Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Češi v kosmu: Když nám Američané posílali kousky Měsíce

aktualizováno 
Mohli bychom u nás analyzovat vzorky z Měsíce, které přivážejí kosmonauti, a to nedestruktivní metodou, navrhl v létě 1969 inženýr Miloslav Vobecký centrále americké NASA. Američané totiž vyzvali badatele z celého světa, kteří umějí netradičně zkoumat materiály, aby se přihlásili se svými postupy.

Ing. Miloslav Vobecký otevírá schránku s lunárním materiálem | foto: Archiv Karla Pacnera

Vobecký vypracoval spolu s kolegy z oddělení jaderné spektroskopie Ústavu jaderného výzkumu ČSAV v Řeži u Prahy a z Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře unikátní metodu zjišťování i velmi nepatrných množství jednotlivých prvků v materiálech, aniž je poškodili, ozářením v reaktoru – neutronovou aktivační analýzu. V únoru 1970 NASA Vobeckého projekt schválila.

Na druhém konci světa, v Japonsku, se mladý český geochemik dr. Petr Jakeš dověděl, že i jeho žádosti NASA vyhověla. Zve ho jako geochemika k výzkumu vzorků z Měsíce do Houstonu. Stane se zaměstnancem Lunárního vědeckého institutu (Lunar Science Institute).

Přijďte na naší přednášku

Třikrát do hlubin vesmíru. Co se nám děje nad hlavou a jak to začalo

11.11.2011 budova Akademie věd Národní třída - 17:00

Přednáší: Karel Pacner, Antonín Vítek, Marcel Grün

Jakeš pracoval v letech 1967–1969 na Australské národní univerzitě v Canbeře. Zkoumal tam vulkanické horniny Pacifiku. Nedávno na Univerzitě v Kanazawě na severním pobřeží Japonska obhájil doktorskou dizertaci. Do Texasu přijel i s rodinou na jaře 1970.

Od 1. do 15. března měli možnost zhlédnout kámen z Měsíce i obyvatelé Čech. NASA zapůjčila jeden drobný vzorek do Prahy, vážil něco přes 21 gramů. Nejvyšší straničtí funkcionáři nevěděli co s ním. Odmítnout zapůjčení? To dost dobře nešlo. Nevystavit ho? Taky ne. Vedení Československé akademie věd rozhodlo: Dáme ho tedy na hvězdárnu do Ondřejova, to je od Prahy dost daleko a lidi se tam v zimě nepovlečou. Od minulého roku totiž panovala tuhá zima.

"Budovu dvoumetrového dalekohledu, kde vzorek v průzračné schránce vystavovali, navštívilo během dvou týdnů na 15 tisíc lidí. Bez ohledu na mráz, sníh a závěje."

Byl to omyl. Budovu dvoumetrového dalekohledu, kde vzorek v průzračné schránce vystavovali, navštívilo během dvou týdnů na 15 tisíc lidí. Bez ohledu na mráz, sníh a závěje, někteří tam se svými auty zapadli. Nikomu to nevadilo, každý chtěl ten kus Měsíce vidět. A byl v tom i kus protestu proti komunistické diktatuře. Sověti, kteří se tolik kasali, že přistanou na Měsíci první, se tam vůbec nedostali.

Minuty v jaderném reaktoru

Ve středu 15. července 1970 se dočkal i Vobecký. Spolu s ředitelem ústavu dr. Stanislavem Šafratou si přišel na americké velvyslanectví v Praze pro tři vzorky z Měsíce, které přivezly posádky Apolla 11 a Apolla 12. Byli překvapeni. Dostali poměrně velké množství materiálu, po jednom gramu v každé schránce. Chargé d’affaires John A. Baker vyslovil naději, že vědecká spolupráce obou zemí bude pokračovat ke společnému prospěchu.

