Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Cesta k únoru 1948. Komunisté poslali třem ministrům bomby poštou

Seriál aktualizováno 
Státní převrat 1948 - II. díl - V září 1947 doručila pošta do kanceláří dvou ministrů balíčky s pekelným strojem, k výbuchu naštěstí nedošlo. Třetí balíček, určený pro Jana Masaryka, byl zadržen už na poště. Nitky od těchto balíčků vedly ke komunistům.

Poděbrady 1946. V jednom průvodu transparent s prezidentem Edvardem Benešem i Stalinem. Za vlajkou je i fotka Klementa Gottwalda, který se dva měsíce nato stal premiérem. | foto: Polabské muzeum

Špionážní centrála na ÚV KSČ

Původně si Gottwald, Slánský a další komunisté mysleli, že KSČ uchvátí moc v českých zemích sjednocením všech stran, které se hlásí k socialismu. Jenže řadoví sociální demokraté neměli o spolupráci s komunisty zájem, třebaže levice ve vedení v čele se Zdeňkem Fierlingerem se o to snažila. Z národních socialistů, kterým předsedal Petr Zenkl, se postupem doby dokonce vyklubali největší protivníci komunistů. A Slovensko, které se díky povstání na podzim 1944 mělo stát hnací silou socialistické revoluce v zemi, zklamalo dvojnásob.

Za předpoklad k nastolení diktatury považovalo vedení KSČ ovládnutí bezpečnosti. Beneš v dubnu 1945 počítal, že křeslo ministra vnitra dá generálu Josefu Bartíkovi, zpravodajci specializovanému na kontrašpionáž, se kterým se sblížil v Londýně. Avšak Gottwald na prezidenta dlouho tvrdě naléhal, až mu vyhověl. Ministrem vnitra se stal komunista Václav Nosek.

Vítězný únor

Seriál Karla Pacnera

Po volbách v květnu 1946 někteří politici žádali, aby se v tomto křesle střídali zástupci jednotlivých stran. Gottwald odmítl: „Toto ministerstvo komunisté nikdy nikomu nevydají!“

Nosek přijímal do služeb orgánů Bezpečnosti komunistické partyzány, vojáky z východu, odbojáře, ale i lidi, kteří dřív sloužili Němcům a nyní vstoupili do KSČ. Navíc bezpečnostní aparát stále rozšiřoval. Zatímco v roce 1938 měly policie a četnictvo dohromady 26 tisíc mužů, o devět let později, kdy byla ČSR bez Podkarpatské Rusi, čítal Sbor národní bezpečnosti, do něhož se sloučily ozbrojené složky ministerstva vnitra, téměř 47 tisíc, z toho šest tisíc příslušníků speciálního Pohotovostního pluku SNB.

Poslanci a ministři nekomunistických stran se pokoušeli proti dosazování komunistů do Bezpečnosti bojovat. Neměli úspěch. Naopak Nosek tento monopol upevňoval.

Kromě toho různými způsoby obcházeli zákaz činnosti politických stran v ozbrojených složkách republiky. Později se tím chlubil Karel Smíšek, který se vrátil v roce 1945 ze SSSR jako major NKVD: „Na podzim 1945 zakládáme tady (na ministerstvu vnitra – poznámka autora) nelegální stranickou organizaci a jsme všichni rovněž zapojeni do práce v odborové organizaci, kde se svádějí urputné boje s pravicovými sociálními demokraty, národními socialisty a lidovci. Ti měli tehdy odbory na vnitru úplně ve svých rukou. Naše organizace prosadila, že předsedou závodní rady na vnitru byl zvolen Ervín Polák. Nám šlo hlavně o to, aby komunisté byli ve všech odborech a zejména v odboru StB.“

Nejdřív potřebovali komunisté ovládnout politické složky ministerstva – zpravodajství a Státní bezpečnost. Intrikou se jim podařilo odstranit z vedení odboru Z, jemuž byly obě složky podřízeny, generála Bartíka. Na jeho místo přišel štábní kapitán Bedřich Pokorný, předválečný zpravodajec, který po válce začal oddaně sloužit komunistům.

Avšak v červenci 1947 schválil parlament nový zákon o SNB. Podle něho má být zpravodajská služba, která měla asi 400 lidí, vyňata z pravomoci ministerstva vnitra a podřízena předsednictvu vlády. Tam bude na její činnost dohlížet premiér a jeho náměstci, tedy vlastně grémium zástupců všech politických stran. To se však nestalo. Zemské odbory bezpečnosti měly být dokonce zrušeny. Místo nich zřídili komunisté odbor II (ZOB II) asi se 300 členy. Jeho úkol byl v podstatě stejný jako Státní bezpečnosti, protože zpočátku neměla KSČ tuto složku plně v rukou. Pražskému ZOB II velel předválečný komunista Emil Hršel. Nosek ZOB II nezrušil, ale v prosinci 1947 ho spojil se Státní bezpečností, takže v ní posílil pozici KSČ.

