japonci se znovu bránili reflektory a děly, avšak Fialovy torpédoborce deštěm granátů bez úhony prokličkovaly, vypustily 27 torpéd a o chvíli později námořníci s jásotem registrovali dva zásahy na bitevní lodi Fusó.

Vyhráno však ještě nebylo. Torpédoborce ještě jednou musely proklouznout hustou palbou a až pak se shromáždily v bezpečí u ostrůvku Hibuson. Každopádně jejich útok se dá označit za velmi úspěšný. Fusó byl podle výpovědi jediného přeživšího námořníka Hidea Okawy opravdu zasažen dvěma či třemi torpédy, loď zachvátil požár topného oleje a nakonec se převrátila.

Oficiální historik amerického námořnictva Samuel Eliot Morison však tvrdí, že Fusó se po torpédovém zásahu rozpadl na dvě poloviny, z nichž jednu rozstřílel křižník Louisville, druhá se potopila sama. Ať už se zkáza lodi odehrála jakkoli, Američané japonský svaz zničili dokonale. Z průlivu Surigao se vypotácel jen těžce poškozený křižník Mogami a beze škod vyvázl pouze torpédoborec Šigure.

Fialův torpédoborec Remey

Kapitán Reid Fiala byl za statečnost dekorován Námořním křížem a v oficiálním zdůvodnění stálo: „Velící důstojník dostal Remey do výhodné pozice, a ačkoli byl oslňován světlometem a pod těžkou palbou, v koordinovaném útoku odpálil torpéda s přesným načasováním, překvapil nepřítele a učinil ho zranitelným vůči palbě našich těžkých jednotek.“

Bitvou v průlivu Surigao boj o Filipíny zdaleka nekončil. V příštích týdnech Remey doprovázel konvoje s vojskem a v lednu 1945 podporoval invazi na filipínský ostrov Luzon. Od února 1945 Fialův torpédoborec eskortoval letadlové lodě k úderům v Boninských a Vulkánových ostrovech a nechyběl ani při vylodění na Okinawě. V červenci americká palubní letadla bombardovala samotné Japonsko a i tehdy tvořil Remey nedílnou součást útočných svazů. V japonských vodách torpédoborec zůstal až do podpisu kapitulace 15. září 1945 a pak odplul do generální opravy v San Franciscu. Kapitán Fiala v námořnictvu zůstal do roku 1959 a do penze odešel jako kontradmirál. Usadil se v jižní Kalifornii a zemřel v Los Angeles v roce 1987.

Rozpačité výkony ponorky Barb

Největší podíl na spojeneckém vítězství nad Japonskem neměly ani těžké hladinové jednotky, ba ani letadlové lodě. Nejvíc japonských plavidel totiž zničily tiché, zato smrtící americké ponorky. Zpočátku bojovaly tak trochu trapně, časem se osmělovaly čím dál víc a během roku 1944 vyčistily Tichý oceán tak důkladně, že v posledních měsících války už skoro nebylo co potápět. Čechoameričané byli samozřejmě u toho a na jednom z nejúspěšnějších amerických podmořských člunů sloužili hned tři. Podívejme se, jakých událostí se aktivně zúčastnili.

Ponorka Barb patřila do početné a poměrně zdařilé třídy Gato. Do služby vstoupila v červenci 1942 a po testovacích plavbách byla zařazena do 12. eskadry ve skotském Roseneathu. S odstupem času není moc zřejmé, proč se americké ponorky ve Skotsku usadily, protože pro mise u francouzského a norského pobřeží byly moc velké, neohrabané, zbytečně přezbrojené a není divu, že nedokázaly vůbec nic. Jediný pochybný úspěch zaznamenala právě Barb, a to poškozením neutrálního španělského tankeru.

V červenci 1943 byla eskadra rozpuštěna a jednotlivé čluny odpluly do Tichého oceánu, nicméně ponorce Barb se nedařilo ani tam. Během dvou bojových hlídek zničila pouhou jednu loď, ale přece jen se začalo blýskat na lepší časy. Druhé pacifické hlídky se jako PCO (Perspective Commanding Officer – budoucí velící důstojník) zúčastnil kapitánporučík Eugene Bennet Fluckey. Jaké však bylo jeho rozčarování, když po návratu do Pearl Harboru zjistil, že velení Barb dostane někdo jiný.

Jenže Fluckey se poprvé a zdaleka ne naposledy projevil jako muž činu. Vrazil přímo do kanceláře velitele ponorkové flotily viceadmirála Charlese Lockwooda, barvitě mu vylíčil, jak dlouho na velení čeká, kolik služebně mladších důstojníků ho předběhlo a Lockwood mu kupodivu naslouchal. Sám měl s námořními byrokraty řadu neblahých zkušeností a věděl, jak fungují konexe. Když Fluckey na okamžik zmlkl, aby nabral dech, Lockwood mu položil jedinou otázku:

„A když ponorku dostanete, kolik lodí potopíte?“

Osm“, hrdě odpověděl Fluckey.