Češi v kosmu

a na Technetu - nová kniha Karla Pacnera

Křest knihy se uskuteční 10.11.2011 v 10 hodin v Knihkupectví Academia na Václavském náměstí.

I když se z Čechů do vesmíru dostal jenom Vladimír Remek, po hvězdách sahaly stovky českých odborníků z nejrůznějších oborů: astronomové, geofyzici, fyzici, geochemici, spojaři, letečtí lékaři či psychologové. Přispívali k poznání vesmíru okolo nás i samotné planety Země, která se v mnoha případech nejlépe zkoumá z kosmických výšin.

Osudy méně i více známých přiblíží nová kniha známého popularizátora vědy Karla Pacnera, která vyjde na začátku listopadu u nakladatelství Academie. Technet vám z knihy našeho dlouholetého spolupracovníka přinese několik ukázek. V prvním dílu se podíváme na nejstarší historii vývoje českých raket.

Byl to však jenom výraz diplomatické zdvořilosti. Ve skutečnosti přituhovalo a všichni to věděli. Styky Československa se Západem se pozvolna omezovaly. S nástupem normalizátorů v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem na jaře 1969 dostávali ve výzkumu na mnoha místech přednost politicky prověření žvanilové na úkor skutečných vědců.

Horniny dostali v malých pouzdrech s dusíkovou atmosférou, která zajišťovala jejich stabilitu. Z Apolla 11 pocházel vzorek půdy nasbírané v Moři klidu, z Apolla 12, které přistálo v Oceánu bouří, opět prach a kromě toho i kousek horniny takzvaného lunárního bazaltu.

Vzorky rozbalil Vobecký za asistence inženýra Zdeňka Řandy ve své laboratoři v Řeži. "Bral jsem je pinzetou anebo hliníkovou lžičkou," vzpomínal Vobecký. "Do ruky bych je nikdy nevzal, bál bych se, že bych je kontaminoval."

Potom je ozařovali v reaktoru podle rozdílné metodiky: jednou za dvě a tři minuty, podruhé na 20 a 70 minut. "Během dvaceti vteřin po ukončení záření je automat dopravil speciální potrubní poštou do mé radiochemické laboratoře. Tam jsem 13 minut nato začal měřit jejich spektra gama. Naměřené údaje zpracoval na počítači Gier kolega dr. Jaroslav Frána."

Vobecký se se svým týmem zabýval v oddělení jaderné spektroskopie studiem velmi vzácných radioizotopů prvků metodami jaderné chemie. V polovině šedesátých let vyvinul novou metodu k rozboru materiálů – nedestruktivní neutronovou analýzu. Vzorek ozářili v řežském reaktoru intenzivním tokem neutronů.

Následkem toho se stabilní jádra prvků ve vzorku stala radioaktivními a jejich rozpad provázely pronikavé paprsky gama. Vzniklé radionuklidy se sebe odlišují rozličnými hodnotami energie paprsků gama. To je základ. Ovšem k tomuto přečtení potřebovali vědci spolehlivý detektor, který objevili v germaniových polovodičích. Naštěstí se v Československu tyto polovodičové germaniové detektory záření gama vyráběly (jako v jedné z mála zemí na světě).

Radiochemici z Řeže si chtěli najít v lunární kořisti i další látky. Proto požádali o spolupráci kolegy z Ústavu nerostných surovin v Kutné Hoře, kteří měli bohaté zkušenosti s radionuklidovou rentgenfluorescenční analýzou.

V Kutné Hoře se vzorků ujali inženýři Zdeněk Řanda, Jaroslav Benada a Jaroslav Kuncíř. "Výzkum probíhal na pohled poklidně, jako by šlo o běžné pozemské materiály," vzpomínal později Benada. "Žili jsme pod velkým vnitřním napětím. Chtěli jsme získat správné a co nejpřesnější výsledky. Spojení s ostatními týmy ve světě, které mezi sebou průběžně konzultovaly výsledky, jsme neměli. Museli jsme spoléhat jenom sami na sebe, a to nebyl právě dobrý pocit, cítili jsme se nejistí."