Na kriminálce sloužili staří odborníci, do podzimu 1947 většinou národní socialisté. V pořádkové službě tvořili asi čtyři pětiny stavu staří praktikové: 10 572 četníků a 8 376 policistů.

Branné a bezpečnostní oddělení ÚV KSČ přijalo 15. května 1947 směrnici o dalším zvyšování počtu komunistů v Bezpečnosti. Měli přicházet nejen do centrály, na zemská a oblastní velitelství, ale v průběhu následujícího roku se měli usadit v křeslech okresních velitelů výhradně komunisté. Zatím ze 153 těchto funkcionářů mělo legitimaci KSČ 80, většina zbývajících nebyla členy žádných stran. Ale tahle výměna se protáhla.

Když se Josef Pavel stal v září 1947 vedoucím branného a bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, nechal si předložit zprávu o velitelských kádrech SNB hlavně v Praze. „Z dokladu vypracovaného za pomoci osvětových důstojníků vyplynulo, že většina velitelských míst na obvodech pražského velitelství jsou obsazena buď národními socialisty, anebo lidmi, kteří se netajili tím, že by v případě možnosti vystoupili proti nám,“ přiznal po letech. „Jak se k tomu tehdy vyjádřil Gottwald, když se o tom dozvěděl, nebudu reprodukovat. Dostali jsme pokyn pokračovat v očistě SNB.“

Klement Gottwald jako oblíbený předseda československé vlády v roce 1946 (z...

Klement Gottwald jako předseda československé vlády v roce 1946

Už koncem roku 1947 mělo v Čechách komunistické legitimace 20 z 27 oblastních velitelů SNB, jeden byl národní socialista, ostatní nestraníci. Na zemském velitelství v Praze zaujímali komunisté pět ze šesti vedoucích míst, v Brně čtyři, ostatní neměli žádné stranické legitimace. Na hlavním velitelství SNB obsadili komunisté ze čtrnácti vedoucích míst jedenáct, zbývající tři byli sociální demokraté. Na Slovensku se komunisté na okresních velitelstvích neprosadili, ale tamní StB řídila pražská centrála.

Ovšem někdo by měl všechny zprávy našich soudruhů z Bezpečnosti zpracovávat přímo u nás, uvědomoval si generální tajemník Slánský. Proto zřídil už začátkem roku 1946 na sekretariátu ÚV KSČ zvláštní odbor, který dostal nicneříkající název – evidenční. Pod tímto označením se skrývala stranická špionážní centrála, kterou vedl veřejnosti neznámý Karel Šváb. Zpočátku podávali zpravodajští důstojníci-komunisté ministerstev vnitra a národní obrany evidenčnímu odboru hlášení o situaci. Postupem času začal Šváb tyhle orgány přímo řídit.

Kromě toho si vytvářel síť informátorů i v nekomunistických stranách a organizacích. Mezi jeho důvěrníky například patřili Zenklova služebná, pracovnice Krajinova sekretariátu i tajemník člena slovenské Demokratické strany (DS) ministra Ivana Pietora Valerij Vilinský, který měl označení V-101. Za jediný rok, od dubna 1946 do dubna 1947, zpracoval tento odbor na deset tisíc hlášení. Z nich připravoval tajné bulletiny určené Gottwaldovi, Slánskému a Noskovi, v roce 1946 vydal 22 čísel.

Všechny československé tajné služby  úzce spolupracovaly s NKVD. Ta si v ČSR během roku 1945 vybudovala rozsáhlou síť agentů. Většina se rekrutovala z lidí, které si Sověti vyškolili za války pro partyzánskou či zpravodajskou činnost. Pražskou rezidenturu vedl velvyslanecký rada Ivan Čičajev, který vystupoval pod pseudonymem podplukovník Tichonov. Čičajev byl za války styčným důstojníkem NKVD v Londýně, kde se oficiálně stýkal rovněž se šéfem československé zpravodajské služby plukovníkem Františkem Moravcem.

O spolupráci NKVD s československými komunisty zřejmě nejvíc věděli dva lidé, ministr informací Václav Kopecký a sudetský Němec Bruno Köhler. Kopecký byl nespolehlivý mluvka, který toužil po nejvyšší funkci. Köhler sloužil pro NKVD už před válkou a pobýval v Mexiku, když tam sovětský agent španělský komunista Ramón Mercader zavraždil Stalinova soka Lva Trockého. Ani s jedním se Gottwald a Slánský příliš nekamarádili. Köhlera se Gottwald i bál, takže když se jeho sekretářka za tohoto muže s temnou minulostí provdala, nemohl se jí ani zbavit.

