Družice interkosmos 1 s českými přístroji

Družice interkosmos 1 s českými přístroji

Češi v kosmu: Měřili jsme na přesných vahách, Rusové s lahví vody

  • 10
Byla polovina září 1969 a na Čtvrtý státní ústřední polygon, či také na stanici Volgograd, jak se oficiálně nazýval Kapustin Jar, poprvé přiletěli českoslovenští odborníci. Musí připravit své přístroje pro družici Interkosmos 1. Čtěte exkluzivní ukázku z chystané knihy Karla Pacnera: Češi v kosmu.

Po třech hodinách letu stroj AN 24 se sovětskými a československými odborníky přistával na kosmodromu Kapustin Jar. "Pod námi šedozelená krajina, sklíčka lesních tůní," vzpomínal Boris Valníček. "Ve stepi vidíme město, od něhož se rozbíhají stuhy silnic a kolejí někam k obzoru. Když se otevřou dveře letadla, valí se na nás žhavá step."

Vzpomíná

RNDr. Boris VALNÍČEK, DrSc.

Zabýval se vývojem přístrojové techniky pro pozorování Slunce. V organizaci INTERKOSMOS, založené v roce 1967, řídil práce na přípravě československých kosmických experimentů a byl vedoucí oddělení kosmického výzkumu Astronomického ústavu ČSAV.

Bedny s přístroji naložili vojáci na nákladní auta, cestující odvezl do hotelu Ujut (česky Útulnost) autobus. Ubytovali je v jednolůžkových a dvoulůžkových pokojích. Po večeři, k níž si mohli ke svému překvapení objednat i českobudějovický Budvar, vyrazili na obhlídku ulic.

"Těch ulic není mnoho," psal později Valníček. "Zhruba za hodinu známe celé město."

Češi v kosmu

a na Technetu - nová kniha Karla Pacnera

Křest knihy se uskuteční 10.11.2011 v 10 hodin v Knihkupectví Academia na Václavském náměstí.

Máme jednoho kosmonauta a jeho náhradníka. Proč tedy ČEŠI V KOSMU? Odpověď je jednoduchá. Po vesmíru nesahal jenom Vladimír Remek, nýbrž daleko dřív stovky českých odborníků z nejrůznějších oborů: astronomové, geofyzici, fyzici, geochemici, spojaři, letečtí lékaři či psychologové. Přispívali k poznání vesmíru okolo nás, ale i samotné planety Země, která se v mnoha případech nejlépe zkoumá z kosmických výšin.

Kniha Karla Pacnera ČEŠI V KOSMU, kterou vydá začátkem listopadu nakladatelství Academia, je historií všeho důležitého, co čeští specialisté dokázali pro poznání světa okolo nás kosmickými metodami a prostředky. My vám z ní přineseme několik ukázek.

Původně byl Kapustin Jar zapomenutou vesničkou ve stepi 150 kilometrů jihovýchodně od Stalingradu (dnes Volgograd). Začátkem června 1947 rozhodli v Kremlu, že v jejím okolí vybudují první základnu pro zkoušky raket. Ženisté vedení generálem Vasilijem Vozňukem tam přijeli 20. srpna.

Už 18. října vypustili inženýři vedení Sergejem Koroljovem první raketu, německou V-2. Později další, už dokonalejší. Zůstali tam deset let. Když jim začalo být těsno, rozhodlo sovětské vedení o vytvoření nové základny u městečka Ťuratam v Kazachstánu, pozdějšího kosmodromu Bajkonur.

Na stanici Volgograd všichni bydleli a pracovali v železničních vagonech. V letním žáru a v zimních mrazech to nebylo nijak pohodlné. Teprve postupem času postavili ženisté obytné domy a montážní haly. Vesnička vyrostla v město s několika desetitisíci obyvateli.

První start

Hned druhý den se pustili českoslovenští odborníci do zkoušek svého rentgenového fotometru. Potom ho namontovali do družice. A opět testy všech přístrojů.

Družice Interkosmos se typově shodovaly s vědeckými tělesy, které Sověti běžně vypouštěli v rámci programu Kosmos. Každé vážilo 330 kilogramů a neslo 30–50 kilogramů palubních přístrojů.

Když dokončili určitou část prací, měli volno. Někdy si četli. Jindy diskutovali s východoněmeckými a někdy i se sovětskými kolegy. "V těchto debatách se zrodil nejeden užitečný nápad, který se hodil při dalších kosmických experimentech," napsal Valníček.

"Zejména Bohouš Komárek, náš vrchní elektronik, vytrvale hledal nové podněty. Zároveň se vytvářela nová přátelství, poznávali jsme se nejen pracovně, ale i osobně."