Tak to chci vidět“, zasmál se pobavený admirál, zvedl telefon a pronesl čtyři osudová slova: „Lockwood. Barb přebírá Fluckey.“

Čechoameričané v akci

Jak admirál řekl, tak se stalo. Nový kapitán se ovšem musel vyrovnat se skutečností, že část posádky byla převelena na nově postavené ponorky a zkušené veterány nahradili nováčci. Šlo o běžnou praxi a díky ní se během dvou misí na ponorce usídlil „český“ trojlístek ve složení signalista Francis Sever ze Sioux County v Iowě (český původ sahá k dědečkovi Janu Severovi a babičce Johance Renkové), elektrikář William Masek z Virginie (prarodiče Jan Mašek a Antonie Vodrážková pocházeli z Hladné u Písku, matka Josefína z Obrataně u Pelhřimova) a dělostřelec Emil Novak z Wisconsinu, jehož původ jsem sice nevypátral, avšak jméno hovoří jasnou řečí.

Všichni tři sloužili, jak se na americké námořníky sluší, nicméně Fluckeyho paměti naznačují, že kdykoli se na ponorce udála rošťárna nebo vtípek, měl v tom prsty někdo z povedeného českého tria. Sám Fluckey aktivity vtipálků v podstatě vítal, protože zaháněly nudu a mužstvo bavily, především Masek to ale občas trochu přeháněl a kapitán ho musel občas okřiknout.

Barb pod Fluckeyho velením vyplula na hlídku 21. května 1944 ve skupině s ponorkami Golet a Herring. Cílem bylo Ochotské moře, kde nebezpečí číhalo všude. Golet se do operační oblasti ani nedostala a byla zničena japonskými protiponorkovými plavidly. Herring sice potopila čtyři lodě, ale při drzém hladinovém nájezdu na přístav Macuwa (dnes Matua v Kurilských ostrovech) si člun vzali na mušku japonští pobřežní dělostřelci a mířili přesně.

Barb se ze skupiny vrátila jako jediná, a když Fluckey před Lockwoodovou kanceláří v duchu formuloval výmluvy, proč místo slíbených osmi lodí potopil jen pět, otevřely se dveře a admirál rozpačitého kapitána s úsměvem informoval, že ho právě navrhl na Námořní kříž. A nezůstalo jen u jednoho. Barb do konce války podnikla celkem pět misí, po nichž Fluckey obdržel další tři Námořní kříže. Pátý nezískal jen proto, že místo něj dostal nejvyšší americké vyznamenání za statečnost – Kongresovou Medaili cti.

Válečná vlajka ponorky Barb. Vlaječky s terčíkem vycházejícího slunce značí potopené nákladní lodě, vycházející slunce s paprsky jsou lodě válečné. Sedmička znamená sedm potopených lodí do 500 tun. V horní části jsou symboly vyznamenání, která posádka posbírala.

Takový nápor medailí se nemohl omezit jen na kapitána a také posádka si z války odnesla slušnou sadu blyštivých plíšků. Stručně se teď podívejme, proč tomu tak bylo. Souhrnně řečeno, Barb potápěla jednu nepřátelské plavidlo za druhým, celkem bylo Fluckeymu po válce uznáno sedmnáct lodí o výtlaku takřka sto tisíc tun, ale ve skutečnosti jich bylo nejspíš mnohem víc.

Mezi nejcennější úlovky patřila letadlová loď Unjó, pro niž si Fluckey „došel“ do nitra dobře chráněného konvoje. Největší věhlas však ponorce získal nájezd na čínský přístav Namkwan (dnes Nanguan). Za války tvořil důležitou křižovatku mezi japonskými mateřskými ostrovy, Formosou (dnes Tchajwanem) a Filipínami. Z hlášení rozvědky Fluckey věděl, že přístavní rejda není moc dobře chráněná a že uvnitř mohou kotvit až desítky lodí. Tak tučný cíl za určité riziko stál a v noci na 23. ledna 1945 se Barb vypravila do akce.

Ponořit se kvůli mělkým vodám nemohla, a tak se tmou nenápadně plížila po hladině. Když Fluckey rozeznal snad až třicet zakotvených lodí, nařídil z přídě odpálit čtyři torpéda. Pak se Barb otočila a k cíli zamířily další čtyři „ryby“ ze zadních torpédometů. Už na útěku bylo zdálky slyšet osm explozí, ale na bližší zkoumání nebyl čas, protože z rejdy vypluly dva japonské kaikobany (protiponorkové fregaty). Světlomety pročesávaly hladinu, pak na cosi střílely, nicméně ponorka hnána všemi čtyřmi dieselovými motory Fairbanks-Morse pádila na otevřené moře rychlostí 23,5 uzlu (43,5 km/h).