Se zajímavým podrazem přišli Slánský a Šváb na jaře 1946: Vždyť my bychom mohli získat nějaká kompromitující svědectví na nekomunistické politiky od zavřených gestapáků! Na jejich příkaz vzniklo v létě v pražské oblastní úřadovně StB oddělení F, které řídil sám Šváb. Dvacet vybraných komunistů se pustilo do zpracovávání poznatků o domácím odboji.

Už dřív, 2. ledna 1946, vydalo ministerstvo vnitra tajný oběžník, kterým nařizovalo „zpravodajsky vytěžovat“ členy gestapa. Měli vypovídat proti některým zasloužilým členům odboje z nekomunistických stran. Za odměnu dostanou ve vězení velké úlevy.

Šéf zpravodajského odboru ministerstva vnitra štábní kapitán Bedřich Pokorný dokonce tvrdil 8. dubna 1946 novinářům, že „domácí odboj s výjimkou komunistické strany pracoval vlastně pod dohledem a řízením gestapa“. Vycházel přitom z výpovědí gestapáků. Vznikl skandál a Pokorný musel z funkce odejít. Slánský ho uklidil na Slovensko, kde převzal velení StB.

Přesto ještě následující rok se snažili estébáci Miroslav Pich-Tůma a Jaroslav Herda získat od gestapáků v terezínské věznici výpovědi kompromitující některé nekomunistické politiky. Zvláště je zajímalo, jak se choval v koncentráku Vladimír Krajina, generální tajemník národních socialistů.

Asi za měsíc se tohle zaměření výslechů provalilo. Upozornil na ně v parlamentu sociálně demokratický poslanec Josef Kubát. Třebaže museli členové oddělení F s touto akcí skončit, našli si k získávání údajných usvědčujících materiálů jiné cestičky.

Oddělení F úzce spolupracovalo s oddělením RR, jehož členové vymýšleli provokace vůči ostatním stranám. Estébáci z RR chodili na schůze lidovců a vykřikovali protistátní výroky, které vedly k rozpouštění těchto shromáždění. Navštěvovali sekretariáty národně socialistické strany, kde se vykazovali falešnými stranickými legitimacemi, přinášeli falešné směrnice a zjišťovali podivné věci. Do ústředí Československé sociální demokracie telefonovali údajní straníci, kteří protestovali proti jednání „pravičáka“ Laušmana, který vedl pravicové křídlo této strany.

Tímto způsobem komunisté z StB zanášeli nejistotu a strach mezi funkcionáře a členy ostatních politických stran a jejich vedení zaháněli do defenzivy. Na větších akcích se podíleli také příslušníci obranného zpravodajství armády (OBZ) vedeného Bedřichem Reicinem (původně Reizinger).

Koncem roku 1947 řídil kontrarozvědku MV Štěpán Plaček, Státní bezpečnost Jan Hora, evidenční odbor MV předválečný zpravodajec nekomunista František Fárek, organizační odbor Jindřich Veselý, slovenský referát Bedřich Pokorný. V VII. oddělení pověřenectva vnitra na Slovensku byli už téměř všichni komunisté. Veselý později začal šéfovat StB.

Avšak plně pod kontrolou tento rezort neměli. Velitelem oblastní úřadovny StB v Praze byl sociální demokrat major Jaroslav Prosser. Ani na šéfa zpravodajské služby Zdeňka Tomana, původním jménem Zoltána Goldbergera, byť to byl komunista, se nemohli jeho spolustraníci vždy úplně spolehnout. A štábní kapitán SNB Antonín Bláha zasedal v branné komisi národních socialistů.

Přelomové osmičky

I národní socialisté měli složky, které se snažily sledovat činnost armády a Bezpečnosti, ústřední brannou komisi a oddělení pro vědeckou politiku. Odstranění komunistů z velení ozbrojených složek bylo nebetyčným cílem, o kterém mohli jenom snít. Všichni věděli, že dokud bude ministrem vnitra komunista Nosek a ministrem obrany Svoboda, není to reálné.