Utajený výzkum radiochemiků

Nakonec určili asi 40 různých prvků. České odborníky udivilo, že složení vzorků z těchto dvou míst je dost podobné, to při výzkumu materiálů ze Země nebývá. Už dřív zkoumali tektity včetně vltavínů, což jsou přírodní skla vznikající při dopadu velkých nebeských těles na Zemi, kdy se vymrští obrovskou rychlostí a dopadnou stovky a tisíce kilometrů od kráteru. A to bylo další překvapení: svým složením se tektity blíží materiálům pozemským než lunárním. Tím padla hypotéza, že vznikly na Měsíci.

"O tom, jak probíhají práce v Československu, jsme neměli žádné informace," vyprávěl později Petr Jakeš, který působil v Houstonu, lidem z Vobeckého týmu. Průběžná zpráva z Řeže do jeho skupiny zřejmě nedorazila. "Vznikly obavy, nakolik bude příspěvek kvalitní. Těsně před určeným termínem dodání přišly výsledky a ze mne spadly veškeré obavy a nastoupila euforie. Výsledky měly vynikající úroveň. Připnul jsem si československou vlajku a hrdě přijímal gratulace, které nyní předávám."

V Československu se o tom úspěchu československých vědců už nesmělo psát. Bylo nežádoucí jakýmkoli způsobem připomínat, že na Měsíci přistáli američtí kosmonauti, zatímco Sovětům se to nepovedlo.

Vobecký a Řanda se měli v lednu 1971 účastnit druhé konference o výzkumu Měsíce v Houstonu, aby tam přednesli závěry. Avšak začínala normalizace a nadřízení jim zakázali odjet. Jejich referát pak zveřejnili ve sborníku druhé konference o výzkumu Měsíce. S výsledky skupiny byli Američané velmi spokojeni, a proto nabízeli do Prahy vzorky i z dalších expedic. Nikdo je nesměl přijmout.

"Předpokládal jsem, že úspěch Apolla vyvolá urychlení sovětského programu odběru vzorků automaty," odhadoval Vobecký. "Navrhl jsem i jejich zkoumání a předseda Akademie věd Jaroslav Kožešník poslal můj návrh do Moskvy. Bohužel těchto prací jsem se nesměl účastnit a se studiem dalších amerických vzorků u nás se nepočítalo."

Celozávodní KSČ v Řeži mu práci na lunárním materiálu zakázal. Odůvodnění? "Musel by se stýkat se sovětskými soudruhy."

Inženýra Vobeckého vyloučili z KSČ a před Vánocemi 1971 ho z Řeže vyhodili. První azyl našel v Geologickém ústavu ČSAV v Praze. Lunární vzorky si vzal. Neměl právo je svěřit někomu druhému. Ale už s nimi nesměl pracovat.

S písemným souhlasem manželky

Jakeš i s rodinou přicestoval do Houstonu v roce 1970. Byl zelenáč, a proto s tím, že by mohl zkoumat dovezené vzorky, moc nepočítal. I když si to tajně přál a doufal, že by to mohlo přece jenom vyjít.

Někdy v únoru či březnu 1971 procházel chodbou oddělení pro výzkum Měsíce a planet, když si všiml nového lístečku. Zájemci o intenzivní týmovou práci na vzorcích z Apolla 14, které přistálo začátkem února v oblasti Fra Mauro, se mají sejít za několik dnů v čítárně. Podepsán Arch Reid, původem Skot, vynikající odborník i společník, který uměl žertovat i v těch nejhorších situacích.