"My jsme vážili naše přístroje takřka na lékárnických vahách, abychom nepřekročili limity, na Kapustin Jaru měli obyčejné kuchyňské váhy, u kterých místo kilogramového závaží používali lahev s vodou."

Dr. František Fárník, který tam začal jezdit s Valníčkem později, si však všiml primitivního vybavení: "Zatímco my jsme vážili naše přístroje takřka na lékárnických vahách, abychom nepřekročili limity, na Kapustin Jaru měli obyčejné kuchyňské váhy, u kterých místo kilogramového závaží používali lahev s vodou.

Velká montážní hala připomínala spíš stodolu. Některá okna vysoko u stropu byla rozbitá, nikdo se neměl k tomu, aby je zase zasklil, takže po budově poletovali ptáci. Hrozilo nebezpečí, že by v noci znečistili družici, proto ji přikrývali igelitovou plachtou."

Nakonec přišla série komplexních testů družice a jejích aparatur. Družice byla naplněná dusíkem a přístroje zjišťovaly, jestli neuniká. Ne. Výborně! Podepsali závěrečné protokoly a byli bez práce.

Ještě mohli sledovat, jak družici přidělávají ke druhému stupni nosné rakety a nasunují na ni aerodynamický kryt. "Naše aktivní účast skončila," konstatoval Valníček. "Zůstali jsme jenom diváky. Začala práce pro vojenské techniky."

Vojáci připevnili druhý stupeň na první stupeň rakety R-14. Tato původně bojová střela schopná dopravit atomovou hlavici až na vzdálenost 3 600 kilometrů má maximální průměr 2,5 metru a výšku přes 24 metrů, váží 86 tun. Zpočátku je vypouštěli z rampy na povrchu, později z hlubokých sil.

"Den před startem máme jedinečnou příležitost podívat se na raketu," vzpomínal Valníček.

"V hluboké šachtě spočívá kovové tělo rakety a nad povrchem, pod odsuvnou střechou, vyčnívá jenom špice s družicí. Všechno je vyhříváno teplým vzduchem, okolo je změť kabelů a hadic. V bunkru obsluhy nás seznamují s celým postupem odpálení. Červený knoflík pro spuštění celého startovního cyklu budí úctu."

Mezitím ve městě připravovali východoněmečtí technici přijímač, kterým chtěli chytat signály z družice. Umožní to rychlou kontrolu palubních aparatur: hned bude jasné, jestli fungují. Jenom mají obavu, jestli silný déšť, který kropí step, neoddálí vypuštění.

Ráno v úterý 14. října 1969 zůstalo chladné, naštěstí už přestalo pršet. Čtyři kilometry od rakety bylo pozorovací stanoviště. Vedle něho vojáci vztyčili vlajky všech zemí, které se podílejí na programu Interkosmos – vypuštěním první družice bude navenek zahájen. Z Moskvy přiletěli zástupci akademií věd těchto států.

Okolo druhé hodiny odpoledne přijeli odborníci a hosté na pozorovatelnu. Start proběhne v 15 hodin moskevského času, tedy o dvě hodiny víc místního.

Důstojníci upozornili všechny lidi na pozorovatelně na kryt, který je vedle. Pro případ "nepředvídané události", jak se zakrytě říká havárii rakety.

Personál odcházel od rakety. Z reproduktorů se ozývala hlášení: "Pohotovost 20 minut!" Od rakety unikaly bílé obláčky plynů z přetlakových ventilů. "Pohotovost 5 minut!" Intervaly se zkracovaly.

Přijďte na naší přednášku

Třikrát do hlubin vesmíru. Co se nám děje nad hlavou a jak to začalo

11.11.2011 budova Akademie věd Národní třída - 17:00

Přednáší: Karel Pacner, Antonín Vítek, Marcel Grün

"Start!"

"Několik vteřin nevidím nic zvláštního," líčil Valníček.

"Pak se okolo rakety vyvalí oblaka dýmů všech barev. Dolehne hukot, kouře přibývá, zvuk sílí. Konečně se vršek rakety líně nadzvedává, raketa vystupuje ze svého sila. Její obrovská tužka se jakoby zastavuje nad zemí, krásně čtu nápis Interkosmos. Dává se znovu do pohybu, plameny bičují zemi, step duní strašlivým rachotem, záplava dýmu se valí do stran. Konečně raketa nabývá na rychlosti a v dalekohledu vidím, jak se její dráha zakřivuje, aby zmizela v hlubinách modrého nebe. Je totiž nádherně slunečno a v dalekohledu pozoruju, jak se oddělil vyhořelý první stupeň, pak se zapálil motor stupně druhého a raketa jako modrá hvězda mizí v prostoru."