Co kdybychom jako protiváhu těchto ozbrojených sborů vybudovali jakési pořádkové formace? Třeba vyzbrojili část Sokola, Svazu brannosti, obnovili agrárnické Selské jízdy, využívali škol pro důstojníky v záloze? Ve skutečnosti zůstalo jenom u teoretických úvah. Jak si později posteskl Krajina, „na to by zkomunizované sbory Bezpečnosti přišly snad i o den dřív, než by k tomu mohlo dojít“. A vzápětí vysvětlil: „Nemohli jsme vědět, kolik zrádců mezi našimi stoupenci už komunisté koupili.“

Teprve ve druhé polovině roku 1947 nechal Krajina zřídit v suterénu budovy ústředí na Náměstí republiky stranickou zpravodajskou kancelář. Třebaže to sám považoval za riziko: „Bylo nebezpečí, že i to budou komunisté považovat za nedovolenou činnost.“

Kancelář vedl štábní kapitán Václav Knotek, odborový rada ministerstva zahraničních věcí a bývalý šéf šifrovací skupiny zpravodajské služby v Londýně. Knotkova kancelář shromažďovala údaje o komunistech a jejich nepřátelích v ozbrojených složkách. Například policejní komisař Jaroslav Ženatý tam přinesl seznam nebezpečných komunistů na policejním prezidiu. Současně sepsal demokraticky smýšlející policejní důstojníky, na které se mohli národní socialisté v případě nebezpečí obrátit.

Komunisté o činnosti této kanceláře věděli. Svědčí o tom varování Ženatého Bedřichem Reicinem. „Zřejmě si mě oblíbil, protože jsem za války pomáhal komunistům a lidem židovského původu,“ vzpomínal Ženatý. „V zimě 1947–1948 mně vzkázal, že s těmi seznamy zacházím příliš daleko.“

Hledání zrádců v ostatních stranách

„Rozhodl jsem se něco ti říci,“ obrací se prezident na místopředsedu vlády. „U našich komunistů nevylučuji naprosto nic. Jsou schopni odvážit se všeho, i násilného puče. Kdyby k tomu došlo, ty musíš okamžitě ujet, tebe by odpravili. Slyšíš? Tebe by určitě odpravili!“

„A ty jsi také ochoten odjet?“ zeptal se Zenkl prezidenta.

Beneš s pohnutím odpověděl: „Já už ne. Já bych zůstal. Já bych už nebyl v exilu tak platen jako v minulosti. Jsem těžce nemocen a tři exily na jeden život je příliš mnoho. Mne by asi komunisté ušetřili.“

Také lidovci se obávali mocenského nástupu komunistů. Poslali proto ministra pošt Františka Hálu a předsedu zahraničněpolitického výboru parlamentu Ivo Ducháčka do Paříže a Londýna. Doprovázel je novinář Pavel Tigrid. Chtěli si postěžovat na Moskvu a na komunisty.

Oba politiky a jejich doprovod přijal také labouristický premiér Clement Attlee. Když chvilku poslouchal jejich vyprávění o domácí situaci, zabafal z dýmky a zeptal se: „Pánové, a ty volby v květnu 1946 byly svobodné?“

Lidovci přikývli: „Až na nějaké maličkosti ano.“

„A rovné a tajné byly také?“

„Ano, o tom nikdo nepochybuje.“

„A kolik, prosím vás, dostali v těchto svobodných, tajných a rovných volbách komunisté?“

„Přes 40 procent.“

„To je, pánové, skoro polovina národa!“

Členové delegace si uvědomili, že politici na Západě, kteří se nikdy nestřetli s komunisty, neumějí o jiných kategoriích boje o moc než o demokratických uvažovat. A ještě víc to platilo pro Američany. Demokratický svět teprve musel poznat taktiku komunistů.

O Československu se západní politici se Stalinem nikdy nebavili. Uvědomovali si, že republika leží poblíž mocenské sféry Sovětského svazu a že bude záležet na vnitropolitickém vývoji, nakolik podlehne rusofilství anebo nakolik udrží své sepětí se Západem.

Avšak Benešova víra ve Stalina a řada levicových rozhodnutí, jimiž pražská vláda demonstrovala svou spřízněnost s Moskvou, vedla západní politiky k tomu, že ČSR brzy odepsali. Pro USA se rozhodujícím okamžikem nejspíš stalo znárodnění průmyslu, peněžních ústavů a pojišťoven i podniků zahraničního obchodu na podzim 1945. Rovněž k tomu přispělo Masarykovo hlasování na zasedáních, kde vyčkával, pro co zvedne ruku zástupce Moskvy.

Na konci léta 1947 dal dokonce prezident Truman ministru Masarykovi zřetelně najevo, že Američané nebudou Československo bránit, ani kdyby Sověti republiku vojensky obsadili.

Proč Stalin o Československo tolik stál? „Důležitou roli tu hrála geografická poloha,“ uvádí Kaplan. „Kromě toho Sověti přičítali zemi významnou vojensko-strategickou a politickou roli při uplatňování svého vlivu v Evropě. A byl tu ovšem průmyslový potenciál země, zbrojní výroba, uran.“ Podle názoru historika Zbyňka Zemana z Oxfordu Stalin nejvíc potřeboval náš uran, který spolu s východoněmeckým použili jako náplň prvních atomových bomb.