Dr. Petr Jakeš

Dr. Petr Jakeš

"Sešlo se nás kolem dvacítky," popisoval Jakeš své zkušenosti v knize Létavice a lunatici. "Zdálo se mi, že je v čítárně trochu přiškrcená nálada. Arch nám stručně a jasně vyložil úkol. Skupina má možnost okamžitě obdržet malé množství měsíčního prachu (a to v době, kdy ostatní badatelé nebudou mít k materiálu z Apolla 14 přístup). Z geologického hlediska to byl první materiál z lunárních pevnin. Úkolem skupiny bylo v co nejkratší době vzorek zpracovat.

O tom, jak to s takovým neobvyklým a jemnozrnným materiálem udělat, se však Arch nezmínil. Dotázal se jen, čím by kdo mohl ke zpracování vzorku přispět. Odpověděli všichni: mineralogové, petrografové a geochemici.

Napjatá atmosféra polevila a objevily se další otázky: Kdo je ochoten věnovat tomuto výzkumu měsíc času, věnovat se jen této práci, dát k dispozici okamžitě všechny své výsledky, ale i nápady, a nakonec (v možné publikaci) se skrýt za poněkud provokující akronym ASS (Apollo Soil Survey), jež zní v angličtině trochu nelichotivě."

Co budu dělat se vzorkem, který nebude těžší než půl gramu, a přitom se bude skládat z tisícovek součástek? Jakeš přiznává, že nevěděl. Měl dojem, že ani Reid to dobře neví a spíš od toho čeká víc společenský než vědecký úspěch.

"Z diskuse vyplynulo, že vlastně nikdo nemá konkrétní představu, jak takový jemnozrnný materiál vědecky zpracovat."

"Z diskuse vyplynulo, že vlastně nikdo nemá konkrétní představu, jak takový jemnozrnný materiál vědecky zpracovat. Bylo to v době, kdy se na měsíčních vzorcích pracovalo v celém světě něco přes rok."

Nakonec se shodli. "Pokusíme se chemicky určit a statisticky zpracovat všechny součástky regolitu, najít meteorické částečky, pokud tam vůbec jsou, porovnat výsledky rentgenografického, optického i chemického studia. To vše do jednoho měsíce. Horninu nejdřív prosejeme na sítech. Tím si ji rozdělíme na hrubozrnnou část, v níž budou zřejmě jen úlomky hornin, a části jemnozrnné až po prachové částice. Z každého zrnitostního podílu zhotovíme leštěný práškový preparát (prášek se nasype do epoxidové pryskyřice a potom se vybrousí do tenké destičky) a v práškovém preparátu spočítáme všechny součástky, podle mineralogických kritérií je určíme pod optickým mikroskopem a výsledky pak ověříme elektronovým mikroskopem. Tím zjistíme, jaké prvky každá součástka obsahuje a v jakém množství."

Šestice geochemiků, do níž patřil Jakeš, musela zajistit obsluhu mikroanalyzátoru, jemného přístroje, který musel běžet stejně, rovnoměrně a bez přestávek aspoň jeden měsíc. Proto se dohodla na velmi tvrdých zásadách práce – "desateru". Brali to s vtipem a s nadhledem.

Podle toho vypadala některá přikázání: Nebudeš se zabývat žádným jiným problémem než tímto. Třicet dnů budeš pracovat, jednatřicátého bude mejdan. Přineseš prohlášení podepsané manželkou, že smíš na projektu pracovat a nemusíš se dostavovat domů k jídlu ani do postele včas, a to ani v sobotu a v neděli.

Laboratoř jako ve sci-fi

Pro Lunární návratovou laboratoř postavili na východním okraji Střediska pilotovaných letů (Manned Spacecraft Center, dnes Johnsonovo kosmické středisko – Johnson Space Center) budovu číslo 37. Apollo 14, které přistálo v oblasti Fra Mauro, bylo úspěšnější než předcházející loď postižená těžkou havárií, takže se jenom s obtížemi vrátila na Zemi.

"Vstup do budovy začíná pro všechny stejně kontrolou totožnosti," psal Jakeš.