Tlampače ohlásily oddělení družice a rozevření slunečních baterií. První družice s československými přístroji na palubě Interkosmos 1 odstartovala.

Všichni si vzájemně blahopřáli. Odborníci rychle odjížděli do města, aby se na přijímači přesvědčili, jestli jejich aparatury fungují.

I družice přijdou

Jak nejlíp bychom se mohli zapojit do kosmického výzkumu pomocí raket a družic? Občas o tom diskutovali pracovníci slunečního oddělení Astronomického ústavu v Ondřejově, které vedl dr. Zdeněk Švestka. Cesta k Američanům byla z politických důvodů zapovězená, to dobře věděli. Západní Evropa zatím tápala. Jedinou schůdnou cestou byli Sověti.

Přístroje z Ondřejova pro Interkosmos 1

Někdy okolo roku 1960 se vypravili dr. Zdeněk Švestka a dr. Boris Valníček za akademikem Josefem Novákem, předsedou sekce matematicko-fyzikálních věd ČSAV a současně i předsedou Komise ČSAV pro Mezinárodní geofyzikální rok. Navrhli, aby se Akademie obrátila na Akademii sovětskou s prosbou o spolupráci. Avšak Novák o těchto věcech mnoho nevěděl a astronomy odbyl konstatováním, že je to moc drahé, a proto se tím nemůže Československo zabývat.

Začátkem šedesátých let se pustila indická vláda do budování vlastní raketové základny poblíž Thumby na jihozápadě státu. Počítala s vypouštěním družic ke geofyzikální a meteorologické sondáži atmosféry. V roce 1963 Indové nabídli, ať tam Československo dodá několik desítek nákladních aut a my vám umožníme, abyste se mohli podílet na zdejších výzkumech.

I tahle možnost padla. Úředníci v Praze si nedokázali představit, jak by se dal takový obchod uskutečnit. A taky na co?

Mezitím několik nadšených vědců ze západní Evropy usilovalo o zřízení vlastní evropské instituce pro výzkum vesmíru – obdobu amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (National Aeronautics and Space Administration – NASA). Po mnoha jednáních ustavilo deset zemí 20. března 1964 Evropskou kosmickou výzkumnou organizaci (European Space Research Organization – ESRO).

Karel Pacner

se narodil v roce 1936. Byl redaktorem Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF.

Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. V roce 2008 vydal se spoluautorem Antonínem Vítkem knihu Půlstoletí kosmonautiky, která vznikla na základě seriálu pro Technet.cz.

Další knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).

Na jaře 1965 se Valníček při služební cestě do Moskvy setkal s akademikem Evaldem Mustělem, známým astronomem, předsedou Astronomické rady Akademie věd SSSR. Znali se už delší dobu a český kolega na něj zaútočil: "Kdy myslíte, že se budeme moci podílet na vašem kosmickém programu?" Mustěl s úsměvem odpověděl: "Všechno přijde. I družice a rakety." Zřejmě věděl, co se chystá.

Založení programu Interkosmos

Na podzim 1965 pozvala sovětská vláda zástupce Albánie, Bulharska, Československa, Maďarska, Německé demokratické republiky, Číny, Jugoslávie, Korejské lidově demokratické republiky, Kuby, Mongolska, Polska, Rumunska a Vietnamu k jednání o spolupráci při výzkumu vesmíru. Albánie, Čína, Korea a Vietnam s díky odmítly.

První  jednání proběhlo v Moskvě ve dnech 15. až 20. listopadu. Sověti nabídli účastnickým zemím rakety, družice a veškeré pozemní technické zabezpečení předstartovních a letových operací zdarma, vzali tedy na sebe 95 procent nákladů. Požadovali náměty pro výzkum a zhotovení palubních přístrojů. To byla velkorysá nabídka: NASA a ESRO si náklady na přípravu, vypuštění a sledování cizích družic účtovaly.

Logo Interkosmos

Československá vláda rozhodla s účinností od 16. dubna 1966 zřídit Komisi pro spolupráci při mírovém využití kosmického prostoru: Interkosmos. Komise zřídila čtyři pracovní skupiny podle návrhu sovětské strany: pro kosmickou fyziku, pro kosmické spoje, pro kosmickou meteorologii a pro kosmické lékařství a biologii.

Těžištěm měly být výzkumy v oblasti astronomie a geofyziky. Další možnost se nabízela v oblasti lékařsko-biologických věd. V meteorologii se spíše počítalo s pasivním využíváním družic. A pro oblast spojů založila Moskva 15. listopadu 1971 organizaci Intersputnik, jejímiž členy se staly Bulharsko, Československo, Kuba, Maďarsko, Mongolsko, východní Německo a Rumunsko.