KSČ se připravovala k rozhodujícímu mocenskému střetnutí od poloviny roku 1947, přiznal otevřeně po dvou letech Gottwald. Už 21. srpna schválilo předsednictvo jeho plán na postup v nejbližší době: upevňovat a stupňovat aktivitu KSČ, seskupovat levicové skupiny v nekomunistických stranách a vytvořit Socialistický blok. Avšak když Fierlingerovo prokomunistické vedení sociální demokracie souhlasilo se společným postupem s komunisty, vyvolalo vnitřní rozkol.

Nevadí. Komunisté ovládnou ostatní strany jiným způsobem! Dne 16. září 1947 odhlasovalo předsednictvo ÚV KSČ vytvoření pracovních komisí pro činnost u sociálních demokratů a národních socialistů, později rovněž u lidovců a v katolické církvi.

Komunisté začali hledat mezi politiky ostatních stran zrádce. Jak napsal Pavel Tigrid, „šlo v podstatě o korupci: vedení KSČ slíbilo úplatným a mocichtivým, zároveň však třetiřadým politikům v nekomunistických stranách ministerská křesla, dají-li ve vhodné chvíli k dispozici svá jména pro jednotnou kandidátku rozšířené NF a budou-li komunisty informovat o tom, co se v ostatních stranách děje a připravuje“.

Ostatní strany nepřikládaly téhle diverzi velký význam. Když mezi sebou odhalily funkcionáře sympatizující s komunisty, uvažovaly o jejich vyloučení. Nakonec je mezi sebou nechaly.

Na ustavující schůzi Informbyra ve Szklarské Porebě v Polsku v září 1947 Sověti KSČ ostře kritizovali. Dělnická třída zvítězila nad buržoazií ve všech státech východní Evropy s výjimkou Československa, kde koncem roku 1947 otázka kdo s koho zůstávala ještě nevyřešena.

V době, kdy místopředseda vlády Zenkl debatoval v Sezimově Ústí s Benešem, doručila pošta do sekretariátu národních socialistů na jeho jméno balíček. Údajně obsahoval parfémy. Rovněž ministr Drtina ho dostal. Třetí, adresovaný Janu Masarykovi, později zadrželi na poště v Ostrovní ulici v Praze.

Nejdřív došla zásilka do sekretariátu ministerstva spravedlnosti. V běžné korespondenci byla tak neobvyklá, že ji osobní tajemník ministra Jaroslav Čmelík rozbaloval opatrně. Objevila se krabička připomínající dózu na doutníky. Její víčko však nešlo otevřít. Čmelík zavolal zřízence Šindlera. Zkušený italský legionář Šindler zjistil, že víčko drží provázek. Když ho přestřihl, našel tam dvě rozbušky, jaké používala německá armáda. Úředníci okamžitě varovali ostatní vládní úřady a sekretariáty politických stran.

Obálka zásilky s bombou pro jednoho ze tří nekomunistických ministrů doručená...

Obálka zásilky s bombou pro jednoho ze tří nekomunistických ministrů doručená 10. září 1947

„Odpoledne přišla do ministerstva komise pyrotechniků,“ napsal Prokop Drtina ve svých pamětech, „která zjistila, že rozbušky obsahují velkou dávku tritolu, takže výbuch v místnosti velké jako ministrova kancelář by zničil vše, a lidé, kteří by v ní byli, by nepochybně neunikli smrti nebo by byli těžce zraněni.“

„Ministerstvo vnitra dostalo desítky udání na pravděpodobné pachatele,“ tvrdil komunistický historik Bouček. „Pokud vím, MV šlo po všech stopách, které se vyskytly. Zpočátku po linii vyšetřování ženijních skladů MNO, protože se zjistilo, že výbušnina pochází z olomouckého ženijního skladu. Ovšem tam byl takový zmatek, že vůbec nevěděli, kam poslali příslušné série této výbušniny, kterou se podařilo dešifrovat. Vyšetřovalo se v posádce žatecké, budějovické, v mnoha dalších, vyšetřovala se dokonce řada jednotlivců, protože z tohoto skladu si brali výbušniny také střelmistři z lomů, kteří je používali i na trhání pařezů, takže té výbušniny bylo mezi lidmi větší množství.“

StB zjistila, že takové krabičky prý vyráběl Stanislav Pilař z Prahy-Vinohrad a prodával je drogista Bárta na Václavském náměstí v Praze. Na víc se nezmohla.

Začátkem října upozornila ministra Drtinu poslankyně Fráňa Zemínová, že v Olomouci za ní přivedl okresní tajemník František Kolava zajímavého svědka. Sedlák Ladislav Loveček jí sdělil, že krabičky, jejichž snímky viděl v novinách, vyrobil stolař v nedaleké Krčmáni komunista Jan Kopka.