Karel Pacner

Narodil se v roce 1936. Byl redaktorem Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF.

Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. V roce 2008 vydal se spoluautorem Antonínem Vítkem knihu Půlstoletí kosmonautiky, která vznikla na základě seriálu pro Technet.cz.

Další knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).

"Přísný ozbrojený chlapík zkoumá tvář vstupujícího, i když ji vidí třeba po padesáté. Následuje zápis do knihy, kontrola, zda vstupující je na seznamu povolených (i když má povolení i s fotografií veřejně na klopě), a pak cesta do šatny: svlékání, sprchování, ozáření ultrafialovým světlem, oblečení do bílého a nasazení komického čepečku. Parta dlouhovlasých geologů teď oblečením připomíná spíše pekařský učednický tým než vybranou vědeckou společnost."

Chodbami, které kontrolovaly kamery, prošli do pracovního sálu. Ovšem přes troje dveře pneumaticky zavírané. Vzorky ještě nebudou zkoumat, jenom jejich napodobeniny. Musí se na svou práci důkladně natrénovat, stejně jako kosmonauti. Nic nelze ponechat náhodě.

"Připadám si jako ve vědeckofantastickém filmu. Místnost nemá přímé světlo, přitom je tu však silné rovnoměrné osvětlení. Místnost, nebo spíše sál, je plný potrubí, naleštěných chromovaných krabic se skleněnými stěnami. Geolog na to zírá s obdivem a čeká, že za sklem uvidí buď křičící novorozeňata, nebo alespoň tropické hady.

Dosud si neuvědomujeme, že v tomto prostředí konce dvacátého století jsme hlavními herci, pro které byla tato místnost postavena a vyrobena. Krabice – inkubátory – jsou vyplněny dusíkem, netečnou atmosférou. Do volného prostoru chodbiček mezi nimi trčí poloobrácené černé rukavice. Vstupu do místnosti dominuje řídicí pult plný televizních obrazovek, z nichž většina má v záběru zase jenom chromované krabice s trčícími rukavicemi.

"Ohromnou část naší místnosti vyplňuje něco, co lze nazvat jenom monstrem."

U řídicího pultu je několik pohodlných koženkových otáčivých křesel, u chromovaných krabic poněkud nevzhledné chromované barové stoličky. Ohromnou část naší místnosti vyplňuje něco, co lze nazvat jenom monstrem. Velká část stavby se spoustou trubek, závěrů a ventilů. Velikánský tank, ve kterém je vakuum podobné jako na Měsíci.

Je to stroj zkonstruovaný v době, kdy se nevědělo vůbec nic o tom, jak budou měsíční vzorky vypadat, a kdy se myslelo, že by mohly bouřlivě reagovat při styku s atmosférou naší Země. Zvukovou kulisu místnosti tvoří tlumený hovor, pneumatické otevírání dveří, zvuk přezůvek smýkaných po podlaze a konečně i pokyny vedoucího týmu pro předběžné zkoumání dovezených vzorků."

Krásná nádenická práce

"V chromovaných inkubátorech se objevují stejné nádobky jako při nácviku," popisoval později Jakeš. "Místo maket a smačkaných hliníkových folií jsou tu teď skutečné kousky Měsíce. Stejně šedé jako makety, ale dýchající dálkami. V místnosti je stejný počet lidí jako při nácviku, ale za obrovským sklem, výkladní skříní, se objevují nažehlení a pečlivě ostříhaní pánové a upravené dámy, obyčejně v doprovodu některého z vysokých funkcionářů střediska. Jsou to důležité osoby americké politické a snad i vědecké scény, zahraniční návštěvy. Jsme k nim otočeni zády a do inkubátorů nakukují přes naše ramena z vyvýšené podlahy za sklem. Naštěstí neslyšíme my je, ani oni nás. Je tu silné sklo a zvláštní duch čehosi mimořádného – mimozemského a snad posvátného.