Otázka zněla, co Barb v Namkwanu vlastně zasáhla. Poválečná zkoumání v japonských pramenech potvrdila zásah a naprosté zničení muniční lodě Taikjó Maru a „pravděpodobné poškození“ několika dalších. Na zdánlivě hubeném oficiálním výsledku nebylo nic zvláštního. Japonci vedli záznamy o lodních ztrátách dost nedbale a spousta spisů se na jaře 1945 ztratila při chaotické evakuaci námořního archívu z bombardovaného Tokia na venkov.

Proto Fluckey v roce 1991 přístav navštívil, vyhledal dosud žijící pamětníky a ti mu potvrdili, že oné osudné noci kleslo ke dnu celkem pět lodí včetně jedné s mnoha vojáky a další plavidla utrpěla větší či menší škody po zásazích trosek z explodující muniční lodě. Vzpomínky pamětníků potvrdila přístavní správa a čínští úředníci dobře věděli co mluví, protože napůl potopené vraky japonských lodí byly rozebrány teprve před několika lety.

Na poslední misi z léta 1945 ponorka Barb získala světový primát a jako první v dějinách ostřelovala pozemní cíle raketami ze skládacích ramp rozložených na palubě. Účinek palby se ukázal tak ohromující, až popletený tokijský rozhlas posluchače informoval, že „nepřátelský svaz bitevních lodí a křižníků ostřelující severní Japonsko bude brzy zničen“. Tečkou řádění nezničitelné ponorky se stal výsadek v duchu commandos. Několik dobrovolníků se 23. července 1945 v gumovém člunu vylodilo na pobřeží ostrova Karafuto (dnes Sachalin) a vyhodilo do povětří železniční trať i s vojenským vlakem. Ani tato akce se neobešla bez české stopy, výsadku se zúčastnil signalista Francis Sever a byl za to vyznamenán Stříbrnou hvězdou.

A co čeští Němci?

Na závěr krátké exkurze mezi americké krajany by asi bylo dobré zmínit, že někteří občané Československa v námořních operacích druhé světové války bojovali i na opačné straně barikády – v Hitlerově Kriegsmarine. Samozřejmě šlo o sudetské Němce nebo mládence ze smíšených česko-německých rodin, kteří se přihlásili k německé národnosti a tím pádem podléhali branné povinnosti.

Bohužel se této problematice u nás zatím systematicky nikdo nevěnoval. Stopy sudetských námořníků jsou však natolik výrazné, že se na ně dá narazit v zahraničí, ba i v oficiální dobové nacistické literatuře. Konkrétně jde o to, že ponorkové eso Wolgang Lüth 17. prosince 1943 uspořádal ve Výmaru přednášku pro začínající důstojníky. Lüth svým výstupem nerozebíral bojovou taktiku či námořnické dovednosti, spíš se snažil kolegům psychologicky radit, jak z nesourodého chumlu začátečníků vytvořit sehrané bojové týmy.

Přítomný velkoadmirál Karl Dönitz byl z Lüthovy prezentace s názvem Besonderheiten des U-Boot-Lebens (Zvláštnosti ponorkového života) tak nadšen, že dílko nechal vydat tiskem a zařadil ho do povinné četby na všech ponorkách. Z našeho úhlu pohledu jsou z Lüthova projevu zajímavé dvě věty: „Moje posádka (tj. ponorky U-181) pocházela ze všech krajů Německa. Dvacet procent mužů bylo z Porýní, zbytek z ostatních částí země, ba i z Rakouska a z Čech.“

Co ze zdánlivě zanedbatelné zmínky vyplývá? V první řadě fakt, že sudetští námořníci na ponorkách opravdu byli a nechyběli ani v posádkách, které se řadily mezi nejlepší. Na otázku, kolik českých Němců v Kriegsmarine sloužilo, v roce 1992 ve studii German U-boat Crews in World War II (Německé ponorkové posádky v druhé světové válce) částečně odpověděl americký historik Timothy Mulligan.

Američan v podstatě statisticky zpracoval osobní spisy těch německých ponorkářů, kteří upadli do amerického zajetí. Z rozboru je zřejmé, že ze Sudet pocházelo 0,68 % námořníků. Mulligan měl ovšem přístup jen ke spisům šesti set devatenácti mužů a je těžké říci, zda je takový vzorek dostatečně relevantní. Pokud ano a uvedené procento se skutečným stavem souhlasí aspoň přibližně, pak v Kriegsmarine sloužily řádově stovky sudetských Němců. Někteří ovšem dosáhli nižších důstojnických hodností, jsou v příšeří dějin trochu viditelnější. Podívejme se na osudy aspoň dvou.