Fotografie krabičky z takzvané Krčmaňské aféry uveřejněná 15. září 1947 ve...
Fotografie krabičky z takzvané Krčmaňské aféry uveřejněná 15. září 1947 ve...

Fotografie krabičky z takzvaného krabičkového atentátu uveřejněná 15. září 1947 ve Věstníku kriminální služby. Uvnitř byly dvě stogramové nálože tritolu německé výroby.

Ministr spravedlnosti dal příkaz, aby tuto stopu začali zkoumat jeho úředníci. Měli si k tomu vzít spolehlivé kriminalisty Aloise Přikryla z Brna a Miloše Šebora z Prahy. Dozorem pověřil svého blízkého spolupracovníka Zdeňka Marjanka.

Stolaře a jeho ženu vzali do vyšetřovací vazby. Kopka se hned 6. listopadu přiznal, že krabičky udělal na objednávku domovníka krajského sekretariátu KSČ v Olomouci Aloise Zapletala. Dokonce řekl, že měly být použity k atentátům na ministry.

Přikryl to ohlásil šéfovi kriminální ústředny Svatopluku Drtinovi. Ten jako sociální demokrat s tím nechtěl mít nic společného a předal případ svému zástupci Josefu Görnerovi.

Komunista Görner přijel 8. listopadu do Olomouce spolu s vyšetřovateli Přibylem, Bulíčkem a Jelínkem. Hned si předvolal Kopku. A potom před ním obsah protokolu, který s obviněným sepsal Přikryl, zpochybnil: „Vždyť policie už dávno zjistila, že skřínky vyrobil Stanislav Pilař z Prahy! Pane doktore, postupoval jste příliš sugestivně. Proto provedu nový výslech obviněného sám!“

Podle toho nový protokol vypadal. Kopka nyní tvrdil: „Jako odborník prohlašuji, že krabička mně k nahlédnutí předložená není totožná s krabičkou mně na moření podanou dne 26. července 1947. Rozdíl spatřuji v tom, že krabička mně předkládaná, je dýhována jasanem a leštěna, kdežto krabička mnou mořená byla ze surového dřeva. Nálepka mně dosud neznámou ženou předložená a mnou nalepená na víka tří krabiček byla zelená a o něco větší nežli nálepka na víčku mně předložené krabičky. Já sám jsem mořil krabičku hydrovoskem, kdežto tato krabička je mořena ořechem. Podobnost krabiček se jeví pouze ve velikosti.“

Nakonec Görner nařídil policistům, aby oba manžele z vyšetřovací vazby propustili.

Mezitím Krajina zjistil, že právě ten den někdo z pražské StB zatelefonoval do tajného bytu Bezpečnosti v Olomouci příkaz: „V Krčmáni zahlaďte všechny stopy!“

Opravdu zpackané atentáty?

„Musíme ten případ přebrat komunistické policii a vyšetřovat ho soudně!“ uvažoval ministr Drtina s několika přáteli večer 18. listopadu. Ale jak to udělat, aby z toho nevznikl politický spor s komunisty?

„Nejlepší by bylo, kdyby Krajina podal u soudu v Olomouci žalobu,“ navrhl Jaroslav Drábek, prokurátor, který před časem žaloval zastupujícího říšského protektora K. H. Franka.

Státní zástupce František Doležel, který dohlížel na vyšetřování takzvané...

Státní zástupce František Doležel

To je dobrý nápad! Druhý den ráno ji tam Krajina a Drábek v doprovodu Marjanka odvezli. Vyšetřováním byl pověřen prokurátor František Doležel, nestraník. Manželé Kopkovi se vyšetřujícímu opět přiznali.

„Byl zachycen Kopkův moták, který z vězení poslal poslanci komunistické strany Jurovi Sosnarovi, v němž žádal, aby mu nějak pomohli, jinak prý bude nucen řadu funkcionářů komunistické strany prozradit,“ napsal Drábek později v exilu. „Mezitím bylo odkryto v garáži komunistického sekretariátu v Olomouci velké skladiště zbraní včetně kulometů a ručních granátů, s nimiž disponoval poslanec Jura Sosnar. Ten také plnil krčmáňské skřínky tritolovými náložemi. Dále bylo zjištěno, že předseda Místního národního výboru strojvůdce Josef Štěpánek patrně pekelné stroje dopravil do Prahy, což také potvrzovala zkouška písma. Byl také zjištěn pravděpodobný původ třaskavin. Sosnarovi příbuzní manželé Honzákovi potvrdili, že Jura Sosnar se v podnapilém stavu chvástal, že pekelné stroje konstruoval na příkaz předsedy krajského výboru KSČ Alexeje Čepičky.“