Po několika málo dnech práce je jasné, jaké typy hornin se v dovezeném materiálu dají rozlišit, co je pro danou skupinu charakteristické. Na základě stručného hodnocení se vybírá několik vzorečků pro podrobnější výzkum chemický, petrologický a mineralogický. Zhotoví se několik výbrusů a nábrusů, předběžné chemické analýzy a za šest týdnů musí být po všem."

Někdy pobývali v ústavu šestnáct hodin denně. A s nimi i technici, bez kterých by se neobešli.

Zpočátku dostávali poněkud matoucí výsledky. Ale potom objevili něco, s čím nepočítali. "Složení skel bylo sice značně rozmanité, ale bylo zřejmé, že existují chemicky definované skupiny skel." Nakonec dospěli k závěru, že některá skla musela být na místo, kde kosmonauti nabrali vzorek, dopravena ze vzdálenosti stovek kilometrů.

Jakeš a jeho kolegové si potvrdili: "Mnoho skel na povrchu Měsíce vzniká impaktovými procesy, tedy při srážce kosmického tělesa s Měsícem, a výbuchem je transportováno na velké vzdálenosti. Během geologického vývoje Měsíce docházelo k přepracování jeho povrchu právě těmito pochody. Je to přirozený mechanismus vzniku povrchové sypké vrstvy měsíčního prachu."

Tohle kosmické bombardování planet a měsíců je zřejmě běžným jevem, jak se vědci domnívali. Výzkumy z Fra Mauro na Měsíci jim to opět potvrdily. A to budeme význam i při výzkumu jiných planet bez atmosféry. Každý vzorek půdy poskytne informace nejen z místa dopadu, ale i z dalších míst.

Politický vyhazov

Koncem roku 1972 se Jakešovi vrátili do Prahy. Mladý geochemik, který získal ve světě ojedinělé zkušenosti, nastoupil opět do Geologického ústavu ČSAV. Pro kolegy uspořádal seminář, na kterém podrobně popsal všechno, co se ve světě naučil, a na co v Houstonu při studiu vzorků přišli.

Do ústavu doputoval vzorek z Luny 16 vážící 1,07 gramu, který ještě objednal Vobecký pro Řež, později i z Luny 20. O jejich výzkum měly zájem dvě ambiciózní soudružky. Jakeš pro ně představoval nežádoucí konkurenci, a proto se postaraly se o to, aby ho z Akademie věd vyhodili.

Byl snadným terčem: nestraník a ještě se vrátil z USA! Kromě toho mluvil o všem otevřeně, bez vytáček. Naštěstí o něm věděli kolegové v Ústředním ústavu geologickém. Jeho ředitel dr. Vladimír Šibrava mu okamžitě nabídl místo, i když trochu podřadné: geologické mapování v terénu. Ovšem to byl začátek, později dostal možnost rozvíjet své výzkumy a vést širší úkoly.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule...
Rusům se nejprve nechtělo rakety „svazovat“, ale byla to cesta vpřed

Z dnešního pohledu se to může zdát těžko uvěřitelné, ale myšlenka na vícestupňovou raketu se neprosazovala jednoduše. Řada odborníků k ní byla skeptická, čísla...  celý článek

Sputnik 1 byl první člověkem vytvořený objekt ve vesmíru. Družici tvořila koule...
První sovětská družice musela na poslední chvíli radikálně „zhubnout“

Sovětští raketoví konstruktéři museli ani ne rok před startem Sputniku zásadně změnit plány na jeho podobu. Družice nakonec musela být podstatně menší a...  celý článek

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký...
Když byl Sputnik „trik propagandy“. Utajený finiš závodu o vesmíru

V oznámení startu družice Američané SSSR předběhli. Jejich projekt se ale výrazně zpomalil. Mohly za to nejen technické komplikace, ale také fakt, že výrobce...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.