Reklamní plakát severoněmeckého Lloydu z 80. let 19. století

Když v roce 1969 tiskem vyšly memoáry ponorkového velitele Herberta Wernera s názvem Iron Coffins (Železné rakve), bývalého šéfa námořnictva Třetí říše Karla Dönitze málem trefil šlak. Na rozdíl od dosud vydaných knih, které ponorkovou válku líčily ve více či méně oslavném duchu, Werner až nudně naturalisticky popisuje každodenní boj o přežití a nestydí se s pohrdáním odsuzovat rozkazy nejvyšších velitelů.

Dönitze Wernerův opus tak rozzuřil, že požádal svého přítele a právníka Ottu Kranzbühlera, aby na drzého veterána vypracoval žalobu pro pomluvu. Uklidnil se, až když mu Kranzbühler vysvětlil, že Werner žije na Floridě, je občanem Spojených států a Dönitzově žalobě se každý americký soudce leda vysměje.

Pro nás je zajímavější fakt, že Werner ze služby na ponorce U-230 (říjen 1942 – leden 1944) často zmiňuje přátelský vztah s „Čechem“, poručíkem Heinzem Riedelem, rodákem z Loučovic u Vyššího Brodu a absolventem námořní akademie v Mürwicku z roku 1941. Cesty kamarádů se rozešly, když na začátku roku 1944 Werner dostal velení vlastního člunu.

O rok později se samostatného velení dočkal i Riedel. Jeho ponorka nesla číslo U-242 a podle rejstříku „A German Submarine Losses During WW2" byla s celou posádkou ztracena, patrně na mině ve Svatojiřském průlivu někdy po 3. březnu 1945.

Druhý sudetský Němec, nadporučík Gerhard Nolte, se podle záznamů v matrice narodil 23. ledna 1922 v Děčíně. Také se upsal ponorkám, ale na rozdíl od Riedela nikdy nestál s bílou kapitánskou čepicí na věži frontové ponorky. Od roku 1943 v Baltském moři velel „jen“ školním jednotkám U-1194 a U-704.

Po zahájení finálního sovětského útoku na Berlín Dönitz z přebytečných námořníků slepil „námořní divizi“ a nařídil jí postupovat od severu k hlavnímu městu s nereálným úkolem probít se do centra Berlína. Divizi se kupodivu podařilo frontu prolomit a postoupit o několik kilometrů, ale Rudá armáda špatně vycvičené a všelijak vyzbrojené námořníky rychle zmasakrovala a patrně tehdy Gerhard Nolte zahynul. Podle oficiálních záznamů byl po 20. dubnu 1945 prohlášen za nezvěstného, naposledy byl viděn poblíž Neubrandenburgu asi 80 km severně od Berlína. Tím krátký výlet k německé Kriegsmarine ukončíme a doufejme, že se zajímavé problematiky sudetských námořníků některý povolaný historik v budoucnu ujme.

Autor:

PODCAST: Objevil ztracený křižník i ponorku. Dvacet let vrakového potápěče

Technický potápěč Zdeněk Partyngl

VIDEO Podcast „Své dovednosti využíváte k objasnění historie. Můžete znovu nalézt ztracené příběhy, které by...

Českou námořní plavbu potopil Viktor Kožený

Poslední česká námořní loď Jan Želivský byla postavena i prodána v roce 1998.

Poslední článek ze série Češi na vlnách oceánů nás zavede do obchodního loďstva a časově se začne...

Jak si vedli Češi na Jadranu a ve Středomoří. Řada se jich nevrátila

18. srpna 1915 ponorka U-4 poručíka Singlueho potopila italský křižník Giuseppe...

Ve druhé polovině 19. století rostla rakousko-uherská válečná flotila a také se postupně zvyšoval...

Tvrdých bojů proti Japoncům se účastnili i námořníci s českými kořeny

Fialův torpédoborec Remey

Dnešní díl seriálu Češi na vlnách oceánů se věnuje především vystěhovalcům do Spojených států a...

První „letadlovka“ nebo bitva s Američany na spadnutí. I u toho byli Češi

9. května 1864 se střetla spojená prusko-rakouská flotila s Dány u ostrova...

Naši předci se v 19. století hluboce ponořili do vodního živlu a pod císařským praporem zanechali...

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 47 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 22 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

v diskusi jsou 3 příspěvky

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Za vyhynutím dinosaurům mohla být i doba temna

v diskusi nejsou příspěvky

29. března 2024

Dopad planetky je nyní většinou odborníků považován za hlavní příčinu vyhynutí zhruba 73 až 76 %...

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

v diskusi jsou 3 příspěvky

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi je 5 příspěvků

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 22 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...