Komunisté se pokusili sehrát divadlo, které je mělo ospravedlnit. Komunistický poslanec Josef Zuzaňák se 21. ledna 1948 obrátil na půdě parlamentu s interpelací na Noska. Ministr vnitra však nic neřekl, jenom zaútočil na justici, která prý vede vyšetřování po jedné a navíc jiné stopě. Tím nahrál národním socialistům. Vystoupil Drtina a objasnil komunistické zákulisí tohoto atentátu. Současně zdůraznil žádost olomouckého státního zastupitelství Ústavodárnému národnímu shromáždění o vydání poslance Sosnara ke stíhání. Komunisté šíleli, ale nedokázali zformulovat jedinou kloudnou větu na obranu, jenom osobní útok na Drtinu, který ostatní poslanci odsoudili.

O dva dny později referoval ministr Drtina o stavu svého vyšetřování prezidentu Benešovi. Při tom z rozhlasových zpráv zaslechli sdělení sekretariátu ÚV KSČ, že Sosnar se vzdal poslaneckého mandátu a všech stranických funkcí – „do té doby, dokud se neobhájím“.

„Prostě ho hodili přes palubu,“ poznamenal prezident. „To je váš úspěch!“

Grafolog František Flanderka, povolaný k expertize, původně potvrdil, že Štěpánkovo písmo se shoduje s písmem na poštovních průvodkách – ostatně tu podobu poznal každý laik. Při protokolárním výslechu však on i jeho žena, oba profesionální grafologové, najednou říkali pravý opak: „Ne, ta dvě písma spolu nesouvisejí!“

„Pak se ukázalo, že Flanderkovi jsou v těsném styku s ministerstvem vnitra, které bylo o výsledku informováno dřív než soud,“ napsal Drábek ve svých pamětech. „Bylo jasné, že na manžele Flanderkovy byl učiněn nátlak ze strany komunistické policie. Při soudním výslechu se chovali tak zmateně, že nakonec připustili, že shoda podobných znaků je u valné většiny víc než nápadná.“

Vyšetřování „krabičkového atentátu“ se pokusil zastavit sám Gottwald. Pozval si Drtinu, aby mu domluvil. Ministr spravedlnosti si s sebou vzal ministra Jaroslava Stránského jako místopředsedu své strany. Premiér několikrát Drtinu požádal, aby dal příkaz soudní šetření v Olomouci ukončit. Ten však odmítal.

Když se Gottwald uklidnil, najednou řekl: „Pane doktore Drtino, já vám říkám, vy skončíte jako van der Lubbe!“

To byl pomatený Holanďan, na něhož nacisté svedli zapálení Říšského sněmu. Ve skutečnosti požár zinscenoval maršál Göring, aby měli nacisté záminku k zahájení represí proti levici.

Nemám podat demisi? – uvažoval v duchu ohromený Drtina. Ale předešel ho vždy duchaplný Stránský: „Pane ministerský předsedo, co to říkáte? Kdopak by potom byl ten náš Göring? To by byl Nosek?“

Fotogalerie

Tahle slova zase vyrazila dech Gottwaldovi. Začal koktat a na žádnou odpověď se nezmohl.

O „krabičkovém atentátu“ se několikrát mluvilo i ve vládě. Naposled 13. února 1948 uváděl zápis z její schůze Drtinovo sdělení: „Jaroslav Jura Sosnar doznal při svém výslechu před vyšetřujícím soudcem, že věděli, on a Alois Zapletal, o tom, že jsou v komůrce v prvním poschodí budovy sekretariátu KSČ v Olomouci uloženy zbraně a střelivo. Tvrdí, že jde o zbraně, které tam po převratu 1945 donesli různí partyzáni. V důsledku svého zaneprázdnění veřejnou činností a později pro plicní chorobu zapomněl, že jsou v sekretariátu zmíněné zbraně. Chtěl později nenápadně zbraně odstraniti, a obrátil se proto na ředitele SNB Frintu, který svolil, aby zbraně byly uloženy do garáže jeho bytu. Pro případ, že by byl tázán, odkud zbraně pocházejí, dal menší jejich část zanésti k Vladimíru Opluštilovi, aby pak mohl prohlásiti, že pocházejí od Opluštila. Příkaz k odvezení zbraní k Opluštilovi dal Aloisovi Zapletalovi. Nepamatuje si ovšem, zda mu řekl účel tohoto opatření. Převoz zbraní k Frintovi a Opluštilovi provedl též Zapletal. Za jeho souhlasu pomáhal mu při tom šofér Halíř a bylo použito též auta sekretariátu. Toto opatření se stalo, jak tvrdí Sosnar, začátkem března 1947. Ostatní okolnosti, tvrzené Zapletalem a Opluštilem, zejména ilegální účel ukrytí zbraní, Sosnar popírá.“

Avšak cožpak může někdo zapomenout na desítky pušek a několik kulometů? Ministr spravedlnosti však projevil dobrou vůli a nařídil, aby vyšetřování atentátu a nález zbraní na sekretariátě byly od sebe odděleny.

Deník Rudé právo odmítl vědomé hromadění zbraní přiléhavým argumentem. Bylo by prý směšné, kdyby si KSČ dělala skladiště zbraní, když má přece v rukou celou policii. Stránský to na schůzi vlády přiléhavě ohodnotil: „Pak musí ve veřejnosti skutečně vzniknout dojem, že SNB je policejním sborem jen jedné strany.“

Soud s podezřelými se měl konat v březnu 1948. Když však před tím komunisté uzurpovali moc ve státě, z viníků se stali nevinní a žádný proces se nekonal.

O pozadí atentátu se můžeme jenom dohadovat. Kdo byl jeho inspirátorem a co tím sledoval? To se nikdy nezjistilo. Jak uvádí historik Kaplan, Josef Pavel se později domníval, že ho připravila jedna skupina sovětské NKVD. Diletantismus, s jakým akci uskutečnila, naznačuje, že skutečným cílem nebyla smrt adresátů, nýbrž vyvolání strachu ve veřejnosti. Nikde na světě přece neotevírají poštu ministři, od toho mají tajemníky a sekretářky, které by výbušnina zranila či zabila.

„Gottwald na schůzi vedení strany s uspokojením konstatoval, že strach zachvátil Hrad – prezidenta,“ napsal Kaplan. „A druhý úkol pokusu spočíval ve snaze vyhrotit rozpory mezi stranami, vyprovokovat jejich protikomunistickou aktivitu a přinutit komunistické vedení k rozhodnému střetnutí.“ I když Gottwald a Nosek připisovali na jednání vlády tento záměr ostatním politickým stranám, není vyloučeno, že jeho autory byli opravdu důstojníci sovětské tajné služby.

Pokus o atentát přiměl Noska k rozhodnutí, že všichni ministři musejí dostat osobní ochránce. Ovšem byla to vítaná záminka, mnozí estébáci je v nadcházejících měsících spíš hlídali než ochraňovali.

Konec II. dílu.

Kapitola z knihy Osudové okamžiky Československa, jejíž čtvrté vydání vyjde v květnu. Redakčně upraveno.

Autor:


Nejčtenější

Vědci objevili pod zemí biliardy tun diamantů, ale nedostaneme se k nim

Diamanty značky Diamonds International Corporation

V litosférickém podloží Země odhadují vědci tisíce bilionů tun diamantů. Zaměřili ho pomocí zvukových vln. Dodávají...

Stíhačka Su-57 je podle některých ruských médií drahá a zbytečná hračka

Su-57

Ruské letectvo nenakoupí stíhačky páté generace Su-57, uvedl Vladimír Guteněv, člen expertní rady Státní dumy pro...



Má hořet půl století jako františek. Jaký reaktor si přeje Bill Gates

Schéma reaktoru TWR-P s tepelným výkonem 600 MW, který by TerraPower měla...

Společnost TerraPower, v jejíž správní radě sedí zakladatel Microsoftu, se konečně přiblížila možnosti stavby reaktoru,...

Atomový řezník připravoval v SSSR půdu civilním proudovým strojům

Iljušin Il-28

Mezi významné bojové letouny studené války patří taktický bombardér Iljušin Il-28. Ten se stal prvním sovětským...

Slyšíte obraz? Vyzkoušejte si, zda jste jedním ze čtyř lidí

Máte pocit, že něco slyšíte při sledování GIFů?

Se vzrůstající oblibou GIFů si čím dál více lidí na sobě všímá zvláštního jevu: při pozorování tichého obrázku mají...

Další z rubriky

Atomový řezník připravoval v SSSR půdu civilním proudovým strojům

Iljušin Il-28

Mezi významné bojové letouny studené války patří taktický bombardér Iljušin Il-28. Ten se stal prvním sovětským...

Eurotank bude německo-francouzský hybrid. Demonstrátor už jezdí a střílí

EMBT je hybrid mezi tanky Leopard 2 a Leclerc

Až 5000 tanků v hodnotě 75 miliard eur by měly dle německých prognóz nakoupit v příštích 20 až 30 letech evropské...

Příběh Francesca Baraccy. Oř padlého Itala skončil na kapotě Ferrari

Francesco Baracca ve stíhačce Nieuport 11

Francesco Baracca se stal se svými čtyřiatřiceti potvrzenými vzdušnými vítězstvími největším italským stíhacím esem...

Najdete na iDNES.cz